Článek
Pan učitel nás učil, že knihy jsou poklad. Půjčoval mi své. Pamatuji si, jak jsem hltala příběhy o Arsènu Lupinovi. Obdivovala jsem, jak měl každou knihu precizně zabalenou.
A začala ho napodobovat. Každou knížku jsem si podle jeho vzoru zabalila do igelitového obalu.
Rozevřít knížku, položit ji na igelit, vystřihnout o trochu větší obdélník, připravit izolepu, fik fik – a bylo hotovo.
Zatímco jiní jen drilovali gramatiku, pan učitel nahrával otázky na kotoučový magnetofon. Postupem času jsme si otázky zapamatovali. A zůstávali stát skoro všichni. A těšili se na další hodinu.
Jaké bylo překvapení, když pan učitel otázky změnil!
Pak bylo slyšet samé cvak! – to, jak jsme si rychle sedali…
I když – jednou jsme si dlouho postáli.
Syrečky a nepovedený vtip
Nebyli jsme žádní svatoušci, také nás napadaly skopičiny. Kluci namazali učiteli na matematiku židli zespoda „vonícími“ syrečky. Rozutekli jsme se do lavic a čekali.
Když matikář usedl a vzal třídní knihu do ruky, my ani nešpitli. Jenže vůně syrečků se nesla třídou.
„Kdo to byl?!“ zahřmělo od katedry.
Špendlík byste slyšeli upadnout.
„Zavřít okna a všichni vztyk! Až si to rozmyslíte, viník ať přijde za mnou do kabinetu. Dřív si nesednete!“
A bouchnul za sebou dveřmi.
Vůně syrečků se v tom horkém létě vznášela po celé třídě. Ještě chvíli jsme byli hrdinové, než se uličníci přiznali. I tohle patří do školních zážitků. A poznámky v žákovské.
Také máte podobnou příhodu?
Knížky byly můj svět
Knihy mě provázely celou školou. Pohádky nás zaváděly do světa princezen i husopasek. A najednou mi začínají naskakovat další tituly. Zvířátka a Petrovští, Chrabrovka, Kluci, hurá za ním…
Každá z těch knih měla jinou vůni. Jiný papír. A jiný svět, do kterého jsem mohla vstoupit.
Úplně nejvíc kralovaly mayovky. Vinnetou a Old Shatterhand. Přátelství na život a na smrt. Četla jsem je pořád dokola, až se knížkám ohýbaly rohy. Jednu z nich jsem dočetla pod peřinou s baterkou, i když jsem druhý den sotva držela oči otevřené.
Přesně podle vzoru této legendární dvojice jsme stvrzovali svá přátelství a tiskli svá jemně poznamenaná zápěstí k sobě.
K mayovkám a KODkám patřily neodmyslitelně i robinzonády
Robinson na pustém ostrově a Švýcarský Robinson, kde rodina držela při sobě, i když kolem hučelo moře.
Četla jsem Foglara a tajně snila o ježkovi v kleci. Objevila Malé ženy a svět dívek, které si musely poradit samy.
Četla jsem ráda a rychle, přesto jsem se někdy vracela k větám, které mě zaujaly. To mi vydrželo dodnes.
Tatínkova „lekce čtení“
Tatínek, horník na šachtě, přežil několik závalů. Knížku vzal do ruky snad jen jednou – a byl to zážitek.
Přinesla jsem si domů sešit z edice Karavana. Tarzan – vládce opic. Položila jsem ho na stůl. Jen tak.
V noci jsem se probudila. Byly asi tři hodiny.
Šla jsem do kuchyně za světlem.
A tam seděl tatínek.
S hlavou skloněnou nad Tarzanem zahloubaný do čtení.
Četl. A opravdu ho přes noc přečetl až do konce.
S úsměvem jsme na tuto tatínkovu „lekci čtení“ později vzpomínali.
Čtení pod lavicí
Na střední jsem louskala jiné knihy. Zamilovala jsem si Remarqua, kterého jsem náruživě četla i pod lavicí při vyučování.
Nebylo to jen o čtení. Byl to i malý adrenalin.
Tajemství pod lavicí
Pod lavicí ale nekončily jen knížky. Tam se schovávalo ledacos. Při písemkách třeba taháky – tolik důvtipu, co školák vymyslí! Mini písmem na útržcích papíru, nenápadně vložené do otevřeného penálu, napsané na dlani nebo posílané mezi spolužáky.
A někdy pod lavicí byla místo taháku knížka.
Každý šramot dveří a přibližující se kroky učitele znamenaly bleskové schování knihy. Třeba pod sešit s matematikou.
Právě u tohoto spisovatele jsem si zavedla první výpisky a zaznamenávala věty, které se mě nějakým způsobem dotkly.
A jeden z těch citátů jde se mnou dodnes:
„Každý si nosí v srdci jakoby malý hřbitov těch, které kdysi miloval.“
Knihy a vzpomínky, které zůstaly
Když se dnes ohlédnu zpátky, vidím, že každá z těch knih – od pohádek přes mayovky až po Malé ženy – ve mně zanechala malý otisk.
A možná to všechno začalo už tehdy, v hodinách češtiny, kdy se roztočil kotouč magnetofonu a my stáli v lavicích a čekali na otázky.
Tyhle chvíle mě naučily milovat příběhy, hledat dobrodružství a uchovávat tajemství – a právě proto si je pamatuji dodnes.
Příští týden otevřu skříň, kam jsem léta nekoukala. Možná najdeme celý svůj svět, který se vešel do dlaně, nosil se v kapse a ztrácel v trávě.
Tento článek je součástí volné vzpomínkové série Když čas voněl jinak, ve které se vracím do obyčejných okamžiků dětství na přelomu 60. a 70. let. Těším se na viděnou opět za týden.
