Šest stupňů na Třístoličníku, Král Šumavy a zmrzlina, která nás dostala

Dnes nocujeme v Německu na Třístoličníku.

„Určitě jsi domlouvala snídani na sedmou? Yvonne říkala, že v 9!“

„Ne, to říkala, že dnes končí v 9. Snídani jsem domlouvala na sedmou.“

Trochu znejistím. Cizími řečmi sice nevládnu, ale rukama nohama se jakž takž domluvím.

V klídku se tedy jdeme ještě projít a načerpat trochu krásného chladivého horského vzduchu. Vystupujeme po kamenných schodech na vyhlídku Třístoličník s kruhovým výhledem a užíváme si nádherný západ slunce.

Hora Třístoličník dostala název podle tří výrazných vrcholových skalních bloků, na nichž podle pověsti při poradách sedávali vládci Čech, Bavorska a Rakouska a těšili se dalekým rozhledem právě tak asi jako teď my dva.

A pak spokojeně usínáme, poprvé na Stezce Českem, v prachových peřinách…

Ráno, tak trochu nejistá, vystartuji před sedmou na kontrolu kuchyně. Plotna studená, nikde nikdo.

Vracím se:

„Nikdo tam není.“

Stále ale Yvonne věřím.

Posilněna již o manžela se vracíme do restaurace. Chodíme křížem krážem:

„Halóóó!“

Nic.

V duchu se loučíme se zaplacenou snídaní a v 7.20 odcházíme. Bereme za kliku, když v tom manžel zaslechne šramot z kuchyně.

Nakoukneme a sláva! Mládenec už stojí u kávomatu a horem dolem se omlouvá.

V pohodě, hlavně, že bude něco do žaludku.

Řádně posilněni odcházíme z ubytování Berggasthof Dreisessel na Třístoličníku. Je krásných 6 stupňů. Vyrážíme do tichého, mlhou protkaného rána.

Nastupujeme kamenitou úzkou cestičku z kopečka dolů. Před námi vyvstávají oblaka páry, jako když se borovice rozhodnou vyprat svým zeleným mužíčkům prádlo. Pára stoupá nahoru a my sestupujeme po hranicích dolů.

Hop a skok přes potok.

Kameny nás svedly asi po dvou kilometrech na lesní kamínkovou cestu, kterou sem tam lemují jásavé muchomůrky. Ve svých prohnutých kloboučcích nachytaly déšť, a právě teď nabízejí jezírko pro lesní víly.

Pokračujeme dál a kousek od cesty zahlédneme kamenný pomník věnovaný Josefu Rosenauerovi, zakladateli Schwarzenberského plavebního kanálu. Byl postaven v roce 1928 právě tady, na místě, kde začíná novější část kanálu, kterou už Rosenauer osobně nedokončil.

Avšak sám ji naplánoval.

V letech 1789–1793 vybudoval první úsek kanálu, díky němuž se dřevo ze šumavských lesů mohlo plavit přes dvě povodí až k Dunaji. Na svou dobu to bylo neobyčejné technické dílo.

Chvíli u pomníku postojíme. Je trochu stranou cesty, porostlý mechem a působí, jako by tu stál odjakživa.

Cesta jde pěkně dolů. Z 1 302 m od Berggasthof Dreisessel na rozcestník Nové Údolí jsme spadli do 830 m.

Smutné putování po zaniklých šumavských osadách pokračuje i tady. Zastavujeme se u kamenné knihy, která vypráví o vísce Nové Údolí, dříve Spitzberg. Byla založena roku 1793 jako dřevorubecká osada.

V roce 1910 se tu nacházela finanční stráž, jednotřídka, obchod.

I nádraží, kde koleje spojily Volary s bavorskou Haidmühle.

Po roce 1948 bylo železniční spojení přerušeno a domy zbořeny. Dnes je v historických vagonech zřízeno muzeum pošumavských železnic. Také tu najdete Poutnickou základnu 24/7, kde koupíte třeba kávu nebo něco na zub.

Úžasná je stylová Krčma Vagon s točeným pivem ze Strakonic i hořkou vosmičkou pro pumpičkáře (pivíčko). Jen nyní je osma již vyprodaná a pivovar ji navaří až na jaře.

A to pořád není všechno. Co dalšího tu najdete?

Takže jsme okoukli od každého něco, a hlavně jsem se ve Vagonu zakoukala do nádherné knížky, která ke mně už doputovala a moc se na chvilku s ní těším.

Tady naše dnešní putování po Stezce Českem končí. Do Nového Údolí jsme došli, ale dál už dnes nepokračujeme. Musíme domů.

A tak jsme opravdu nastoupili do vlaku a odfrčeli domů. Jen na čtrnáct dní. Protože Stezku jsme přece neopustili nadobro.

Přesně tam, kde jsme minule skončili – v Novém Údolí. A pokračujeme v načaté 18. etapě Stezky Českem – Šumava.

Vyrážíme v půl druhé posilněni Březí kozou (pivo z Vlachova Březí) a horou knedlíků v nedaleké restauraci směr Strážný, kde manžela čeká překvapení.

Má totiž právě dnes narozeniny!

A takový to je frajer, že v 71 letech je neslaví doma před televizí, ale pěkně s báglem na Stezce! Na to překvapení se těším víc než on, i když muž to vlastně netuší. Už abychom tam byli.

Vydáváme se podél kolejí, jež posléze přecházíme a s chutí a nadšením pokračujeme po červené turistické. Kamínkovou cestu střídá panelka a znovu se vrací kamínky. Takové malé pexeso.

Břízy si tu daly dostaveníčko.

Konečně v lese. Jak se do něho ponoříme, připadám si jako v jiném světě. Ta zeleň kol kolem je tak nabíjející. A lidi? Jako když utne.

Hluboké ticho.

Sluníčko se rozhodlo pro 21 stupňů. A protože se cesta začíná zvedat, vyhledávám stín při kraji cesty, kam dosáhnou smrkové větve. Odfukuji.

Využívám odpočívadla u rozcestníku V Podkově – elasťáky jdou do hajan a beru zavděk trekovou sukní.

Zastavujeme se u pamětní desky zaniklé osady Krásná Hora. První zmínka o vsi pochází z roku 1710. V roce 1910 tu stálo 46 domů a pulsoval život díky pěstování lnu. V zapomenuté tkalcovské vsi stávala i škola a dva hostince.

Po zřízení hraničního pásma v roce 1951 byli osadníci vystěhováni a domy zbořeny. Osada zanikla v roce 1956. Při cestě míjíme pamětní křížek. Široká cesta s travnatým pruhem uprostřed se narovnává.

Uschlý vzrostlý strom jako by dokládal smutek zaniklých osad.

U cesty nás znenadání překvapí vysázený fialkový lán drobných aster. Na připomínku? Patrně tu stávaly domy, jelikož míjíme i zplanělé ovocné stromy. Pozorujeme výrazné kamenné „zídky“ (tzv. snosy) oddělující někdejší políčka.

V současnosti bývalou osadu kromě novodobé pamětní desky připomíná již jen pomníček na památku četnického strážmistra Jindřicha Vrabce, který zde byl v noci 1.7.1928 zabitý bleskem.

Prvorepublikoví strážníci ve službě nosili kovovou přilbu. Tristně právě do hřbetu přilby uhodil blesk. Chybělo už jen 800 kroků do tehdejšího Kriegova hostince.

Muž byl na místě mrtvý.

Podzimně zbarvené listí šustí pod botami spolu s křupajícími kamínky. Už nějakou dobu jdeme mezi pastvinami. Na paži se mi usadila beruška. Na to, jak je mám ráda, pekelně se do mě zahryzla.

A za chvíli další. Pro změnu do druhé ruky, aby jí to asi nebylo líto.

A štíp ho!

Beruščí nálety.

Přes okraj cesty přesahují zelené žahavky. Kopřivám se tu ve stínu a vlhku lesa daří. Po chvíli přicházíme k upomínkové „kamenné knize“, která líčí osud zaniklé osady Krásná Hora. Ráda, avšak s lítostí si tyto vzpomínky pročítám slovo od slova.

Vydáváme se ve stopách mladých břízek k lesnímu baru, takovému zpestření na cestě. Jenže asi špatně hledáme. Nenacházíme. I to se stává. Zásoby máme, ale byli jsme zvědaví, jak takový Stezkobox vypadá.

Ale nesmutníme a pokračujeme po červené dál. Na rozcestníku Mlaka usedám u odpočívadla. Pokládám ruce na stůl, čelo na dlaně. Nechávám se hladit sluníčkem. Čekám na manžela, až se zase seznámí s kytičkami a motýlem a přijde.

Vítr mi čechrá vlasy. Je to tak příjemné.

Jen tak sedět a být.

Nic neřešit.

A vstyk! Konec lenošení.

Jde se dál.

U rozcestníku Mlaka – Zlatá stezka nás asfaltka vede z kopečka. Mlaka jsou další zaniklou osadou. Bývala skupinou několika chalup u státních hranic. První stavení tu postavili osadníci kolem roku 1750 a další domky postupně přibývaly podél cesty, která kopírovala starou Zlatou Stezku z Prachatic přes zemskou hranici do Pasova.

Stávala tu i kaplička.

Dnes kromě kamenných snosů oddělujících pozemky a ovocných sadů nezbylo z osady vůbec nic. Důvodem vystěhování a zániku byl vznik hraničního pásma. Fialkové drobné zvonky smutně cinkají v mírném vánku.

Procházíme skrze ohrazené pastviny se souvislými kamennými valy. Kameny zde po staletí vršili (snášeli – odtud pojmenování „snosy“) místní sedláci jednak proto, aby se jich zbavili, a také aby označili hranice pozemků.

Přicházíme k rozcestníku Pod Žlebským vrchem. Rozcestníky mi přijdou tady v lese jako světlé body na cestě. Takové naše malé kapličky. Jistota. Alespoň mně poskytují jakési světlo, že jdeme správným směrem.

Děkujeme Klubu českých turistů i partě Stezky z lásky, které se starají o udržování cest. A máme k tomu ještě jeden osobní důvod: náš syn je značkařem. Takže když v lese potkáme turistickou značku, jsme trochu pyšní rodiče.

Nikde nikdo. Jen občasný cyklista přefrčí okolo nás.

Zastavujeme se u informační tabule Králové Šumavy. Prohlížíme si mapu, kudy nejčastěji chodili převaděči a tzv. agenti – chodci. Těmito místy, v blízkosti Českých Žlebů, utíkali na Západ českoslovenští občané především v letech 1948-1950.

Nejznámějšími chodci, kteří používali tyto stezky, byli bratři Josef a Bohumil Hasilovi ze Zábrdí a českobudějovičtí rodáci Josef Ludvík, Jan Mašek a Jaroslav Kaska.

A my právě stojíme na stezce, kterou nejčastěji používal Josef Hasil, tzv. Král Šumavy.

Po chvíli nás upoutá nenápadný dřevěný ukazatel – k pomníčku Bohumila Hasila. Vzdalujeme se od cesty kousek do kopečka k pomníku.

Josef Hasil – pohraničník i převaděč. 13. 9. 1950 se pokusil se svým bratrem Bohumilem přejít z Německa do Čech. Měli v úmyslu vyzvednout Bohumilova ročního syna a vzít ho s sebou za matkou do svobodného světa. Jenže padli do léčky.

Josefovi se podařilo pod rouškou tmy dostat zpět do Německa. Bohumil byl při přestřelce smrtelně zraněn a zemřel.

Josef Hasil pokračoval v převádění přes hranice až do léta 1953, kdy byla hranice neprodyšně uzavřena. Nakonec se usadil v Chicagu, kde zemřel ve věku 95 let.

Prezidentem Havlem byl v roce 2001 vyznamenán Medailí Za hrdinství.

Vracíme se zpátky na trasu. Přicházíme k rozcestníku Dolní Cazov. Smutná šumavská historie pokračuje. Přicházíme do míst, kde stávala osada Dolní Cazov. První zmínky o vísce pocházejí z roku 1735.

Stávala tu škola a kovárna.

Práce v brusírně skla spolu s drobným zemědělstvím lidem zajišťovaly skromné živobytí.

Po vzniku „Železné opony“ byla ves vysídlena a domy pobořeny. A do vzduchu vyhozena i kaple s oltářem Nanebevzetí Panny Marie. Osada, o které píše Eliška Krásnohorská jako o půvabné vesničce ležící v záplavě zelených luk a věncích olšoví, zanikla v roce 1956.

Bývalou osadu dnes připomínají již jen základy domů, kamenné zídky a ovocné stromy.

Asfaltečka se vine mezi břízami s hladkou bílou kůrou. Jako děti jsme ji loupali jako papír. Také jste dělali takové neplechy?

Přecházíme přes mostek nad říčkou Řasnicí. Najednou se tu zjevila pohádková krajina. Náplast na bolavou duši. Úchvatná scenérie. Sluníčko se odráží na modré průzračné hladině. Ta se jen jemně vlní.

Pokračujeme dál nádhernou březovou alejí.

Po chvíli přecházíme frekventovanou silnici a po cyklostezce si to namíříme do Strážného. Zbývají nám poslední asi tři kilometry. A tady v zákrytu číhá auto Policie ČR. Mají otevřené dveře.

Procházím okolo a otočím se k nim s vážnou tváří:

„Ještě, že jsem zpomalila, už jsem mohla cálovat!“

Smějí se.

Paní Bartáková nás čeká u Obecního pensionu Strážný. Už se na nás směje a manželovi gratuluje k narozeninám. A na pokoji čekají úžasné šampusky a v lednici vychlazené bublinky. Tak to je to překvapení pro manžela.

A paní Bartáková ještě přikoupila slané oříšky.

„Jak víte, že je manžel má rád,“ divím se.

„Tak mě to prostě napadlo,“ usmívá se milá paní ubytovatelka.

„Už jste byli na zmrzlině? Ne?? Tak to je povinnost, pokud jste ve Strážném. Uvidíte, že nebudete litovat!“

Švihem tedy letíme do Crémista-gelateria a stíháme tak tak před zavíračkou. Dávám si koňakovou špičku a manžel čokoládový kopeček. Zabořím jazyk a okamžitě se rozplynu blahem.

Vzájemně ochutnáváme a ujišťujeme se, že nic podobného jsme ještě nezažili. To nebyla zmrzlina, to byla krémová božská mana!

Tak pro tuhle chuť opravdu stojí za to sem zajet. A nebudete litovat stejně jako my. Mistr své řemeslo vystudoval v Itálii a receptury ladí už přes třicet let – a je to znát.

Nejlepší zmrzlina, co jsme kdy měli.

A takhle naladěni si s manželem přiťukneme a zrekapitulujeme dnešní den. Ráno šest stupňů na Třístoličníku, mlha, zaniklé osady, Král Šumavy, smutné příběhy lidí, kteří tudy kdysi utíkali za hranice.

A večer šampaňské, narozeniny a nejlepší zmrzlina, jakou jsme kdy ochutnali.

Šumava nám ukázala, že umí být krásná i smutná. A někde před námi už je cíl 🎬

Na Stezce Českem nám zbývají poslední dvě etapy. Pak budeme mít obejitou celou Českou republiku podél hranic. 🥾🇨🇿

A hned na první fotce jsme s Martinem Úblem, zakladatelem Stezky Českem 😊

A kam vás vezmeme příště? O kus dál, mezi křížky, boží muka a zaniklá místa. A pak Hájenka Knížecí Pláně, nejvýše položený horský hotel na Šumavě a domácí chleba, který jsme tam málem snědli i s košíkem.

👉Den 1: Přes Plechý a Trojmezí bez jistého noclehu. Petra zvedla telefon

Zdroje: vlastní, plzen.rozhlas.cz, web Stezky Českem, pamatkovykatalog.cz, sumava.cz