Stezka Českem v Bílých Karpatech: zpoždění na ubytování vystřídala výjimečná pohostinnost

Měli jsme dorazit do šesti. Nestihli jsme to.

Už ve vlaku mi dochází, že jsem zmotala časy a do Valašských Klobouků přijíždíme pozdějším spojem. Ubytování máme domluvené na 18 hodin. Je jasné, že tohle nevyjde.

Volám ubytovateli. V duchu čekám nepříjemnou reakci.

Jenže přichází něco úplně jiného.

Chvilku přemítá, a pak nám nabídne odvoz z Klobouků až do chatového areálu. Přijede jen kvůli nám.

Cestou nemizí vlídný úsměv. Natočí pivo, přináší večeři, a nakonec si k nám přisedne. V tu chvíli nám došlo, že tohle nebude obyčejná etapa.

Pavel Trčálek si přisedá k nám ke stolu a začne vyprávět. Dozvídáme se tolik zajímavostí! Procestoval přes 90 zemí na pěti kontinentech.

Přesto, ačkoli viděl půl světa, vždy ho to přitahovalo sem, na Valašsko. Tady cítí kořeny a rád se sem vrátil.

Sedíme s ním a je nám prostě dobře. Má v sobě klid, který se nedá přehlédnout. Jak ráda bych ho já, Blíženec, někdy dosáhla! Zatím marnost nad marnost.

Ale právě pro taková setkání má smysl vyrazit na Stezku Českem.

Ráno se probouzíme v Chatovém areálu Královec obklopeni lesy. Pohled z okénka nás rovnou vtáhne do dnešního dne. Nasáváme vůni jižního Valašska.

Ráno puntíkaté bucláčky, smaženice jak pro armádu, čerstvý křupavý chléb a úsměv, který z tváře snad nemizí. Loučíme se. Děkujeme za milé setkání, které odstartovalo etapu Bílé Karpaty.
A nastavilo laťku hodně vysoko.

Na Valašsku žijí pohostinní lidé.

A to se nám ještě potvrdí.

To, co přišlo večer, si neseme i do dalšího dne. Zhluboka se nadechuji. Tohle miluji. Ráno v lese. Kyslík proudí do plic, tvář rozšiřuje úsměv.

Jen my a tichý les, coby dirigent, který vládne ptáčkům zpěváčkům. A ti se činí. Připadáme si jako v orchestřišti.

A pak se před námi otevře něco, co nás zaskočí.

Tak tohle je Přírodní rezervace Ploščiny.

Ne nadarmo si připadáme jako v ráji. Ploščiny patří k nejvýše položeným pastvinám v Bílých Karpatech.

Jsou jednou z nejkrásnějších ukázek Bílých Karpat na Valašskokloboucku. Vidíme odtud i na Slovensko.
Právě tady se začíná měnit atmosféra celé cesty.

A my ještě netušíme jak moc.

Navazuje Ščúrnica, zachovalý les s převahou jedle. Místní ochránci přírody jej postupně vykupují a ponechávají přirozenému vývoji.

Objevujeme první svatý obrázek v dřevěné vitrínce připevněný na bříze. Těchto ikon budeme po cestě potkávat mnoho a mnoho. Snad nejvíce z celé Stezky Českem. Jedna krásnější a dojemnější než druhá.

Tyto obrázky tu nejsou náhodou. Každé tu má své místo a příběh.

A čím dál jdeme, tím víc jich přibývá. Začínáme mít pocit, že nás něco pokojně doprovází.

A my ho tiše a s respektem míjíme.

Cesta nás vede suchou nohou do mírného kopečka. Vítá nás březový háj. Postupně se mění ve smíšený les. Buky, habry.

Okraj lesa rozsvěcují první kvítka něžných fialek.

Zastavujeme.

To si nechceme jen tak nechat ujít.

Těsně nad zemí se větev borovice pokrouceně opět zvedá a vytváří jako by rozprostřený tác s pozvánkou-vyberte si z krásných výhledů. Zažíváme okouzlující atmosféru.

První vrstvy kopců a hned za nimi se zvedají další jakoby do sebe prolnuté.

A mě napadá duet Margita-Kubišová.

Najednou to do sebe všechno zapadne.
Jaká to nádhera… a zpívám si.

Jaká to nádhera - až závrať mám,
ta nádhera - to snad se zázrak děl,
snad někdy na Zem vstoupil Archanděl…

Scházíme z kopečka prohlédnout si kapli na Dělanovci. Jak se to krásně propojilo. Notuji si - na zem vstoupil Archanděl…, a právě se ocitáme u kaple.

Kaple na Dělanovci je poutní místo s pramenem zasvěceným Panně Marii. Nachází se pod hřebenem Bílých Karpat v blízkosti obce Poteč. Středem jejího prostoru je studánka, která prý nezamrzá ani v zimě.

Z kamenného výklenku shlíží socha Panny Marie s Ježíškem. Poutní místo mě okouzlilo natolik, že jsem usedla na jednu z mnoha dřevěných laviček. A jen byla.

Krásné klidné místo plné svaté pokory uprostřed přírody.

Jenže hola hola, toulání volá… Osvěžili jsme ducha i ústa a pokračovali dál – do kopečka.
Ten klid si neseme ještě kus cesty s sebou. A jen co jsme přišli zpátky na cestu, přímo naproti nám se zjeví obrovský obraz Božího Milosrdenství.

Na chvíli nás to úplně zastavilo.

Přicházíme k malé chatě Baribal, která byla původně salaší na pastvinách na hřebeni Královce. Okolo chaty stojí tři krásné mohutné jedle bělokoré. Jejich stáří se odhaduje na cca 150 let.

Salaš byla údajně postavena roku 1914 právě mezi jedlemi, které ji měly chránit před nepříznivým počasím.

O kousek dál objevujeme výhledové místo. A čekáme výhled. Chvíli to vypadá nadějně.
Asi to bylo myšleno dobře, jenže dnes funguje spíše jako výhledové místo na smrky a nebe nad hlavami.

V blízkosti se nachází zastřešená studánka se stojatou vodou, ale pramínek neproudí. Nechybí ovšem svatý obrázek.

A vítají nás první prvosenky.

Kdysi si prý svatý Petr odložil klíč od nebeské brány na louce. A kde je nechal, tam vyrašil svazek petrklíčů. Dnes jsou tyto žluté pozdravy něžnými průvodci jara.

Ale my pokračujeme příznačně po zelené a hned nadvakrát - po turistické zelené a po zelené travnaté cestě. Manžel je tu jako doma. Opět se jeho foto-oko seznamuje s lesními skřítky, dřevěnou ženštinou či šibalem špulícím ústa.

Prý žadoní: „Pusu, pusu…“

Zhruba po 5 kilometrech stojíme u ukazatele Požár 759 m. n. m., u místa, kde se setkávají dvě etapy Stezky Českem. Beskydy-Javorníky s Bílými Karpaty. Cedule na cestě nás navádí k prameni Brumovky.

Tak si tam zvědavě odskočíme.

Cestičkou dolu po svahu na nás laškovně mrkají žluté hlavičky podbělu, jež vykukují ze suché trávy. Chvilku pramen hledáme. A říkáme si, jestli jsme nesešli z cesty úplně zbytečně.

A máme ho. Přijde nám na mysl, že nalézt pramen je vlastně velký zázrak, a proto děkujeme těm, kteří se o to přičinili.

Na odpočívadle Závrší posedíme, doplníme energii, a hlavně se kocháme výhledy do daleka do široka. Na okraji cesty se potkává barevné duo – fialkový plicník si vede na parket žlutou pamprlici. Moc jim to spolu sluší.

Tyhle barvy nám po zimě doslova vlévají krev do žil.

A my víme, že den ještě zdaleka nekončí.

Za celé Bílé Karpaty nás čeká zhruba 2 750 metrů stoupání a 2 850 metrů klesání. A dnes z toho ukusujeme první kus.

Jdeme klikaticemi nahoru dolů. Fascinují mě ty obrovské louky a plno rozkvetlých prvosenek. Nad nimi se třepetá motýl.

Poupata trnek se nalévají.

Cesta nás svede mezi pastviny se strakatými kravičkami. Přímo před námi další boží muka. Mezi dvěma vzrostlými stromy.

Nacházíme se nad hraniční obcí Nedašova Lhota. Informační cedule nás upozorňuje na unikátní Přírodní památku Kaňoury s chráněnými teplomilnými rostlinami a vzácnými modrásky.

A tam se právě vydáváme.

Zamáváme Královci. Jsme z obou stran jako by semknuti kopci s úchvatnými výhledy. Zhruba po 2 kilometerech přichází Kaňoury. Zvláštní název Kaňoury údajně vznikl podle sesuvů půdy.

Naši předkové to ale vysvětlovali po svém – prý za to mohly i nadpřirozené bytosti.

Cesta míří na zalesněný vrch. První cedule Pozor státní hranice a první hraniční mezník. Pěšina se pekelně zvedá. Šinu si to pomalu nahoru. Krok sun krok. Nastavuji tvář kapkám deště, které alespoň trochu ochlazují.

Avšak výhledy stojí za to. Sice horší viditelnost, ale užíváme si je.

Opět svatý obrázek a vysoký Kříž Poděkování a Vděčnosti, který připomíná výročí 600 let od první písemné zmínky obce Nedašov.

Obcházíme Kaňúr zleva a manžel se nechává slyšet:

„Kaňúr je sviňa kopec.“

Přesto kochací etapa. I když počasí dost přimhouřilo oko. Oblékáme bágly do pláštěnek, kapuce na hlavu.

Ubíráme se travnatou cestou po hranici se Slovenskem.
Míjíme jeden hraniční patník za druhým. Jako by se na nás uculovaly.

Cestu po hranici miluji a představuji si, jak šmejdím prstem po mapě po hranicích. A mívám u toho takový zvláštní povznášející pocit.

Na vrcholu Kosák nezbytné foto. Vyloudila jsem úsměv, byť zpocená až za ušima.

Odtud do našeho cíle už jen hodina a půl. Jenže ono to tak nakonec nebylo. Přímo u cesty zírám do vyklované obrovské dutiny stromu. Datel zaúřadoval!

To je vám ale ďuzna!
Nechápu, jak dlouhý a tvrdý musí mít zobák.

A další boží muka.

Objímající se stromy.
Výhledy na zalesněná kopčiska.

Smaragdově zelená, fialková, rezatá…
Modříny v jarní zeleni a nachové koruny buků.

To je vám taková nááádhera…

A už si zase zpívám.

A přitom vím, že jsem na tuhle cestu vyrazila po dvou nových zlomeninách.
Koleno i prst na druhé noze se sice občas ozvou, ale v tomhle ráji na to zapomínám.

Nikde nikdo, jen my dva a úžasná nabíjející příroda kol kolem.

Nacházíme se v lokalitě Brezová kaplnka 650 m. n. m.

Kaplnka Panny Marie Kráľovnej byla postavena v roce 1990. Je tu okolo spousta dřevěných laviček. Není divu – každou třetí srpnovou neděli v roce je kaplička společným cílem poutníků z ČR a Slovenska.

Osvěžujeme se pramenitou vodou, svačíme.

To nám to pěkně ladí – jsme na 15. kilometru a hádejte, kolik je hodin?

Správně. Patnáct!

Máme si přidat navíc ještě 10 kilometrů? Itinerář totiž odkazuje na zacházku kvůli nejkrásnějším výhledům na hřeben Bílých Karpat. Ale hodilo by nám to dnes ke 40 km. Tak to vypadá skoro, že ne.

Ale do toho cinkne sms od ubytovatele:

„Zastavte se na Vršatci.“

A bylo rozhodnuto. Jenže manžel brblal.

Já letím, manžel počítá.

Řeknete mi – jdi doprava. Jdu doprava. Jdi doleva – jdu doleva. Vzleť! Roztáhnu křídla a vznesu se.

Kdežto manžel má všechno promyšlené. Propočítané. Cestou sleduje počasí, směry, šipky, pamětihodnosti na cestě ale hlavně počasí.

„Bude pršet,“ brmlá.

Poletucha: „Copak jsme už nešli v pláštěnkách?“

Brumla: „Furt je lepší jít za sucha.“

Poletucha: „Jdeme!“

A vyrazili jsme po modré směr Vršatec. A nelitovali jsme. Konečně jsem viděla, proč se Bílým Karpatům říká bílé.

Světlé vápencové skály a před námi zřícenina na skalním útvaru Vršatské bradlá. Hrad se zdá jako by byl zapuštěn do strmého bradla.

Na chvíli jsme úplně zapomněli, že máme někam dojít.

Ne nadarmo je Vršatec považován za nejfotogeničtější místo Bílých Karpat.

Posléze voláme ubytovateli. Kam teď? Co nám doporučí?

„Jaké máte počasí?“

„Na obzoru proudy vody.“

„Tak to raději obraťte, ve Zlíně už prší!“

Poletucha už neprotestuje. Vršatec viděla, s radostí obrací tím spíše, že začíná krápat. A spolu s Brumlou pádíme zpátky ke kaplnce, abychom jí poděkovali za pěkný výlet.

Kráčíme po lučinách směr Sidonie. Uchvacují nás nádherná panoramata a ta zvláštní nachová bukovina. A nezměrné úsilí ptáčků zpěváčků, kteří nás doprovázejí svým zpěvem od rána.

Do toho slyšíme, jak lesa pán vytváří další ďuznu. To je cvrkot! Je půl páté, putování si užíváme.

A zůstaneme s pusou dokořán. Kde se vzala, tu se vzala chaloupka a skrz střechu prorůstá strom. Resp. ji spíše postavili okolo stromu.

Palec nahoru. Dnes vidíme na parcelách coby nový počin naopak stromů kácení, přitom jsou úžasným zdrojem kyslíku.

Přicházíme do Kopanic-Sidonie. Poklidná víska, jen občas zpovzdálí zavrčí traktory. Ubíráme se po hranici vedle šťastných hraničních mezníků. Proč šťastných? Všechny mají číslo 21 – moje šťastné číslo.

Ve vesničce obdivujeme opět boží muka. Ani nespočítám, kolik jsme jich dnes viděli. Hodně!

Tak sem jsme se těšili, a Kosovi nejsou doma. Nakukujeme za plot, jestli uvidíme tu slavnou maringotku Kosí hnízdo.

Nic.

Zklamaně odcházíme.

Ještě se naposledy ohlédnu a prásk ho do očí: Cedule TA Kosovi a šipka na louku, vlastně přes silnici.

To jsme ale ťululum. Hledáme ubytko na zahradě a přitom je naproti na louce. Chvíli jsme hledali i razítko, ale sláva! Našli rádcové, našli.

Jenže já se se zlou potázala.

Načež nastoupil manžel a hodnou chvíli s kódem zápasil. Nemůžu chodit sama, já bych došla bez razítek. Buch, otisk razítka do Stezkařského deníčku

A štrádujeme si to na ubytování, které sice ještě není v provozu, ale dobré valašské srdce nás ubytovalo. Ne nadarmo jsme byli ubytování v rekreačním středisku Pohoda. Dodatečně děkujeme!

Bílé Karpaty nám ukázaly svou drsnou tvář v podobě neustálého stoupání a klesání i bolavých kolen.
Ale vzápětí ji zahojily tou nejčistší pohostinností.

Když jsme nestíhali ubytování, čekali jsme problém.
Místo toho pro nás někdo přijel.

Domů si tak neneseme jen fotky z Vršatce a kilometry v nohách.
Ale hlavně pocit, že na Valašsku se čas pořád ještě měří lidskostí, a ne jen hodinkami.

Pokud hledáte klid, který jste cestou někde ztratili, jděte na východ. Tam ho možná najdete.
Stejně jako my.

A zítra? Zítra nás čeká kraj žítkovských bohyní…

Pokud vás zajímá, co tomu všemu předcházelo, mrkněte na předchozí etapy u mě na profilu.

Zdroje: vlastní, web Stezky Českem, faraklobouky, drusop.nature