3. den etapy Stezky Českem nás dostal: Vražedný výstup na Šerák

Šlapeme po asfaltce nahoru. Lanovku už okupují první návštěvníci a řadí se do fronty. Vzdychnu. Na moji otázku, proč se nevyvezeme lanovkou, přilétá odpověď: „To Stezkaři nedělaj, musíš po svých.“ Zprvu míříme po červené a u lanovky odbočujeme na zelenou a dost kamenitou cestu. Vzápětí se za mými zády ozývá: „Na silnici do Prášil, jeden mladý cestář žil a kamení a kamení tam roztloukááál, když silnici štěrkoval…“

„Co se stalo Olíku,“ udiveně se ptám, protože manžel obvykle nepěje a už vůbec ne po ránu.

„Já nevím, šutry mě na to navedly.“ Nutno říci, že mě manželův zpěv povzbudil. To jsem měla asi místo té lanovky.

Ptáme se místního pána, zda vůbec jdeme dobře na Šerák? A pán na to, že jdeme špatně! Ale my se nenechali zmást a šlapeme po Stezce Českem dál. Martin Úbl ví, co dělá. Tato cesta je totiž mnohem hezčí, což nám zanedlouho potvrdili manželé z Uherského Hradiště, kteří si vyšli na procházku s pejskem. A zpátky se právě vrací po červené, kam nás chtěl směrovat místní pán. A možná za odměnu, že jsme vydrželi, najednou na cestě dolů objevujeme skvost. Přicházíme ke krásným vodopádům, které okupuje skupina dětí na výletě.

Své jméno si prý zasloužil kvůli mordu. Dle pověsti v době Třicetileté války zde Švédové povraždili skrývající se uprchlíky z řad místních obyvatel. Krutý název, krutá legenda. My se ale už věnujeme skvostnému pohledu na vodopád, jenž padá přes kamennou hráz. Prýští, crčí a při dopadu krásně cákne, jako když kapičky žonglují. Dozvídám se, že se vlastně jedná o přehrážku, což bývá zpravidla kamenný objekt nad úrovní dna potoků.

Naposledy se pokocháme pohledem na historickou kamennou přehrážku spjatou s vodní divokostí a už stoupáme vzhůru podél potoka.

U rozcestníku Pod Obřími skalami se chytáme modré a dáváme se do řeči s maminkou a dcerou. Několikrát jsme se vzájemně minuli. Víte, co se říká, když se často potkáváte? Alespoň u nás doma jsme to říkali: „Asi si něco dlužíme.“

Katka z Ostravy nás odhadla na Stezkaře a přisvědčila, že si Stezku Českem také vyzkoušela, i když jen po kouskách. Avšak nyní spíše vyhledává klidnější místa, takže dává přednost Svatojakubské cestě. Na Camino se vydala i z Francie a pak ještě začínala z Portugalska. Maminka je na ní po zásluze pyšná, ale zažívala strachy, kdy dcera putovala sama. Pročež si vyžádala přesný popis trasy, aby alespoň věděla, kde se dcera zhruba nachází. Katko, dodatečně gratulujeme a děkujeme za vaše úsměvy na Stezce!

Posléze se vydáváme po pěkném kameny vyskládaném chodníčku, skoro jako malovaném. Sic krátkém ale božsky vyvedeném. Třeba proto, aby snad každého nalákal, protože po jeho konci už se suneme s bágly na zádech lesem stále už jenom vzhůru a vzhůru.

Dost výživný stoupák přes kořeny a šutry, spíše cesta vymletým korytem. Dech se mi krátí. Zastavuje nás pán s dvěma malými dětmi s dotazem: „Je cesta podél Vražedného potoka průchozí?“ Přikyvujeme. Na naši odpověď, kam míříme, jen uznale pokyvuje hlavou. „Já jsem to už několikrát šel, ale vždycky směrem na Ramzovou. Obráceně bych to jít nechtěl. Tak hodně štěstí,“ loučí se s námi. Tak trochu mi bere vítr z plachet. Byl to fakt záhul. Mělo to být asi 5 km stále do kopce, ale mně to přišlo nekonečné.

Přesto brutální masakr si pořád schovávám na Beskydy. Přesně jak nám do komentářů na FB Stezky napsala Bloncka na cestách: „Beskydy jsou hustokrutopřísné… ale nádherné. Těšte se na ně.“ Ostatně, těšit se můžu. Cestou nahoru se zastavujeme u obrovského kamene. Jdeme dál po modré v příjemném stínu a chládku lesních mužíků. Přesto se koupu ve vlastním potu. Funím, ale pro mě žádná nová.

Našlapujeme opatrně, kořeny jsou kluzké. Na cestě se drží voda, protože cesta se motá ve stínu, ale pohory dobře drží. Potkáváme v protisměru docela dost lidí, hlavně rodiny s malými dětmi. Občas nějaká šiška či pařízek se přimotají pod nohy. Stoupáme přes kořeny, které jsou propletené jako když babička neúnavně štrikuje. Připomíná mi to pohádky Ovčí babičky, vzpomínáte si? Babička pletla a pletla a šála se prodlužovala a prodlužovala.

Stezka mě prostě pořád vrací do dětství a je to krásné propadat se do dob malin nezralých. Také se rádi čas od času ponořujete do vzpomínek? Já moc, ale není to o tom, že žiju minulostí. Minulost stejně nemůžeme změnit. Ale pokud se nám na ní něco nelíbí, či nás z něčeho bolí srdce, můžeme ji přijmout. I když je to leckdy těžké, věřte, že se vám uleví. Ale chce to hodně síly a někdy i zažehnat hněv v srdci.

Navíc se také nabízí uživatelsky příjemnější kamenitý chodníček. Vyšlapuje se nám po něm lépe. Sluníčko na nás mrkne a zahřeje dušičku. Je to milé. Jen co svítíčko zasluní, hned dostávám více energie. A věřím, že nejsem sama. Šerááák! Hurá. Čeká nás odměna. Naprosto fantastická dechberoucí oblaka povalující se jen kousek pod samotným nebem. No, řekněte, to je přece nádhera a za to fakt stojí šlapat.

Potřebuji doplnit kalorie. Cibulačce za 95 a gulášovce v chlebu za 150 srdnatě odolávám, ale podléhám nabídce borůvkových knedlíků. Neodolám a objednávám překvapivě výtečné borůvkové knedlíky a s eko obložením. Vyztužená papírová miska a dřevěné příbory. Palec nahoru. Ostatně na horách to asi už jinak není? Pitný režim musí doplňovat i pejsci.

Kocháme se nádhernými oblaky plynoucími nám nad hlavami. Na jasně modravém nebi se převalují naducané obláčky, jakoby je právě starostlivá babička provětrala a s láskou naklepala. A těch peřin je! Valí se na nás jedna za druhou. Pokračujeme ruku v ruce po červené na Keprník. Míjíme zvoničku, na kterou si občas někdo klinkne. V Jeseníkách jsme snad poprvé zaznamenali jakési stojaté počasí. Bez ptáčků, bez zpěvu, zrovna teď ani větřík nefouká, naprostý klídek. Jen kamínky nám křupou pod nohama. Jako když se zastaví čas. Jen my musíme kráčet, protože toho máme ještě hodně před sebou.

Konečně jsme se dočkali i klečového ráje. Z Šeráku scházíme směr Keprnický potok. Kleče jako vzorní vojáci salutují po obou stranách cesty. Září zdravím, jsou mohutné a vyvedené do nádherné letní zeleně. Kráčíme po zpevněné kamenité cestě, vedle které se vine úzký, vyšlapaný chodníček. Kleče jsou upravené, aby nezasahovaly do cesty. Pod nimi si ustlalo borůvčí své zelenkavé peřinky s lístečkovým vzorem. Zvedám hlavu a kulím oči. Kam dohlédnu, všude se vlní kopce v barvách jara.

„Nejdu moc rychle? Když tak mě zastav,“ maminka k synovi. Obrátím se k ní a heknu: „Tak to bych někdy chtěla zažít!“ Maminka mě obdaří zářivým úsměvem a povyskočí si o pár desítek metrů výš. A za chvíli je v trapu i se synkem. Jo jo, jste šikulové. Ale já mám za sebou taky docela výcvik. Před Stezkou Českem jsem sice každý kopec vyšla, ale musela jsem se zastavovat a odfouknout si. A teď? I když funím, pořád jdu! Už nemusím zastavovat. To je přece úžasné. Trénink je asi vidět. A když náhodou někoho dojdu, jako že třeba odpočívá a je ke mně zády, vyděšeně se rozhlíží, kde se tady v horách vzal ten Sentinel.

Keprník je čtvrtým nejvyšším vrcholem Hrubého Jeseníku. Manžel mi ukazuje zpátky v dáli Králický Sněžník. „Je to vůbec možné? Tam jsme byli?! Taková dálka!“ Na Keprníku se točím kolem dokola. Obzor lemují horské hřebeny, v dáli se rýsují další kopce a nad námi se líně povalují nadýchané obláčky. Takové výhledy mě chytají za srdce. Příroda čaruje, a přitom stačí tak málo – jen vymalovat obláčky na modravé nebe a v pozadí kopečky. Je to naprosto fantastický zážitek a vím, že se ho nikdy nenabažím.

Jdeme dál. Vstupujeme na první povalový chodník, avšak ne poslední. Mám je ráda. Převádí nás přes mokré úseky a cítím v nich soudržnost lidiček. Někdo se totiž o povalové chodníky musí starat a dělají to kvůli nám, tulákům, Stezkařům, turistům. Děkujeme vám, že se staráte o cesty! A hop, další povalový chodníček. Míjíme ceduli Doteky severu, která se nás ptá, zda cítíme tu zvláštní vůni? Půda se houpe pod nohama, vládu přebírá rašeliniště, svět malých tůněk a mechových polštářků.

Přicházíme k informační ceduli Prales knížete Liechtensteina a našlapujeme na další, mnohem delší, povalový chodník. Nacházíme se v nejstarším chráněném území na Moravě. Jsem vděčná za informační cedule, bez nich by nám zajímavé informace utíkaly. Bylo to 1.září 1903, když se pan vrchní lesní rada Julius Wiehl vydal s dalšími lesními mistry, inženýry, komisaři a přírodovědci pátrat po pralese. Jejich úkolem bylo zjistit, kdeže se nachází nejvzácnější příroda na knížecím panství. Nacházeli horské bažiny s rašelinnou flórou, jako člověk vysoké kapradí ve stržích a roklích, navštívili Vozku, horské hole na Keprníku i horu Šerák, kde na chatě Jiřího přenocovali. A po snídani, při sklence vína, byl jednoduše, ale povzneseně prales pokřtěn a má se na počest jeho šlechetného majitele povždy jmenovat Prales knížete Johanna Liechtensteina.

Ale hlavně pořád svítí sluníčko. A další povalový chodník. Čeká nás Červenohorské sedlo. Jdeme po červené, jak příznačné, po jaké jiné? Obcházíme louže, poskakuji po velkých placatých kamenech, které mě opět navracejí do dětství. Potkáváme študáky i starší turisty, všichni se usmívají, vzájemně se zdravíme. Povalové chodníky se střídají, občas překračujeme propadlá prkna a hups dolů do bláta. Nicméně povaly lemují krásná malá podélná jezírka i menší bažiny, kapradí, z trávy vykukuje chlupatý roztřepený bílý suchopýr.

Cestu zkrášluje barevný všudypřítomný vřes. Barvičky dole, barvičky nahoře. Narazili jsme na rozcestník Sedlo pod Vřesovkou s ukazatelem Švýcárna 11 km, dobré tři hodiny cesty. A tady sedí jeden tulák, se kterým se skamarádíme o pár kilometrů dál… Stále nás obemyká zelená nádhera. Kol kolem jen kopce pokryté hustými lesy.

Vigvam zde rozložila skupina tří mladých žen s dvěma kočárky a malými dětmi, které zvesela kolem pobíhají bosky. Jen to proutí chybí. Robě sedí na dece a pochutnává si na mrkvičce, jiné dlabe z misky těstoviny. Děti jsou v pohodě a radostí a štěstím jen září. Bravo! Maminy, které se vydají s dětmi na takovou štrapáci, mají náš nesmírný obdiv. A na co všechno musí myslet! Zásoby jídla, pití i nějakou tu hračku, a hlavně pořádnou fyzičku, aby ty kočáry do kopců vytlačily. Klobouček, milé ženy, za to, že jste vybavené nejen fyzicky, duševně ale i mňamózně.

Vidíme až do dáli. To na túrách miluju. Když se vám to takhle otevře a shlížíte z ohromné výšky do údolí na spoustu kopečků, lidských příbytků v dáli, těch mrňavých mravenců-lidiček. To je ale sakra výška. Nicméně došlo ke změně v nebesích. Obláčky se tváří coby těžké nabubřelé šedavé peřiny. Stojí na obloze jako když dostaly červenou anebo štronzo? Také jste si jako děti hrály na „štronzo“?

Po pár stovek metrech docházíme do restaurace Červenohorské sedlo na terasu a s dovolením si k Honzovi přisedáme. Honza si nás změří nevěřícným pohledem a ptá se: „Bez urážky ale jak to, že ve svým věku takhle chodíte?“ Manžel se rozesměje: „To je stejný jako u tebe – ty taky chodíš.“

A od té doby máme prvního faktického spolupoutníka. Honza se k nám anebo my k němu? přidáváme a jdeme spolu. Je to úžasný zážitek, který vy už určitě znáte. Honza je ale náš první! Povídáme si celou cestu, zásobuje nás historkami, víme, co dělá, co ho baví. Mimochodem miluje motorky. Líbilo se mu v Neratově v proskleném kostele. Spí pod celtou. Vyšel myslím z Mladkova a po několika dnech v přírodě se už těší pod střechu.

Lidi, kteří spí venku, obdivuji, my to zkusili dvakrát. Načež si říkáme, že není všem dnům konec. Docházíme na Švýcárnu, kde se loučíme s Honzou, naším prvním společným spolupoutníkem. Moc milé doprovázení. Popřejeme si vzájemně šťastný krok. Mimochodem Honza o sobě říká, že rád poznává lidi na Stezce Českem a je mu líto, když společné sdílení končí. Zítra razí na Praděd, který s manželem naopak vynecháváme, protože jsme ho suma sumárum navštívili už 7krát.

Jak tak počítáme, kolikrát jsme Praděd viděli, z ničeho nic se na mě muž obrací:

„A Vetřelce, kolikrát jsi viděla Vetřelce?“

Rázem mi zapaluje a směju se: „Kolikátku?“

„To je jedno, tak třeba jedničku.“

„Jedničku jsem viděla šestkrát.“

„Ty jo .“ “ A dvojku ?“

„Dvojku třikrát a jednou u bráchy na videu, ale to není ono.“

Rozesmějeme se a je nám dobře na světě a ani mi nevadí, že máme v bolavých nohách už skoro 30 kilometrů. Poznali jste, z jakého filmu je ten úryvek? Máme ho tak trochu nastudovaný.

Recepční nám ochotně přislibuje večeři, i když dojdeme večer. Počítají s námi. Praděd zítra vynecháváme, takže se s Honzou už asi neuvidíme. Prý si nás bude pamatovat proto, že jsme veselí Veselí a jednu Taťánu také zná. Honzo, ať ti to i nadále šlape a přejeme ti spoustu dalších kamarádství na Stezce Českem. Od Švýcárny už jdeme po rozbité ale docela dobré asfaltce. Stále nás fascinuje modré nebe nad hlavou. Ani kapička nespadla. Ne, že bychom o to stáli ale včera, jen co jsme za sebou zabouchli dveře na Ramzové, se spustila průtrž mračen. Přes noc se vypršelo a dnes ráno nás uvítalo jasné nebe. Děkujeme, matičko.

Žluťásci se jemně kývají ve větru, jakoby nám ukazovaly směr a povzbuzovaly nás, že už nám chybí jen pár kilometrů do figurské útulny. Do hotelu Figura docházíme celkem ve slušném čase, je půl osmé večer. Muž si okamžitě na baru osedlal Mustanga. Zkrotil ho hned napoprvé! A přizval do spřežení dalšího tahouna.

Hrdlo dostalo své a žaludky jsme zaplnili výtečným knedlo-vepřo-zelím. Zase další úžasný den seznamovaček se Stezkaři. Bágly bychom potřebovali další, protože ty současné už naše cestovatelské zážitky nepobírají. Jsou přeplněné stejně jako naše duše. Statné Jeseníky, děkujeme za úchvatnou podívanou a těšíme se, co nás opět čeká. I když naše plosky nohou stále trpí a vysvobození se dočkáme až v Budišově, jdeme dál.

Zdroj: webové stránky Stezka Českem, https://www.turistika.cz/mista/vrazedny-potok-u-ramzove-historicke-prehrazky/detail