Jižní Šumava: Vítkův kámen, výhledy na Lipno a vesnice, která zmizela

Ve dvou je nám 135 let. Rozhodli jsme se obejít Českou republiku podél hranic po Stezce Českem. V nohách máme 2 000 kilometrů a před sebou poslední dvě etapy.

Odcházíme po osmé hodině z ubytování Cyklo Velo v Přední Výtoni. Ubytování nejlevnější na celé Stezce Českem. Skromné, avšak čistotou se to tu jen blýská. Snídaně naprosto luxusní.

Dostali jsme takovou nálož snídaně, že jsme ji ani nespořádali. Pán přináší alobal, ať si zabalíme zbytek na cestu.

Milý a vstřícný ubytovatel – prostě na jedničku. Děkujeme.

Poslední pohled na Lipenskou nádrž a odcházíme směr Svatý Tomáš. Alespoň jsem si myslela, že poslední… Čeká nás prvních sedm kilometrů.

Po dvou kilometrech dosahujeme prvního rozcestníku Za Přední Výtoní.

Cesta nás vede stále mírně do kopečka podél pastvin. Vycházíme s prognózou deště od deseti dopoledne až do večera. Hlavu si z toho ale nedělám. Kolikrát už se předpověď nevyvedla!

A nakonec – déšť snáším lépe než dusno.

Nebe jasně modré s beztvarými bílými obláčky. Procházíme po louce rozryté čuníky. Hojně rozryté. Louku obklopují v husté řadě smrčky a tváří se jako strážci.

Skoro jim to uvěřím a ani nedutám.

Ozývá se první nesmělé ptačí švitoření. Zatím si jdeme volně po louce po vyjetých stopách, než se rozejdeme.

Manžel opět v nedohlednu. Jakmile vidí první kytičky, už se sklání a fotí. Nejlepší je, když ve vánku povívají. To povívá i manželova nálada. Nedivím se. Schlamstne to pěkných pár minut!

Já na to nervy rozhodně nemám. Za mírného vánku jsem zkusila fotit kytku a na fotce bylo nakonec několik krásných fialových šmouh.

Vede nás červená a my opět děkujeme zlatému Klubu českých turistů. Muž stejně sleduje mapu, ale já jsem ráda za značky. A když náhodou dojdou, poslušně čekám na „mého značkaře.“

Nacházíme se na naučné stezce Svatý Tomáš. S první zastávkou Uhliště i prostorným odpočívadlem. Kdysi tu stávaly milíře, kde se pálilo dřevěné uhlí.

Lesní cestou si to namíříme na osadu Svatý Tomáš, kde do Stezkařského deníčku přibude další razítko Stezky Českem. Takové malé zpestření.

Ovšem své dostávají oči i nos. Cestu zpříjemňuje pohled na svítivě červené jeřabiny. Zhluboka se nadechuji. Procházíme okolo pořezaných smrkových klád. To je ale vůně!

Zastavujeme se u stromu, kde řádil datel. Kmen vypadá jako cedník. Ten pán s červenou hlavičkou se ale činil!

Pročítáme informační tabuli Lesů ČR a poprvé se setkávám s pojmem buření. Vy víte, co znamená? Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, kolik péče obnáší výsadba mladých sazenic stromků.

Hrozí třeba i buřeň – byliny a trávy, jež utlačují mladé stromky. Ty mršky jim berou živiny, vodu, světlo. Tak nastupuje vyžínání.

Člověk ani netuší, co všechno je potřeba udělat pro to, aby stromečky mohly růst ve zdraví.

Tak jsem se zamyslela a najednou přede mnou přistála manželova dlaň.

S radostí do ní strkám nos a rázem mám pusu plnou velkých černých ostružin.

To byla dobrota!

Po čase jdeme po kamenité cestě lesem. Škyt! Ujala se mě škytavka a nedá pokoj. Také jste jako děti říkali, že na vás někdo vzpomíná?

A příhodně nás upoutá velký kámen na dohled teď již ze silnice. Scházíme k velkému pamětnímu kameni. A objevujeme tak už druhý památník lesní správy na našem putování.

Tentokrát připomíná Ing. Miloše Candru, rádce a inspiraci vyšebrodských lesníků.

Přicházíme do osady Svatý Tomáš. Je něco po desáté hodině a v nohách máme slabých sedm kilometrů. Ale čas na kávu silný.

Jenže Hájovna Svatý Tomáš otvírá až od 11 hodin. Dveře jsou otevřené, tak se odvážím vejít a poprosit o razítko Stezky. Pán nám ho ochotně přináší a na dotaz:

„Kde se tu prosím dá dojít na kávu? Víme, že máte zavřeno,“ s pochopením odpovídá:

„Kávu vám rád uvařím, jen oběd vám dát ještě nemůžu,“ usmívá se.

A dokonce si k ní i můžeme přikousnout výborný domácí koláč ještě z Cyklo Depa.

Znáte to: „Podej prst a utrhnou ti celou ruku…?“

Tak poprosíme, zda si můžeme ještě dobít mobily.

„V pohodě,“ zní odpověď.

A pak dáme pokoj. Ale jen proto, že už máme plné pusy výtečného švestkového koláče. Nakonec se s Karlem seznamujeme. Je velmi vstřícný a my dodatečně moc děkujeme za ochotu a úsměv.

Ze Stezky si odskočíme na zříceninu Vítkův Hrádek. Kdysi jsme tu sice už byli, ale čas od času je milé osvěžit si vzpomínky.

Stoupáme po asfaltce na Vítkův Hrádek 1035 m, nejvýše položenou hradní zříceninu v Čechách. Po druhé světové válce, kdy byla pohraniční část Šumavy nepřístupná, zde sídlila vojenská posádka.

Vystoupáme po kamenných schodech do vnitřních prostor.

Miluji kámen a jeho chladné tajemno.

Přes šenk po dřevěných schodech můžete vystoupat na vyhlídkovou plošinu a nabídnou se pohledy na Lipno a také šumavské vrcholy Smrčina, Boubín i roztomilý Bobík.

Při zpáteční cestě obhlížíme gotický kostel Božího těla, někdy také označovaný kostel Svatého Tomáše. Věřili byste, že po druhé světové válce sloužil i jako skladiště sena?

Nakonec byl díky pomoci německých rodáků opraven a znovu vysvěcen.

Počasí je naprosto žůžové. Nějakých 15 stupňů, pod mrakem. Takto by to mohlo vydržet až do večera. Po úzké horské silničce se mi krásně šlape. Zrak mi padne na břidlici položenou vedle cesty na zemi:

„Malované kamínky, břidlice – U Tří chalup“

To vzbudí mou zvědavost.

Mimochodem Svatý Tomáš, i když zde žije jen asi dvacet obyvatel, patří mezi pár osad, které jsou jedním z mála pozůstatků osídlení této části pohraničí.

A už se zastavujeme u dřevěného stolu u cesty. S vyskládanými něžnými obrázky malovanými na břidlici, která pochází z kostela Božího těla na Svatém Tomáši.

A kousek vedle u pěkné chaloupky objevujeme malované kamínky. Nemůžeme se vynadívat.

Manžel si vybírá kamínek a já se kochám malovanými obrázky. Zamilovala jsem se na první pohled. Opatrně beru tu nádheru do rukou.

Oba máme plné ruce a chceme platit. Nenacházíme info, jak. Obcházíme chalupu se skvostnou zahradou. Je tu cítit andělská duše.

Obhlížíme, bereme za klepadlo s beruškou. Na dveřích úsměvný nápis:

„Pozor, kocour. Klepejte a vyčkejte.“

Klepeme, vyčkáváme a nic. Když se vracíme po třetí, konečně objevujeme nenápadnou kasičku. A pokračujeme s hřejivým pocitem v duši dál.

Moc děkujeme za krásno na cestě. Okolo chaloupky je úžasná atmosféra, která mě úplně pohltila. Povznášející, milounká. Jde se mi zlehka. Ráda bych poznala paní majitelku „kreslířku.“

Zabrousili jsme na lesní cestu Vltavická. A po chvíli míjíme romantickou lesní cestu Růžová. Tady se roztrhl pytel s jmenovkami lesních cest. A to manžel objevil i lesní cestu Jenišovská zkratka.

A představte si, že v Jeníšově Újezdě jsem prožila své dětství. Dnes už vesnička neexistuje. Byla srovnána se zemí kvůli těžbě uhlí. I tady na Šumavě potkalo mnoho vísek podobný osud, byť z úplně jiných důvodů.

Děkuji za krásnou vzpomínku.

Skrze lesní průhledy se nám ukazuje vodní nádrž Lipno. Opět – jak příznačné. Podíváme se na vodu a už nám ten nahoře posílá první kapky na hlavu. V aktuální předpovědi se ukazuje obláček až do večera.

Nebe se zatáhlo.

Přidáváme do kroku.

Ťapeme potemnělým skoro až ponurým lesem. Vypadá to jako ticho před bouří. Mezi stromy opět vykoukne světlý lipenský flíček.

A my míjíme další lesní cestu, pro tentokrát Janova. Asi patří nějakému Honzovi…

To měl být vtip.

Okolo nás projel peloton mladých cyklistů. Všímáme si, že docela dost cyklistů tu brázdí okolí na kolech bez motůrku, na to, jaké to jsou občas kopečky. Klobouk dolů.

Vzduch čistý. Zase se rozcapím přes celou cestu. Manžel mě najednou strhne ke kraji: „Pozor, kolo!“

Jede nějaký opozdilec, kterého jsem nečekala.

Paní se směje: „Ďakujem, nebojte sa.“

A jak ujíždí po rovince do dáli, samovolně mi naskočí má oblíbená: „Cesta má předem mnou v dáli mizííí…,“ prozpěvuji si.

A už to lítá. Rozcestník Janova cesta, poté Rozcestí U mostu. Pelášíme. Je jedna hodina a začíná pršet. Zatím to řeší připravené bundy a pláštěnky na bágly.

Jenže prší čím dál tím víc. Zastavujeme. Není zbytí, oblékáme bundy, hlavy schováváme do kapucí.

A pro zpestření se v tom dešti nově ubíráme lesní cestou Pestřice.

Pokračujeme po příjemné asfaltečce mezi lukami, stromy lemují cestu. Mám ráda vůni mokrého prachu na cestách. Je to taková zvláštní vůně.

Přecházíme přes Rothovský potok, který si tu mile vybublává ze tří trubek. Zurčí a puntíky pěny se točí dokolečka.

Kolo kolo mlýnský…

Skrápěné jehličí krásně voní a vrací mě do vánočního času. Kdy manžel osprchuje smrček a posadí ho do stojánku s vodou. V tom se rozvoní celý obývák.

Také máte tu živou vůni rádi?

A teď tu v lese zavoněla smůla. Procházíme lesem s nekonečnou chutí vůní a barev.

Cesta pod nohama se leskne jako zrcadlo.

Déšť ustává.

Na jak dlouho?

Z lesa vycházíme do prostoru, který si pro sebe zabrala louka. Po dešti se svěže zazelenala. A také na nás vykouklo odpočívadlo, kde posvačíme. Sundáváme bundy a rozvěšujeme je.

Mám pocit, že snad les po dešti ožil. Anebo jsme se dostali do jiné dimenze.

Mám radost a jen se dívám kolem sebe. Tráva podél cesty tvoří krásné bochánkové kopečky. Stébla se vzájemně proplétají, polehávají. Barvy se míhají před očima. Smaragdově zelená, světle zelená.

Přijde mi to veselé, a přitom zasněné. Vidím celé rodiny smrků. Spousta mladých smrčků, náletů, jeden vedle druhého jako když se chystají do školky. Nebo do školy. Prvňáci. Ještě ty kornouty s cukrovím jim chybí.

Cesta je mokrá s přesahujícími větvemi přes silničku. Takže vytvářejí jakoby žebřiny na cestě.

Sucho – mokro.

A do té krásy se přes cestu nahýbají štíhlé větve s mističkami červených jeřabin.

Info cedule nás vítá v přírodní památce Pestřice s rašelinnými prameništi, významnou květenou a tokaništěm tetřívků. A také mě zaujal rys ostrovid. Jen věřím, že toho dneska nepotkáme.

A také se tu vyskytuje pleška stopkatá. Jakpak asi vypadá?

V jednom šiku tu u cesty stojí asi pět kozáků. Jen ty šavle jim chybí.

Přecházíme mostek přes potok Pestřici. Vypadá až tajuplně. Voda tu stojí jako v nějakém rybníčku. A do něho dosahují z břehu suché větve, stromy. Vypadá to skoro jako džungle.

Bárka proplouvá skrz rákosí.

Nalevo se rýsuje Pestřický vrch. Procházíme mezi nekonečnými pastvinami, kdy nedohlédneme ani na jejich konec. Stále nás doprovází pohled na tiché Lipenské jezero. Jakoby bez života. Alespoň takhle na dálku.

Žádného pěšáka nepotkáváme, jen cyklisty.

Boží klid. A zase všechny odstíny kraviček, které na nás jen němě zírají, jako by se divily: „Co tu děláte v tomhle nečase?“

Některé přebírají štafetu ode mě. Rozplácnuté v trávě. Ale já jim štafetový kolík nepředám, dneska mi to krásně šlape. Proč? Protože sluníčko je schované za mraky. Pro mě je takové počasí nejlepší z nejlepších.

A dokonce je i trochu chladno, což mě nutí jít rychleji, abych se zahřála.

Dosahujeme rozcestníku Horní Pestřice 762 m. Tady odbočujeme ze Stezky doprava, abychom došli co nejdříve bez dalšího hrozícího deště.

Je krátce před třetí hodinou a v nohách máme teprve dvacet kilometrů. Pokračujeme po cestě dál stále mezi nekonečnými pastvinami.

Stále bez človíčků.

Po dlouhé době objevujeme maličkou krásnou kapličku usazenou mezi obrovskými vzrostlými lipami. Okolo ní shluk památných stromů. Kaplička, po rekonstrukci později doplněná o sošku sv. Josefa s malým Ježíškem, zbyla jako jediná z osady Dolní Pestřice.

Při sčítání lidu v roce 1930 měla Pestřice 59 domů se 412 obyvateli. Po druhé světové válce bylo celé území vysídleno, státní hranici s Rakouskem přeťal drátěný zátaras a část obce byla zatopena lipenskými vodami.

Zbytek zbourán a srovnán se zemí.

Dotýkáme se historie, a to doslova. Potkáváme i zbylé staré patníky s železnými oky. Nedá nám to, pokládáme na ně ruce.

Rozpršelo se. Po pár krocích od kapličky znovu bundy na sebe.

Narazili jsme na kamínkovou lesní cestu s názvem Zkratka. Noříme se na chvíli opět do lesa, a když z něho vyjdeme, vítají nás odkvetlí vousatí bodláci. Anebo to může být i pcháč.

Ze Zkratky nastupujeme na lesní cestu Pánkova. Pořád prší.

Občas se manželovi v mobilu klepe mapa. Také se vám to stává? Tak mě napadá, že po včerejším sluníčkovém dni se dneska třeba klepe zimou.

Potkáváme mladého nezvedeného býčka, který utekl z pastviny a trpělivá máma jde podél ohrady s ním a z druhé strany na něho dohlíží.

Přicházíme do Zadního Hamru a konečně potkáváme první živou duši.

Pán na zahradě sklízí aronii. S radostí se s ním dáváme do řeči a vzájemně sdílíme své zkušenosti.

Marmeláda, sušená, likér.

Do Bližší Lhoty prý už jen dva kilometry. No, bylo to o kousek dál. Pádíme už jen po asfaltce spolu se stříkajícími auty. Ale to už nám bylo, navlečení v bundách a promoklých botách, úplně jedno.

Lipno napravo nás vítá v celé své délce a hladově polyká déšť. Meteorologové splnili svůj slib. A jsme tu. Bližší Lhota, ubytování Knížecí cesta. Chlad se do mě vkrádá. To mokro mám snad i na duši.

Ale úsměv příjemné slečny v recepci nás hřeje. A navíc tu mají i  pivomat a prosečkomat.

Volně přístupné.

A ještě si můžeme dát něco teplého do žaludku, protože jsme stihli příchod výjimečně brzo, dnes před 17. hodinou!

Namíříme si to do krásného domečku s úžasným komfortem. Ne, že bychom ho vyhledávali, ale s ubytováním jsme se v těchto místech jinak nechytali.

Převlékáme se do suchého, odskočíme na véču, načepujeme pivko a prosečko a mizíme na pokoj.

No, řeknu vám, že zabalit se do nahřátého župánku po tom deštivém dni bylo jako obalit se medovými plástvemi.

Tak sladce mi bylo, že se to ani nedá slovy vypsat.

Den bez velkých příběhů. A přesto jsme si ho odnesli – v mokrých botách, ve vůni smrkového jehličí, v dlani plné ostružin.

Možná právě takový den zůstává v paměti nejdéle.

Ne kvůli tomu, co se stalo, ale kvůli tomu, jak voněl.

Příště vás vezmeme až na Třístoličník, kde nás srdečně přivítá Němka Yvonne. A také potkáme jednu ženu, která mě dojme tak, že se neubráním slzám.

👉Den 1: Jižní Šumava: Zaniklé vesnice, nejjižnější bod Česka a nečekané setkání uprostřed lesa

Zdroje: vlastní, web Stezky Českem, web restaurace Cyklo Depo, web Knížecí cesta, vitkuvhradek.eu