Článek
Vstupujeme do Adršpachu, kde se okamžitě stáváme součástí úchvatné přírodní scenérie
Naše duše se plní úžasnou atmosférou a žádají o přídavek. Dopřáváme jim ho a s vámi se o něj rádi podělíme. Již jen pohled na zatopený průzračný lom Pískovna nás omráčil. Modravě probleskující hladina se třpytí a vysílá svou energii vůkol. Zachycujeme ji a necháváme se jí vést. Zhluboka se do zásoby nadechneme, je zřejmé, že přijdou dechberoucí pohledy. A už jsou tu. Přímo v cestě se tyčí snad až k nebesům Homole cukru. Nechápeme, jak může na tak úzké špici stát? Ale když ji obejdeme, rázem pochopíme. Děti ji podepírají průběžně klacíky, aby nespadla. Usmějeme se na sebe, chytneme se za ruce, abychom se také podepřeli a dychtivýma očima sledujeme další krásu kolem sebe. Skalní masivní útvary jsou tak nádherně a věrohodně vykresleny, že si připadáme jako v pohádce.
Jak se přihodilo, že tisíciletá příroda dokáže ztvárňovat postavy bez dláta, kladívka, špachtle?
Nejdříve tu bylo moře, jenž na svém dnu ukládalo písky a vápnité jíly. Přirozenou vahou a chemickými procesy se zrnka písku přeměnila v pískovec. Moře ustoupilo, země se stává souší a na řadu přicházejí přírodní živly. Vítr, déšť, mráz, ba i oheň se podepsaly až neskutečnou rukou uměleckého sochaře na konečném díle, jenž nyní můžeme s vděčností pozorovat. I když tisíciletá příroda je sakra málo.
Stáří skalního města se údajně odhaduje až na 89 milionů let.
Potkali jsme Strážce přírody a vypráví nám, jak vznikaly pískovcové skály
Pro zajímavost dodává, že díky obrovskému požáru v roce 1824, kdy se lidé při hašení dostali až do lůna přírody, zjistili, jaký se zde skrývá přírodní poklad. Vše zlé je pro něco dobré. O 4 roky později kupuje Adršpašský zámek s přilehlým panstvím baron Ludvík Karel Nádherný. Věrný svému jménu dal vzniknout nádhernému skalnímu městu, a to díky důmyslné síti turistických stezek, jež slouží dodnes.
Propadáme se do dětství a vzájemně se předháníme, co právě vidíme
Vysoký Džbán s naprosto viditelným ouškem ve tvaru delfínka, Krakonošovu lenošku, Babiččinu lenošku a když Skalní kapli, pak nemohou chybět Varhany. Možná jsme zahlédli i Trpaslíka. Nevěříme vlastním očím, když zdálky pozorujeme snad nejznámější sousoší Milenců. Jsou tak báječní! Avšak spatřujeme spoustu i nepojmenovaných útvarů. Z výšky se na nás šklebí roztodivné obličeje, do nebes míří Boží prst, zahlédneme hlavu ovečky tulící se k pejskovi s ušima jako plachty. Jsme úžasem bez sebe. Stačí popustit uzdu fantazii, zamknout rozum a pustit duši na špacír. A to se pak dějí věci. Když si toto všechno dopřejete, Vesmír vedený matičkou přírodou vás odmění tak, jako žádný jiný zaměstnavatel.
Ostatně, zapomeňme alespoň pro tento jedinečný okamžik na starosti. Opusťme stresující záchvěvy, které se o nás leckdy v běžném životě pokoušejí a s čistou duší si vychutnejme božskou přírodu. Zvrásněné vysoké skály se tyčí okolo nás, procházíme jimi tunelem, skalní branou, stoupáme po dřevěných chodnících, po kamenných schodech nahoru dolů a připouštíme, že biletářka je ženou na svém místě.
Dohnala nás troška zapomnění…
Zapomněli jsme, že kdysi jsme se tu potulovali jen s batůžky, kdežto dnes vláčíme na zádech trochu větší a těžší bágly. Ale nenecháváme si kazit radost a postupujeme dál. Nádhera nás provází na každém kroku a jsme odměňováni snad každou minutu. Navíc se mi tu dobře dýchá, šlapeme po vlhkém písku, občas mineme zurčící potůček či vodopád, je tu příjemně chladno a vlhko. Sem tam potkáme polský zájezd, ale to nám nebrání vychutnat si skalní zážitky naplno. Manžel nepustí z rukou foťák, slyším neustále cvakání. Je také pohlcený krásou okolo nás a chce ji pro nás i pro vás zachytit v co nejlepším světle.
Objevujeme i starý německý nápis z roku 1820 vytesaný na kameni
Hned vedle objevujeme další nápis z roku 1843, který nás seznamuje s tím, že v tomto roce bylo dosaženo větší dostupnosti. Tyto atributy mě vždycky berou u srdce. Říkám si, jak vypadal ten, kdo vás tesal a jestlipak mu přišlo na mysl, že jeho práci budou vnímat lidé i za dlouhých 200 let? Přicházíme k ukazateli Návrat z lodiček a vydáváme se po dlouhých dřevěných chodnících po žluté směrem na Teplické skály. Za čas nás chodník svede dolu přes vodu, abychom opět vykráčeli nahoru. Schodů je tu opravdu požehnaně! Bágl mi sice těžkne na zádech, ale nadšení neuvadá.
Procházíme v těsné blízkosti mezi vysokými skálami po úžasných vytesaných kamenných schodech
A už jsou tu opět mnou milované kořeny stromů, které prorostly po celé šířce cesty. Vypadají jako kdyby se rozvětvená hadí rodinka vydala na výlet a ztratila se. Kořeny jsou tak nádherně zamotané a rozmotané, že se na ně nemůžu vynadívat. Jsou jedním slovem úchvatné. Občas dokonce i některý poslouží jako zábradlíčko, když udělá takové pěkné ouško, na které hezky při stoupání po přírodních schodech dosáhnu. A zase šplháme nahoru…
Až se dostáváme k ceduli Naučná stezka Teplickými skalami, jež nás seznamuje s rostlinami na rašeliništi. Vcházíme na úzký dřevěný chodník přes vzácná rašeliniště. Zde už jsme sami samotincí. Dokonale vyladěni opatrně našlapujeme po chodníku a sledujeme cvrkot okolo sebe. Větve stromů nás zdraví jemným chvěním, listy popadané na chodníku se mění v okvětní lístky růží a vedou nás do ráje.
Znovu se přibližují obrovitánské mechem pokryté balvany, abychom se mezi nimi šikovně protáhli. Občas sejdeme po kořenech, a znovu se vracíme na dřevěný povalový chodník. Jako by nám podzim chtěl předestřít všechny barvy, co může. Kde se vzal, tu se vzal - vedle chodníku vesele protéká úžasně zbarvený rezavý potůček, který spolu s okolní zelenou barvou vypadá jakoby ho opět vykreslil sám malíř.
Mrtvé dřevo dává život
Na skalách se objevuje žlutý lišejník a znovu pozorujeme různé tvary obličejů a postav. Nemůžeme se prostě vynadívat. Okolo polehávají souše a ubývá síla vykotlaným stromům. I souše, i duté stromy, přirozeně patří do lesního ekosystému. Tlející dřevo se vrací zpět do země a veškerou energii, které získalo během růstu, proměňuje v nový život. Stává se útočištěm i potravou dřevokazného hmyzu. To vše se dočítáme z informační cedule. Mimochodem sděluje, že i tyto stromy i staré háje by měly být ponechány k rozložení v zájmu zachování biologické rozmanitosti. A takto to zde nejspíše funguje.
Také získáváme i trochu poučení. Nikdy by mě nenapadlo, že mouchy nemají křídla? Tak právě v Adršpašských skalách žije vzácná bezkřídlá moucha mrvnatka. To je ale novinka.
Přiblížili jsme se k Vlčí rokli, jež odděluje Adršpašské skály od Teplických
Ke vstupu do Teplických skal nám zbývají jen pouhé dva kilometry. Bohužel s lítostí míjíme Teplické skály, jelikož čas je neúprosný a začíná se smrákat. Vlastně jsme prošli jen část prohlídkové trasy, ale byli jsme i za to vděčni. Ještě se stačíme zastavit v restauraci přímo u východu z Teplických skal. Sice už zavírali, ale pivko nám ještě natočili. Načež jsme si kápli opět do noty. Probrali jsme s majiteli současný život, svlažili hrdla a vyrazili do mírného kopečka k zamluvené chatě s hezkým jménem Babeta, kde jsme v teplíčku přenocovali. Babetu vřele doporučujeme. Najdete tu veškerý servis a hlavně velmi příjemné a vstřícné ubytovatele. Povečeříme vděčnou pytlíkajdu doplněnou chlebem a hodíme spršku. Nakonec naklepeme peřiny, zalehneme se vzkazem: „Nočním můrám vstup zakázán“ a propadáme se do snů.
Říká se, že Adršpach musíte zažít, nestačí o něm jen číst
Ale přesto jsme se pokusili vám nebetyčnou skalní krásu přiblížit našima očima. Alespoň kousek. Možná se nám povedlo, možná ne, ale v každém případě jsme potěšeni, že jdete s námi. Moc si vážíme vašeho času, jenž věnujete v této zrychlené době našemu toulání. Představujeme si, jak si třeba uvaříte čajík nebo voňavé kafíčko, uděláte si pohodlíčko a začtete se do našeho povídání. Anebo ho třeba jen tak rychle zhltnete při příchodu do práce či při svačině. Těší nás, že jste stále s námi a vážíme si vaší přízně. Bez vás by nebylo našich článků, jste pro nás inspirací a potěchou srdíčka. Nicméně největší odměnou pro nás je, když nám píšete, jako byste byli na cestách s námi. A někdy nás jde už pěkná tlupa. Děkujeme.
Zdroje: webové stránky Adršpach, webové stránky Stezky Českem