4. den na Stezce Českem. Pochod skrz jesenické pralesy. Až na dno

Po vydatné snídani jsme vyrazili z hotelu Figura a s Pradědem v zádech se vydali vzhůru. Vzhůru doslova, směr Petrovy kameny, které nás vítaly už z dálky.

Pohled na Petrovy kameny byl fascinující. Věděla jsem, že na ně kvůli ochraně přírody nesmíme, ale stačilo se dívat. Krom toho tu přežívají vzácné lišejníky, mechy i jesenické endemické druhy: zvonek jesenický a lipnice jesenická. Nacházíme se na území národní přírodní rezervace, kde zároveň platí i celoroční zákaz scházení ze značené cesty. Mimochodem Petrovy kameny dostaly své pojmenování po mladém kováři, jenž se zde schoval se svou milou, když prchal před jejím otcem, správcem sovineckého panství. Tak praví legenda. Okolo se pasou ovečky. Nejsou tu náhodou a nejen ony:

Nacházíme se v Hrubém Jeseníku, druhém nejvyšším pohoří v Česku, kterému se přezdívá „střecha Moravy“. Za tu dobu, co jsme vyrazili na Stezku Českem od Aše až k Jeseníkům, můžeme jen potvrdit, že právě teď procházíme snad nejlesnatějším územím. Téměř se ztrácíme ve smrkových pralesích.

Povalové chodníky nás vedou přes voňavá rašeliniště, překračujeme horské bystřiny a potůčky. S údivem obdivujeme kopce navazující jeden na druhý a jeden za druhým. Chvílemi si doslova připadáme jako Jeníček a Mařenka ztracení v hlubokém lese. Jen ani jeden z nás už na vrchol stromu nevyleze, aby se poohlédl po světýlku. Ne nadarmo patří Jeseníky mezi největší Chráněnou krajinnou oblast v České republice.

Naštěstí vládneme mapami, resp. manžel. Já vládnu jen ztrátou orientace. Ale oba dva jsme si za ta léta už natolik zvykli, že mě muž nenutí dívat se do mapy, kde se proplétá jedna čárka přes druhou a já zase manželovi necpu noťas s vyprávěním do ruky. Každý máme to své. Muž fotí a vede a já se nechávám na Stezce ráda vést…

Než se vydáme dál, zastavujeme se u nádherného trojbokého hraničního kamene. Na jeho stěnách jsou heraldické znaky, jež vyprávějí příběh: biskupská mitra, kříž Řádu německých rytířů a lev rodu Žerotínů. Ani se mi nechce věřit, že tu ve své mohutnosti neohroženě stojí už téměř 350 let. Výška 130 cm, šířka 65 cm. Kameny, natož s historickou odezvou, miluju a vždycky si je musím ohmatat a pohladit. Činím tak i nyní. Duše se mi rozechvívá, a i když nevím proč, nechávám to plynout. Ne každé kouzlo je třeba hned rozplést. To mě ostatně naučila i jedna příhoda z minula…

Stojím na nádraží a z amplionu se ozývá docela legrační hlášení o příjezdu vlaku. Někdo si asi pohrál s hlasem a různě ho vytónoval. Snad všichni na peróně se usmíváme, najednou cítíme příjemné ráno. Nedalo mi to a píšu hned dotaz na České dráhy, kdože namluvil to pěkné hlášení na nádraží tam a tam, tehdy a tehdy? Jakoby to bylo důležité. Ach jo, to ego.

Dostalo se mi uniformované odpovědi a další hlášení na tomto vlakovém nádraží mi doslova vzalo dech. Bylo úřední, přesně jako ta odpověď. Už naprosto stejné jako jinde. Úřední šiml zařehtal a radost i legrace vyšuměla. Tato vzpomínka mě naučila vnímat krásu okamžiku, aniž bych všechno musela analyzovat. Ale zpátky na Stezku, kde mě kamenná historie lákala k doteku a já se s radostí nechala unášet dál.

Po chvíli, kdy jsem se kochala kamennou historií, jsme se vydali dál. Naše kroky mířily směr Jelení studánka. Cestu občas protkanou kameny lemoval krásný živoucí vřes. Byl tak bohatý a vesele barevný, že jsem zatoužila si ho pohladit. Jenže, jak jsem se nad něj nahnula, bágl na zádech se mi převážil, nosem jsem se zabořila do té fialové nádhery a svalila se na záda. Smála jsem se jako praštěná. Úplně jsem se vrátila do dětství, kdy jsme se jako děti válely po trávě a vnímaly tu božskou vůni travin okolo nás.

Nejraději jsme se rozplácli na záda, ruce roztažené do dálky a mžourali do sluníčka. Nechali se laskat a oddávali se jeho zářivým paprskům. A právě teď se mi to stalo znovu. Chvilku jsem se oddala krásné voňavé chvilce a propadla se na Stezce (po kolikáté už?) opět do dětství. A zase jsem vdechovala život.

Sem tam nás provází rdesno hadí kořen i zlatavý zlatobýl. Po nezbytné fotodokumentaci pilně pokračujeme po hřebenovce dál. Občas klopýtnu, protože se neustále rozhlížím.

Příroda nám nabízí na širé pláni, kam jsme vystoupali, nádhernou božskou podívanou. I když za pár okamžiků se setkáváme s lidskou rukou. Objevujeme po pravé straně prázdná místa po posekaném borůvčí. Ostrůvky mateřídoušky jsou ponechané.

Proč se borůvka seče? Odpověď jsem našla na CHKO Jeseníky:

Míjíme rozcestník Nad malým kotlem, kde je informace o pozůstatku působení ledovce. A scházíme ke krásné historické kamenné útulně.

Dveře mi nejdou otevřít, pomoc nabízí mužská ruka. Uvnitř dost prostoru pro přespání několika tuláků, jen to lano vedoucí na půdičku už někdo odstranil. O kousek dál se osvěžujeme v Jelení studánce s třpytivými odlesky Stříbrného potoka.

Rozcestník nás upozorňuje na výšku 1311 m.n.m. i na výskyt vzácné květeny – hvozdík pyšný. Děkujeme všem, kteří se na projektu Jelení studánka, projektu, jenž usiluje o obnovení a záchranu odpočívadla na hřebeni Jeseníků, podílejí ❤️ Pokračujeme po žluté-červené směr chata Alfrédka.

Během našeho putování Stezkou Českem je každá etapa něčím zvláštní. A tady vládnou mravenci! A ne ledajací. Ocitáme se v mravenčím království, které je dokonce chráněno Přírodní rezervací Pod Jelení studánkou (při poslední inventarizaci 1998-1999 bylo zjištěno celkem 1265 hnízd tohoto druhu). Pročež tu spokojeně brázdí cestičky početné kolonie mravence podhorního (Formica lugubris). Žijí si tu v přirozené jeřábové smrčině, kterou občas prostřídá buk lesní. Přecházejí mi oči nad spoustou mraveništních hnízd.

Opatrně našlapujeme, abychom byli co nejdříve pryč. Jenže snad po pár krocích opět narážíme na další a další mraveniště. Kluci se činí, mrskají nožkama o sto šest, tak je alespoň překračujeme. Jdeme po úzké kamenito-kořenové cestičce chráněni příjemným chládkem lesa. Občas nás zašimrají světlé průzory s chňapadly teplého sluníčka.

Všudypřítomné vysoké borůvčí lemuje cestu, po které scházíme pod lanovkou. Červená značka nás vede z mírného kopečku. Najednou mě objímá dech lesa, který mi připadá jako opojný koktejl. Nasávám tu atmosféru nosem i duší. Teplo, tráva, jehličí, to všechno vytváří kolotoč vůní, který se nepřestává točit. Nemůžu se té vůně nabažit. Mám pocit jako bych se vznášela. Před námi se objevuje bělavá břízka, osamělá a ztracená mezi jehličnany, a přesto si zde našla své místo. Kolotoč se stále točí, vůně lesa mnou snad i prostupuje. K tomu všemu se nám odkrývají výhledy a v dálce už vidíme střechu.

Když jsme se dostali k chatě, překvapilo mě, že z ní zbyly jen základy. A tak jsme se zastavili a v telefonu si našla její smutný příběh. V roce 1898 nechal postavit majitel janovického panství, hrabě Alfréd Harrach, lovecký zámeček Waidmannsheil. Později přejmenovaný na Alfrédovu chatu. Po konfiskaci majetku se ocitla v rukou několika vlastníků, a i přes mnohá opatření se nedařilo chatu dlouhodobě plně využívat.

V roce 1962 vyhořela vinou neopatrnosti jednoho z rekreantů. Na její novou výstavbu chyběly peníze, až Kovohutě Břidličná vystavěly chatu novou, o něco menší. Po privatizaci sloužila jako turistická ubytovna dokonce i se sprchami a sociálním zařízením, jídelnou a televizí se satelitem, lyžárnou a sušárnou bot. V roce 2002 znovu vyhořela a od té doby už můžeme jen očima smutně spočinout na zbytcích základů.

Stánek turistům nabízí občerstvení doslova v lůně přírody. A protože jste uprostřed, počítejte s tím, že tady elektroniku nenabijete. Tak trochu vyjeveně se vracím s nabíječkou ke stolu… Tak je člověk už zvyklý na automatický přísun energie, že jen poděkuji a s vděkem koukám okolo sebe, že na mě alespoň nic nebliká. Prostě zde spočinete v naprosté čistotě. Má to své kouzlo, které navíc můžete prozaicky rozvinout a chuťové pohárky dostanou co proto: Zelňačka, čočková, borůvkové knedle, Alfrédský smraďoch, pívo, kofola, káva. Samé laskominy, prostě ňamka. Děkujeme dodatečně za milou obsluhu a náramné spočinutí v náruči klidné a tiché paní Přírody.

Od Alfrédky pokračujeme po zelené na Mravencovku. Kam také jinam, když jsme v království Ferdy Mravence? Pokračujeme krásnou lesní cestou, kol kolem fialkové a červené náprsníky. Přímo proti nám jde pán s nádherným stříbrným psem. Namísto pozdravu jen prohodím: „Dva krasavci!“ Pán se culí: „Děkujuu…“ A hned je lépe na světě. Úsměv nic nestojí, ale znamená hodně. To mám snad vyražené v srdci.

A protože jsem všude poprvé, muž mi ukazuje nalevo v dáli, kudy jsme šli. A mně se ani nechce věřit, že jsme to ušli. Taková výška a dálka! Občas se okolo nás promotá motýlek, potkáváme houbařku s bohatým úlovkem. Zdravíme se a křupeme botama dál po cestě. A o kus dál se další houbařka ohýbá k nádhernému zdravému hříbku. Prý to je náhoda. Tak jí popřejeme spoustu takových náhod a loučíme se. Miluju vůni hub a někdy se mi stává, že sotva vejdu do lesa, cítím je. Možná to tak někdo také máte.

Jenže neodhadneme, jestli je to krkavec nebo havran? Jakoby věděl, že nám tu bylo smutno bez ptáčka živáčka, tak se ozývá čím dál tím víc. Dorazili jsme na rozcestník Mravencovka a ukazatel nám modře kyne k dalšímu zvířátku-jen kilometr a půl do Jelení. Tam jsme coby dup. Jak říkám, tak bylo. Od Jeleního pokračujeme lesem po asfaltce po žluté na rozhlednu Nad Novou Vsí.

Manžel na mě haleká: „Bacha, vyhýbám se inkoustové skvrně na silnici!“ Kulím oči: „Kde by se tu vzal inkoust?“ Muž se směje a ukazuje mi na silnici brouka-modráka. Zase jsem skočila na lep. Ale hlavně, že je veselo. Smějeme se společně, a tak je to pěkné.

Míjíme takové menší Mirákulum-úžasný dětský park (houpačky, klouzačky, prolézačky), přecházíme posekaný trávníček, kde posedává pár turistů a chytají sluneční paprsky. Nad tím vším se pne štíhlá vyhlídková věž s muzeem, okolo lavičky.

Usedáme a po krátkém odpočinku a svačině mrkneme na tipy, jež nabízí informační cedule. Vybíráme si kapli sv. Anny v Nové Vsi a památnou lípu „Hadí královna“ v Dolní Moravici. Vyrážíme. Bohužel jsme podcenili občerstvovačky. Tady byla poslední příležitost se v restauraci pořádně posilnit. My to odbyli svačinou, jelikož jsme netušili, že další občerstvovnu potkáme až po téměř 4 hodinách.

Po asfaltce procházíme Dolními Moravicemi. Fascinují mě, alespoň zkraje, chaloupky bez plotů. Maximálně obehnané živými ploty. S nesmírnou úctou a pokorou vzhlížíme do košatých korun památných, pečlivě opatrovaných, stromů: ztepilý jasan, nejmohutnější kaštan svého druhu na území ČR, statný modřín evropský, nejstarší horský javor v obci, dub u hasičárny. Mezi památnými stromy převažuje náš národní strom-lípa, a to jak srdčitá, velkolistá i evropská. Ale tu poslední, „Hadí královnu“, si nechám až k ní doputujeme. To nejlepší na konec. Trochu mě děsí, že scházíme pořád dolů. Aby se to pak zase nezvedlo nahoru?

Než jsme přišli k pěkné kapli sv. Anny v Nové Vsi, netušila jsem, že skrývá poklad. Byla postavena v roce 1922 a ve věži je umístěný zvon starší než samotná kaple. Byl odlitý v roce 1746 olomouckým zvonařem I. J. Zillichem. Zvon, zdobený reliéfy sv. Anny, Panny Marie a sv. Jáchyma, je zřejmě jediným hmatatelným dokladem existence původní kaple v Nové Vsi. Cestou nás neopouštějí krásná panoramata, ani fialkový kakost podél silnice spolu se žlutavým starčekem.

Silnice nás vede dál a na jednom místě se vyhýbáme autům. Jedno nás málem smetlo, ač jsme stáli na kraji silnice, druhé v protisměru naopak zastavilo. Vykloní se sympatická paní a ptá se, zda pospícháme a chceme svézt? S díky odmítáme a máváme si navzájem. Moc milé setkání. Odbočujeme doleva a po štěrkové silničce se blížíme k památné lípě. Je úchvatná, dech se mi tají. Není divu. Hadí královna je nejmohutnější památný strom Moravskoslezského kraje a CHKO Jeseníky.

Jsem moc ráda, že jsme ji vyhledali a z celého srdce doporučujeme všem. Spočiňte a vychutnejte si její sílu a energii. Podle posledních měření v roce 2020 přesáhl její obvod deset metrů. Stáří tohoto impozantního stromu se odhaduje na 400-500 let. A uvnitř ukrývá i svůj tajůplný příběh.

Jdeme po vedlejší silničce, floxy v zahrádkách vydávají omamnou nasládlou vůni. Cestu lemuje potůček, parapety zdobí kytičky. V tomto koutku vesničky je barevně. V nose voňavo, ale přes prsty dostáváme za chvíli. S očekáváním bereme za kliku v restauraci Pod lipami. Zavřeno. Tedy vezmeme zavděk nanuky a banány v místním obchůdku a Dolní Moravice opouštíme. Ploužíme se stále po asfaltce, provoz se zhušťuje. Konečně se ve Václavově dostáváme opět do ticha.

Mimochodem zjišťujeme, že jsme zapomněli už dříve odbočit a zbytečně jsme se plácali po asfaltce. Stezka Českem vede příjemnější cestou přes louku. I to se stává. Václavov je dlouhý jako týden před výplatou. Raději svou pozornost upírám na zlatavé šištičky ovsa a barevného slézu. Najednou tu nádherně zavoněl tužebník. Miluji ho v čaji. Jestli máte rádi bylinky a neznáte ho, velmi doporučuji. Tužebník jilmový.

Nehledě na to, že se opět ozývají plosky nohou. A to že velmi. Jak jsem psala v předchozím článku, na této etapě nás vytrestaly vložky do bot. Tak jdeme bez vložek a plosky i prsty už naříkají. Poučení holt pro příště.

Ale ti nahoře nad námi ještě asi pořád drží ochrannou ruku. Mrknu na cyklo ceduli a co nevidím? Označení cyklotrasy 6161. To je můj ročník narození! A hned dvakrát! Věřili byste tomu? Právě tyto okamžiky jsou pro mě jakoby zvláštní andělské pozdravy a vždycky mě povzbudí. Nebojím se říct nakopnou. Tak šlapu, byť s ukrutně bolavýma nohama, fakt až na dno, dál.

Vzhledem k bolesti pozornost upínám alespoň k restauraci, která se má za okamžik vyloupnout. A kde hlavně zapomenu na nohy a povzbudím žaludek. Konečně! Hospůdka Pod Skalkou a ochotná milá paní majitelka, která ač prý nemá nic k jídlu, vykouzlila úžasnou hustou výtečnou držkovou polévku. Ta byla a jak chutnala!! Nohy okamžitě vyklouzly z pohorek, zafuněla jsem úlevou a cpali jsme si břich. A spláchli polévku dle modlitby, jíž jsem objevila na dveřích toalety, viz foto (omluvte zhoršenou kvalitu):

Odpočali jsme si a pokračujeme dál. Za vískou Václavy přicházíme na polní cestu, jež vede kolem vymetených pastvin, které sahají až k obzoru. Jsou oddělené hustými alejemi. V dáli ještě zahlédneme pasoucí se kravičky. Doprovázejí nás fialkové chrpy, vysoký starček, třezalka, huňatá vikev, jitrocel, řebříček – zkrátka spousta bylinek. Nechybí ani jetelíček či bíle kvetoucí ostružina. Cestu krášlí alej třešní a stydících se jeřabin.

Slunce je ještě docela vysoko na nebi, ale možná si už naklepává nebeské obláčky, aby se řádně vyvětraly a provoněly. Zatím jsou přehozené přes dlouhý sluneční paprsek, aby se zahřály. Úplně vidím, jak si sluníčko v duchnách odfukuje, asi jako já, když se blížím k cíli.

Vyšlápli jsme na vršek a až teď vidíme širé pláně v celé své kráse. V dáli nalevo vykukuje snad kostelíček. Vypadá jako z pohádky. Pomalu se k němu blížíme. Podél cesty svých pět lístků rozprostírá růžový hvozdík, bobulky vratiče, zaštiťuje je bílý kerblík, jetel, chrpa. Snad jsme objevili i žlutý štírovník, který v Čechách přirozeně roste jen vzácně. Když se tak rozhlížím po té kráse, velmi se mě dotýkají slova Víta Slezáka, vedoucího Správy chráněné krajinné oblasti Jeseníky:

Divím se, že jsme už dlouho nikoho nepotkali. Tráva nám sahá do pasu, až mě místy přerůstá. Je tu spousta druhů trávy. Vysoká, štíhlá, fialková, válečková, střapatá. Kdo by řekl, že i tráva může být pěkná. Kolem nás břízky, modříny a mezi malými smrčky občas ztepilý smrk, aby rozšiřoval smrkovou rodinku.

Tak už vím, proč nikoho nepotkáváme. Olík odbočil ze Stezky, protože nás honí čas a abychom prý došli v rozumnou dobu na ubytování. Ale je to tu moc pěkné. Vymotali jsme se z lesa a do cíle nám schází necelé dva kilometry. I tak mi přijdou nekonečné. Je mi divné, že pořád nevidím žádné střechy. Připadám si úplně mimo civilizaci. A zase to ohlušující ticho. Ale kde se vzaly, tu se vzaly srnky a dovádějí. A honí se. A snad jen několik desítek metrů od nás. Jejich nezbednost mi vyvolává úsměv na rtech.

Poslední zelený kopeček, klikatice do vršku a sluníčko se pomalu ale jistě už kloní k západu. Je osm hodin večer. Najednou jsme vyplašili hejno ptáků, kteří se rozletěli po okolí. Přinášejí sem život, asi už budeme blízko lidských obydlí. A taky že ano. Sláva, jsme na vršku a nabízí se nám výhled na bílý kostelík a už i na Kočov.

Bolavé nohy sice počítají každý kilometr, ale duše sčítá momenty. Dnešní den nás zavedl do hlubokých lesů ale také hluboko do nás samotných. Tam, kde končí asfalt, začíná pravé putování. Vůně lesa, dotek kamene, příběh Hadí královny a úsměvy na cestě. To jsou naše skutečné kilometry a ty už nám nikdo nevezme. Tyto zážitky jsou ten pravý poklad, který si odnášíme v srdci. Dnešek mi opět potvrdil, že Stezka Českem není jen o chůzi ale o zastavení, o propojení s přírodou a o nalezení krásy v obyčejných věcech.

Pro dnešek máme v bolavých nohách přes 35 kilometrů a opět spoustu zážitků. Ale ten nejpřekvapivější nás čeká zítra u snídaně a jmenuje se Jana!

Zdroje: webové stránky Stezky Českem, stánek U Alfrédky

https://pamatkovykatalog.cz/hranicni-kamen-13037800

https://www.hrady.cz/zamek-alfredova-chata/texty?tid=13772&pos=1000

https://obecdolnimoravice.cz/spol/pamatne-stromy

https://www.farnost-malamoravka.cz/2019/03/kaple-sv-anny-v-nove-vsi/

https://jesenik.cz/cz/mesto-a-mestsky-urad/666-chko-jeseniky-pral-bych-si-aby-verejnost-vnimala-ochranu-prirody-predevsim-jako-sluzbu-spolecnosti-rika-vit-slezak.html