Šumava: Pramen Vltavy, Cikánská slať a setkání s mužem, který přeplul Atlantik

Odcházíme z ubytování Alpská vyhlídka. Je krásných 12 stupňů.

Při snídani nám padly do oka obrovské krajíce chleba. Hledala jsem menší, ale nebylo zbytí – a slupla jsem ho jako malinu! Kuchaře Karla necháváme pozdravovat po usměvavé servírce s vytetovaným srdíčkem, ale nedá nám to.

Jdeme ho ještě vyhledat. Klepeme na vrátka. Vychází Karel a v kuchyni už stepuje Srdíčko.

„Pochvala vyřízena,“ směje se na nás.

A my děkujeme ještě osobně. Přijde mi, že Karel tak trochu neví, co si má o nás myslet. Hosté přišli poděkovat za chleba!

Milí čtenáři, jsem toho názoru, že máš-li co chválit, chval! Protože chvály není nikdy dost. A jak já říkám – důležitá je ta, která plyne od srdíčka.

Loučíme se s Karlem a posilněni skvělou snídaní pokračujeme dál po Stezce Českem.

A protože jsme na Šumavě v pohraniční oblasti, není divu, že při odchodu procházíme okolo připomínek Železné opony. Není mi dobře na duši.

Špačkárna, rozsocháč a dráty, které zabíjely. Když byl v roce 1965 kvůli tlaku mezinárodního společenství z pohraničních zátarasů odpojen smrtící vysoký proud, nebezpečí tím nezaniklo – vysoké napětí nahradil nový signální systém.

Zhluboka se nadechneme a necháváme pozůstatky minulosti za sebou. Před sebou máme svobodný den. Jak málo stačí duši, aby znovu prozřela a nadechla se.

Vycházíme do tichého rána a naše kroky míří k prameni Vltavy. Všímám si muchomůrek s placatými červenými kloboučky a pocukrovanými tečkami. Věřte, nevěřte, na cestu nám svítí měsíc a naproti se s ním loučí sluníčko.

Podél cesty se střídají pastviny. My už jsme po pastvě, ale kravičky se teprve chystají. Jsou jako sudy! Jindy bývají vzdálené, kdežto dnes jsme si blízcí. Pozorujeme se snad z oka do oka. Co si asi o nás myslí…?

Někdy je to lepší nevědět.

Dosahujeme prvního rozcestníku Bučina ve výšce 1 155 m a odbočujeme doleva. Času máme dost.

Oba se shodujeme, že dnes se nám jde zlehka, na rozdíl od včerejšího dne, kdy na nás dolehla tíha křížků a zaniklých osad. A možná, že nás nabudil i kuchař Karel. Byl tak mile lidský.

Manžel mě upozorňuje na stín rysa.

„Je nějaký obtloustlý, zrovna asi spucnul krávu.“

A nabízí se nám další obraz.

Příroda nás po ránu mile odměňuje a my si ji s úlevou po včerejším těžkém dni vychutnáváme.

Pohnuli jsme se jen kousek k rozcestníku Pod Stráží 1 285 m.

Roztančené ráno manžel vtipně stvrzuje při pohledu na značku s cyklistou:

„Podívej, tady mají dělat cyklisti kotrmelce!“

Nic ve zlém, manžel se též řadí k milovníkům cyklistiky.

Křupeme po štěrkové cestě protknuté napříč lesními žlaby. Já jim soukromě říkám odvodňovátka. Cesta se před námi rozšiřuje a na nebi pořád svítí měsíc.

„Kdy půjde spát?“ ptám se manžela.

„Až se mu bude chtít. Asi se mu nechce, když vidí, jak je okolo krásně,“ usmívá se šibalsky manžel.

Podzimními barvičkami to tu jen hraje. Sešel se tu úplný orchestr. Bříza ve žlutém šumí v molové tónině, javory kynou v úchvatné oranži, zelené smrky posílají svěží zvonkohru.

„Dneska máme hezkýý den…“ přidávám se a už si zase notuji známý nápěv z dokumentu Stezka Českem.

Od rozcestníku scházíme pořád z kopce mezi mladými smrčky a jeřabinkami. Osamocená břízka přišla na návštěvu. Bez klepání. Prostě se tu najednou zjevila.

A už stojíme u pramene Vltavy – přesněji u jednoho z potoků Teplé Vltavy.

Nemůžu nevzpomenout na Smetanovu Vltavu. V lavici jsem při ní seděla tiše jako pěna. A teď tu stojíme a já v duchu znovu slyším ty jemné pramínky, jak probublávají mechy.

Už jako školačka jsem tuto hudbu milovala. Živě jsem si vybavovala, kterak se pramínky klikatí a proplétají, nabírají na síle, až hudba vygraduje do divoké, nespoutané a posléze zklidňující Vltavy.

Pan učitel Tichý nás učil poslouchat hudbu a nikdy mu nepřestanu být vděčná, že mě přivedl právě k Vltavě.

Vybírám si svou chvilku ticha a vracím se do vzpomínek, kdy jsem se zatajeným dechem a zavřenýma očima vnímala ten jemný praskot gramofonové jehly a sílu Vltavy.

Potkáváme tu pár z Ostravy. Pan Karel se ptá:

„Kdysi jsem tu byl a k prameni Vltavy vedly dřevěné schůdky. Kde jsou?“

Karel slibuje, až ty schůdky najde, pošle nám zprávu. Do dneška nic nedorazilo. Záhadu zmizelých schodů nám ale objasní až o pár hodin později další lidé, které na cestě potkáme.

Cestu lemuje spousta muchomůrek. Samotné nebo celé rodinky. Jedna tanečnice s krajkami, vědoma si své krásy, pyšně odhaluje své žebrování, až si rázem vybavím harmoniku. A tak mě napadá, že snad lidé při výrobě harmoniky nevědomky okopírovali přírodní design, který houby používají už miliony let.

Mé něžné hopsání dostane rázem na frak. Čtu informační tabuli při cestě, která je navíc připevněna na rozsocháči (ocelová protitanková překážka). Procházíme po Stezce Železné opony.

Prvotní smutek střídá úleva. Stezka Železné opony anebo také EuroVelo 13 je cyklistická trasa vedoucí po celé délce tehdejší Železné opony. Podporuje ochranu přírody, a zároveň rozvoj cykloturistiky.

Na druhou stranu chápu, když info tabule zmiňuje tehdejší zakázané hraniční pásmo. Koneckonců k Šumavě neodmyslitelně patří.

Dosahujeme rozcestníku Černá hora 1 272 m.

Přijíždí parta cyklistů. Vpředu starší pán na kole bez motoru. Manžel nezapomene podotknout:

„Poslední Mohykán!“

Za ním dojíždějí čtyři elektrokola, mladší osazenstvo.

„Vy jim udáváte tempo?“ směje se manžel.

„Oni mě nechávají, abych měl radost,“ uculuje se pán. A vzápětí dodává:

„Jedu, co mi srdce dovolí, jsem po infarktu.“

A hned seskakuje z kola a opečovává přijíždějící. Přijde nám to úsměvné.

Scházíme po kamínkové cestě a nabízejí se nám krásné výhledy občas schované za špičkami smrků.

Za rozcestníkem Nad Ptačí nádrží nás předchází pár. Paní se na nás obrací:

„Nejste vy ti Stezkaři?“

To je překvapení! Netušili jsme, že tady, kde moc turistů nepotkáváme, narazíme na naše čtenáře. Sledují nás a prý se s námi vždycky někam podívají i pobaví.

Ale my se také pobavili. Vyměnili jsme si e-maily a přestože jsou Postavovi, v e-mailu se vyskytuje jméno Chroustal. Také se vám vybavila ta slavná scénka Miroslava Donutila?

„To jsou Chroustalovy klíče!“

Mně tedy ano, ta nemá chybu! Takže teď jsem se pro změnu zasmála i já.

Blanka a Josef jsou z Žacléře, a právě dnes míří z Filipky přes Cikánskou slať na Modravu. Na to, že panu Pepovi bude 80 let a paní Blance 75 let, je to úžasná porce kilometrů!

Společně docházíme za stálého povídání ke Ztracenému a zmiňují, že je na zahradu přišel navštívit i známý los Emil. Blanka také pochválila manžela:

„Já jsem se fotografii učila, takže umím ocenit pěknou fotku. Máte moc krásný fotky.“

To víte, že taková pochvala manžela vždy potěší.

Kromě jiného Blanka potvrzuje domněnku pana Karla, že kdysi u pramene Vltavy skutečně stávaly na jiném místě dřevěné schůdky, které tak moc hledal.

S našimi novými známými se srdečně loučíme a přejeme si hezký den. Milí Blanko a Pepo, setkání s vámi nás moc potěšilo. Mějte se pěkně a přejeme vám hodně síly a pevné zdraví ❤️

Na Ztraceném mě pobavil naopak manžel. Kdo nás zná, ví, že lídr našich cest je manžel. Já jsem ten oslík, který jde za ním, a jak říkám, už jen kývat hlavou a hýkat mi chybí. JENŽE.

Stojím u rozcestníku Ztracený a nechápavě sleduji manžela, jak jde na druhou stranu! Nic neříkám a čekám. A culím se.

Jo jo, naposledy jsme takto bloudili na 66. kilometru Stezky Českem, kdy už jsme si připadali jako Jeníček s Mařenkou a toužebně vyhlíželi světýlko. Ale podle zpráv Stezkařů je to místo fakt zakleté.

Tam snad zabloudí kde kdo.

No a teď si to muž zopakoval na Ztraceném. Ale ten název si o to sám říká.

Tolik jsme se těšili na vyhlášenou Hájenku Březník, jenže cedule u cesty upozorňuje, že mají dnes zavřeno. Tak to nás mrzí, ale nic s tím neuděláme.

Pokračujeme dál podél Modravského potoka, který si vesele zurčí a zpívá. Proplétá se mezi kameny, vytváří krátké splavné jezy, hluboké tůňky. Modrá si pohrává se stříbrem.

Modravský potok žije.

Jeho zurčení nás provází ještě dlouho. Potok se ztrácí v lesních zákrutách, aby se zase laškovně vynořil a meandroval podél cesty. Poblíž Modravy přibírá Roklanský a Filipohuťský potok. Za Modravou pak společně vytvářejí řeku Vydru.

Nacházíme se v samém srdci Šumavy v Luzenském údolí, které je známou mrazovou kotlinou. Průměrná teplota se zde pohybuje jen kolem čtyř stupňů Celsia a často tu mrzne i v červenci.

Srdíčko se tetelí, že jsme tu na podzim.

Posvačíme na odpočívadle u rozcestníku Březník. Jsou dvě hodiny odpoledne a našlapáno máme zatím necelých 14 kilometrů. Kocháme se výhledy na Malou a Velkou Mokrůvku. Přímo před námi se vypíná kuželovitá hora Luzný.

Zvedáme své kosti a putujeme do kopečka, abychom se u hájenky potkali s Pepou a Blankou, kteří nás mezitím předešli. Tak si ještě povyprávíme a Blanka nás vede ke studánce, jejíž pramen bohužel vyschl.

Loučíme se podruhé a vstupujeme do lesa, kde nás po chvíli čeká přírodní poklad Šumavy – Cikánská slať, vrchovištní rašeliniště zásobované především srážkovou vodou.

Do cesty nám znenadání vstoupil dlouhatánský povalový chodník, který nás převádí přes rašeliniště. Dřevěný chodníček má zvláštní kouzlo. Mírně se klikatí, vysoká suchá tráva se o něho nenápadně otírá, až ho posléze bere do náruče.

Možná třtina?

Okolo nás světlé větve bez kůry, suché pařezy s přihrádkami pro semenáčky, ticho. Ani ptáček nezaškobrtne.

Šlapeme po chodníčku dál a před námi se objevuje nový žlutozelený časoprostor. Tráva se zelená a objevuje se tlustá dužnatka, jak jí říkám. Slať dostává hřejivý nádech, o který se postará zlatočervené borůvčí.

Chodník je hodně dlouhý, ale nohy zezdola vzkazují, že se jim dneska dobře šlape.

Po obou stranách smrčky. Řídké i hustě neprostupné. Po kamenech si to štrádí křižák.

Povalují se tu i praještěři. Vyhřívají si břicha. Hrozivě vypadající krokodýl jen se zakousnout do chodníku. Uskakuji! Vše tu leží jako bez ladu a skladu a jak jsou světlí, vypadají až nadpřirozeně a dotvářejí ducha šumavské slati.

Dostáváme se na širokou lesní cestu a snad z každého rohu svítivě vykukují muchomůrky.

Dost často vidíme v lese mladé stromečky ohrazené plůtky, a dokonce potkáváme snad celou plůtkovou školku.

Pokračujeme po zelené, poslední zatáčka a vykoukla na nás modrava, ale opravdu na nás vykoukla modrava. Na dohled před námi kráčí pán v modrém. Ale on je opravdu celý v modrém!

Předcházíme pána a zvesela ho oslovuji:

„Vy jdete asi do Modravy, že?“

„Jak jste to poznala?“

„No, že jste celý v modrém!“

Podíval se na mě a úplně mě odzbrojil:

„A vy jdete z Růžové hory, né?“

Zasmáli jsme se společně.

A vlastně i Blanka s Pepou byli v modrém. No tak my se příště polepšíme a vystajlujeme do modré, až půjdeme na Modravu!

Úzká cestička kořenatka nás svádí do našeho dnešního cíle, kde nás čeká úplně ten nejbáječnější závěr dne, jaký si ani nedokážeme představit. Namíříme si to do restaurace U Tří sluk.

Pivko, tatarák z červené řepy asi každý nemusí, ale já si pošmákla.

Nevím, co mě to napadlo:

„Já bych si dala dvě deka prosečka.“

Manžel se tak rozesmál, že ani nemohl vyslovit, že si dá:

„Padesát deka Kozla.“

A sympatickému číšníkovi se to tak zalíbilo, že hostům vedle pak kasíroval 50 deka piva.

Putování jsme završili báječnou sladkou odměnou v Café Na Soutoku. Tento časový postup občerstvení bude pro nás druhý den velmi důležitý.

Mažeme na ubytování. Čeká nás klíč ukrytý pod kódem. Většinou s kódy bojujeme. Nevím, zda to také znáte? Jeden pokus. Druhý, třetí a další. Nic. Klíč se na nás zubí z bezpečného úkrytu.

Mám pocit, že na mě snad dělá dlouhý nos.

Není zbytí, volám ubytovateli a říkám do telefonu postup a zároveň ho provádím:

„Vymačkám kód, zmáčknu, otočím knoflíkem… a hup, vrátka se otevřela!“

Omlouvám se. A připadám si jako v práci, kdy nešel počítač. Ne a ne naskočit, volám našeho ajťáka. Jen co vstoupil do dveří, ta bedna naskočila. A to samé bylo s klíčem. To jsou ty věci mezi nebem a zemí.

Uff, bereme klíč a ve vstupních dveřích se míjíme se Standou z Rožnova pod Radhoštěm:

„Kdybyste večer neměli co dělat, přijďte na pivo, máme roztočený soudek,“ zve nás zvesela.

Přisvědčíme, že rádi dorazíme.

Na pokoji shazujeme bágly a jdeme se ještě projít k soutoku Modravského a Roklanského potoka. Nádherné místo i se zvláštním posezením. Vychutnáváme si klidný závěr dnešního dne.

Pohled na zrcadlící se modrou hladinu konejšivě houpe duši jako na houpačce.

Seznamujeme se s Jirkou z Olšan, který tu fotí. Loučíme se se slovy brzy na viděnou na chalupě. Večer zakončujeme vesele. Moraváci vyprávějí, že sem jezdí už 30 let s partou na běžky.

„Je tu i muzika – harmonika, kytara.“

Panenky se mi protočí:

„Když zamlada kluk hrábnul do strun, ležela jsem mu u nohou!“

„A nestačí, když o tom jenom vyprávím?“ směje se Standa.

Povídání nebere konce a přichází i náš známý od soutoku, Jirka. A to teprve něco uslyšíme!

Jirka mezi řečí říká, že před třemi lety navštívil Antarktidu jako člen expedice na ostrově Jamese Rosse, a to během tamního léta, od konce ledna do března. Také zdolal třetí nejvyšší vrchol Tádžikistánu – Pik Korženěvské (7 105 m).

Ukazuje nám fotky.

„Ty jsi horolezec?“ ptám se.

„Jo,“ odpovídá jakoby se nechumelilo. Co se ještě nedozvíme!

„A ještě nevíte jednu věc.“

„Čím mě usadíš?“ Ani nedýchám.

„Přeplul jsem na jachtě Atlantik,“ pokračuje. Všechno vypráví s takovou pokorou a samozřejmostí!

A já zase děkuji. Nikdy nepřestanu být vděčná oněm „náhodám“, o kterých tvrdím, že náhody nejsou. Kdybychom nešli na večerní procházku k soutoku, tohoto skromného člověka bychom vůbec nepoznali.

A protože taková místa člověk nevidí každý den, přidáváme na konec článku malou fotoreportáž z Antarktidy, kterou nám Jirka ukázal.

👉Den 1: Přes Plechý a Trojmezí bez jistého noclehu. Petra zvedla telefon

👉Den 2: Šest stupňů na Třístoličníku, Král Šumavy a zmrzlina, která nás dostala

👉Den 3: Šumava: Otisky prstů kvůli ubytování, zaniklé osady a muž, který vrací křížkům život

A kam se vydáme příště? Přes Tříjezerní slať na rozhlednu Poledník a pak k Prášilskému jezeru. A cestou se od šumavského ochranáře dozvíme, co je to šmanda.