30 km přes Bílé Karpaty: den, který začal těžce, ale stál za to

Manžel má dnes zákaz focení. Přes noc mi otekl obličej.
A my přitom vyrážíme. Ze Starého Hrozenkova v Bílých Karpatech přes hranici na Slovensko na Machnáč.

A tím to nekončí – po Machnáči pokračujeme ještě dál, až do Strání, kde dnes spíme.

„Dneska máme krááásný den…,“ zpívá se ve znělce Stezky Českem.

No… někdo jo.

Manželovi tehdy natekla víčka na Luční boudě. Já to mám lepší – pěkně synchronně. Zezdola i shora.
Kdybyste mě teď potkali, možná sáhnete po Zvoníkovi od Matky Boží. Tak nějak ho připomínám. A hrb na zádech mám taky.

Věřím, že to vítr rozfouká a slunce ty bambule trochu vyžehlí. Protože dnešní etapa není zadarmo – čeká nás zhruba 6 kilometrů stoupání, jarní krajina plná květů i nečekaně rušná civilizace podél cesty.

Sluníčko si notuje, i když mě do zpěvu moc není.

Nastoupili jsme do mírného kopečka po asfaltečce, jíž lemují rozkvetlé bujaré třešně. A mně začíná být konečně také do skoku.

Ještě než zaplujeme do lesa, rozloučíme se pohledem s Kordem, naším ubytováním. Třešinky vypadají jako pokryté jemným popraškem sněhu, tak jsou obalené bělostnými květy.

Necháváme za sebou barevné výhledy a vykročíme vstříc dnešním zážitkům. A ty zase budou!

Na travnatém břehu vykukují prvosenky a úzkou stružku po celé délce lemují svítivé trsy blatouchů. Přibíhá pejsek, ale poštěkává na nás z bezpečné vzdálenosti. Přiblížíme se a hlídač dělá, že tu není.

Sláva, vkročili jsme do lesa, i když zvuky civilizace nás stále dostihují. Těšíme se, až se ponoříme do hlubokého léčivého ticha.

U památníku scházíme k silnici. Překračujeme ji mezi Českem a Slovenskem a doufáme, že civilizaci konečně utečeme.

Cesta nás vede přes most nad říčkou Drietomicou. Takže je nasnadě, že se ubíráme Drietovou dolinou. Avšak i tady k nám stále doléhají zvuky tiráků a aut.

Před námi přeletěla sojka, ani nepípla. Nenahlásila do lesa, že se blíží dva tuláci. Sojka bojavka. Dneska asi nemá službu.

Chtěla jsem dál od civilizace. A tady to mám. Prudká odbočka po žluté do kopce.

Před strmým svahem zůstanu nerozhodně stát a manžel se slovy:

„Tak si stopni tiráka,“ mizí v kopci.

Co mi zbývá.

Tirák nezastavil.

Tak jdu.

Asi po půlhodině v kopci cedule a zastřešená studánka. U mloka. Přišla vhod. A jak. Manžel se poprvé za celou Stezku Českem chopil tužky a posílá do sešitku pozdrav.

Odfukuji.

Žádná změna. Pořád nahoru k Machnáči. Dech se mi krátí. Kráčíme dál skrze boučkové jesličky.

Vyšplhali jsme nahoru a prášíme po vysušených kolejích. Máme kliku. Jít tudy za deště, noříme se do bláta až po kotníky.

Nalevo zříme Machnáč s křížem, kam míříme. Napravo pohlížíme na Žítkovou. Pán pro dnešní ráno namíchal nadějné barvy. Modré nebe nad hlavou s jemně bíle rozprostřenými mraky.

Konečně na vrcholu! Machnáč – nejvyšší vrchol obce Drietoma. Za šest kilometrů jsme nastoupali skoro 400 výškových metrů.

Dočkáme se i těch slibovaných panoramat a jsou úchvatná. Točím se kolem dokola jako holub na báni. Obhlédli jsme, co jsme mohli. Kocháme se a já uléhám.

Jak se na výletě nepoložím, není to výlet. Miluju si prostě jen tak lehnout a vnímat pocitově okolí. Tělo si prostě musí sáhnout na zem, aby vědělo, že to stálo za to.

I když to tak z fotky nevypadá, fakt nespím!

Změna barvy. Nově nás vede červená. Míjíme odbočku s úsměvným názvem Handrláky. No, občas jsme v nich s mužem jako doma. Také se občas handrkujeme. Beru to jako čeření klidného rybníka. Chvilku se na hladině rozprostřou kruhy a zase se to vybere do klidu.

I o tom život je.

Před námi se do daleka rozutekla světlá svítivá cesta mezi lukami. Krásně se vlní nahoru dolů a pofukuje studený větřík. Ale podbělu a pampeliškám oděných do teplé žluté to vůbec nevadí.

Kulím oči na učesané louky do pruhů. Nemůžu se vynadívat

Manžel se směje:

„Ty sis toho nevšimla? To už je od prvního dne. To projíždějí bránami, aby se to provzdušnilo,“ vysvětluje mi.

Jasně, my si bereme na přičísnutí hřeben a louka brány.

Ubíráme se po naučném chodníku Chocholná – Velčice. Kol kolem nás půvabné výhledy. Bohužel zamlžené. Vítr to nerozfoukal.
Ale aspoň rozfoukává ten můj oteklý obličej.

Díky i za to, že neprší.

A pořád bez lidí.

Přecházíme louku a dostáváme se na hezkou cyklotrasu. Na křižovatce cest mapa: Bílé Karpaty – Trenčín – Bošáca. Jsme zase v Čechách - na Moravě. Přicházíme k parádnímu odpočívadlu i se stojánky na kola.

Vitajce ve Vlčjéj

Moravo, Moravo, Moravěnko milá, jsi jak ta frajárka, co sa nastrojila.

A Moravěnka je opravdu pěkně nastrojená.
Bochánky korun stromů jako krojované sukénky.

Možná si to jen namlouvám.
Ale já to tam prostě vidím.

Vydáváme se dál po červené po krásných lukách na Vyškovec. Manžel máchne rukou a ukazuje mi v dálce, kde jsme včera byli. Opět žasnu.

V dáli prosvítá vesnička Vyškovec. I manžel si povzdychl, jak je tu krásně. Kopce, údolí, kopčiska a zase údolí. A mě fascinují opět ty nachové bučiny.

Acháme společně.

Zaujaly mě špice jasně zelených modřínků střídající se s tmavými smrčky. Připomínají mi klaviaturu piana. Standardní piano má 88 kláves. Příroda nepočítaně. Rozehrává své úchvatné fortissimo.

Zastavujeme. Nasáváme úžasnou atmosféru. Oči vidí, duše prociťuje.

Co nás dnes ještě čeká?

Jdeme dál.
Kroky se pomalu srovnávají do rytmu, hlava nemluví a nohy si jedou to svoje.

I když ráno začalo trochu… zvoníkovsky, teď už si ho beru po svém.

Scházíme okolo pastvin a raduji se jako malá. Mně fakt stačí málo.

„Podívej, jaký mají ty dřevěné sloupky čepice? Jako zátky!“

Přijde mi to úsměvné. Raduji se i z maxi zátky od piva.

Scházíme úvozem po štěrkové cestě, ve které si své místo našla i travnatá pěšinka. Podél cesty svou vůni posílají něžné fialky. Před námi v dálce vidíme cestu zvolna se táhnoucí do kopečka.

Ale tentokrát mi to vůbec nevadí. Prodýchávám fantastické výhledy, které nenápadně doplňují prvosenky podél cesty. Těch je tu požehnaně.

Dva pejsci vylítli odkudsi, zabrzdili a čučí na nás. Asi jsme jim nabourali teritorium. Mlčí. Ani pes po nás neštěkne!

Sešli jsme na hlavní silnici, abychom po chvíli vystoupali serpentýnami zase nahoru. Jenže vím, že se mám na co těšit.

Jdeme po Naučné stezce Okolo Hrozenka. Historie nás vrací do 29. srpna 1944, kdy v těchto místech probíhala letecká bitva nad Bílými Karpaty. Byly sestřeleny dva americké bombardéry. Tento osudový den připomíná i pomník patnácti letcům.

Právě, kde teď stojíme, prochází Cesta hrdinů Slovenského národního povstání. Mnozí poutníci tuto dálkovou turistickou trasu dlouhou až 770 kilometrů absolvují jako novodobou pouť po místech, kde na konci 2. světové války probíhaly osvobozovací boje.

„Jedným bere, druhým dává, tak mu Pánbu požehnává.“

Po chvíli míjíme stylovou autobusovou zastávku se sedačkou, která zabírala téměř celou její plochu.

A už se blížíme ke kouzelné kapličce. Proč kouzelné? Příchodem pocestného začne sama hrát. Díváme se přes sklo dovnitř kapličky a tiše posloucháme. Zpívající kapličku potkáváme na Stezce poprvé a je to opravdu kouzelný zážitek.

Tóny v nás stále doznívají. Usedáme na lavičku nad kapličkou, kde nechybí boží muka v dřevěné ohrádce. A jak jsme napojili duši, napojíme i ozývající se žaludek. Ale stejně si posedíme déle.

Ten klid a pokoj v duši za to stojí.

Nic naplat. Ač se nám nechce, nahodíme bágly. Loučíme se pohledem s kapličkou a vyrážíme po asfaltu dál a výš.

I když kráčíme po asfaltce, užíváme si nádherná panoramata Vyškovce. Před námi v dálce na horizontu druhá nejvyšší hora Bílých Karpat Chmeľová i Vršatské Bradlá, která jsme obdivovali včera. A nejblíže k nám kopec Chabová 751 m. n. m.

U turistického ukazatele Pod Vyškovcem 764 m. n. m. odbočujeme na horskou chatu Vyškovec. Máme za sebou krátkých 12 kilometrů a čas něco před třetí hodinou. Velmi příjemná obsluha, výtečná čočkovka až po povrch misky!

Žádné mini porce. A nezbytné kafíčko. A snad poprvé jsme viděla smrže – pán byl na lovu a prý jsou dobré pod vajíčka.

Na cestu jsme dostali „krokovku“ – prý aby nám to lépe odsýpalo. Krokovka v podání pohostinné paní znamená - šup s Lopeníkem do bříška! Paní nám nabízela i papírovou mapu:

„Kdyby vám kleknul mobil.“

Bylo nám tam dobře. I ubytovávají.

Přicházíme na rozcestník Mikulčin vrch 760 m. n. m. se směrovkou Penzion Mikulčin vrch otevřeno. My máme v žaludku ale zavřeno. Pokračujeme dál. Míjíme restauraci Lopata. Pro změnu také zavřeno. Takže až půjdete v sezóně, o občerstvení tu určitě nebude nouze.

Dle domluvy voláme na ubytování a máme dorazit nejraději do půl osmé. Dokonce na nás počkají i s večeří. Krásná zpráva, ale zdá se, že nestíháme.

Takže zjišťuji autobus. Po 19. hodině odjíždí z Horní Němčí do Strání, kde máme zajištěné ubytování. Manžel nevěří, že to stihneme. S holemi jdu pomaleji, ale jakmile jde o večeři, nohy se samy rozeběhnou.

Sám s tím problém nemá. Přizpůsobuje se mému tempu. Štrádíme si to asfaltečkou mezi obrovskými loukami a připadám si jako sova. Hlava se mi točí kolem dokola. Ty překrásné výhledy!

Přesto - šupito presto dolů. Šlape se úplně samo. Větřík nás češe.

Na rozcestníku (nám už důvěrně známého) Lopeník 577 m. n. m. odbočujeme doprava na Obecní háj. A objevujeme další Naučnou stezku Sedm bratrů. Trasa vede pod korunami stromů bystřického háje po zrekonstruované cestě.

Navazuje na trasy Cesty hrdinů SNP a – krásná informace, Stezky Českem. První info o Stezce Českem na informační tabuli! A navíc je info tabule pokryta krásnými obrázky přírody, jak ji vnímají děti. Nápadité a moc milé!

Ze silnice odbočujeme hupky dupky do lesa. Ještě před odbočkou manžel zostřuje zrak. V dálce se rozprostírá vodní plocha Ordějov. Následujeme stále červenou a do duše se vkrádá fialková s bílou. Něžný šťavel.

Přes cestu si ustlal silný strom. Lesáci ho přeřízli a kličkujeme mezi ním jako když cyklistovi končí na cyklostezce takové to zábradlíčko. V hezkém dolíčku jsme natrefili už na rozcestník Obecní háj.

Motáme se stále lesem. Občas před námi profrčí malý tmavý motýlek. Potkáváme první větší louže přes cestu.

A z lesa vcházíme zase na obrovskou louku, světe div se, se starými ovocnými stromy. S výhledem na Lopeník. V trávě překračujeme spoustu nevykvetlých orchidejek. Zatím jen vystrčily tmavé lístečky.

Já už bych zase nejradši letěla někam ke slunci.
A muž mě hezky drží při zemi. A jsem za to ráda. V duchu si už píšu a vznáším se. Kdežto manžel hlídá, abychom měli nabito. Jak mobil, tak power banky. Sleduje trasu. To všechno jde mimo mě. Je boží.

Často si připomenu komentář paní: Je mě 80 let, ale klidně bych se vydala na takovou cestu, pokud bych měla parťáka jako vy.

Mlčky a s vděkem přitakávám.

Všímálka zaujaly jakési valy a opravdu tu dříve na Studeném vrchu bylo hradiště. Krom toho se tu sešly vzrostlé listnáče se zvláštně pokroucenými korunami. Tak trochu nám připomínají staré olivovníky na Fanalu na Madeiře.

Vyjdeme na obrovskou planinu. Muž mi ukazuje Bánov, Luhačovice i Uherský Brod. Viditelnost je sice lehce zastřená, ale stejně – ty dálky mají sílu. Po kolikáté dnes? A pořád nás to nepřestává bavit.

Kousek dál houpačka zavěšená na stromě. Jasně, že jsem se zhoupla. Nožky si odpočinuly. Bylo to příjemné.

Procházíme kolem vršku Dubina 545 m. n. m. Zbývají nám poslední dva kilometry k rozhledně. Jdeme svižně, těšíme se nahoru.

Jenže člověk míní…

U rozhledny stojí stan a u něj sympatická dvojice Stezkařů. Danka a Zuko z Jeseníků lázní. Dáme se do řeči.

Čtrnáct dní na cestě, plná polní, zážitky, smích. Sdílíme, porovnáváme, vzpomínáme na vlastní začátky.

A najednou je jasné, že dneska se na rozhlednu nepoleze.

Některé výhledy prostě nejsou nahoře na věži, ale sedí naproti vám na lavičce.

Bylo nám velkým potěšením. Srdečně se loučíme a scházíme lesem na autobus. Když jde o spoj, nohy umí zabrat.

Je lehce po půl osmé. Paní na nás čeká s večeří i pivem. „Ještě si dáte pivo?“ „Těch ještě bude,“ směju se. „No, my už máme zavřeno.“

I když mají zavřeno, ještě se usměje. A to se počítá.

Sedíme na posteli, v nohách skoro třicet kilometrů. V hlavě kopce, louky a ty nekonečné vlny Bílých Karpat. A někde mezi tím i pár vět od lidí, které jsme ráno vůbec neznali.

Ráno jsem vyrážela jako Zvoník od Matky Boží.
A teď?
Už zase vím, proč jdu.
A možná už ani nevypadám tak hrozně.

Nebyla to jen cesta na Machnáč.
Byl to den, který se pomalu srovnal.

A byl krásný.

Jo a ještě něco. Minule jsem trochu předběhla děj.
Sklárna v Květné i jedno nečekané setkání se slavným hercem přijdou.
Jen ne dneska. Tenhle den si vzal všechno pro sebe.

Tohle byl třetí den na Stezce Českem v Bílých Karpatech.

Pokud chcete jít s námi od začátku:

👉 1. den: Zpoždění na ubytování vystřídala výjimečná pohostinnost

👉 2. den: Zapomněli jsme zaplatit. Paní věděla, že se vrátíme

Další den zase přijde.

Zdroje: vlastní, web Stezky Českem