Od Aše nejtěžší etapa na Stezce Českem. Broumovské stěny mě položily na lopatky

Tak jako Babeta šla do světa, my vyrážíme také. Scházíme z kopečka do Teplic nad Metují, abychom zachytili nádherný začátek dne. Vcházíme do kostela, kam nás vtáhl zvuk božích varhan. Setrváme hodnou chvilku a já bych se tu nejraději usídlila a nechala skrz sebe proudit božskou energii. Ani se mi nechce, promiň Stezko, pokračovat. Nicméně manžel a touha po zážitcích mě zvedají. I když vycházím tak trochu se smutkem z kostela, s chutí své kroky namířím dál.

Jdeme hodný kus po panelce, poté procházíme opuštěnými pastvinami a pronikáme do lůna tiché přírody. Ještě než vejdeme do lesa, u cesty obdivujeme, obklopený dřevěným plůtkem, Rajský strom, jenž se po zásluze chlubí různými druhy ovoce. Kouzelný rajský strom promlouvá ke každému poutníkovi s pokornou prosbou: „Jsem rajský strom. Plodím různé ovoce, jablka, hrušky, třešně, višně, slívy a švestky. Budu rád, když si ovoce utrhnete a sníte. Jen vás prosím, neničte plůtek, který mě chrání před zvěří a nelámejte mi větve, už mi pak nedorostou.“ Byl vysazen 25.10.2017.

Zůstává nám rozum stát. Vážně stromeček plodí veškeré ovoce? Ponoukáme duši, aby si prohlédla spolu s námi nádheru, o kterou se přičinilo nejedno lidské srdce. Moc by se nám líbilo stanout před rajským stromem, kdy poupata nasazují na květy a rozvíjejí růžové, bílé či načervenalé okvětní lístky. Úplně si tu nádheru představujeme. Děkujeme za úchvatný nápad všem, kteří se o něho zasloužili. Rozloučíme se s rajským stromem a zalitujeme, že nám nezůstalo k ochutnání byť jedno jablíčko. Jdeme dál a ponořujeme se do ticha lesa. Míjíme krásné vzrostlé buky, kterých se drží choroše jako klíšťata.

Už od pronajímatele Babety jsme věděli, že dojdeme ke kostelu, jenž koupili holandští manželé, kteří ho na vlastní náklady zrekonstruovali. Tudíž nejsme překvapeni, když nás v lese vítají světýlka jako o Vánocích. Jiný kraj, jiný mrav. I když je to docela příjemné. Do kostela svaté Panny Marie Pomocné bohužel nakouknout nemůžeme. Ale z vitrínky se dozvídáme, že v Soulkostele, jak ho místní nazývají, probíhá řada žánrově rozmanitých akcí. Opět jedna zachráněná historická stavba, která žije, a navíc má svůj genius loci. Opravený kostelík ukrytý před civilizací a jeho zmrtvýchvstání má na svědomí Hans Brussee, jenž se navíc věnuje práci s handicapovanými lidmi.

Vernéřovickou studánku jsme též dohledali. Má bohatou historii, jedná se totiž o poutní místo. Avšak křížovou cestu nikdo neudržoval a zpustla. Ale pramen zůstal a napojí nejednoho vděčného poutníka. Pokračujeme zpevněnou cestou do Vernéřovic a míjíme sympatickou ceduli Krmení a mazlení koz dovoleno. Zanedlouho nalézáme na rozcestí dlouho očekávaný milník. Ani jsme se nenadáli a jsme za polovinou Severní etapy Stezky Českem. Je nám jasné, že to je stále začátek, protože nás čeká příští rok i Jižní etapa. Pro tu jsem se rozhodla spontánně a manželovi své přání zabalila, ovázala mašlí a dala coby dárek k příštím narozeninám. Manžel jen zamrkal překvapením a s šibalským úsměvem řekl, že neví, zda si dárek rozbalí. Takže se uvidí.

Dále nepovinná svačina a s chutí a úsměvem na rtech si vykračujeme dál po vlasti české. Jen mi v tu chvíli přistane na mysli, že vše je možné. Ještě před půl rokem mi Stezka přišla jako zázrak a ti, kteří ji šlapou jako úžasní borci. A najednou se zařazujeme do stejného šiku, pardon, spíš hopkáme za nimi coby ti stezkařští zajíci. Stezka Českem je úchvatný projekt party nadšenců a my nevycházíme z údivu, jak už je vymazlený. Možná i proto jsme potkali tu mazlící ceduli…

Rozhlížíme se po nádherné krajině a čeká nás zastávka v eko-farmě Bošina. Bohužel i zde svůj podpis zanechala posezónní doba. Příjemný obchůdek je sice otevřený, ale nádherná vyhřátá terasa s dřevěnými křesílky, které laskají sluneční paprsky, bohužel poutníky nepřijímá. Prý jen v sezóně. Škoda.

Každá kytička, jíž potkáváme na svých cestách, nám připomíná barvité žití, něhu a radost ze života a jsme jim vděčni. Kráskám, které nás neúnavně v různých podobách provázejí životem i Stezkou. Uvědomujeme si zázrak znovuzrození každého kvítku a blaží nás na srdci, že nás neopouštějí a jsou stále s námi. Za sluneční výhně, za deště, ba i za sněžení (kde jinde než na Sněžce). Jsou neúnavné a jen pohled na ně nám provoní duši.

Procházíme Národní přírodní rezervací Broumovské stěny. Na strmých skalnatých hřbetech se výtečně daří všudypřítomným bučinám. V dutinách starých stromů se ukrývá nejmenší kulíšek a sýc rousný. Mělo by tu být i hnízdiště výra velkého. Nicméně se zavrtali do schovky tak, že jsme je ani koutkem oka nezahlédli. Anebo to bude tím, že jsou noční ptáci?

Jsou ozvláštněny snad křížem Maltézských rytířů? Pokud by někdo znal historii těchto hraničních kamenů, budeme rádi, když ji s námi budete sdílet v komentářích.

Zatím si jdeme zvolna, občas mezi stromy problesknou úžasné barevné výhledy. Potkáváme rodinku s malými dětmi, kterým taťka pouští dron. Cestu lesem okořeňují kdysi hrdé Laudonovy valy, jež vybudovali panduři generála Laudona proti pruském vojsku v roce 1758. A šup do kopečka. Míříme na Hvězdu a vybavujeme si slova Martina Úbla v podcastu: „Chata Hvězda je něco jako princezna Koloběžka. Někdy je otevřená, někdy ne.“ Nicméně doufáme v první variantu.

Odtud začíná ne právě jednoduchý terén, upozorňuje na to i rozcestník: „Obtížný terén v zimě a za špatného počasí těžko schůdné.“ Můžeme potvrdit, protože přitvrzuje a začíná hustě pršet. Opět přicházejí na řadu pláštěnky, terén namoká, kloužeme po šutrech a mokrých kořenech, míříme stále na Hvězdu. Modlím se, aby měli otevřeno, protože jak postupujeme, terén je s batohy na zádech dost obtížný a tělo volá po odpočinku. I když je to nahoru dolů, většinou stoupáme a prodíráme se mezi balvany. Zobli jsme si. Brutál si ale schovávám na Beskydy, z těch už teď mám respekt.

Lezeme mezi skálami, které nejsou sice tak monstrózní jako v Adršpachu a jsou menší, avšak kontaktní. Neustále mezi nimi šplháme, dotýkáme se chladného kamene, všemožně se opíráme do kolen, jak se plahočíme nahoru dolů. Jak už je zvykem, na posledních etapách nás neustále doprovází déšť. Odíváme opět bágly do oranže s tím, že prubneme bundy se sloupcem 25 000. Bohužel moje nevydržela a jak má někdo za ušima, já měla za krkem. Začala protékat. Když už jsem u té anatomie, hodila jsem to za hlavu a drandila si to dál. Občas mi muž podal ruku, aby mě vytáhl nahoru, občas jsem sklouzla po mokrých kořenech, ruce ukoptěné od blátíčka. A to ještě nevíme, co nás čeká druhý den. Možná je to tak lepší.

Někdy si připadáme jako malí trpaslíci mezi obrovskými stěnami. Jsou tak blizoučko, někdy se jimi prodíráme, ale hlavně se jich neustále dotýkáme. Přichází nám, že z celé etapy máme skály nejen na dohled ale i na dosah. Někdy si připadáme jakoby sevřeni kameny, jsou úžasně blízko nás a občas mám pocit, že k nám patří. A my patříme k nim. V jednu chvíli, kdy jsme kameny doslova obklopeni, mám pocit jako bych cítila jejich duši. Ptám se sama sebe - je to vůbec možné? Nebo se nad námi vznáší Duch lesa? Naše útrapy se naráz přeměňují v lehkost bytí, i když jen na kraťoučký okamžik. Jsem šťastná, že jsem ho zachytila. Je to jako když vás mine stín. Zlehoučka, nenápadně, potěší a zmizí. Ještě teď mám husí kůži, když si tajuplný okamžik vybavím.

Postupujeme stále dál mezi romantickými skalními útvary, vysokými věžemi a hlubokými roklemi úchvatnou zapomenutou přírodou. A opět stoupáky, jež jsou pro mě hodně náročné. Navíc coby Trpalka neustále sleduji kořeny a šutry pod sebou, které svádějí k uklouznutí. A to já umím hodně dobře. Bohudíky máme pohorky, které dobře drží kotník. Potkáváme jen jednu dvojici Poláků, jinak je tu naprosto vylidněno a není divu. Dešťový panáček se rozhodl, že dnes podnikne túru spolu s námi a sakra dobře drží krok! Lijavec ztížil výstup, cedulka byla na místě.

Upřímně, nedovedu si představit, že v zimě by někdo tuto trasu dal. Ono stačí na podzim za mokra a deště. Cesta se ustavičně proplétá mezi kořeny, balvany, stoupáme, klesáme, ruce neustále v pohotovosti. Kapalo z nás, ale přesto jsme byli odměňováni hezkými výhledy na Broumovsko s Javořími horami v dáli. I přes nepřízeň počasí jsme si barevné, byť v dáli zamžené, pohledy užívali.

Nicméně Hvězda zhasla. Prý posezónní opravy. Hvězdu tedy míjíme a nastupujeme další štreku, kde potkáváme pro změnu snad celý autobus Poláků proti nám. Zdá se, že míří na Hvězdu? Jinak jsme za celou dobu potkali jen onu dvojici. Šlapeme pořád v dešti, ruce mi zase mrznou. Rozehřejí mě až pohledy na úchvatné skalní útvary Kočka a Ležící mnich. Ten mě fakt dostal!

Za Hvězdou začaly ještě větší stoupáky a přibyl sem tam popadaný strom přes cestu. S heslem: „Přelez ale nepodlez!“ je holt někdy i obcházíme. A zvoní telefon. Volá nám Andělka: „Máte u nás zamluvené ubytování. Vyrazili jste vůbec v tomhle počasí na Stezku??“ Odvětili jsme, že ano a domlouváme místo setkání. Pozvolna se blížíme k rozcestníku Zaječí rokle. Načež si odskakujeme ze Stezky, abychom se na ni druhý den ráno opět vrátili a od Zajíce šupajdíme půl kilometru prudkým padákem do Martínkovic ke kapli sv. Anny. Zanedlouho přijíždí Přemek a odváží nás dalších asi 6 kilometrů do dnešního stanoviště.

Dozvídáme se od Daniely, že TA po domluvě s Martinem Úblem po třech letech již ukončila. Jenže my cestujeme s papírovými itineráři vytištěnými v červenci… Ale prý když si ji někdo najde, ubytování neodmítne. No řekněte, to je prostě zlatá Andělka na cestě. Ubytovává nás v karavanu s topítkem a zapůjčuje spacáky. Naproti sídlí pěkná zařízená prosklená venkovní kuchyň, které říkají Zastávka. Zastávka proto, že se zde zastavovali Stezkaři na kus řeči. Ohniště zeje prázdnotou, ale v létě tu opékali buřty a zpívali při kytaře. Nicméně Andělé se nakonec rozhodli z důvodu časové vytíženosti Trail Angels opustit. A my měli to štěstí, že jsme je ještě zažili a řeknu vám, byla to jízda!

Přivítali jsme se. Nám, hladovým jako vždy, Daniela nabídla svíčkovou servírovanou u nich doma. Skočili jsme po svíčkové jako hladový pes na vandráka, co vám budeme povídat. Nejdřív jsme se rozpakovali, ale Andrea a Přemek nás tak srdečně zvali, že jsme neodolali. Jsou to úžasní lidé. Daniela, byť s hlubokou jizvou v duši, rozdává radost lidem okolo sebe, vítá poutníky a nabízí srdce na dlani, podobně jako jsme zažili u Trail Angel Vilmy v Harrachově. Martine, jak to děláš, že nacházíš takové krásné úžasné duše?? Dostali jsme výtečnou svíčkovou se šesti, čaj, a hlavně až pod nos nádherné sdílení. Vyprávíme o zážitcích ze Stezky a naši milí hostitelé nás na oplátku zásobují příběhy Stezkařů, kteří se u nich zastavili. Samovolně se mi nabízí slogan, který jsem už dlouho nepoužila a lehce se mi mlží oči: Stezka sbližuje.

Z nenápadného Přemka se nakonec vyklubal fantastický malíř. No, řekněte, kdo máte v obýváku přes celou stěnu obraz toho, co milujete a od toho, koho milujete? Přemek Daniele věnoval k Vánocům naprosto věrnou indiánskou vesnici ztvárněnou přes celou stěnu. Zírala jsem na obraz jako Alenka z Říše divů. Indiány totiž miluju stejně jako Daniela. Přemek je navíc ohromně skromný a milý. Čím dál si spolu vyprávíme, upouští po kapkách další boží zprávičky a my nevycházíme z údivu. Zvou si ho na výmalbu kapličky, maloval Křížovou cestu…

Daniela prozrazuje, že tuším z dědečkovy linie Přemka došli až k malíři a grafikovi Kamilu Lhotákovi. Geny nezapřeš. Nádherně se s Danielou doplňují a Danielin syn Jiří završuje nádherné setkání, když nás natáčí na kameru. Na otázku, co jsme dlužni, společně odpovídají: „Nic, my jsme se o jídlo rozdělili s kamarády.“ Na to už není co dodat.

Danielo a Přemku, děkujeme vám, že jste s láskou pomohli mnoha poutníkům na Stezce. Jsme vděčni za milé sdílení, a nakonec i zprávu, že jsme byli rozhodně nejstaršími Stezkaři u vás. Konečně jsme také někde první! Nicméně jedničkami pro nás jste vy dva. Úžasní, skromní, a i přes bolest v srdci nápomocní. Děkujeme.

Zdroje: webové stránky Stezka Českem, https://www.fullmoonzine.cz/bud-promo-petr-osoba-soulkostel?id=12799