Stezka Českem: Boží romantika na Mariánskohorské boudě. Uprostřed lesů při petrolejkách a svíčkách

Nějakou chvíli trvalo, než jsme našli tu správnou chalupu. Sice nám ji dobře popsali, ale ve tmě se hůř hledá. Navíc jsme přišli z jiného směru, než nám bylo vysvětleno.

V roubené chalupě totiž není zavedená elektřina a žije se tu „po staru.“ Samozřejmě na to zapomínám a osahávám automaticky stěnu u vchodu, abych si rozsvítila. Na to se mi alespoň rozsvítí v hlavě, když si muž pohotově nasazuje čelovku. Vcházíme do prostorné síně a přímo naproti, pěkně v řadě, nás na dřevěném stole jako uvítací výbor zdraví několikery petrolejky. Nacházíme sirky a manžel rozsvěcí.

Mezitím zapaluji svíčky, je jich tu bezpočet a různých tvarů i velikostí. Na chalupu jsme přinesli i svoje a necháváme je tu nepoužité pro další návštěvníky. S rozsvícenou petrolejkou zvědavě nakukuji do kuchyně. Pohladí mě stará kredenc, co už něco pamatuje. Podobnou jsme mívali doma. Jediným výdobytkem dnešní doby na chalupě je sporák na plynovou bombu. Procházíme po kamenné podlaze a objevujeme lavory. Ejhle, není tu vodovod.

Doma jsme mívali myčák se dvěma škopky. My tři sestry jsme po obědě vždycky nastoupily. Jedna myla, druhá oplachovala, třetí utírala. A zase mě stezka vrací do dětství. Jsem za ty zasunuté vzpomínky nesmírně ráda a oči se mi plní slzami vděčnosti.

I když nám škrundá v žaludku, zvědavě objevuji seknici, kde budeme nocovat. Na dlouhý dřevěný stůl pokládám jednu ze zažhnutých petrolejek a usedám tiše na postel. Kochám se a vciťuji se do doby, kdy jsem na světě ještě ani nebyla. Miluju dobu první republiky. Upravené dámy v dlouhých róbách, džentlmeny ve fraku s elegantní hůlkou…

Ale i když byli lidé chudí, myslím, že byli mnohdy šťastnější než my, kdy se pořád za něčím honíme a sledujeme neustále čas. Nestíhám, nemůžu, příště… Jenže příště už nemusí být. To vše mi najednou prolétne hlavou a rázem jsem pochopila, proč se sem lidé rádi vracejí.

Třeba se odpoutávají od dnešní zrychlené moderní doby. Možná, že to tu vnímají jako detox se vším všudy. Musíte si přinést vodu od pramene, který je vedle chalupy. Když je zima, donést klestí a zatopit v kachlových kamnech, vynést popel a když na vás přijde „potřeba“, pak si odskočíte na suchý záchod.

Navíc zde zažíváte věci, na které třeba někomu doma nezbývá čas. A přitom jsou tak milé a nic nestojí. Při nesmělém svitu svíček a petrolejky bez věčných mobilů v ruce sdílíte, vyprávíte si a smějete se spolu. Když jsme známým vyprávěli, jak jsme se uvelebili na chalupě bez elektřiny se suchým WC, jen zděšeně hlesli: „Bez wifi??“

Načež servíruji kastrol na prkénko a nabíráme lžícemi polévku. Nenašla jsem totiž naběračku. Alespoň bude o nádobí méně. Po večeři vytahuji z báglu plechovku poctivé dvanáctky pro manžela a pro mě nezbytné prosečko, instantní kávu a domácí koláč.

Dobrovolně jsem si kilo do batohu přihodila, abych manžela překvapila. Mám za to, že život o vzájemném neustálém překvapování je. Nejraději ovšem milém. Vztah je nutno živit. A manžel překvapen byl, což mě zahřálo u srdíčka. Takže jsme si ťukli na dnešních úžasných 40 kilometrů, které mi připomněly mé mládí. To když jsem se cestou sem cachtala v kalužích.

Poslechli jsme doporučení a veškeré jídlo schovali do hrnců a zatížili je poklicemi. Myši. A opravdu mě v noci vzbudilo chroustání. Nevím, jak se plaší myši, tak vykřiknu do tmy tmoucí: „Kšá, kšá, kšáá,“ a plácám rukama do spacáku, až se manžel vzbudil se slovy: „Co tu vyvádíš?“ Chroustání najednou ustalo, tak jsme se opět zavrtali do spacáků a spali do rána jako mimina.

Inu, v mém případě se to moc nepotvrdilo. Snad včerejší den v mokrých botách, ve kterých nám čvachtala neustále voda, snad zimou, se mi ozvala artróza v prstech u nohou. A že dost. Ráno mi trvalo dvě hodiny, než jsem se rozchodila a ztuhlé prsty rozmasírovala. Naštěstí jsem poprvé za celou Stezku přihodila do, oproti minulým cestám, zchudlé lékárničky, uvolňující mast. Takže jsem ji hned využila.

Mezitím jsem přišla na to, že i když jsem do našich bot nacpala přes noc novinový papír, zapomněla jsem z bot vyndat vložky. Když jsem je ráno konečně vyndala, rázem jsem pochopila, co mě celou cestu pořád tlačilo. Pod vložkou byl dost slušný nános písku a maličkých kamínků, které jsem si tam naplavila, když jsem se neustále máchala v kalužích.

Nicméně bolest prstů mi za procházku do dětství stála. Bolest časem odezní, ale vzpomínky zůstávají. A když jsem se do nich položila, byla jsem zase ta malá holka, šťastná a veselá.

Samozřejmě jsem vyrazila na opačnou stranu, než jsme měli jít. Manžel se už ani nediví. Za léta soužití se mnou si už zvykl. V klidu se ptá: „Změnili jsme trasu? Kam jdeš?“

Na to s úsměvem obracím své kroky a rovnám je s jeho. Muž vždycky přesně ví, kam jdeme, kudy se ubíráme a kdy tam dorazíme. Já jenom vím, že někam jdeme a je mi úplně jedno kudy. Hlavu mám lehkou jako pírko a nohy mě nesou právě tam, kam se mi zrovna chce. Takže obracím a jdu podle manžela. Fakt do map ani nekouknu, protože ty čárky mi jsou nesympatické. Připadají mi, že vedou jedna přes druhou a chlubí se svým cílem. Maximálně mapy nainstaluji do mobilu, když zmizí ale nic víc.

Někdy mi připadá, že jsem byla vděčným mementem knihy manželů Peaseových: „Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách.“ Mně to vážně nejde. Podívám se do mapy a dostávám závrať. Bez manžela bych byla nahraná.

Má pro něho úžasný cit. Vysvětluje mi: „Už když fotíš, musíš vědět, CO fotíš.“ On to tak má. Nikoliv já. Já vyplácám spoustu záběrů a pak si vyberu ten nejhezčí. Kdežto muž fotí s rozmyslem. Věřím, že je to také tím, že je Váha a fakt váží klid v ruce, oku, mysli i duši. Kdežto já jsem střelený Blíženec a jiná už nebudu. Díky bohu, ani věk to nezměnil. Jsem ve svém rozstřelení spokojená. A někde jsem i vyčetla, že spojení Váha-Blíženec je optimální. Faktem je, že dva Blíženci by se asi umlátili…

V roce 1916 zde došlo k ničivé události, kdy se hráz přehrady díky průsaku vody protrhla a zatopila domy v údolí. Bohužel si divoká voda našla i oběti na životech. Na Protržené přehradě jsme už několikrát byli. Toto místo nám přijde svým způsobem tíživé. Snad těžkým příběhem, osamocením, pomníkem.

Byli jste někdy na Protržené přehradě? Zkuste se podívat na Šoupátkovou věž, zbytky protržené přehrady a nechte své pocity proudit. Zůstali jsme tiše a jen se dívali a vnímali. Zaplavil nás až děsivý stísněný pocit. Jako bychom cítili duše zemřelých, které se s výčitkou bezcílně potulují okolo místa neštěstí. Probíráme se jakoby ze snu a zvolna, ruku v ruce, jdeme dál.

Je po sezóně. Samotoč vyschlá, v lednici se choulí k sobě asi čtyři vody v plastu. To je všechno. Muž glosuje nastalou situaci: „Máte to tady jak u Suchánků. Sice tu zbylo pár lahví vody, což je u Protržený přehrady dobrá věc, ale pivko by bodlo víc.“

Ráda uposlechnu písemné žádosti u bufetu a posílám sms na uvedené telefonní číslo, že zásoby i pivo došlo. Za celou dobu Stezky žádné poděkování, žádná odpověď. Nevadí, snad alespoň doplnili zásoby pro další výletníky. Krom toho v boudě objevujeme i luxusní útulnu, kde mohou přespat na zastřešené verandě dobře čtyři tuláci.

Vzájemně si popřejeme šťastnou cestu a vydáváme se lesní cestou k Jizerce. Stoupáme. Sem tam se nad námi proženou dešťové přeháňky. Potkáváme skupinku mladých lidí schovávajících se v lese před sprškou. Opět se zdravíme se a pokračujeme dále, až se ocitáme na Jezdecké cestě, kterou nechal vybudovat v roce 1828 sklář Riedl. A to proto, aby po ní mohl jezdit na Jizerku. Díky za tento počin, který nás k ní dovedl. Vycházíme z lesa a před námi se rozprostírá kouzelný pohled na Jizerku. První dějství končí tak brzy, jak začalo, protože se Bukovec okamžitě zahaluje do mlžné opony.

Obula se do mě zima, snesla bych i rukavice, které jsem bohužel do báglu nepřihodila. Nějak mě nenapadlo, že jdeme do hor a nastává podzim. Tak pro příště. Ruce si zahřívám v manželových dlaních. Určitě jste si všimli, že muži jsou zpravidla jako kamínka, alespoň my to tak doma máme. Muž hřeje, já stydnu. Ale doufám, že než vystydnu úplně, tak to ještě nějaké desetiletí potrvá.

Už od rána mám chuť na borůvkové knedlíky. Normálně si je nikdy nedávám, protože nejlepší borůvkové knedlíky na světě (a v páře!) vařila moje (nebo i vaše) maminka. Nechci si proto nechat zkazit vzpomínky na tu báječnou chuť.

Nevím, čím to je, zda si tělo žádá notné dávky sacharidů, fakt už od rána slintám nad představou sladkého jídla. A na Panském domě si okamžitě všímám nabídky borůvkových knedlíků s tvarohem a máslíčkem. Neodolám a toužebně si přeji, aby byly boží. A jsou. Už jen pohled na velký talíř s voňavými obrovskými knedlíky, kdy kuchtík na tvarohu ani na máslíčku nešetřil, mi nastartoval chuťové buňky.

Přichází doba jídla. Ani nemusí zvonit zvoneček, mám pusu plnou slin při pohledu na talíř, kde trůní tři naducané borůvkové knedlíky. Zakrojím. Máslíčko proteče do knedlíčku, napíchnu péřový kousek, přihrnu tvaroh s cukříkem na vidličku. Nedočkavě donesu k ústům první sousto a jen blaženě s plnou pusou zamumlám: „Božííí…“ Podobně jako když Ilja Prachař v seriálu Chalupáři rozmňamňal to numláníčko. Vzpomínáte, jak s nadšením komentuje knedlíky Jiřinky Bohdalové alias Dáši Fuchsové?

„Ty jsou jako od maminky. Já bych si s dovolením vzal trochu máslíčka. Ták, aby se nám to hezky barevně propojilo. Já z těch knedlíků mám nejraději to numláníčko. Podívejte se. To se to máslíčko propojí s tím tvarůžkem, takhle se rozpraaacujeee, rozmňamňáá, šoupne se hezky na vidličku a do pusinky!“

V žaludku máme jako v pokojíčku, a tak si navrch ještě dáváme kávičku. Posléze se chystáme k odchodu. Slečna utírá stoly a jen tak mimochodem prohodí: „Jdete Stezku? Odkud jdete?“ A nádherné setkání je zpečetěno. Odchod rádi odkládáme a dáváme se do řeči s Kristinou, sympatickou recepční na Panském domě.

Mimochodem zjišťujeme, že pochází z České Lípy a ta je od nás vzdálená nějakých 10 kilometrů. Takže krajanka! Dokonce znala i naši malou vesničku. Opět žasneme, kterak se nitky osudu splétají. Kristina nám toho má co říct, také šla Stezku, a navíc se svou fenkou Koronou. Vypráví, jak šly s Koronou na Sněžku, že tam přespí v kostelíku: „Kostelík byl dříve otevřený a dalo se tam přespat. Jenže lidi se chovají, tak jak se chovají a Poláci to berou jinak než my. Takže kostelík je teď zavřený na petlici. Přesto jsem na Sněžce zažila krásný západ slunce,“ ukazuje nám boží fotky.

„Pak jsem putovala na Jelenku, přespala v Maršově u přátel a čekal mě Adršpach. O Broumovsku jsem si myslela jako že pohoda. Bylo to hrozně hezký, ale takhle,“ a udělá rukou vlnovku, jenže ty vlny vypadají hrozivě nahoru dolů. Na další etapě jsme poznali, že měla svatou pravdu. „Na Královecký Špičák jsem se vyštrachala, je něco jako náš Klíč (hora u Nového Boru pozn. autorky) ale vyšší. Šla jsem sama s Koronou a nahoře bylo nádherně. Kempovaly jsme nadivoko – stan, buřty,“ znovu nám dává nahlédnout do svého soukromí.

„Druhý den jsme došly do Adršpachu. Spaly jsme naproti parkovišti v altánku na karimatce. Ráno jsme se vydaly skrz Ádr do Teplických skal.“ Obdivuju ji, že se vydává na túry ve dne v noci. Skromně podotýká: „Mám psa a tady v Jizerkách dost trajdáme…“

Jenže jak nám poodkrývá další kousek svého dobrodružného života, dozvídáme se, že plánuje jít s Koronou Santiago de Compostela. Na Camino vyráží letos v říjnu. Držíme holkám všechny palce, aby se jim zadařilo.

Chytám se stébla a ptám se, v jakých botách Kristi chodí na treky, což je častý dotaz i na FB Stezky. Nakonec jsme se všichni shodli, že máme podobné trailovky. Zkoušela jít s pohorkama, ale ty se neosvědčily. Další otázka míří na batoh? 36 litrů, tudíž menší, než máme my. Nacpe do něho tak 11 kilo. Na naši připomínku, že jsme poprvé vyrazili s nákladem – manžel 18 kilo a já přes 13 kilo, se jen usměje. „Já si tím taky prošla. Když jsem chodila s velkým 18kilovým báglem na Anapurně. Člověk si sice zvykne, ale menší batoh má výhodu v tom, že do něho nenacpete tolik. A když potřebuji, ověsím ho zvenku.“

Dodávám: „A to ale musíte mít místo ještě na granule pro Koronu?“ Kristina se směje: „Korona si nese svůj batůžek s granulema sama.“ Nevycházím z údivu, tak nám ukazuje další fotku, kde fakt fenka nese svůj báglík. To jsme ještě za celou Stezku neviděli a že jsme několik pejskařů už také potkali. Srdečně se s Kristinou loučíme, je nesmírně přívětivá a milá. Popřejeme si vzájemně hodně štěstí a třeba někdy na viděnou. Vyrážíme dále na Stezku Českem a Kristina po nějakém čase na Camino.

Kristi, nechť se vám plní sny a pluje na Mléčné dráze Compostely tak, jak jen si přejete. Krásné dny přejeme i vám a děkujeme za přízeň.

Zdroje: https://www.stezkaceskem.cz/, http://www.protrzenaprehrada.cz/