Ze zamlženého Návrší do Ramzové: Zábavné překvapení na 7. etapě Stezky Českem

Pohledem z okna zjišťujeme, že ke snídani si můžeme uvařit krupicovou kaši. Vzbudili jsme se totiž do mlhy jako mlíko. Přesto jsme neodolali nabídce pana vedoucího a po skvělých míchaných vajíčkách (mňam) se s chutí pustili na další štrapáci. Náš dnešní cíl byla konečná na Ramzové.

Mlha se ochotně zvedá a díky tomu pozorujeme už jen vzdálenější špičky smrčků v mlžném závoji. Příroda spouští, po kolikáté už? živé představení. Vytahuje oponu a zve nás na jeviště. Smrky kolem nás se usmívají, jen ty v dáli ještě pospinkávají, protože jsou přikryté mlhovou prachovou peřinkou. Vydáváme se po žluté s lehkostí a s pocitem žaludku jak v pokojíčku.

Míjeli jsme tu „hrůzu“, kterou jsme včera sešli. Obklopovaly nás hluboké lesy, bez jediného živáčka, bez ptáčka, bez pípnutí. Možná za trest, že jsem manželovi nevěřila, že jde správnou trasou, mi ti ze shora poslali bolest. Pajdala jsem jako pirát Silver z Ostrova pokladů. Když na mě muž včera koukal, jak se sunu, i obdivně vzdychl: „Hustý!“

Ale to je už včerejšek a dnešek teprve před námi. Asi po prvním kilometru návratu na Stezku se pro jistotu ptám manžela: „Už jsme zpátky?“ On se na mě podívá s výrazem, který říká „tuhle otázku už jsi položila mockrát“ a odpoví:

„Jak zpátky? Jdeme dopředu.“

„Ale já myslím zpátky na Stezce!“ upřesním.

„Nee, ještě chvilku musíme jít.“

Kousnu se, nehledím napravo ani nalevo, zatnu zuby a peláším, v rámci svých možností, dál. Z ničeho nic se ale ozve ostrý hvizd. Tak jsme s manželem domluveni, protože hůř slyším – místo křiku píská. Ten zvuk snad rozřízne i mlhu napolovic a já hned vím, co signalizuje: zase jdeš špatně! Zase jsem minula odbočku.

Dostávám opět za vyučenou: „Taťánko, rozcestník znamená zastavit!“ Mně to můžete opakovat do nekonečna. Já, jak naberu směr, zahledím se do sebe a stoupám v mysli po schůdkách do nekonečného nebe, rozcestníky prostě nevnímám. Chápu, že to má manžel se mnou těžké, ale já už jiná nebudu. Mimovolně mi přichází na mysl FB Stezky Českem, kde řešili, jakou zbytečnou věc s sebou vláčíte na Stezku? A tak jsem se na to zeptala manžela.

A on na to: „Tebe!“, přilétá okamžitá odpověď. To jsem si ale naběhla. Miluju manželův humor. Alespoň doufám, že to je ještě humor!

U rozcestníku Adélin pramen scházíme do lesa po červené/modré hřebenovce. A už jsme u samotného Adélina pramene, kde se setkáváme se dvěma začínajícími Stezkařkami od Jihlavy. Přespaly pod stanem a chystají se vyrazit na opačnou stranu, než jdeme my. Chceme se s nimi vyfotit, ale prý nestojí o publicitu, když teprve začínají. Přichomýtl se k nim i Jakub z Krnova. Taktéž mladý sympaťák, který nám připomíná našeho synovce natolik, že se ho ptáme, zda se náhodou neznáme?

„Nene,“ odpovídá Kuba a seznamuje nás s tím, že v Krnově kdysi bývala česká firma zabývající se výrobou píšťalových varhan. Založená roku 1873 vyráběla královské nástroje téměř 150 let. I když v roce 2020 zanikla, stále v Krnově funguje Střední umělecká škola varhanářská. Je jednou z nejmenších středních škol v České republice. A protože miluju hudbu a tradice, vybrala jsem toto video, které je tak trochu jiné, než na jaká jste v našich článcích zvyklí. Jásá mládím, hudbou, divokostí a láskou s hudbě. Zhlédnutí z celého srdce doporučujeme 💓

Skláníme se nad vedením školy, které dokáže i v dnešní těžké době obhájit existenci této menší školy a hlavně, že pokračují v úžasné tradici a vedou mladé lidi k lásce k umění.

Ještě než jsme se rozloučili, mrkla jsem na vodu stékající v celé šířce po stěně: „To je pěkná sprcha!“ Jedna z dívek se zasmála, že si jí včera vůbec nevšimla. Po chvíli sdílení se loučíme. Bylo krásné potkat mladé lidi, kteří se s takovým nadšením vydali na Stezku. Její duch tak žije dál. S novou energií a úsměvem na rtech jsme se ponořili do lesa, kde nás obklopila omamná vůně a ticho přerušované jen šustěním našich nohou.

Odbočujeme doleva, ve smrkovém lese se krásně dýchá. Pod námi se na cestě plazí jen takové kořenové žížalky, které si vyšly na procházku. Droboučké kořeny utíkají přes cestu a už se objevují tlustější žížaláci. U Gleboka jama objevujeme dokonce ohniště v lese a jsme konečně na Stezce. Obdivujeme mělké tůňky podél cest, kde se snoubí sluníčko se světlem, jež vydává krásné odlesky a barví tůňky dozlatova. Cítíme voňavý smrkový les, šišky si ustlaly na jehličí. Občas jich pár zašlápneme na cestě, kde se objevuje požehnaně bláta. Zrovna když jsem se zamyslela, zahučela jsem do něj, div že jsem sebou neplácla.

Muž spouští: „Hráli jsme kličkovanou, vždyť to znáš…“ Je to přesné. Kličkujeme zprava doleva a zase obráceně, nebo zavodněnou cestu obcházíme přes les. A je to každou chvíli. Jdeme po česko-polské hranici. Stromy se suchými dlouhými větvemi vystrkují své choboty do cesty.

Ani šustot větví, ptáčci se snad odstěhovali. Zanedlouho v lese potkáváme partu mladých lidí s kytarou. Zvesela nás zdraví. S holčinou, skloněnou nad botami, se dáváme do řeči. Společně lajeme na kulaté tkaničky, jež se rády rozvazují. Jdou z Červenohorského sedla, byli na Ramzové. A my právě na Ramzovou míříme. Milé setkání protkané úsměvy. Po pár krocích potkáváme trochu rozvětvenou rodinu a zdálky zíráme: Slečně svítí hlava!! Při našem míjení jsme spatřili, že to světlo vydávaly sluneční brýle posazené na čele. Neuvěřitelné! Přitom zdálky vypadala jako světluška.

Ať koukám, jak koukám, žádný dým nevidím. „Ohníček,“ volá na mě. Mrknu: „Jo, táák, kuřátka!“ Teď zas kouká on, kde se tu na cestě klubou kuřátka? Vzájemně jsme se pobavili. Jsou to vlastně takové žluto-oranžové svítivé houbičky. Jenže u Veselých jim říkali ohníček a u nás doma zase kuřátka. Hlavně, že se i po 40 společně prožitých let domluvíme. Sic to občas drhne, ale upřímně-kde ne?

Před Kladským sedlem, pořád v lese, potkáváme Irenu a Martina Antonínovy z Janové u Vsetína. Mávají na uvítanou zatím prázdnými bandaskami. Vydali se na borůvky. Jsou tak milí a usměvaví, že mi na mysli vytane svatý Antonínek a přejmenovávám si je na Antonínkovy. Ostatně tak jim prý známí říkají. Manželé svítili už na dálku. Jejich pozitivní energie nás pohltila natolik, že si vyměňujeme kontakty. A možná, že to bylo nakonec směroplatné pro oba páry, alespoň doufáme. Antonínkovi, těšíme se, až vás provedeme zase naším krásným koutem-Českým Švýcarskem.

Netušila jsem, že mě může potěšit i pohled na restauraci. Kladské sedlo je nádhera usazená v přírodě a nabízí tolik k vidění jako k jídlu. Nádherná roubenka s usměvavými pařezy, vesele osázenými botami sukulenty a neméně veselou paní v okénku, nás okamžitě vítají. Hned nás praštilo do očí její oblečení s logem pivovaru Welzl. Tohoto pána máme rádi a netušili jsme, že je populární i zde! Eskymo Welzl je nejslavnější zábřežský rodák.

Jan Velcl, nebo také Welzl (1868-1948), byl muž mnoha povolání – dobrodruh, lovec, polárník, zlatokop, vypravěč… Známý pod pseudonymem Eskymo Welzl nebo Arctic Bismarck strávil téměř 30 let na Nové Sibiři. Nebylo zbytí, než pivo Welzl ochutnat. Prý bylo dobře nachmelené. Úplně „nachmelit“ jsme se nestihli, protože nás do cíle čekalo ještě dost kilometrů.

Všimli jsme si i několika stanů s podsadami, kde mohou tuláci přespat. A právě zde přespal náš budoucí kamarád na Stezce, Honza z Vrchlabí. Jen teď o něm ještě nevíme.

Nádhernou atmosféru na Kladském sedle opět zarámovali beránci na obloze. Shlíželi na nás, bečeli na dálku a já blaženě polehávala na lavici. Pro mě totiž není výlet, když si nelehnu. Také to tak někdo máte? Prostě se musím položit a vychutnat si to vleže. Svoji blaženost jsem si užila i v přítomné houpačce. I když mě muž popoháněl, že už musíme jít, zhoupnutí jsem si neodpustila. Ahoj, Kladské sedlo, bylo nám tu blaze.

Jen co se ponoříme do lesa, vystoupáme kopeček. Dlouho se ale neradujeme, jelikož opět narážíme na utopenou cestu. Takový menší tankodrom. A další a další louže na sebe nenechávají čekat. Tudy?

Na rozcestníku Chlupenkovec nám v ústrety letí motýlci. Krouží okolo nás, třepetají křidélky. Bělásci, babočky, objeví se i modrásek, je jich tu spousta. Něžná nádhera. Jenže to byl teprve začátek. Zanedlouho budeme motýlkově ještě více překvapeni. U rozcestníku Nad Aloisovým pramenem se setkáváme se třemi usměvavými Stezkařkami z Frýdku Místku, které jdou trasu také opačně než my a dnes spí na Kladském sedle. Společně vyráží, když se zrovna sejdou a mají volno.

A nejen na cestě. Vesele si poskakuje, zurčí, bublá, prozpěvuje si. Je krásně průzračný, s oblázky na dně. Přítoky z lesa ho posilují, sílí, vtéká do trubky, podplouvá silnici a teče dál. A tady už jen tak jemně šumí a vrní. Stříbrné odlesky sluníčka malují v potůčku krásné obrazy. Jakoby se sluníčko před odchodem na bál ještě naposledy shlédlo v zrcadle.

Jestli jsme u Chlupenkovce spatřili motýlky, tak tady u Aloisova pramene se setkáváme s Motýlovým královstvím.

K běláskům a babočkám se přidávají perleťovci. Také i tady proletí něžný modrásek-ty mám ze všech motýlů nejraději. A představte si, že se nedávno objevil i u nás na zahradě. Se zatajeným dechem, a přitom s prstem na spoušti, pozorujeme motýlkové rojení na bodlácích. Ale že jich bylo! To vám vypadalo jako barevný tanec víl, nebo dokonce létající drahokamy. Barevné poletuchy se proplétaly i okolo nás. Ani se nám z této pestrobarevné oázy nechtělo, ještě jsme nikdy motýlí ráj ve volné přírodě nezažili v takové míře jako tady. Tady se jim tedy hodně daří. Hráli na hoňku, dováděli a chutnaly jim bodláky.

Přecházíme mostek a překračujeme jeden z přítoků Kunčického potoka a vydáváme se opět vzhůru směr chata Paprsek. Vede nás šotolinka, jež je odvodňována úzkými kovovými úžlabinami. Cestu, kam až oko dohlédne, opět lemuje husté zelené borůvčí. Nesmělé sluníčko vykukuje, ale svítit pro mě nemusí, protože jak jdu do kopce, teplo je mi dost. Potkáváme i brumlu.

Následuje krátká zastávka s místními, pětičlennou rodinou, která si vyrazila na borůvkový výlet. Byli moc milí a vstřícní. Doporučují nám odpočinek u Růžové boudy. Název pěkný, jedná se vlastně o uzamčenou loveckou chatu nacházející se cca 50 metrů od cesty. Sice nevíme, zda můžeme, ale když už nás tam poslali, v klidu lehce na terásce posvačíme.

Muž mi cestou nabízí plné hrsti borůvek. Borůvčího je tu plno a je neuvěřitelně, snad až metr, vysoké. Hotové zelené moře. Sláva! Dosahujeme chaty Paprsek.

Už jen při příchodu vypadá chata i okolí úchvatně. Vychutnáváme si výtečnou kulajdu a kafíčko na terase. Nabízí se nám modravá panoramata i pohled na hrdě se vypínající Dalimilovu rozhlednu na Větrově. Na Paprsek vede lanovka, mají tu i koupaliště a opravdu fantastické výhledy umocněné nádherným počasím.

Ani se mi nechce zvedat. Nejraději bych si tu na sluníčku ustlala. Nakonec se dozvídám, že ne koupaliště, ale jedná se o nádrž, která v minulosti sloužila na zasněžování. Koupání v ní je na vlastní nebezpečí. Ale vypadá lákavě, že?

Naše další trasa vede po červené směr Palaš, Trkač, Rampa a odtud na Kuncův chodník a po zelené na Smrk. Na Paprsku se teploměr vyšplhal na téměř 21 stupňů a sluníčko svítí ze všech sil. Ofukuje nás mírný větřík. Naproti tomu nás po odchodu z Paprsku zastihla zpráva od našeho kamaráda Jeníčka, že u nás je právě průtrž mračen. Máme my to ale štěstí. Cestu protíná pruh trávy, kde se prohánějí koníci.

„Koníci asi mají letecký den,“ směje se manžel. Skáčou nám i přes cestu, jdeme opatrně, jeden dokonce snad i plachtí. Asi mají radost ze života. Anebo koník upaluje za svou milou? Kdoví, ten ji ale musí mít rád. Přímo skok plavmo.

A smrky tu opravdu jsou. A dost, i když je prý vichřice v roce 2007 pěkně pročísla. Turistické značky se protínají na polské hranici na místě Smrk-hraničník 1109 m.n.m. Po 2. světové válce bylo Kladsko přiděleno Polsku, takže dnes se jedná o trojmezí Moravy, Slezska a Polska. Trojmezí bývá často zaměňováno za samotný vrchol, ovšem ten stojí cca 450 metrů a opodál a vypíná se ve výšce 1127 m. n.m.

Pročež si prohlížíme historický hraniční kámen a pokračujeme dál. Cestou ze Smrku objevujeme staré hraniční kameny s označením BB. Jsou úžasné a vždycky si je musím osahat. Mám pocit, že dýchají historií, chtějí nám něco říct, ale osud je uvrhl do pozice němých kamenných svědků. Moc by nás zajímalo, co ta písmena znamenají? Nedalo mi to a vypátrala jsem doslova znalce hraniční historie, který nám ochotně na naši otázku odpověděl:

Uprostřed se zvedá vysoká tráva a krásně nám lechtá lýtka. Vychutnáváme si její šimrání. Mám pocit, že je to snad i léčivé. To je vám takové blažíčko! Cesta se za čas svažuje hodně strmě dolů. Scházíme do Ramzové, zbývají nám už jen asi dva kilometry. Sráz je hodně prudký, kameny kloužou, ale jsem ráda, že ho jdu dolu než nahoru.

Dnes přicházíme do cíle docela brzy. Digi ukazuje 18:31. A jen co za sebou zavřeme dveře a ubytujeme se, spouští se parádní liják.

Dnešní den byl opět plný dobrodružství, milých setkání a nečekaných výzev. Na Ramzovou jsme došli s bágly přetékajícími novými dalšími zážitky. Venku se sice spustil pořádný liják, ale my už byli v bezpečí, a tak jsme si mohli s úsměvem říct, že tohle byla ta třešinka na dortu. A co nás čeká zítra? Nejspíše ten slibovaný vražedný výstup na Šerák. O tom ale až příště.

Zdroje:

webové stránky Stezky Českem, Kladské sedlo, Ramzová

https://dvojka.rozhlas.cz/jan-eskymo-welzl-arkticky-dobyvatel-z-moravskeho-zabrehu-9289673

https://olomouc.rozhlas.cz/krnovska-varhanarska-skola-prezila-i-pad-firmy-ktera-ji-zalozila-letos-slavi-30-8696703

http://goat.cz/index.php?path=Jeseniky_VrcholyBonus_Smrk_Smrk

https://www.zdeneksmida.cz/rozbor-pohranicnich-lokalit/rychlebske-hory/rozbor-rychlebskych-hor.html