Šumava: Otisky prstů kvůli ubytování, zaniklé osady a muž, který vrací křížkům život

Ve dvou je nám 136 let. Rozhodli jsme se obejít Českou republiku podél hranic. Už máme v nohách 2 100 kilometrů  a cíl se pomalu blíží.

„Cožee? Otisky prstů a proč?“

„Protože jste ubytovaní v našem areálu, kde je casino.“

„Ale my nebudeme hrát!“

„Bohužel, podle pravidel našeho areálu vám musíme vzít otisky prstů, i když kasino nenavštívíte.“ A my jsme z toho vedle jak ta jedle.

„Tak jo,“ odevzdaně přisvědčím a slečna rezervuje náš pobyt.

Zaklapnu hovor, podívám se na manžela. Oba bychom mohli rázem hrát hlavní roli v pohádce Alenka v říši divů.

Teprve pak nám to dojde. Necítíme se přece jako zločinci! Volám slečně, omlouvám se a ubytko rušíme.

„Chápu to, nejste první, komu to vadí. Mějte se hezky,“ loučí se slečna.

„Uff,“ tak to bylo jen o fous, oddychneme si a bukujeme ubytko v  Obecním pensionu ve Strážném.

Odcházíme z ubytování ve Strážném s plnou polní a lehkou hlavou. Čeká nás cesta na Stezce Českem šumavskou podzimní přírodou, okořeněná o smutek zaniklých osad, ale také krásou milého setkání.

Kousek se vracíme a chytáme se žluté. Vystoupali jsme k rozcestníku Strážný – Na Kapličce 885 m, dobrá rozcvička po ránu. Na nouzovém nocovišti se dáváme do řeči se Stezkaři z Náchoda, kteří jdou z Modravy do Nového Údolí.

„Jaká byla noc?“ ptám se.

„Chladná, ale šlo to. Čtyři stupně. To na Modravě byly mínus dva!“ směje se Stezkař.

Má za sebou i osmistovku napříč Českem, ze severu na jih. Měsíční dovolenou zvládl využít za čtrnáct dní, a ještě si cestou občas někam odskočil.

„Obdivuji všechny, kteří spíte venku. My si to také zkusili a stačilo,“ přiznávám směrem k jeho partnerce.

„Ještě tomu dávám dva roky. Pak mi bude padesát a chci taky do penzionu,“ kontruje.

Tak to chápu.

S úsměvem se loučíme a přejeme šťastné kroky.

Potkáváme první kamenná boží muka. Mám je ráda. Křížky pamatují dávné lidské příběhy. Jen tak stojí a mlčí. Nenaříkají si. A já v tom tichu cítím bolest i vděčnost.

Bývají na místech, kde se stalo nějaké neštěstí, anebo jimi lidé děkovali za záchranu života či za uzdravení.

Podél cesty se znenadání vyrojily kameny velké snad jako skály. Některé, menší a porostlé mechy, vypadají jako chaloupky lesních skřítků.

Jdeme přívětivým lesem. Sluníčko mi omotá zlatavý paprsek okolo nohy a hned je mi tepleji. Nad námi jásá modré nebe a ptáci si prozpěvují. Jde se nám lehce. Jenže to jsem ještě netušila, co nás dnes čeká…

Les už pomalu převléká zelený kabát do žluté a rezavé. Podzim miluji, a tak si jeho barvy vychutnávám. Mezi smrky napadenými kůrovcem nás potěší několik zdravých velikánů s prohnutými větvemi a spoustou šišek.

Potkáváme další boží muka. Do výšky se tyčí nádherný kamenný kříž. Je tu zvláštní, jako by zapomenutý klid. Snad se díváme i na pozůstatky základů.

O kousek dál litinový křížek na kamenném podstavci, který je i na mapě. Ochraňují ho dva obrovské jasany. Vedle něj se táhne hustý pás pámelníku s kulatými bílými bobulemi a při cestě se objevuje nízká zídka.

A další křížek, tentokrát s českým nápisem: „Pojďme se klanět.“

Už hodnou chvíli jdeme okolo ohrazených pastvin a otevírají se nám krásné výhledy na temně zelené šumavské kopce. V dáli pod vrškem na německé straně se houfují domečky s červenými střechami.

Najednou zaslechnu odněkud z lesa šustivý zvuk. A ono padá listí. Suché se pozvolna snáší a jak se občas proplete skrz větvičky, vydává takový zvláštní chrastivý zvuk.

Pozoruji list, který se při letu komíhá jako houpačka.

Pastviny nejsou pustoprázdné. Dole se pasou kravičky. Při cestě objevujeme další pozůstatky domu, možná vchod do sklepa. Další křížek. A další, tentokrát z roku 1866.

Tu tíhu cítíme snad v kostech. Po pár minutách přicházíme ke vzpomínkové kamenné knize.

V těchto místech stávala dřevařská osada Horní Světlé Hory. V době největšího rozmachu žilo v Horních a Dolních Světlých Horách přes 800 lidí. Fungovaly tu hospody, obchody, mlýny, pily i sýrárna známá široko daleko.

Dnes ves připomínají zbytky základů, kamenné terasy a zplanělé ovocné stromy. Vydáváme se hledat ruiny bývalé školy z roku 1798, kde se potkávaly generace dětí. Z někdejší patrové budovy zůstaly jen zdi obrostlé nálety.

Po roce 1945 byli původní obyvatelé vysídleni.

Na Knížecí Pláně, kam máme namířeno, nám cesta potrvá zhruba 10 kilometrů. Je půl dvanácté a ušli jsme zatím jen necelých 6 kilometrů. Hodně se zastavujeme u křížků.

Nedá nám to je „jen tak“ přejít.

Lehce posvačíme a vydáváme se dál na cestu. Po necelých dvou kilometrech míjíme krásná kamenná boží muka s barevným obrázkem Panny Marie.

Smutný pohled upírá kamsi do dáli.

Luštíme téměř nečitelný nápis a odhadujeme rok 1843. Snad symbolicky k nám z dálky doléhá zvonění zvonů z Hinterfirmiansreutu.

Zvon odbíjí dvanáct hodin.

Cestu lemují čas od času všudypřítomné kamenné zídky. Je tu patrný především systém polí, ohraničených mezními pásy z mohutných balvanů. Vycházíme z lesa a vykukují na nás bílé kravičky.

Úplně bílé.

Nepřejte si slyšet, jak na jednu z nich manžel volá.

Od rozcestníku Josefov 932 m se cesta zvedá k dalšímu křížku. Je usazený mezi dvěma, nyní již urostlými javory. Značí zaniklou samotu s několika domy. Chalupy měly svá označení podle křestních jmen prvních osadníků.

Přímo na cestě salutují kozáci. Pot mi stéká po zádech. Dlouhý rukáv mizí nenávratně v batohu a nahrazuje ho tílko. Sluníčko přitvrdilo. Jdeme pořád do kopečka.

Vystoupali jsme o kousek výše k rozcestníku pod Žďáreckou horou 1 022 m. Jdeme stále po červené a snad po pár metrech další boží muka. Zvláštností tu je, že obrázky jsou často „zarámované“ mříží.

Od božích muk se asfaltečka dál mírně zvedá na Žďárek, kde procházíme další zaniklou osadou. Dnešek nás doslova přikove k zemi.

Žďárek se dělil na Přední a Zadní, kde se dokonce mluvilo rozdílnými dialekty. Přestože zdejší políčka neposkytovala dost píce pro dobytek, lidé se dokázali uživit.

Rodina Habelsbergů provozovala hostinec i obchod se smíšeným zbožím a vyráběla oblíbené limonády. Nechyběla ani škola a dechová kapela, která hrávala v okolních obcích.

Lidé tu žili v souznění s přírodou, zvyklí na těžkou dřinu. Přesto museli své domovy opustit.

Pokračujeme dál. Manžel poslouchá pro změnu tmavě hnědé i černé kravičky. Pozorně. A s vážnou tváří říká:

„Já si uvědomil, že ony vlastně nebučí, ale dělají bééé. Asi mají bavorský přízvuk!“

Ani si neuvědomuji, kdy zmizela asfaltka. Ubíráme se po polní cestě mezi pastvinami, kamínky vesele křupou a cestu oživují červené jeřabiny.

Najednou náš pohled upoutá nádherný solitér uprostřed pastviny. Vznosný, rozložitý a obklopený pichláči vypadá kouzelně. A vůkol samé zelené lesy. Lesy, lesy, lesy.

Přímo před námi se tyčí vrch Bučina – náš dnešní cíl.

Ale mezitím se ještě zastavíme na Knížecích Pláních. Náš pohled spočine u další paměti: Boží muka z roku 1863 a u nich vysázený růžový rozchodník.

Míjíme spoustu suchých pařezů. Drobounké štíhlé fialové zvonky se komíhají ve větru. Ohnivý jestřábník na kamenité cestě vypadá jako zářivé světýlko, jež konejší posmutnělou duši.

V tišině pokračujeme po tak trochu zarostlé cestě s mechy po okraji, kterou přeťafují plazící se kořeny. Povaluje se tu spousta lenivých popadaných šišek.

Cesta se mění na kamenitou. Občas dokonce šlapeme i po poskládaných kamenech. Zdá se, že jdeme po bývalé kamenité cestě. Třeba po ní jezdívaly povozy s koňmi…?

Zastavujeme se u vzpomínkových tabulí. Jedna v češtině a druhá v němčině.

Na památku domu rodiny Hopfinger a rodiny Schwarz.

Vkročujeme na měkkou lesní cestu s nastlanou vrstvou jehličí. Po stranách se opět táhnou kamenné zídky, svědectví o tvrdé práci lidí, kteří tu kdysi obdělávali pole.

Nacházíme se právě v další zaniklé obci Stodůlky. Kousek od cesty osadu připomíná coby tichý svědek minulých časů památný jasan.

Smrkové větve nám sahají skoro až na hlavu, jak jsou skloněné do cesty. Přicházíme ke státní hranici s rozcestníkem Červený potok a hraničním kamenem z roku 1844. Potok pak plyne dál coby státní hranice.

Nechybí tu křížek a jeho další kamarád čeká zase jen pár kroků za mostkem.

Duši nabíjí pohled na úzký povalový chodníček. Prkna se pod našimi kroky lehce pohupují. Vychutnáváme si pomoc dobrovolníků, díky níž můžeme přecházet suchou nohou přes mokřady.

Stojí za tím určitě mnoho potu a úsilí, ale věřím i radosti ze setkávání. A tu radost jsem na kratičkou chvilku právě na tom povalovém chodníčku zachytila.

Děkujeme za pohlazení na duši.

Stejně radostnou zprávou je, že šumavská rašeliniště jsou domovem silně ohroženého tetřívka. Jeho přirozené prostředí však mizí kvůli odvodňování, zarůstání luk, ale i vyrušování nezbednými turisty.

Proto se část zdejší krajiny obnovuje postupně tak, aby mu znovu nabídla potravu, tokaniště i oblíbené úkryty. Je to nadějná zpráva, na rozdíl od Jeseníků, kde už životaschopná populace tetřívka vymizela.

Procházíme okolo dalších pastvin, okolo dalších božích muk.

Na místě někdejších Knížecích Plání nás vítá nádherný košatý bouček ve zlatém podzimním kabátě.

Z bývalé osady se dochoval hřbitov, který místní němečtí obyvatelé obnovili ze zbytků náhrobních kamenů, a pozůstatky kostela.

Poslední bohoslužba se konala v roce 1950, o šest let později byl kostel odstřelen. Dnes místo připomíná dřevěný kříž s pamětní cedulí a obnovený pomník padlým v obou světových válkách.

Jako z jiného světa se tu vyjímá barevný alianční znak rodů Schwarzenbergů a Lichtenštejnů. Osada, založená roku 1792 pod tehdejším názvem Knížecí Klobouk, měla v době rozkvětu přes šedesát domů, školu, mlýn, pilu, poštu i čtyři hostince.

Osud obce zpečetilo hraniční pásmo. Obyvatelé byli vystěhováni, z původních domů se nedochoval ani jeden.

V tichosti odcházíme. Jen co jsme zabočili do lesa, překvapila nás nádherná boží muka se znázorněným srdcem z roku 1860. Kousek od křížku je útulna s mapou, jak zde vypadalo okolí krátce po druhé světové válce.

Mysleli jsme si, že už jsme si na smutek zaniklých osad zvykli. Dnešek nás ale zasáhl víc, než jsme čekali.

Pokračujeme dál v putování a pod obrovským podzimně zbarveným javorem se zastavujeme u dalšího, pro tentokrát skromnějšího křížku z roku 1837. Mimo hlavní cestu tu stojí nenápadný osamělý kamenný sloupek z roku 1913 s vytesanými symboly šumavských hor (sekera, krumpáč a smrk).

Připomíná „Pachtgesetz“ – zákon upravující pacht, tedy nájem půdy.

Tento štíhlý sloupek se nám stává osudným, protože díky němu objevujeme příběh obnovy křížků na Šumavě.

Těch, kterým pan Stanislav vrací život.

Představte si, že právě tento sloupek byl stým památníkem Šumavy, který obnovil tehdy 88letý Stanislav Schneedorf z Volar. Mimochodem říká, že je jediným nositelem svého příjmení v Česku.

Pan Stanislav se věnuje obnově drobných sakrálních památek na jižní Šumavě a někdy i mimo tuto oblast. Kříže považuje za součást krajiny a za přirozené, aby v ní zůstávaly i nadále.

Obnovování křížků vnímá jako vyjádření úcty našim dávným předkům a obnovuje je pro radost nejen svoji, ale i dalších lidí. Jsem moc ráda, že jsem pana Stanislava objevila.

A pokud vás zajímá, jak taková obnova vypadá, podívejte se na krátké video z restaurování aliančního erbu na Knížecích Pláních. Pan Stanislav při ní pracuje s Vladimírou Tippmann a dalšími pomocníky.

Po pár krocích od „Pachtgesetz“ přicházíme ke křížku, který si tu hoví uprostřed ohrazeného železného plůtku. Na rozcestníku Knížecí Pláně odbočujeme s pohledem na dalekosáhlé louky doprava.

Zakrátko už si to došupajdíme k samotné Hájence Knížecí Pláně.

Usazujeme se a prociťujeme motto, jež jsme zavnímali cestou.

„Šumava uzdravuje.“

To nám to pěkně ladí. Je něco po 15. hodině, v nohách 15 kilometrů. Na Knížecí Pláně jsme slyšeli samou chválu. A také jsem se zasmála.

Vyprahlý manžel hlásí u okénka: „Velký pivo!“

„Vážně velký?“ ptá se s úsměvem slečna a pokývne hlavou k tupláku!

„To néé,“ zhrozí se manžel, „tak tedy malého Knížecího pána,“ nastoluje novou verzi.

Hovězí na žampionech a svíčková v nás jen zahučely. Jídlo bylo opravdu skvostné. I ty pivečka. I ty výhledy. Knížecí Pláně mají své kouzlo.

Zdá se, že oprávněně. Ani bujarý větřík nás neodradí od uzdravujících pohledů na Luzný a Pošumaví.

Také jsem zatáhla manžela k fotopointu – do okénka. Cestou se ho ptám:

„Zvládnu to bez bundy?“

A manžel bryskně:

„Pane Lorenc, uvezu to?“

Paní, co nás fotila, se rozesmála spolu s námi. Asi si také vzpomněla na tu slavnou scénku z filmu Na samotě u lesa.

Konečně nikam nespěcháme. Vybíráme si svou hodinku a půl. I když se choulím do bundy, je mi dobře na duši. Báječně jsme si odpočinuli. Avšak nic naplat, zvedáme se a vracíme se asi kilometr zpátky na Stezku.

Sem jsme si jen odskočili a ten hop a skok za to vážně stál. Pokračujeme rovně po červené, abychom na Furíku odbočili doleva.

Furík je další zaniklá samota, kterou pohltilo hraniční pásmo. Připomínají ji už jen křížek a název rozcestí.

K rozcestníku Chaloupky nás doprovodí další křížek. Ani se nám nechce věřit, že Chaloupky jsou další zaniklou osadou. Procházíme totiž krásnou malebnou šumavskou přírodou. Podzim čaruje až neskutečně.

Ve sklánějícím se slunci prosvítají svítivě žlutá doplněná rezatou, hnědou, to vše šmrncnuté oranžovou. Barvy si tu hrají na honěnou. Jednou převažuje ta, podruhé ona.

Kamenitá cesta nás vyvádí na asfaltku a na ubytování už to máme kraťoučkých 300 metrů. A hola hola cedule volá: „Bučina u Kvildy – klimatické lázně.“

Dříve Buchwald, dnes Bučina. Tato někdejší nejvýše položená obec na Šumavě ležela v nadmořské výšce 1 162 m. Na počátku dvacátého století tu byla mimo jiné škola, služebna finanční stráže, celní úřad, spořitelna a dva hotely.

Kocháme se pohledem na panoramata Šumavy podél hranic až k masivu Třístoličníku. Odměna za bolavou duši po putování mezi zaniklými osadami a vzpomínkovými křížky.

Dnešní etapa byla opravdu hodně náročná, ale nikoliv fyzicky, nýbrž pocitově.

Přesto nekončíme smutně. Obcházíme nejvýše položený horský hotel na české straně Šumavy Alpská vyhlídka a z otevřených dveří v přízemí vykoukne kuchař Karel:

„Můžu s něčím poradit?“

Přijde nám to milé. I když je občerstvení zavřené, vychází ven a nabízí pomoc. A my poznáváme usměvavého kuchaře s předzvěstí zítřejší báječné snídaně. Bude jí totiž vévodit Karlův vynikající domácí křupavý chleba.

A vím, co říkám. Také peču chléb. Ale na ten Karlův obrovský zdaleka nemám.

S pocitem, že jsme tu mezi dobrými lidmi, sundáváme batohy a užíváme si večerní ticho jen chvíli před tím, než zaklepeme na ty správné dveře.

Dnešní den byl plný kontrastů.

Mezi šumavskými loukami, nedozírnými pastvinami a lesy jsme nacházeli stopy po světě, který už zmizel. V paměti krajiny i lidí, a ještě dlouho i v nás však zůstává.

A Šumava ještě zdaleka neřekla poslední slovo. Čeká nás Pramen Vltavy, Stezka Železné opony u Modravy a setkání, která bychom si nevymysleli. Za pramenem nás překvapí manželé a u soutoku potkáme muže, který stanul až v Antarktidě a na jachtě přeplul Atlantik🌍🥾

Co všechno nám ještě šumavské cesty přichystají?

👉Den 1: Přes Plechý a Trojmezí bez jistého noclehu. Petra zvedla telefon

👉Den 2: Šest stupňů na Třístoličníku, Král Šumavy a zmrzlina, která nás dostala

Zdroje: vlastní, web Stezky Českem, sumava.eu, zanikleobce.cz