30 km divokých Beskyd: z Lysé hory na Bílý kříž – mlha, bláto a dechberoucí výhledy, které nadchnou

Probudili jsme se na Bezručově chatě. Už snídaně byla vtipná. Nenacházím bufet jako jinde, ptám se. „Vyberte si z jídelního lístku mimo hlavních jídel.“ Vybíráme míchaná vajíčka, která na jídeláku nejsou.

„OK“, přikývne mladík. „Kolik chlebů?“ Myslela jsem, že dohromady. Objednali jsme dvoje vajíčka. „Pět.“

Když jsem pro snídani přišla, přes pyramidu chlebů jsem neviděla na cestu. Dostali jsme jich rovnou deset. Smějeme se a zbylých 5 házíme do báglu, že budeme cestou drobit, kdybychom se ztratili.

12 stupňů, poprchává, nevlídno, sychravo. Poslední foto na nejvyšším vrcholu Beskyd a opouštíme Lysou horu. Šlapeme po asfaltce dolů. Napravo prořídlé smrky nabízejí mlžná panoramata, nad hlavami zakráká havran. Fučí vítr.

Přírodní rezervace Lysá hora se rozkládá na vršku stejnojmenné hory. Díky vysoké poloze a orientaci na východní stranu svahu zde panují mimořádně drsné povětrnostní podmínky, jež vzdáleně mohou připomínat severskou tajgu. Srdcem pralesovité části jsou původní smrky, jejichž věk přesahuje dvě století.

Kráčíme lesem a v hlavě mi zní tóny písně Tajga blues Marty Kubišové, zpěvačky, kterou obdivuji. Ta píseň je sice plná bolesti, ale dnes ve mně rezonuje úplně jinak. Možná proto, že i tady v Beskydech je kus té vzdálené, divoké tajgy. Tiché a silné.

Je zvláštní, jak mysl reaguje na různé podněty. Úryvky písní mě na našem putování doprovázejí velmi často.

Opláštěnkované batohy jemně šustí a my si to taky šustíme pozvolna dolů po zpevněné cestě. Míříme po červené a pokračujeme dál dolů po kamenech. Větve stromů zachycují kapky, aby je po chvilce přemlouvání poslaly dál. Bubnují na kapuci jako na poplach.

Útulna nalevo ožívá. Zdravíme se s hochy, kteří právě vylézají z přístřešku. Všechny vás obdivuji – ranní chlad a všudypřítomné vlhko jsou neúprosné.

Před námi na dohled se vynořují jakoby zasněžené kopce ranní mlhou. Bílá královna se probouzí. Rozprostírá své bohatě nařasené šaty s bílou vlečkou a pozvolna kráčí po jemně vykreslených mlžných schodech vzhůru k nebesům. Průzory mezi stromy přinášejí úchvatné výhledy. Nízké smrky občas odhalují další němou krásu hor.

Těžká bílá mlha v údolí vykouzlila pohádku v přímém přenosu. Nemusíme mačkat žádný ovladač — ovladačem naší duše se stává královna beskydských hor, Paní Mlha.

Na Stezce Českem se střídají chvíle ticha, humoru a drsné reality. Avšak setkání s jinými poutníky přináší vždy nezapomenutelný zážitek.

Dohnali nás veselí sympaťáci z útulny s pejskem a kousek jdeme spolu. Nový Bor se potkává s Turnovem a přidává se Jaroměřsko. Cesta opět pěkně utíkala. Šli z Rožnova a míří do Ostravice. Přišli nám jako studentíci, ale už to na ně také přišlo, pracují. A nám to už odešlo.

Procházíme červenými vrátky. Vstupujeme do lesa a po chvíli se ocitáme na rozlehlých lukách. Výhledy jsou netušené a nádherné. Stoupající mlha je snad pozdrav od Boha. Představte si obrovská luka a před vámi se tyčí obrovské pulzující Beskydy. Dech se zatajuje nad silou matky Země.

Uvědomuji si její moc, kterou dávají tušit hory, déšť, vítr, voda. Klidné těší naši duši, ale když se vzbouří, pak teprve ukážou svou mohutnou sílu. Proto si jí važme a uchovávejme její přirozenou krásu. Maloučko k tomu můžeme přispět i uposlechnutím prosby místních:

„Nevstupujte na trávu, ničíte nám úrodu pro zvířátka. Děkujeme.“

Šedavé mraky sice sluníčko překrývají, ale jak putují po obloze, slunce občas prosvitne a nesměle vystrkuje zlaté paprsky. Říká se, že desátá rozhodne a zdá se, že by to dnes mohlo vyjít.

Jako by se louka deštíkem prozářila. Déšť oživil i zeleň kol kolem. Krůpěje na trávě se třpytí jako drahokamy. Jsme tu sami. Jen my a boží ticho a chaloupky bez plotů usazené v zeleni jako malé poklady. A v dáli nádherná bílá mlha zaštiťující hluboká údolí. Úplně vidím ovečky, jak se tu pasou. A ještě bych jim přidala zvonečky.

Vzpomínám na Mirka Vladyku: „Pořád se oblíkáš a svlíkáš.“ Sice to řekl na putování po Stezce Českem v Jeseníkách, ale ono to platí vlastně všude na horách. Takže se zase odstrojujeme.

Sluníčko prolomilo šedé mraky a dovádivě nás hladí. Úbočí svahu se zalesklo zelení, sluncem prosvícené lístečky září.

„Představte si to spolu se mnou…“

Scházíme osamoceni mezi obrovskými lukami okolo dřevěné chaloupky a mám pocit, že se propadám do pohádky. Rozhlížím se, odkud vyběhne uhlíř a začne s dětmi tancovat okolo milíře. Je tu opravdu kouzelně. A možná, že tu nakonec objevíme i ty ovečky. Přicházíme na pastviny.

Mlha se prolíná a pořád stoupá. To jsme v takové síle ještě na Stezce Českem nezažili. Beskydy. Tiché, klidné, vznešené. Jak se mlha postupně uvolňuje, pokrývá čepičky kopců bílými korunkami. Příroda se tváří, jako by chtěla provětrat peřinky a sluníčko je pomalu vytahuje nahoru.

Před námi se objevují další divy přírody – bedly s klobouky velikými jako deštníky, celkem 17 štíhlých vějířkovitých krasavic. Přicházíme k rozcestníku Vyšní Mohelnice 725 m n. m. a nechybí ani cedule Stezky z lásky. A jejda – žádné ovečky: „Nevstupovat! Ve stádě je býk! Nebezpečí úrazu!“ Tak tam mě neuvidíte určitě.

A opět se nám otevírá pohled na snovou krajinu. Lesy nic než lesy, mezi nimi zvědavě vykukují malebné chaloupky. Široká kamínková cesta mezi rozlehlými lukami a nad hlavou šmolkové nebe. Právě teď k životu nic víc nepotřebujeme než:

· chodící nohy

· dychtivé oči

· zamknutá ústa

· a naopak otevřenou duši dokořán

To abych si do mého šuplíku pocitů mohla zasunout další krásno.

I když mně stačí tak málo. Jen pohlédnout na ukazatel, který nám sděluje, že se právě nacházíme na Muroňce a vede nás do Ježánek. Názvy míst se mi moc líbí. A šup — Muroňka i Ježánky se stěhují do šuplíku.

Pohádky jsme se nabažili a z kamínkové cesty odbočujeme po schodech z kořenů do další, pro tentokráte, lesní tišiny. Je zajímavé, jak kořeny dokážou opravdu udělat schody. Dokonce i udusanou hlínou vystlanými schodnicemi. S radostí nabídku přijímáme. Stoupáme a těšíme se, co nám vršek přinese.

Vystoupali jsme mezi pastviny obklopené kolem dokola hustými lesy a jdeme vstříc sluníčku. Jakoby v posvátné tichosti pokračujeme přes rozhlehlé louky a připadáme si jako v údolí samoty. Sluníčko má pro nás příznivé zprávy a část oblohy zbarvila do světle modra, ale šedaví zlobři ho zase přikrývají. Nicméně pomalinku plynou, takže posléze na nás slunce zase mrkne. Počasí se mění každou chvilku.

Přicházíme ke zvláštní přírodní památce Obidová — Bažina z pramínků: rašelinná louka s bohatým výskytem rosnatky okrouhlolisté. A už dosahujeme rozcestníku Ježánky. Cedule je vysoko, že tam fakt nedohlédnu. Ale moudřejší z nás tvrdí, že když nasněží metr a půl sněhu, tak by značky nebyly vidět. Ještě, že ho mám!

Pokračujeme lesní cestou Visolaje — Bílý kříž. I když míříme na Bílý kříž, následujeme modrou. Zatím to byla procházka růžovým sadem, ale modrá nám zvedla mandle. Pročež se občerstvujeme u studánky. Chtělo by to kávu. Ale potkáváme jen zavřený Ústav výzkumu globální změny AV ČR — CZECHGLOBE. Nakukujeme skrz plot a vypadá zajímavě! Po předchozí domluvě je prý možné vědecké pracoviště navštívit.

Vítá nás úžasný rozcestník Bílý kříž 905 m n. m. A víte, proč je pro nás úžasný? Protože otevírá náruč nejen pro tuláky všech směrů ale i všech srdcí: Cedulka Stezky z lásky, která zve k zapojení do obnovy turistických cest a také cedulka Stezky Českem. Stezka, kterou může jít každý. Tak jdeme, ač je nám ve dvou (zatím) 133 let.

Horské středisko Bílý kříž leží v srdci Moravskoslezských Beskyd na hranicích se Slovenskem. Osadu pojmenovali podle bíle natřeného dřevěného kříže. Podle jedné z pověstí se jedná o hrob několika strážců hranic, portášů, kteří zde padli za oběť moru.

Konečně! Kávička a milá paní šenkýřka. Usedáme, posvačíme, odpočineme, kafíčkem završíme. A už se drápeme ke slovenským hranicím a kapličce.

Ocitáme se u slovenských sousedů. Hezká kamenná zvonička se sv. Cyrilem a Metodějem byla vysvěcená dne 23.9.2017 z úcty ke sv. Hubertovi. Pročež nechybí ani modlitba k patronu lovců a myslivců. Okolo na stromech jsou umístěné obrázky světců.

Lesní cesta míří do kopečka. Zastavujeme a dáváme přednost skupině cyklistů. Obdivujeme je. Někteří to berou přímo, mokré kameny podkluzují. Frčí jeden za druhým. Manžel se směje:

„Vy tam snad nahoře máte hnízdo?“ Cyklista vrací úsměv:

„Jsem poslední, děkujeme.“

Jak asi drandili po cestě, po pár kilometrech nacházíme v borůvčí cyklo lahev. Sirotka umisťujeme na hraniční kámen. Na okraji cesty skromně vykukuje mateřídouška.

Hraniční patníky: nalevo Česko, napravo Slovensko a před nosem manželova hrst plná slaďoučkých ostružin.

Na cestě objevujeme historické hraniční kameny, rozcestníky Stezky Českem i cedule „Stezky z lásky.“

Zastavujeme se u krásného historického milníku s písmeny „HF“. Cennou informaci, kterou jsem nikde nenašla, a moc si ji vážím, mi poskytl Mgr. Peter Mackovčin, Ph.D. Necháváme se pohladit historií.

Šlapeme dál skrz blátivé koleje, přes které občas vedou dlouhé klády. Potácíme se po nich a muž si vzpomněl: „Ty sis nedala do deníku razítko Stezky v tom bufíku?“ „Hm, nedala.“ A najednou se směje: „Podívej se, to je sranda?“ A ukazuje mi u odpočívadla uprostřed lesa na trámu namontovanou elektrickou zástrčku. Veselé osvěžení!

Samé bláto. Občas ho prostřídají hluboké blátivé koleje. A přes ně občas polorozpadlý chodník či dlouhé klády. Přesto mám bláto až za ušima. Nevím, jak to dělá muž, ale on i po té bahnivé štrapáci vypadá jako čerstvě vykoupané nemluvně. Já jako nezbedný puberťák — zablácené nohavice, boty a občas i cákanec na bundě. Ale hlavu si s tím nelámu.

To jsou ta naše znamení. Muž Váha — vše s klidem a přehledem, já rozlítaný Blíženec. Na druhou stranu se prý tato znamení skvěle doplňují. Jj, když se to zprůměruje, jsme čistí tak oba akorát 😁

Překračujeme zurčící potůček a vstupujeme opět do mokřiny. Snad po pár desítkách metrů střídavě přelézáme kaluž, bažinu či naházené klacky přes bláto. I když překračuji opatrně, už mám nabráno v botě. Ale co, zase to uschne, trošku si začvachtám. Takový malý tankodrom. Až jsme došli k prameni Lomné. Ani ukazatel pramene v tom mokru nevydržel a naklání se na stranu.

Skrz blátivky a dlouhé bahenatky přicházíme zase na česko-slovenskou hranici. Ve vlhké půdě se daří blatouchu. Kocháme se žlutými kytičkami.

Výhledy si s námi hrají na schovku. Jeden z nich mi manžel v dálce ukazuje: Lysá hora s čumprdlíkem, odkud jsme dnes vyšli. A já pokaždé žasnu, jak jsme daleko. Přitom jsme ušli jen 21 kilometrů, ale vypadá opravdu hodně daleko.

Z pod mechových kamenů vede trubka a z ní crčí pramínek vody do přistaveného ešusu. Osvěžujeme se u chladivého pramene a širokou pěšinou pokračujeme po červené dál smíšeným lesem. Kolem nás huňatá tráva.

Najednou, kde se vzala, tu se vzala, proti nám dvě sluníčka. A jedno se ptá:

„Vy jste paní Veselá?“

Vykulím oči, kdože mě tu na kraji světa poznává? Hlásí se k nám Katka Gajdošová z Prahy a Martina Bušáková. Katka vykouzlí ďolíčky ve tvářích a směje se, že naše putování na Stezce Českem na Seznamu sleduje. Máme ze setkání obrovskou radost! Katka ocenila také naše vyprávění o Orlických horách, poněvadž je z Ústí nad Orlicí.

„No jo,“ reaguji „ale dostala jsem od čtenářů za uši — za pojmenování Orličky. Já to mám jako něco milého, jemného, ale čtenáři mě upozornili, že Orličky jsou městečko. Správný termín je Orlické hory. Vzala jsem si to k srdci a od té doby si na to dávám pozor.“

Směřují do Hrozenkova nebo na Huslenky. Sdílí úžasný příběh, kdy se s kamarádkou znovu sešly po dvaceti letech a vyrazily spolu na výlet. To je přece úžasné! A už mají za sebou Jeseníky, Beskydy, Žďárské vrchy a určitě mnohem víc, jen toto jsem zachytila.

Setrváme v milém rozhovoru, a nakonec se, i když neradi, loučíme. A jak jinak než vesele. Pořád se usmívaly. Děkujeme za nevídané překvapení a milé setkání. Ať se vám v životě, Katko a Marti, daří!

Vedle cesty pozorujeme už asi třetí obrovskou jámu plnou vody. Napadá nás — že by zadržování vody? Naše úvaha je správná a informaci mi ochotně poskytli na CHKO Beskydy.

Blaho v duši ze setkání ještě nedoznělo a už nás čeká další. Kaplnka Panny Márie Ustavičnej pomoci v Olešnej — Kline. Vřele doporučujeme. Nádherná planina s boží kamennou kapličkou, posvěcenou v roce 1933 je během roku svědkem dvou mší pro poutníky.

Krásné místo pro rozjímání, odpočinek ba i přenocovat tu můžete. Najdete tu ohniště a spoustu dřevěných lavic. U kapličky vyvěrá i pramen léčivé vody, jenž střeží své tajemství. Ženě, která se zdejší vody napije, se prý do roka narodí dítě.

Sešlo se nás tu více poutníků. Rádi jsme spočinuli a zavnímali krásu přírody, která se prolíná se starostlivostí a péčí místních.

Pokračujeme do kopečka opět po cik cak hranicích. Před více než 30 lety tu hranice ještě nebyly. Ale doby se mění bez toho, co bychom si přáli. Hranice můžeme jen respektovat. Cesta nabízí opět kořenové schody a spoustu jakoby dinosaurů a klackovitých ježur. Příjemná procházka na Polom se zanedlouho zvedá sakra nahoru.

Na vršku Velkého Polomu 1 067 m n. m.

Příroda na hraničním hřebeni oplývá původními pralesovitými porosty. Najdete tu mohutné smrky s úzkou korunou i jedle. Smrčina je prosvětlená „díky“ kůrovci a nárazovým větrům. Místo je domovem tetřeva hlušce, jeřábka lesního nebo datlíka tříprstého.

Sluníčko pěkně hřeje a co si vyšetřilo přes den, nám posílá v podvečer. Příjemné zakončení dne. Na to, že mělo pršet, se dnešní den vyvedl k dokonalosti. Spolu s milým setkáním s Káťou a Martinou. Před ústy mi přistává další várka sladkých ostružin.

Orlické hory — princezna, Jeseníky — statný horal. Kdežto Beskydy mi připomínají hravé dítě. Nejdřív dítě, poté dospělý, až klidný děd a najednou se zase promění v dítě. Jako by se tak prolínaly i ve své přírodní kráse. Přijdou mi úžasně proměnlivé.

Klesáme na rozcestník Pod Velkým polomem 1 005 m n. m. Výhledy a modravé nebe si s našima očima pohrávají. Travnatá cesta se rozšiřuje, před námi se objevuje Kamenná chata. Asi jako mám chodidla, fakt jak z kamene, bolest minulých túr se vrací. Avšak věřím, že etapu dojdeme. Přeji si to.

Základní kámen Kamenné chaty pod stejnojmenným vrcholem byl položen v roce 1923. U chaty si můžete vyběhnout na rozhlednu Tetřev a pokochat se výhledy do krajiny Moravskoslezských Beskyd. My se kocháme zezdola skrze břízky. Chata nabízí i ubytování, ale pokračujeme dál, protože naším cílem je chata Skalka.

Čekají nás poslední necelé dva kilometry s nádhernými výhledy kolem dokola. Krásné zakončení dne a to netušíme, že radost bude trvat až do rána. Bohužel ne naše ale mládí, které se sešlo na chatě Skalka, kde opékají selátko a veselí se asi do čtyř do rána. Ale bereme to, my jsme spokojeni. Teplá večeře, pivko a opět parta Velmez, se kterou se potkáváme už od včerejška.

30 kilometrů v nohách, bláto za ušima a duše plná dojmů. Beskydy nám ukázaly svou tichou i divokou sílu, kouzlo náhodných setkání i to, jak málo stačí ke štěstí — chodící nohy, duše dokořán a ruku v ruce prožitý den.

A zítra už dlouho očekávaný den, kdy navštívíme Gírovou a Čantoryji s výhledy, které jsme prý v životě neviděli. Tolik náš FB kamarád Pavel. A my se snad nedočkáme rána a nebude to jen veselým mládím na chatě Skalka.

Zdroje:

Webové stránky Stezky Českem

https://beskydy.aopk.gov.cz/homepage

https://www.csfd.cz/tvurce/1240-marta-kubisova/prehled/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/ochranci-prirody-v-beskydech-hloubi-jamy-v-lese-maji-zmirnovat-povodne-365146

https://www.stezkyzlasky.cz/

https://www.mojekysuce.sk/turistika/kysuce-osady-a-chotare/olesnanska-osada-klin-s-kaplnkou-na-hranici-s-cr-a-zazracnou-studnickou