7. den na Stezce Českem: „Nefuň a šlapej!“ aneb Jak nám moravskoslezský slovník dobíjel baterky

První písemná zmínka o tomto chodníku (lávce/mostu) pochází již z roku 1590. Dřevěný most nahradila v roce 1889 železná, technicky zajímavá památka – Květinová lávka. Vznikla ve stejném roce jako Eiffelova věž (1887-1889) a má i podobnou konstrukci. Nedaleko začíná Květinová cesta, která připomíná, mimo jiné, těžké události rodiny Winklerových. Nakoukneme do zámeckého parku bez zámku. Dále v Odrách stojí kostel svatého Bartoloměje, jehož zvon je jeden z nejstarších na Moravě. Byl odlitý v roce 1374.

Procházíme městečkem Odry a hledáme, kam bychom se po ránu vrtli, abychom nakrmili kručící žaludky. A ejhle! Nabízí se kavárna U Jelena a na terásce už kafíčkují známé tváře ze včerejška. Kachni Liberec, Liberečanda Zuzka momentálně Pražanda, druhá Zuzka ze Vsetína a Magda z Rapotína. Partu uzavírají dva nádherní maďarští ohaři alias Vizsla: Lucky a Glow z Liberce. K našemu dalšímu překvapení přes náměstí přicházejí Stezkařky Martina s Lenkou z Ostravy, které jsme včera potkali. Přišly nás pozdravit.

Nemusely se zdržovat, ale přesto s úsměvem přišly. To je úžasné! Zaláteříme společně na včerejší kopec s nápisy. A zrovna ten, který mě oslovil, si vyfotily: „Nefuň a šlapej!“ Chvilku posdílíme, kudy a kam dnes a duo odchází. Po chvíli se zvedá dosud sedící kvarteto s dvěma hafany. I když jsme se rozprchli, osud zařídí, že se nevidíme naposledy.

Pokračujeme po silnici a míjíme už třetí rybník. Na hladině pozorujeme kachny, ale to snad nejsou ani kachny! Jsou to přímo regaty! Závodí bok po boku, neskutečný pohled. Jen vlnky za sebou zanechávají a jako šipky míří vpřed. Frčí přes celý rybník. Z druhé strany už letí další kachny poblahopřát vítězi. Za vodní plochou se vypínají štíhlé topoly. Dýchlo na nás blahodárné vlhko. Sluníčko vykukuje zpoza stromů. Silnici lemují vzrostlé duby, úplní mackové.

Míjíme odpočívadlo ukryté mezi stromy a u Vraženského rybníku nacházíme milník Stezky Českem s pěknou dřevěnou schránkou, ze které smutně vykukuje jen drát. Razítko buď dostalo nožičky a uteklo, anebo ho někdo čmajznul. Alespoň v době, kdy jsme tam byli my. Právě se nacházíme v bodu: 132 km na východ (tam míříme) a 855 km na západ (odtud jsme vyšli, jen jsme si přidali ještě alternativní etapu na sever).

Došly nás Marťa s Lenkou: „Máte Arabelin prsten? Kde jste se tu vzali?“ „Jj, střihli jsme to po asfaltu.“ Vzájemně jsme se vyfotili jako včera u milníku. Historie se opakuje.

Rozbíháme se každý svým tempem krásnou stinnou alejí. Na levé straně opět prosvítá rybník, zčásti obrostlý nezbytným rákosem. Cítíme příjemné vlhko od vody. Hladina se jemně čeří. Voda má své tajemné kouzlo: tichá, mlčenlivá, hluboká, temná, přesto objímající, hladivá, živá, energetizující. Po chvíli přecházíme Bezejmenný potok. „Kdo mu mohl dát takové jméno,“ proletí mi hlavou? Pokračujeme dál stále po asfaltce, podcházíme dálnici. Auta nad námi pěkně duní! Avšak upírám pohled k modravým čekankám na okraji silnice, které nám slibují modravý den plný naděje. Věřím jim každé slovo.

A je jich tu spousta – krásných něžných kytiček i s načechranými kulatými chomáčky odkvetlých pampelišek. Jen odletět. Vítr si se stonky pampelišek pohrává, jakoby pobízel bělavá chmýří k odletu. A některá se opravdu utrhují a lehounce se ve větru, jako nadýchané padáčky, vznášejí. Svatební kytici čekanek doplňují bílá drobná kvítka a minou nás bělásci. Třeba letí na svoji svatební cestu.

Co kdyby?! Ale ne, na začátku nás zdraví ze zahrady Sněhurka a sedm trpaslíků. Slyšíte to? Zase šťastná sedmička. Názvu Vražné se nebojí ani pohodové kvarteto.

Potkáváme je při pauze, kdy se na nás culí, mávají a sdělují radostnou novinu: „Za rohem je hospoda!“ Kdo by to rád neslyšel? Jenže za rohem hospůdka sice byla ale zavřená. Pročež se nezdržujeme a pokračujeme dál, než nás zase trhnou. Jo jo, mládí je rychlé. Přesto se zastavujeme u zvláštní výklenkové kaple se soškou sv. Aloise Gonzagy, patrona mládeže. Při pohledu na ni nás ale mrazí, protože připomíná smutnou událost z roku 1945. Přecházíme Vraženský potok a pokračujeme dál. Nacházíme se v Chráněné krajinné oblasti Poodří.

Mimochodem v Hynčicích (administrativně část obce Vražné) se 20. července 1822 narodil a prožil své dětství Johann Gregor Mendel, zakladatel genetiky a objevitel základních zákonů dědičnosti. Rodný dům J.G. Mendela je v regionu jediný památkově chráněný zděný čtyřstranný selský dvůr. Statek byl vykoupen od soukromých vlastníků a samotná rekonstrukce proběhla v roce 2007, kdy dostal objekt citlivou architektonickou podobu.

Jak jsme byli zahleděni do sebe, až za delší dobu jsme zaregistrovali vedle asfaltky cyklo stezku. Takže hupky dupky přes příkop a už si to mašírujeme po klidné cyklostezce. Mnohem příjemnější cesta. Blahořečím tomu, koho napadlo vysázet podél cyklostezky ovocné stromky. Občerstvujeme se sladkými žlutými špendlíky, modré ještě zralé nejsou, ale už se do žaludku stěhují slaďoučké blumy. Mňam. A jak se věnuji ovocnářství, aniž si to uvědomím, mám to úžasné originální překvapení, na které se těším od startu, přímo pod nohama!

Olačka, špak, glajzy, lokálka, šrubek, cycky, ščur, chechtaky, plandaky… Byl to opravdu Moravskoslezský slovník na cyklostezce. Jeho autorem je Radek Leskovjan. Ve spolupráci s Moravskoslezským krajem a starosty místních obcí ozdobil stezku typickým nářečím.

Bylo to přesně tak originální, jak sliboval FB. Děkujeme ti, Stezko a děkujeme Moravskoslezskému kraji za takové finále! A vy si ho můžete prohlédnout spolu s námi na videu, které jsem našla na netu. Nadšení a radost mě totiž ovládly natolik, že jsem na natáčení ani nevzdechla. Ale všechno špatné je pro něco dobré. Alespoň jsem si tu nádheru užila se vší parádou a do sytosti. A opravdu to stojí za to. A vy si tu originální krásu můžete užít právě teď:

Některé mě hodně pobavily. S úsměvem na rtech obracíme poslední stránku Moravskoslezského slovníku, zaklapneme ho a vesele přecházíme Hrabětický potok. Cyklo se nám zdá nekonečná, ale v dáli už se rýsuje věž kostela a před ní přejíždí vláček s vagony. A já automaticky počítám: „Má mě rád, nemá mě rád, láskou se souží, po jiné touží…“ Opět se na toulání propadám do dětství. Také jste jako děti počítaly? A co si myslíte, že mi teď vyšlo? Ani se neptejte!

Přecházíme koleje a na chodníku jsem se sesunula jako oplatka z tající zmrzliny. Nějak jsem špatně šlápla. Trpalka, nó. Odměnou mi budiž krásný čep Jesenické kyselky o pár kroků dále. Opravdu jenom chvíli jsme hledali u krásného prameníku kohoutek, než jsme si všimli puntíku. A druhá kyselka funguje pro změnu na klasický vypínač. Ochutnáváme a doléváme tekoucí zdraví.

A opět na nás vykukuje po pravé straně rybník. Z asfaltky hned za cedulí odbočujeme mezi luka. Chvíli nás doprovází slepice, která jde za námi jako pejsek. K rozhlehlému rybníku se dostáváme z druhé strany, ale zastavuje nás cedule: „Zákaz vstupu-soukromý pozemek.“ A my se po té hrázi zrovna tak pěkně rozeběhli. Takže šup přes mostek a cesta nás navádí na širokou pláň, kde se napojujeme na Naučnou stezku Krajinou povodní.

Obdivuji krásný pcháč. Míříme přes posekanou louku a nadechuji se snad až po paty. Nádherně tu volní posekaná tráva. Ta vůně mě provází už od dětství a nikdy se jí nenabažím. Tráva leží v pravidelných řadách vedle sebe. Má zvláštní olivově zelený nádech a připadá mi jako rozprostřené dlouhé vlasy spící vodní víly. Nedozírnou vílí louku rámují stromy s baculatými korunami. Občas přitančí nádherné solitéry a vystaví na odiv svou jedinečnou siluetu, jakoby se chtěly pochlubit svým ojedinělým vzhledem.

Louku zdobí v trsech barevná kyprej, o kterou se snad bělásci perou. Je jich tu více než dost. Kypreje i bělásků. Užasle pozorujeme ten nádherný kontrast růžovo-fialkové až temně vínové s bílou. Ukázal se nám tužebník, třezalka, jitrocel s bílou korunkou okolo hnědého zobáčku, kostival, krvavec toten, netýkavka, ale kyprej přes celou louku vede. Nádherná barva hladí duši. Matička příroda nám nabízí tolik léčivých zázraků. Snad každá bylinka dovede pomáhat. Stačí se jí odevzdat, věřit a užívat. Svého času jsem obdivovala a vyráběla lektvary podle bylinkářky Maria Treben.

Jdu pro pivko a parta takových správných, nejspíše místních štamgastů: „Kolik jdete?“ „Dvěstě.“ Kouknul na kolegu s vykulenýma očima: „Slyšíš to? Že vás to baví?“ Jj, baví a věřím, že jen tak bavit nepřestane. Hospůdku u Odry už dva roky provozuje Vlaďka, slovenská roba s energií na rozdávání. Však jen přezdívka Slovenská strela mluví za vše. Hospůdku vede dva roky poté, co se vrátila z Itálie, kde 21 let působila v gastronomické branži. Navíc se zapojila do projektu Stezka Českem. Ví moc dobře, co putování obnáší, protože šla i část Compostely „…a bez navigace a orientačního smyslu,“ směje se. „Je to svatá cesta, kam jdeš prosit nebo děkovat…,“ dodává s pokorou.

Před odchodem dáváme řeč s holčičím kvartetem a pejsky, se kterými se opět potkáváme. Úsměv jim nezdobí jen tváře ale i duši. Potvrzuji, že setkávání, rozhovory a vzájemné sdílení se Stezkaři jsou nabíjející.

Po rozloučení jsem vystřelila jako šíp, jestli to tedy v mém věku vůbec můžu říct. Navíc řádně osvěženi a plni slovenské energie se loučíme i s Vlaďkou a vyrážíme dál – zbývá už jen kousek, ale víme, že další příběh čeká za nejbližším kopcem. A již míříme několik kilometrů dlouhatánskými Bartošovicemi kolem krásných upravených předzahrádek. Pěkně provětrávám plíce. Občas lapají po dechu v tom dusnu, ale naštěstí nás ovívá lehký větřík. Oko a duši hladí pohled na nádherné voňavé zahrádky.

Místní nás s úsměvem zdraví. Pár minut po tom, co mi proletí hlavou, že jsou místní dobře naladěni na poutníky, neuvěříte. Před plotem dřevěná originální židle, na ní ošatka s ovocem a nápisem: „Pro Stezkaře a unavené kolemjdoucí.“ Jste úžasní, Bernartice č.p. 52. Děkujeme ❤️

Odbočujeme na hrad Starý Jičín, který nás už zdálky zdraví, a i když tak trošku do kopečka, nelitujeme. Přicházíme na nádherné místo s přenádhernou vyhlídkou na modravé dálky Nového Jičína. Avšak my úměrně svému vzhledu a věku míříme na Starý Jičín. U křížku je boží klid, zhostil se mě naprostý pokoj. Usedáme na lavičku a mimochodem tu nacházím kamínek s namalovanou beruškou. Dávám odpočinout ploskám i duši.

Od křížku poté vyrážíme na zříceninu. Takže až tam dolezu, budou tam zříceniny dvě. Nicméně se tu cítíme tak nějak zvláštně. Nesu si s sebou klid v duši, švestky a lipky i kukuřice s hnědými vlásky ho stále střeží. Něco mi to tu připomíná a je mi tu dobře. A jak si kousnu do švestky, jsem zase doma. Švestky u nás doma na zahradě a maminčin kynutý švestkový koláč s tvarohem. Na to se nezapomíná.

Čepička zříceniny hradu Starý Jičín, jednoho z nejstarších hradů na území České republiky, na nás laškovně vykukuje. Olík vymyslel zkratku přímo do kopce. Já jsem to vzala rallye-style mezi stromy, odrážela se od jejich kmenů a bojovala s každým metrem. Jsem hotovson. Kdybyste mě viděli, ani sem tu fotku dát nemůžu. Hurá a už nás vítá cedule:

„Tož vítajte na tomto krásném hradě Starojickém.“

Výstup stál za to. Pojďte se na tu krásu podívat s námi:

Do vyhlídkové věže jsme vystoupali 41 dřevěných schodů. Rozhledna je nádherně vyšperkovaná krásnými fotografiemi hradů a zámků, o kterých jsem nikdy neslyšela, jako např. Koberštejn, Pulčín, Drahotuš. Nicméně odměnou nám byly úchvatné výhledy a vtipný průvodce.

Poctivě doplňujeme pitný režim a po 16. hodině opouštíme šlechtu a vracíme se mezi prostý lid. A propos. Hádejte, koho jsme na hradě potkali? Marťu s Lenkou!

Nezapomínáme si také prohlédnout římskokatolický farní chrám ve Starém Jičíně, jehož historie sahá zřejmě až do 12. století.

Scházíme ze Starého Jičína, procházíme podchodem pod dálnicí. Do cíle nám zbývá necelých 10 kilometrů. Dnes si opět sáhneme na třicítku v nohách. Vedle dunící dálnice se chytáme žluté a napravo zahlédneme opět rybník. Často říkám, že každá etapa je něčím zvláštní, tak dnes si užíváme rybníkovou etapu.

Ty jsou vůbec zázrakem přírody. Samička žlabatky dubové na list naklade vajíčka. Strom se brání jakýmsi nádorem na listu, tzv. hálkou. Tím vlastně žlabatce pomáhá a vytvoří jí úkryt před predátory. Dospělec žlabatky se z hálky prokouše, až když list spadne na zem. Dodnes snad není mechanismus hálky zcela objasněn. Zázraky se dějí.

Ocitáme se u Malé vodní nádrže Starý Jičín. Dočítám se zajímavost, a to, že hráz o výšce 6,4 m a délce 265 metrů je vybavena bezpečnostním přelivem typu „kachního zobáku“, Tak si jen říkám, aby to neodnesla ta naše kachní regata. Procházíme pěknou příjemnou krajinou a žlutá nás vede alejkou do kopečka. Pro změnu třešinkovou. Překvapují mě zde zaparkovaná auta. Co nás nahoře asi čeká? Koukám na kombajny a manžel mi ukazuje čápy na poli. Jeden už vzal čáru, druhý tam pořád okukuje.

Staneme na poutním místě s kaplí a sochou Panny Marie Lurdské v objetí živých květin, ke které vede 31 kamenných schodů. Objevujeme Oční studánku. Hned si protírám oči ze všech světových stran. Proč? Existuje spousta legend, kdy silně vápenitá voda pramene údajně uzdravila spoustě lidem oči, když si je v její vodě smočili. Denně si sem pro vodu jezdí mnoho lidí, proto možná ta auta dole. Každoročně první neděli v srpnu se tu konají mše svaté při příležitosti zahájení poutního období na Starém Jičíně. A na slavnost sv. Václava, jenž je patronem Starého Jičína, se z tohoto místa zahajuje tradiční Svatováclavský běh.

Od studánky jdeme lesem chladivým stínem příjemnou rovinkou. Děvčata z Ostravy jsou nám v patách. Vycházíme z lesa, větřík pofukuje a otevírají se nám výhledy široko daleko na Nový Jičín. Rozcestník hlásá: Skalky-rozcestí mezi městem Nový Jičín a úbočím kopce Svinec. Ocitáme se na Naučné vlastivědné stezce Františka Palackého, jež nás upozorňuje na malebně zvlněnou krajinu Štramberské vrchoviny v Podbeskydské pahorkatině.

Míjíme rozcestník u Čerťáku a proti nám se vynořila běžkyně, ale spíš to byla běžící panenka na motůrek. Ještě se stačila usmát a pokynout nám. Všechna čest všem běžcům a běžkyním, to bych fakt nedala. Slunce vystoupalo vysoko na oblohu a svým teplem zalilo celou pláň. Domluvilo se s větříkem na lehkém vánku, aby nic nekazilo náš došlap do cíle v příjemném rozpoložení ruku v ruce. Duše si výská, hodně toho zase prožila.

Duševní kartotéka nestačila pobírat zážitky hlavně při setkávání s vámi, milí Stezkaři a příznivci Stezky. Je úplně přeplněná a já jsem šťastná. Děkuji manželovi, že mě doprovází, protože bez něho bych to nedala. Vážím si toho, že jde se mnou i s bolavýma nohama. Teď může pro změnu zpívat on, jako jsem zpívala tehdy já cestou na Klínovec:

„Jdu s bolavou patou,

mám horečku zlatou,

jsem chudý, jsem stár, nemocen,

hlava mě pálí a v modravé dáli se lesknou a třpytí

Hodslavice.

No, rým se moc nepovedl, ale ta sakra bolavá pata tam je.

Jeden potok Bezejmenný a potkáváme další zvláštní název-Zadní potok. Uhýbáme po červené přes mostek a čteme ceduli: „Zákaz shromažďování osob. Maximální zatížitelnost 200 kg/m2.“ Riskneme to. Zastihuje nás telefonický dotaz ubytovatelky, potvrzujeme, že jsme na cestě. Přicházíme k Sadu starých odrůd. Co mě asi tak mohlo napadnout?

Do nosu nás praští vůně grilovaného kuřete. Lepší přivítání jsme si nemohli přát. Končíme dvouetapí Jeseníky-Podbeskydí. Bilance? Cca 220 kilometrů v nohách. Poctivý nářez. Když se sečtou naše roky, dá to 133, a to se na takovém výkonu zákonitě podepisuje. Rozhodli jsme se pro to kvůli dlouhému dojezdu na start, ale zavírat oči před únavou a bolestí by bylo lhaní. Tenhle úsek jsme občas doslova protrpěli s hodně bolavými ploskami a patami, které potřebují několik dní jen v peřinách. Ale vzdát to nebyla možnost! Čekalo nás příliš mnoho nádherných setkání, úchvatná příroda, Moravskoslezský slovník a šťavnaté zážitky.

Ať už jde o sdílení slovníku, pivo s místními nebo úsměv od Vlaďky – Stezka Českem prostě umí spojovat. Se sedmým dnem v nohách, srdcem plným vtipných moravskoslezských výrazů a s pocitem, že jsme opravdu šlapali správně, se loučíme s Podbeskydím. Tahle etapa stála za každý krok.

Beskydy a závěr Severní etapy Stezky Českem už je v plánu a ač mám z toho převýšení vítr, stejně se na Beskydy, a hlavně setkávání s vámi, těšíme.

Zdroje:

Webové stránky Stezka Českem

https://ostrava.rozhlas.cz/kvetinova-cesta-v-odrach-pripomina-nestastne-civilni-obeti-divokych-povalecnych-9344910

https://pamatkovykatalog.cz/rodny-dum-g-j-mendela-12883500

https://cesky.radio.cz/designova-cyklostezka-pobavi-kreslenym-slovnikem-moravskoslezskeho-nareci-8721371

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dub%C4%9Bnka

https://novojicinsky.denik.cz/zpravy_region/hospudka-u-odry-cena-pivo-nabizi-jidlo-italske-ci-nemecke-konverzace-2025.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/O%C4%8Dn%C3%AD_stud%C3%A1nka