Beskydský brutál: jak jsme zdolali Smrk a Lysou horu

Míříme na Smrk 1276 m n. m. Slušné převýšení! S mým kozím dechem se netrápím — hroutit se budu až nahoře. Nacházíme se v Chráněné krajinné oblasti Beskydy, největší CHKO v České republice. Cedule hlásí „lesní cesta Smrková“, my ale kráčíme po asfaltce. Mám pocit, že na zádech táhnu pytel kamení. Ale to je jen otázka rozchození.

Slyšíme motorovou pilu. Zastavujeme se a čekáme, jestli uvidíme padnout strom dřív, než padnu já. Pila vrčí, slyšíme zatloukat klíny, ale nic se neděje. Pokračujeme dál.

Patrně lom. Stoupáme po červené značce stále výš. Napravo pozorujeme vysokou horu Kněhyni obrostlou bujnou zelení. Za námi sledujeme rychle postupující postavu. Za chvíli nás má. Mládenec s obrovským nákladem na zádech se na nás směje: „Zbytek rodiny jde za mnou.“ Raz dva a je v nenávratnu. Právě teď ještě netušíme, že se budeme průběžně s celým pelotonem potkávat. A jak rádi.

Vkročili jsme do Přírodní rezervace Smrk, největší rezervace Beskyd. Brzy nás dohánějí dva muži z Velkého Meziříčí, Milan a Miloš, kteří míří na Bukovec. Smějí se, že další zbytek rodiny povlává za nimi. Strávili jsme v příjemném sdílení asi dva kilometry. Sakra rychle utekly. Ve skupině cesta ubíhá jedna radost. Připadala jsem si jako v cyklo balíku: vezete se a ani nemusíte šlapat.

Milan vzpomíná, že jezdíval i Lysou horu na kole. A tady ne poprvé slyším: brutál Lysá hora. Že bych jásala, ani náhodou. Na rozcestníku Polana 892 m n. m. odbočujeme z asfaltky na lesní kamenitou cestu. Trochu pokrapkává, což nám zatím nevadí.

Nějak nám neštymují kilometry. První rozcestník udával 7,5 km na Smrk, ušli jsme 5, ale tady se ukazuje: Smrk 3,5 kilometru. To by bylo moc jednoduché, kdyby vše šlapalo jako velký budík na Dukle.

Zvolňujeme a jdeme s manželem znovu svým tempem. Kamenitou cestu střídá travnatá, po kraji se objevují rozryté pozdravy od divokých prasat. Manžel za mnou radostně chrochtá — ví, že se divočáků bojím. Ale divočinu střídá ticho. Které by se dalo krájet. Travnatou cestu nahrazuje nepravidelný kámen.

Zmocňuje se mě pocit, že jsme se ocitli na Cestě do pravěku. Jako bychom právě přelezli prvohory a teď se brodili druhohorami. Z balvanů a mechem porostlých kmenů se rodí praještěři — skoro živí. Je neuvěřitelné, jak příroda dokáže napodobit prehistorická monstra.

I když odumřelé dřevo vytváří zdání obrovského ježka nebo dinosaura, drobný hmyz se tím nedá zaskočit. Tlející dřevo je plné života a slouží k obživě bezobratlým živočichům. Příroda se stará o každý kousek života. Strom, co živil les, teď živí půdu a hmyz.

Kamenatku na okraji zryli důkladně a pečlivě, jako kdyby připravovali půdu pro sadbu. Jen tam naházet brambory, nebo zasadit kytky. Svou pozornost raději přenáším do lesa, kde jsem ve svém živlu. Miluji vůni lesa a jeho tichou řeč — praskání větviček, vrzání větví, šumění větru.

Přicházíme k chatě Hubertka, loveckému zámečku z roku 1910, dnes nepřístupnému. Pokračujeme kamenitým žlábkem obklopeným hustým zeleným borůvčím a smrky, jejichž větve přesahují do cesty a čechrají mi vlasy. Už jsem to nutně potřebovala. Vlhko mi je zplihlo. Blaženě se nechávám česat kadeřníkem s odérem lesní vůně.

Muž na mě čeká, rozevře dlaň a co nevidím? V dlani ukrývá jednu jedinou borůvku. Nevím, kde ji vyšašil. Jen aby to nebylo vraní oko! Nějak se na mě divně uculuje. Dostáváme se na otevřenou planinku, odkud se občas otevírá výhled.

Objevujeme spoustu suchých pahýlů, tlejících dřev, ale ty do přírody patří. Přechází nás skupinka čtyř turistů: „Jdete také na Smrk?“ Přisvědčujeme, že ano a dodáváme, že ještě na Lysou Horu. „Jéé, to nám stačí ten Smrk!“ přiletí udivená odpověď a předcházejí nás.

Cestička je propletená zemitými kořeny a okolo postávají huňaté malé smrčky. Jako by se chystaly do školky. Takhle to miluju. Kořeny střídají velké placaté kameny. Čas od času přelézáme ztrouchnivělé kmeny. Vrací se pocit pralesa. Vysoká štíhlá tráva mi šimrá tváře. Prodíráme se travním královstvím přes popadané kmeny, stromy, obcházíme pařezy.

Na cestičce přecházíme i upravený průlez na spadlém stromě přes cestu. Možná ochranáři anebo značkaři Klubu českých turistů? odřezali dlouhý obdélník, aby kmen mohli poutníci snáze přelézt. Děkujeme.

Z hlediště se drápeme po kořenové cestě na jeviště a hlavním představitelům děláme s radostí křoví. Jsme to my, kdo doprovázíme s úžasem srdíčko na stromě, praještěry, ohromné vyvrácené kořeny s obrovskými koly a průzory, jakoby kukátky do světa skrz odpadávající kameny. Tiše obdivujeme kouzlo lesa. Příroda v hlavní roli.

Cesta prý padá dolů a nezdá se jim, že by na Smrk (nahoru) vedla cesta dolů. Manžel vládne offline mapami. Mrkne a s naprostou jistotou (kde ji bere, nikdy nepochopím) ukazuje směr na Smrk dál i přes to, že zrovna jdeme z kopečka. Kvarteto uvěří, znovu se obracejí a jdou s námi.

A ty dobré duše jsem vypátrala. Může za to projekt Stezky z lásky ❤️

Děkujeme! A zase další povalové lávky do zatáčky. Nejvyšší část výstupu na Smrk máme za sebou. Jakmile se vydrápete na hřeben, procházíte lesem po příjemných pěšinkách. Stále postupujeme a než se nadějeme, dosahujeme vrcholu Smrk. Pro Stezkařské rodiny připojujeme, že pro kočárek trasa vhodná určitě není.

Na vrcholu se setkáváme s našimi známými z Velkého Meziříčí. Vzájemně se zdravíme a sdílíme své zážitky.

Nejde jinak — oči rozevřené dokořán. Trochu jsme sešli od vrcholu. Z kolotoče štěstí si stopneme odměnu — výhledy, které hladí duši. A rázem zapomínáme na všechny útrapy, bolavé nohy, stoupání a hodiny chůze. Pozorujeme naproti Ondřejník se Skalkou, pod nimi se rozkládá Frýdlant nad Ostravicí. Pod námi obraz nádherné podbeskydské krajiny s malými domečky a samotami.

Jako by před vámi Paní Příroda rozprostřela plátno s pestrou paletou barev, kopečků a vrcholů porostlých hustými lesy až k obzoru. Obraz namalovala Ona sama. Paletou jí byly barvy pozdního léta a rukou, která vedla štětec, byla síla a moudrost přírody. Ještě dlouho setrváme v objetí ticha, než se rozhodneme jít dál.

Jsme tou krásou tak zahlceni, že po pár krocích usedáme na další vyhlídce na lavičku a necháváme barvy na přírodním plátně doschnout. Tipujeme Frýdek-Místek, o kousek dál Ostrava. Pozorujeme Lysou horu. Na velký kámen někdo položil malé kamenné srdíčko, což snad i potvrzuje, že nejsme sami, koho se krása vůkol dotýká.

Pod vrcholem se nachází lidové mohyly — kamenné pomníky s obrázky a vzkazy. Objevili jsme fotografii Johna Lennona, legendárního člena Beatles, který tragicky zemřel v roce 1980. Lokalita byla díky odlehlosti místem setkávání beskydského disentu.

Cesta je posázena červenými jeřabinkami, jakoby rozsypanými korálky z náhrdelníku lesní víly. Scházíme k sedlu Smrk 1150 m n. m. a pokračujeme po švédské trase, jak vtipně podotýká manžel (žlutá a modrá). Navlečené bundy na vrcholu pro změnu svlékáme. Při této činnosti si VŽDYCKY vzpomenu na Mirka Vladyku, který v podcastu zmínil, že na horách se neustále oblékáte a svlékáte. Svatá pravda, Mirku!

Míjíme ceduli se zprávou, že Smrk je druhou nejvyšší horou Beskyd. Pěkně děkujeme, to jsme už poznali. Přesto si užíváme vůni lesa a ticho kolem. Tato trasa není nikterak frekventovaná.

Smrkové bučiny s původním beskydským smrkem jsou místem domova tetřeva a jeřábka. Těší nás to. V Jeseníkách tetřev vymizel.

Z lesa přicházíme na asfaltku, následujeme žlutou, a zároveň nás dohání parta Velmez. Prohodíme pár slov, Velmez natáhne krok (přece jen jsou mladší) a mizí v zelené dáli.

Manžel u odbočky prohodí: „Přestává sranda.“ A šup strmě dolů do lesa. Poskakujeme křivolakou cestou jako kamzíci. A hle, cosi na nás vystrkuje rypáček.

Mokré kameny kloužou. Nalevo se rozprostírá křídlatka bolševník. Doléhají k nám zvuky civilizace.

Z lesa scházíme cestou, hezky zvanou Horní Javor. Přecházíme přes silnici na rozcestník Na Šanci. Klesli jsme do 570 m n. m. Po čase se nám ze silnice a přes most otevírá úchvatný pohled na vodní plochu Šance. Údolní nádrž na řece Ostravici byla vystavěna v letech 1964-1969. Přehrady a jejich okolí mě fascinují. Vše je střižené jako ze žurnálu a majestátní. Kouzlo vodní plochy násobí čeřící se hladina.

Vzýváme infocentrum a už už cítíme vůni kávy. Infocentrum sice má multimediální systém pěti obrazovek s interaktivní prezentací, ale kávu vám neuvaří. Škoda — na trase od Čeladné přes Smrk se nikde neobčerstvíte.

Z Šance vyrážíme na poslední úsek stoupání. Sedm kilometrů přímo nahoru. Cesta se zvedá, občas prší, občas fouká vítr. Ale panoramata stojí za každý krok. Manžel nachází dobromysl, promne ji v dlaních a my ladíme mysl na dobro s tím, že každý kopec jednou skončí.

Potkáváme manželský pár, který nás varuje před závěrečným trhákem. To jsem potřebovala slyšet! Přejí nám šťastnou cestu a rozcházíme se. Dosahujeme výšky 837 m n. m. — rozcestník Pod Čuplem. Procházíme Přírodní rezervací Mazácký Grúnik, perlou královny Beskyd, s nevídanou pestrostí lesů a útočištěm vzácných živočichů.

Cesta se znovu zvedá. Kobylanka 1054 m n. m. Příjemné je, že se výstup střídá s delšími rovinkami.

Svlečené bundy na Šanci opět navlékáme (Ahoj, Mirku!) a bágly odíváme do pláštěnek. Zdatně šlapeme stále do kopce. Sláva! Už jen 800 metrů na Lysou horu. Pro oddych se nám nabízejí úchvatná panoramata, která si opravdu vychutnáváme. V údolí se vrství mléčná mlha vytvářející dojem sněhem pokrytých údolí.

Výhledy: žádné domečky, městečka, jen zelené kopce navazující jeden na druhý. Masiv lesů a hor. Nádhera. Krapkání ustalo, vítr se ozývá stále víc. Nikoho nepotkáváme. Každý rozumný člověk už je na chatě. Asi. A protože máme zpola vyhráno, s chutí si s vámi zpestříme cestu s beskydskou divoženkou Kaczi a její písní Lysá hora. Radost ji vyslechnout.

Kolonie fialkových hořců a vratič ve větru nás vítají na vrcholu, kde věž vysílače symbolizuje náš úspěch — a po brutálu je to čirá satisfakce.

Muž mizí pro pivko a já před chatou odchytávám cizího pána s prosbou o natočení videa. Manžel totiž po návratu doma oslaví krásné sedmdesátiny a já mu chci v chystané prezentaci poslat symbolický pozdrav z naší závěrečné etapy Stezky Českem.

Podaří se. Jsem sice naměkko, když hledím do kamery a děkuji, ale pán mě neskutečně podpoří a neustále na mě pomrkává. Na rozloučenou přeje, aby se nám oslava a společný život i nadále dařily. Byl moc milý. Dodatečně velmi děkuji!

Na chatě se poznáváme s Jiřím. Přijel vlakem z Ostravy, aby si vyfotil západ slunce a večer po uzavíračce seběhne Lysou s čelovkou až na nádraží. A zítra ráno na kolo. Prý to bude jen takové blumckání.

Ten výraz se mi líbí, namlouvám si ho do mobilu. Jiří zpozorní, zkoumavě se podívá a s jistotou určuje: „Vy jste paní Veselá a píšete články na seznam medium.“ Překvapeně přitakávám. Směje se, že nás sleduje a naše cestování se mu líbí.

S manželem si notuje, je také vášnivý cyklista. K dnešnímu dni má najeto cca 12 000 kilometrů! „Workholik?“ divím se. Jiří se usmívá: „To ne, spíš cyklo maniak.“ Čas rychle utíká.

Najednou vidím, že v restauraci zatahují rolety. To v horách zažíváme poprvé a dozvídáme se, že je to kvůli omezení světelného smogu.

Jiří nasazuje čelovku, přejeme šťastnou cestu. „Jsem rád, že jsem vás potkal,“ říká na rozloučenou. Koho by to nepotěšilo? Setkání s vámi, milí čtenáři, nás těší jak na netu, tak v reále. Podání rukou hladí duši a vyvolává i dojetí. Proč to nepřiznat.

Lysá hora sice bolí, ale ukáže, že na kopce se neleze jen kvůli výhledům. Člověk si tam nahoře srovná, co opravdu stojí za to. Smrk a Lysá nám ukázaly, že nejde jen o výšku ale o to, s kým stoupáte.

V horách se totiž nepočítají kilometry ale chvíle, kdy si můžete říct: „Zvládli jsme to. Spolu.“

Pokračování našeho putování po Stezce Českem: zítra vyrážíme na mezizastávku Skalka, abychom se přenesli za fantastickými výhledy na Gírovou a boží Čantoryji.

Zdroje:

Webové stránky Stezka Českem

https://beskydy.aopk.gov.cz/poznejte-chko

https://infocentrumsance.pod.cz/vodni-dilo-sance/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hubertova_chata