Šumava: Do Prášil jen na povolení - 32 zaniklých osad, tajemná Hůrka a magické jezero Laka

Probouzíme se v penzionu Karolínka v Prášilech. Cukrárnu Pampeliška jsme nestihli, před ní stepujeme moc brzo. Paní Romanu ale objevujeme ve vedlejším obchůdku – a ač jsme v Prášilech, kožich nám nevyprášila. Naopak, je tak milá, že nám uvaří turka do kelímku s sebou.

S kávou v ruce a potěšením na duši vyrážíme na poslední den po Stezce Českem. Romano, děkujeme a přejeme celé vaší rodině pevné zdraví a ať vás chůze baví!

Horské obce Prášily se dotkla poválečná historie, stejně jako mnoho dalších zaniklých osad, kterými jsme na našich toulkách Šumavou prošli. Po odsunu německého obyvatelstva a začlenění do vojenského výcvikového prostoru obec takřka zanikla.

Pro veřejnost byla uzavřena a počet obyvatel klesl až k padesáti. Život obyvatel, kteří v Prášilech zůstali, se značně ztížil.

Kostel svatého Prokopa postavený v roce 1803 byl přestavěn na kulturní dům, později dokonce sloužil jako stáj pro dobytek. Na konci 70. let byla tato historická dominanta Prášil armádou odstřelena.

Za zmínku stojí, že zde svého času stávala Eggerthova papírna, která patřila k nejstarším v Čechách. Za první republiky zásobovala kvalitním papíremi prezidentskou kancelář T. G. Masaryka.

V roce 1933 ji ale zničil mohutný požár a obnovena už nebyla.

Svědkem doby minulé je také starý hřbitov s kamennými náhrobky a kříži. Díky velkému úsilí dobrovolníků se podařilo částečně obnovit alespoň obvodové zdi. V těsné blízkosti vznikl nový hřbitov se zvláštním příběhem.

V rozpočtu už nezbyly peníze na střechu betonové kaple. Zůstala bez střechy. Avšak architektu Ivanu Adamovi to přineslo poznání, že kaple bez střechy má silnou atmosféru.

O kousek dál se zastavíme u památníku s nápisem: „Na památku zmizelých obcí a osad okolí Prášil“ a luštíme až na 32 smutných jmen. Šumava nám v srdci zanechává pomyslnou rýhu. Tolik zaniklých osad a tolik lidských osudů.

Ani si nedovedu představit, jak to muselo být tehdy bolestivé.

Dnes v obci žije zhruba 150 obyvatel a Prášily se staly významným turistickým centrem. Vedou odtud turistické trasy například na rozhlednu Poledník, Prášilské jezero a na jezero Laka.

A tam právě dnes míříme.

Dostáváme se na Vintířovu stezku, která už v dávných dobách propojovala Čechy s Bavorskem. Víte, proč zrovna Vintířova stezka? Svatý Vintíř, ve své době významný šlechtic a diplomat, je prvním známým obyvatelem Šumavy. Míjíme poslední pěkné domečky, opouštíme Prášily a už nás objímá les.

Na jezero Laka se moc těším, protože se mi vrylo do srdce už před více než 20 lety a spokojeně oddychuje v mém pocitovém šuplíku.

Mimochodem, tehdy jsme přebývali ve Zdíkovci u veselého pana pronajímatele. Byli tam ubytovaní školáci a pamatuji si, jaké ubytovatel způsobil pozdvižení. A to, když se nastavil do dveří a krájel cibuli v potápěčských brýlích! Školáci tehdy budovu málem zbourali, jak se smáli.

A bylo po vyučování.

Po výživném stoupáčku letí bunda do batohu. Jsem rozehřátá na dvě stě procent. I les mi připadá takový rozjařený. Stromy ve dvojicích či sólo, smrčky promíchané s listnáči a do toho mistrně barevnou paletou črtá podzim.

Spadané listí tvoří jako by rezaté zábradlíčko podél silničky.

Ač nás ze všech stran obklopuje zlatavé období, mašírujeme po zelené. A podél cesty se objevují kamenné nízké zídky, které nás na Šumavě provází celkem často.

Přicházíme k rozcestníku Formberg – ke vzpomínce na zaniklou šumavskou dřevařskou osadu. Vznikla v roce 1804, avšak nepřežila poválečná léta. Nacházíme se ve výšce 1 085 m.

Hledáme křížek, který je na mapě. Ubíráme se přes notně zarostlou cestu ostružiním, jež číhá na naše kroky. Zvedám nohy. Už jednou jsem se takhle zamotala do ostružiny a než jsem se nadála, plácla jsem sebou do trní. Tuším, že to bylo cestou za Nejsevernějším bodem České republiky.

Rozhlížíme se po dalších pozůstatcích kamenných hradeb. Tak až sem zasahovala víska Formberg… A máme ho! Křížek obklopený peřinou z borůvčí a kapradin.

Pokračujeme dál a ochutnáváme dnešní první nálož borůvek. Pevné, sladké, ty jsou! Nemůžu být pořád jako sládek Pandrhola a nechat se krmit! Jala jsem se také sbírat. Nabízím modrou kuličkovou hrst manželovi a měním se alespoň na chvíli v úslužného Dařbujána.

Po čase se ocitáme na sakra kamenité cestě. Žádný štěrk. Žádná šmanda! Naštěstí je to jen krátký úsek, jenže to netušíme, že si letos ještě pěkně šlápneme po makadamu – a to po turistické značené cestě!

Na kámen navazuje lesní cesta s pruhem vysoké trávy uprostřed, kterou rozsvítilo probouzející se sluníčko. To je jiné pošušňání.

Přicházíme na asfaltečku a namíříme si to po žluté k jezeru Laka. Čeká nás ještě pět kilometrů. Dočkat se nemůžu! Můj pocitový šuplík každým krokem k jezeru doslova nadskakuje jako poklička, když tancuje nad klokotající horkou vodou. Jako by vzpomínky chtěly vylítnout a běžet napřed.

Ale já je pěkně držím pod pokličkou. Pohled na jezero si pak vychutnáme společně: „Vydržte, holky!“

Přecházíme trámový most přes Jezerní potok. Ráda pozoruji čeřící se vlnky na průzračné hladině. Voda zurčí, bublá. Potok zvědavě obeplouvá valounky, na kterých se uchytil zelený život. Energie vody nekonečně proudí a zpod mostu vykoukne převlečená do mokrého klidu a zvolna plyne dál.

Silnice se opět pěkně zvedá. Manžel se zdržuje focením kytiček a já, posílena vodní energií, upaluji do kopečka. Najednou telefon:

„Kde jsi? Zase jsi nekoukala a přešla odbočku!“

Já ale, jak chytnu švunk, nekoukám nalevo napravo a metelím. Mezitím docházím k rozcestníku s upoutávkou: Jezero Laka tři kilometry. Krása se blíží a rázem zapomínám na své scestí.

Jenže radost zakrátko vyprchá. Přicházíme spolu s manželem ke kamennému památníku s vyrytým nápisem Hůrka /Hurkenthal, což odkazuje na zaniklou, kdysi prý nádhernou, vesnici Hůrka.

První sklářská huť v této oblasti vznikla roku 1732. Později, v roce 1766, byla na místě dnešní Hůrky založena další sklárna, která proslula především výrobou benátských zrcadel. Ke sklárně pak přibyly domky, Panský dům, Turecký dům pro obchodníky. Posléze byste tu našli také zámeček, hotel U jezera Laka, hostinec, poštu, dva mlýny a lesovnu.

Hůrka tehdy nebyla jen sklárna. Bylo to skoro malé město.

Kostel sv. Vincence Ferrerského zde byl postaven roku 1789 a později nedaleko přibyla hřbitovní kaple Povýšení svatého Kříže. Sloužila jako hrobka sklářských rodin Abelů a Hafenbrädlů. Zvláštností je, že některé rakve měly skleněná víka.

Mezi pochovanými byl i rodinný lékař Abelů, otec známého spisovatele Karla Klostermanna, MUDr. Josef Klostermann.

Byly to domovy. Někdo tu ráno vstával, chodil do sklárny a večer se vracel domů.

Čas šel dál a nad Hůrkou zatáhl Železnou oponu. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto, domy rozstříleny. Kostel byl, jako mnoho jiných, odstřelen. Dočkal se ještě natáčení filmu Divá Bára. Několik scén z filmu dodnes zachycuje podobu obce v roce 1949.

Jen hřbitovní kaple přežila, a to proto, že měla sloužit jako dělostřelecká pozorovatelna. Chátrala, až se její obnovy zhostili místní dobrovolníci. V roce 2011 přibyla skleněná socha Krista od známé sklářské výtvarnice Vladimíry Tesařové. Jako materiál pro trnovou korunu posloužil ostnatý drát z hraničního plotu.

Padá tu na mě takové, nedá se říct tíživé, spíše smířlivé ticho. Odpouštějící. Avšak osten zůstává.

Stojíme před kaplí, kde je umístěný zvon Porozumění. Jednou zatáhněte. Tak si zazvoníme. Oba dva. A Hůrce děkujeme za příběh, který bychom jinak nikdy nepoznali.

Vydáváme se po barvě naděje na jezero Laka. Už jen 2,5 kilometru. Těšíme se. Od rozcestí Hůrka nás vede Hůrecká alej, stromořadí památných stromů. Vzrostlé javory, lípy. S kmeny, které ani neobejmeme. Tak silné, tak výjimečné, že kolem každého z nich je dokonce vyhlášeno ochranné pásmo v podobě kruhu o poloměru 15 metrů.

Oba se shodujeme, že je tu moc hezky.

Další trámový most nás převádí přes Jezerní potok a pokračujeme po pěkné zpevněné cestě, která se spíš tváří jako silnice. A zase hop a skok přes potok. Připadáme si jako v pohádce Království potoků.

K samotnému jezeru Laka vede prašná silnička, možná šmanta? Taková zpevněná prašná cesta. A jsme tu. Jezero Laka, dříve také pleso či mlaka. Posledních pár kroků a stojíme u nádhery v nadmořské výšce 1 096 m. Obklopené převážně smrkovými lesy.

Nejmenší a nejvýše položené jezero ledovcového původu na české straně Šumavy. Na plovoucích ostrůvcích se těší sítina, tuřice, společnost přitvrzuje ostřice či ne zrovna vtipem oplývající suchopýr.

Čarovné jezero. Vzpomínky vyplouvají na povrch a tetelí se pohledem na tu čistou šumavskou krásu. Prociťujeme nádherné obrazy na vodní hladině. Duše je naplněná krásou a pocitový šuplík ani nedýchá.

Nenecháváme se rušit turisty, kteří se sem trousí, my jsme také jedni z nich. Stojíme, opíráme se o zábradlí a v němém tichu si vybíráme svých pár minut štěstí. Ruku v ruce.

Jezero Laka čaruje.

V nás.

Ještě chvíli si vychutnáme ten vzácný okamžik a pak v tichosti odcházíme. Namíříme si to na povalový chodníček, po červené, kam je cyklistům vjezd zakázán.

Ze svých služeb jezero Laka propouští Jezerní potok, který vesele poskakuje po kamenech. Povalový chodník nás ještě chvíli vede podél jezera. A pak už nás zavádí do lesa. Sestupujeme z něho na lesní pěšinku posázenou jeřabinami jako hravými červenými korálky.

Najednou zahlédnu psa. Ztuhnu, to já umím. Páníček mě uviděl, písknul a fenka k němu okamžitě přiběhla. Směji se:

„Ta poslouchá už skoro jako já.“

Seznamujeme se. Ondra ze Soběslavi a fenka Princezna. Ta je tak krásná! Je jí šest let a pochází z vybombardovaného útulku v Borodjance. Je mile přítulná. Dozvídáme se, že tito psi nebyli zadarmo, protože tím vyfiltrujete, že se pejsci nedostanou do nepovolaných rukou.

Když se loučíme, Princezna už se nemůže dočkat, až bude mít svého páníčka zase jen pro sebe. Její láska a oddanost jsou nepřehlédnutelné. Ondro, moc vás pozdravujeme a nechť vám Princezna přináší stále radost, určitě takovou, jaká z ní čišela při setkání.

Po kilometru přicházíme k rozcestníku Vodní kanál – místu, kde býval umělý kanál vedoucí z jezera Laka k pohonu zařízení skláren na Hůrkách. Projdeme lesíkem a šup na silničku, kde se prohání listí. Uschlé lístky krásně šustí, jak se převalují po asfaltu. To je melodie! A těch akordů najednou!

Manžel mě překvapuje: „Zavři oči, otevři pusu!“

Těším se na borůvky a ejhle, ony to jsou nějaké kousíčky. Oloupané bukvice! Dojal mě. Mně totiž moc chutnají, ale nechce se mi je loupat. Už jste je někdy ochutnali? Jsou takové šťavnaté. Žužlám je vždycky hodnou chvíli.

Přicházím k rozcestníku Pod Polomem 1 190 m. Uléhám na odpočívadle a čekám na manžela, až mě zase zvedne. Je tu i modrý kreslený putovní kamínek. Tak odpočíváme oba dva a kamínek beru s sebou, aby se také prošel. Poponeseme ho o kousek dál.

Vítá nás Tetřeví stezka a přicházíme na planinu mezi Polom a Plesnou. Na obzoru za cedulí by měl být nejvyšší vrchol Šumavy a Bavorského lesa – Grosser Arber 1 456 m. V průhledu mezi stromy zahlédneme možná i Jezerní horu, nejvyšší vrchol na Železnorudsku.

Cesta se svažuje stále dolů. Kráčíme po asfaltce a větve nad námi si podávají ruce. Připomíná mi to písničku z dětství:

„Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem podepřená…“

Sluníčko už moc nejásá, ale podzim si s tím hlavu neláme a maluje.

Spadli jsme k rozcestníku Zámecký les, do 968 m. Míjíme vyzděnou studánku s tečícím čůrkem vody a pozvolna se setkáváme s civilizací.

Přicházíme do Debrníku, kde kdysi stával zámeček majitele skláren. A snad symbolicky na rozloučenou s šumavským putováním se ke konci naší cesty ubíráme po „Utajené trase Železné opony.“ Právě pro umístění roty, která střežila úsek jižně od Železné Rudy, byl vybrán zámeček Debrník. Postupně však byly vybudovány další budovy a zámeček chátral.

Podle památkářů šlo o jednu z mála budov, které připomínaly ve světě vyhlášené sklářství v Královském hvozdu. Snažili se ho zachránit. Marně. Zámeček z roku 1779, přestože byl celkem v dobrém stavu, krátce před listopadem 1989 armáda odstřelila.

Příběh zaniklé stavby dnes připomíná stará kašna, kterou s láskou opravili nadšenci ze spolku We Love Šumava. Přímo v srdci kašny trůní Šumavská vodní víla. Symbolizuje sílu vody i čistotu zdejší přírody a tiše ochraňuje toto místo s bohatou, ale i smutnou historií.

Památná alej nás nasměruje do centra Železné Rudy, městečka na Řezenském potoku. Míjíme odbočku do ulice Do kopce. Udělám na ni túdle núdle, kdepak, už do kopce ne. Už jedem domů, kopce jsou za námi. A před námi na rozloučenou stylová horská cukrárna-kavárna Café Charlotte.

Lepší sladkou tečku na závěr našeho putování jsme si nemohli přát. Mimochodem, nad hlavami nám jezdí po kolejích vláček. Rarita nejen pro děti.

Poslední pohled na Železnou Rudu a v duchu si promítáme naše vícedenní putování krásnou přírodou. Šumava prý léčí. A v tento den nám ukázala své dvě tváře – tu smutnou, zapsanou v kamenech a zaniklých osadách, i tu konejšivou a pohádkovou u hladiny jezera Laka.

A kam se vydáme příště? Rychlebské hory nás přece jen přemluvily. A rozhodně jsme nelitovali.

👉Den 1: Přes Plechý a Trojmezí bez jistého noclehu. Petra zvedla telefon

👉Den 2: Šest stupňů na Třístoličníku, Král Šumavy a zmrzlina, která nás dostala

👉Den 3: Šumava: Otisky prstů kvůli ubytování, zaniklé osady a muž, který vrací křížkům život

👉Den 4: Šumava: Pramen Vltavy, Cikánská slať a setkání s mužem, který přeplul Atlantik

👉Den 5: Šumava: Co je šmanda? Z Modravy přes Poledník až k pohádkovému Prášilskému jezeru

Zdroje: vlastní, stezkaceskem.cz, novinky.cz, pametnimista.usd.cas.cz, drusop.nature.cz, welovesumava.cz