Novohradské hory: Zklamání u staré tvrze? Nakonec nejvíc překvapivý den na celé Stezce

Čtvrtý den na Stezce Českem přes Novohradské hory začínáme na Lesovně Žofín.

Ubytování na Lesovně bylo fajnové. Večer jsme se zasmáli s dovolenkáři a dostali spešl recept na svíčkovou. Snídaně v sedm se sice nekonala, ale milá servírka nám nachystala balíček na cestu.

A ráno pod dveřmi na nás nečekal lístek jen s číslem pokoje, kde najdeme balíček, ale krasopisný dopis i s přáním šťastných kilometrů. Takový přístup zahřeje.

Eliško, děkujeme 💌

Z balíčku na cestu jsme se v pohodě ještě nasnídali a zbytek balíme s sebou. Vycházíme v půl osmé do tichého rána. Z lesů v dáli stoupá mlžný opar. Příroda rozehrává úchvatné ráno.

A ušetřila nám i to cvaknutí knoflíkem na televizi. Jen se díváme a pozorujeme čarokrásné jitro. Stoupající mlhu, jako když se smrčky vydýchávají. Jiné se už po ránu vzhlíží v rybníčku a paní Smrkové si natřásají zelené suknice a čechrají vlasy.

Znenadání se z ranního oparu vyloupne Stezkařka Jarka se svým psím kamarádem. Jde od Černého údolí a míří do Zadní Zvonkové. Chce ujít asi 160 kilometrů a nese 15 kilo na zádech. Táhne i spacák pro Gastona.

Prý jí ho pořád kradl, tak mu koupila vlastní, psí.

„Šli jsme Šumavu a moc se mi líbilo na Poledníku, kde jsme zažili západ i východ slunce“ a pokračuje: „Gastona jsme si vzali z útulku a chodí se mnou už od jednoho roku. Takže je zvyklý.“

„Je to asi mazel?“ ptám se s pohledem na Gastona, který tancuje okolo ní.

„Jo jo, když máme volno, tak chodíme. Jinak pracuji u koní,“ vypráví Jarka z Políkna u Jindřichova Hradce.

Jarka je rychlejší, takže si popřejeme šťastnou cestu a vyráží s Gastonem po boku napřed.

Spícím královstvím, které jako by se píchlo o šípkový trn, nás provází zelená. Tráva se ani nehne. Vlhké ráno. Ticho se stěhuje do duše. Před námi v dálce už se míhá jen Jarčina karimatka na batohu.

A pak zmizí v dáli.

Doléhá k nám bublání Huťského potoka. Přicházíme k turistickému přístřešku a kdo od něho nevychází? Jarka s Gastonem– měli pitnou zastávku. Jdeme spolu ještě kousek až k Huťskému rybníku, kde se znovu loučíme.

Jarka míří rovně na Pohorskou Ves a my odbočujeme na Pohoří na Šumavě. Ještě nám připomíná odbočku na Kamenec, nejvyšší vrch Novohradských hor.

Uvidíme, jak na tom budeme s časem.

Jarko, mějte se s Gastonem dobře a ať vám kilometry utíkají nejlépe na sluníčku, a ne za bouřky a deště.

Jdeme po lesní cestě dál podél tajemného Huťského rybníku. Je to vlastně splavovací nádrž, která byla vybudována už v roce 1784. Jsme v objetí lesa, pročež stromy ve své vznešenosti na nás shlížejí z výšky.

Na ty malé človíčky, kteří se tu potácejí.

Občas je cesta protknutá klenbou z listí. Poprchává. Oblékáme batohy do pláštěnek. Bundy máme už od chvíle, co jsme vyšli.

Na Pohoří to máme z Žofína odhadem asi deset kilometrů.

Zastavujeme se u info cedule. Čteme smutnou báseň o zaniklé obci Skelná huť:

„Nikdo tu nezůstal, jen stromy čnějí samy, je ticho bez lidí před domem pod lipami…“

Naskakuje mi husí kůže. Ves založená v roce 1784 byla po roce 1945 smazána z mapy. Dnes tu vládne jen hluboké ticho a prázdno. Živě si představuji šťastné děti, jak běhaly po lesích, ženy na návsi a tatíky v hospodě po těžké dřině.

Byl to něčí domov.

A v tu chvíli mi dochází, proč se mě to tak dotýká. Naše vesnička, kde jsem vyrůstala, už také neexistuje. Bylo rozhodnuto o těžbě uhlí. A proto mi prolítlo hlavou to šťastné dětství, ženy, tátové. Bylo to moje.

Život jde dál.

A my také.

Novohradské hory nejsou jen o lesích a kopcích. Mezi stromy tu pořád nacházíme stopy zaniklých sklářských osad. A právě tady pramení například i řeky Malše, Lužnice a Stropnice.

Docházíme k přístřešku a poznáváme další zaniklou obec.

Stříbrné hutě.

Kde teď raší kopřivy, stávaly domy.

A další báseň významného rakouského básníka Roberta Hamerlinga, jenž krásné chvíle svého dětství trávil u matčina strýce právě ve Stříbrné huti.

Déšť přidává na tempu. Houstne. Čekáme v přístřešku a pozorujeme padající kapky přes okraj stříšky. Kap, kap, kap…

Co naplat. Vyrážíme.

Počasí je jako náladová panenka. Po chvíli už jenom mží. Kraj cesty „zdobí“ prostřílená cedule se jmenovkou Lužnice. Ta pod námi právě zurčí natolik, že je slyšet až nahoru na cestu. S povděkem pozorujeme životadárnou energii, jež se vine mezi kameny.

Naproti nám frčí rozesmátý pár v barevných pláštěnkách na kole. Smějí se na nás: „Ahooj.“

Kdybych nevěděla, že je léto, tak si myslím, že je duben. Aprílové počasí. Prší, neprší. Snad po minutách. Pláštěnky na sebe, pláštěnky ze sebe. Alespoň nám cesta rychleji utíká.

A už vidíme první domečky. Krásně rozeseté. Jsme v Pohoří na Šumavě, 919 m. Pára se valí z lesů. Bohužel ne z restaurace. Víme, že tady ji nepotkáme.

Připadáme si, jako bychom se ocitli v lůnu přírody. Potvrzuje to i nulový mobilní signál, který pomalu, leč jistě vyšuměl. Aplikace na kilometry EPP také stávkuje.

Ještě včera jsme se domlouvali s Michalem, se kterým se známe z FB Stezky Českem. Míša přijel ze Slovenska. Severní etapu má projitou. Po letech se vrátil do Rehau a jde jižní větev.

Tak se nám to pěkně sešlo, že jdeme proti sobě.

Míša: „Byl bych moc rád, kdyby nám to vyšlo a potkali jsme se.“

Jenže signál nikde, takže setkání s Míšou padá. Mrzí nás to. Přicházíme ke kostelu. Krásnému kostelu.

Zvon na kostele Panny Marie Dobré Rady právě odbíjí 11 hodin. Vcházíme skrze vlající závěs a na protějších stěnách nás vítají odkryté fresky.

Pak se touláme chvilku kolem kostela a sluníčko se začíná usmívat. Zahříváme se. Objevujeme sympatický plakátek. My sice přicházíme „mimo termín,“ ale třeba někomu z vás se informace bude hodit.

Pohořský spolek na plakátku zve na kávičku a místní moučníky, vybrané druhy vín a pohořské pivo, vařené podle tradiční receptury. Kavárna KirchenCafé je otevřena od dubna do srpna každou 1. a 3. neděli.

V září a říjnu pouze každou 1. neděli. Zamrzí nás to, rádi bychom poseděli v kostelní kavárně. Má to jistě svého ducha. To se nám ještě nepoštěstilo. Tak třeba vám.

Poslední kafíčkový termín: 4. října 2026

Vycházíme z Pohoří a rozlehlé louky zaštiťují celé rodiny huňatých smrků po obou stranách. Pohoří vytváří zdání klidu. Chalupy tu jsou možná jen na pronájem? Jen pár lidí se přišlo podívat do kostela.

Kdo hledá klid, najde ho v Pohoří na Šumavě.

Od kostela přes silnici scházíme po zelené. Dáváme přednost partě cyklistů. Poslední se na nás směje a děkuje. To vždycky potěší.

Míjíme přírodní památku – prameniště pohořského potoka. Nedaleko se nachází rozsáhlý soubor pramenišť, vlhkých a rašelinných niv podél potoků, které právě vytvářejí Pohořský potok.

Neradno tam vcházeti.

Obklopují nás rozsáhlá luka se smrčky po jejich obvodu, jako by je chránily. Zastavuje se u nás cyklista, jenž čeká na ostatní.

„Máme to tu rádi. Pronajímáme si chalupu každoročně ve stejném termínu.“

V rozhovoru se dostává až k Neratovu, pro změnu mu dáváme tip na kostel sv. Jana Nepomuckého ve Vrchní Orlici, který neznal. Těšíme se, až tam zavítá. Toto místo má bezesporu své genium loci.

„Proč se to tu jmenuje Pohoří na Šumavě, když to jsou Novohradské hory?“ ptám se.

„To nikdo neví,“ pokrčí rameny pán a pokračuje: „Dříve se to tu jmenovalo Buchers.“

Jak jsme v družném rozhovoru, mimoděk se otočím a padne mi zrak na přicházejícího poutníka.

S úsměvem od ucha k uchu.

Nevěřím vlastním očím.

Michal Greško, můj FB kamarád!! My s mužem mohli jít s Jarkou rovně a už bychom se s Michalem nepotkali. Mohli jsme se zdržet v kostele a jít druhou stranou. Prostě těch možností nesetkat se bylo tolik!

Jenže osud tomu chtěl, abychom se potkali a poznali. Jak jsem ho uviděla, je to chlap jako hora – skočila jsem na něho a pověsila se na něho jako korále.

A jásala jsem: „Mišóó!“

Michal se směje a ptá se manžela: „To vždycky tak ječí, když potká Miša?“

To vám bylo tak krásné shledání, sic krátké, avšak díky bohu za to. Mišo nám prozrazuje, že první tip na Stezku Českem dostal od Pavly s Notesem na cestách.

Právě Pavla byla první, která mu o Stezce řekla, když se tehdy vydal na cesty, aniž by Stezku jen tušil.

To jsou ty náhody – ne náhody. Když se s někým máte potkat a plyne to z obou stran, tak to osud za vás prostě zařídí.

Míšo, děkujeme za úžasné setkání, které nás moc potěšilo. A gratulujeme k téměř 600 kilometrům, které jsi našlapal! Přejeme ti spoustu dalších krásných kilometrů, milá setkávání a klobouček vašemu společnému projektu o záchranu vodních mlýnů na Kvačianské dolině!

A my pokračujeme s úsměvem vstříc dalším zážitkům. Ten ale zamrzá, když se zastavujeme u další cedule – zaniklá obec Pavlína. Cedule kopíruje osud obce. Je také téměř zaniklá. Zdá se, že ji nikdo neudržuje. Luštíme písmenka.

Následujeme historickou lesní a pohraniční stezku – Třítankovou cestu, která se nachází v těsné blízkosti česko-rakouské hranice. Prochází dříve nepřístupnou krajinou zaniklých osad, které dnes míjíme.

Potkáváme odbočku na Jelení horu, leč vynecháváme ji. Nestíháme. Jsme utopeni v lesích, žádná panoramata. Liduprázdno. Cesta nás svádivě vede z kopečka dolů.

Přikvačil košík.cz, jen místo košíku odebírám z dlaní. Manžel mě zásobuje sladkými malinami.

No jasně. Dlouho jsem se neradovala. A šup do kopečka. Vysvitlo sluníčko a jako by na nás fouklo teplý vzduch.

Přicházíme k chatě Lesů ČR. Posezení, samoobslužný bar alko, nealko, kasička. Posvačíme, ale nabídku nevyužíváme, máme dost svého pití. Přesto palec nahoru za tuto záslužnou činnost.

Z domova posíláme příspěvek a děkujeme.

Pokračujeme dál. Přecházíme vodu po dvou fošnách. Na stromě připevněná cedule: Jarošův most, který už tady není. Potůček jen tak trošku brblá. Možná se mu nelíbí ty fošny, ale my jsme za ně rádi.

Houpavě vylezeme na cestičku mezi už sklizenými malinami. Poslední růžová kvítka vrbovky se chvějí. Rybníček je obklopený hustým rákosím, ze kterého povýšeně čouhají, se špičkou navrchu, hnědé doutníky.

Sluníčko nás měkce hladí. Po včerejším propršeném dni si ho užíváme. Břízy jemně ševelí ve vánku. Zavání to pocitem, že je tu vše v pohybu.

Ani nevím proč – domečky sice nevidím, avšak znenadání na mě dýchl život. Nebo spíš pocit, že tu kdysi býval, ačkoliv už dávno zmizel. Cosi se tu kolem nás vznáší. Něco tu zůstalo.

Dosahujeme rozcestníku Dolní Přibrání. Obec byla založena roku 1361. Zanikla po roce 1950. Z původní zástavby není dochováno nic. Dnes nás po celý den provází smutná nostalgie.

Úzkou asfaltkou se ubíráme po červené do Janovy Vsi. Pro jistotu volám, zda mají otevřeno. Sláva! Rodinná farma se na nás prý těší. A my na ni!

Kolem pastvin přicházíme konečně k rodinné farmě Janova Ves. Jestli máte rádi dobré pivo, určitě sem zajděte. Dala jsem si řezaného Budvárka – a ten byl!

Z namraženého půllitru!

Naplnili jsme břich i hrdlo a před pátou hodinou vyrážíme směr Dolní Dvořiště, kde máme dnes ubytování. Takže do devíti máme co dělat. V nohách zatím pouhých necelých 16 kilometrů.

Procházíme okolo rozcestníku Tokaniště, který upozorňuje na nevýrazný vrchol vzdálený jen 300 metrů připomínající svým pojmenováním tetřevy. Na Novohradsku byli přitom tetřevi už ve 20. století vyhubeni.

Cesta nás vede kolem ohrazených pastvin a božích muk z roku 1911.

Procházíme místem Na Tiché, místem s několika zemědělskými samotami. Přidali jsme na kroku, abychom stihli otevřenou tvrz.

Sluníčko do nás docela pere.

Cestu lemuje rybník a za ním vykukuje tvrz Tichá. Bohužel je brána zamčená, i když jsme tu před šestou. Krátké zklamání. Ale nespěchali jsme nadarmo. Jen v tuto chvíli ještě netušíme proč.

Manžel alespoň tvrz zvěční a pokračujeme po silnici dál do Dolního Dvořiště. Ještě nám zbývá 8 kilometrů. Říkáme si, že bychom je za dvě hodiny mohli dát, abychom stihli další zavíračku ve Dvořišti.

Máme potvrzeno od ubytovatelky i z farmy, že ve Dvořišti vaří do osmi.

Tak si to tak štrádíme Tichou a myslí mi zase proletí:

„Tady je fakt ticho. Nic se neděje…“

Mám pocit, že to NIC SE NEDĚJE se stává naším zaklínadlem.

Proti nám jede auto. Blinkr. Objíždí nás. Najednou dup na brzdu a zacouvá před nás. Koukám jak krtek na kopečku. Z auta vystupují usměvaví manželé a Ilonka nám posílá srdíčko na prstech.

Představte si, že jedete na výlet, bavíte se, míjíte tuláky a coby spolujezdec je poznáte. A ještě změníte směr:

„Zastav, to jsou Stezkaři!“

A Pavel zacouvá až před nás. Zdravíme se jako dobří známí. To je zase radosti. Zase poznáváme naše milé čtenáře. Zase na nás vykoukly živé tváře.

Ilonka a Pavel od Mělníka.

To je prostě nepopsatelný zážitek.

A podruhé v tento den! Jenže… to není všechno.

Zrak mi svévolně zaletí k jejich SPZ. Zírám:

“ To snad není možný!!"

Kdo nás sledujete, víte, že mé šťastné číslo je 21. A jakou si myslíte, že mělo auto Ilonky a Pavla es-pé-zetku? Pokud hádáte dvacet jedna, špatně.

Státní poznávací značka jejich auta je 2121! Kdybychom to neviděli na vlastní oči, tak tomu neuvěříme.

Tohle už je snad pozdrav shůry.

A ještě dostáváme lahev bílého vína, kterou si vezou z moravského sklípku, abychom naše nenadálé setkání večer oslavili ve dvou. Tak takovou dobrotu jsme si, Ilonko a Pavle, schovali až na doma.

Dodatečně děkujeme za milý dárek a posíláme vám hodně Veselých pozdravů!

První pohled: Stojíme před tvrzí v Tiché před šestou. Zavřeno. Smůla.

Druhý pohled: Kdybychom nespěchali, mineme se s Ilonkou a Pavlem. Auto udělá frnk a je fuč…

A právě tady si opět říkám, že nic není náhoda.

Milí čtenáři, někdy mi přijde, že my dva ten život nežijeme, ale sníme a vy nám v tom pomáháte a vedete nás. Jsou to takové neviditelné propojené nitky. Nakonec, co když se na Stezce Českem necháváme vést právě vámi?

Chvilka zamyšlení mě zavede do nitra duše a ani se mi z ní nechce ven. A tu krásnou chvilku umocní osada Svatý Kámen, poutní místo s kostelem Panny Marie Sněžné. A to nejen zhlédnutím kostela, ale také setkáním s paní Jaruškou, která nám poradí navštívit kapli se Svatým kamenem.

„Co je tam tak zajímavého?“

„Běžte a sami uvidíte,“ odpovídá Jaruška.

Kaple je neskutečná. Boží. Uvnitř obrovské původní kameny. Posvátné kameny.

„A mají i magickou moc,“ dodává paní Jaruška.

Je tu rozvěšena spousta svatých obrazů. Před jedním jsem se s dojetím zastavila. Rodiče ho měli nad postelí v ložnici, jak se dříve patřilo. A zase jsem se na chviličku propadla do dětství.

Zapalujeme svíčku.

Posíláme pozdravy blízkým duším.

Cestou od kaple se zastavujeme u pramene s léčivou vodou, ale brána je opět na zámek. A už k nám spěchá paní Jaruška s klíči, aby nám odemkla.

Dnešní den je jako Den zázraků.

Setrváme v příjemném rozhovoru, poděkujeme za tip a loučíme se. Vyrážíme na poslední kilometry do Dvořiště. Na Jaruščinu radu to bereme zkratkou přes les. Zavede nás k němu dlouhá dřevěná lávka královstvím zeleně.

Ač přechod na vlastní nebezpečí, srdnatě jdeme přes. A šup do lesa.

Blaho blažíčko.

Les nás vyvádí na asfaltečku mezi pastvinami. Jejda, ta je dlouhá! Nedohlédneme jejího konce. Sluníčko nám ještě svítí do očí, ale pomalu uléhá a za chvilku hupsne do peřin.

Sklání se níž a níž.

Dobíháme do restaurace U Malše chvililinku před osmou večer.

V nohách máme 37 kilometrů.

„Dobrý den, dáte nám ještě večeři, prosím?“

Číšník na nás zvědavě kouká.

„No, říkali nám, že vaříte jen do osmi?“

„To je pravda, ale dneska máme otevřeno dýl, takže v pohodě,“ přitakává pán.

Tak to už jsme také někde zažili, ale nevadí.

Manžel si dává výborný guláš a pivo v něm jen zasyčelo. V manželovi. Já caprese a zabublalo prosečko. Na terase nás oslovuje muž, který šel také Stezku Českem s manželkou.

To by bylo, abychom poslední večer v Novohradských horách nezakončili „po stezkařsku.“

Milí čtenáři, možná se opakuji, ale nedá mi to. Setkání s vámi nás neskutečně nabíjejí a vedou nás k tomu, že naše sdílení nejsou jen slova do větru. Že si k vám nacházejí cestu.

Že některé z vás dokonce motivují a vyrazíte.

Nebo se s námi třeba projdete, byť prstem po mapě. A k nám tak proudí vaše zpětná energie.

Ta se nedá koupit.

A my jsme za to vše nesmírně vděční.

Moc vám všem děkujeme za vaši přízeň, povzbuzování a laskavá slova, protože víme, že v dnešní době nejsou samozřejmostí.

A kam nás zavedou naše kroky příště? Opustíme Novohradské hory a budeme objevovat jižní Šumavu. Pojďte s námi.

Zdroje: vlastní, web Stezky Českem

Pokud jdete s námi od začátku Stezky Českem – 16. etapa Novohradské Hory:

👉Den 1: Česká Kanada po 36 kilometrech. Ztracené hole, zrádná lávka a nejsevernější bod Rakouska, který zklamal

👉Den 2: 40 km pěšky Českou Kanadou: vysněná pískovna, průtrž mračen. Do Nových Hradů jako vodníci

👉Den 3: Novohradské hory: mechové království, jihočeské Lurdy, guláš s 8 knedlíky. A pak déšť