Rychlebské hory: Proč sem míří tak málo turistů? Objevili jsme dům, který jako jediný přežil

Je před pátou hodinou a stojíme u rozcestníku Nová Seninka. Na západ od obce se nachází Králický Sněžník, na východ až severovýchod leží hřeben Rychlebských hor. A tam máme právě namířeno.

Přicházíme k bývalé hájovně na Kladskou bránu v údolí říčky Krupá. K chatě Kladské sedlo, kde máme zamluvené ubytování, přes les už jen pár kilometrů. Poslední kopeček skrze stříbrnou trávu. A už nás vítají rozsvícená okna.

Žlutá příjemně sálá do šera. Těšili jsme se na boty osázené sukulenty, které jsme u chaty obdivovali vloni. A sukulenty tu jsou stále!

A šup do tepla, výtečná večeře, popovídáme si s turisty, kteří se zítra už vracejí do civilizace. Zajímáme se o snídani.

„Na kolikátou?“ ptá se Martina.

„Jestli na sedmou, tak vás nebudu mít ráda,“ usmívá se.

„Na sedmou, prosíme.“

„Tak jo.“

A my jsme tuze rádi. Ne všude jsou totiž přístupní k tak brzké snídani. Setmělo se a Martina na nás volá ode dveří:

„Pojďte se podívat na naši lištičku!“

A opravdu, před vchodem postává krásná liška. Bystrouška nás potěšila, máme ji snad na pouhý metr. Prý, když má mladé, chodí k chatě i za bílého dne.

Ještě chvíli posedíme a mizíme do teplíčka do pokoje Čtyři z tanku (a pes). Také se divíte? Mají tu pokoje pojmenované podle filmů či seriálů. Stačili by nám Tři mušketýři, ale jsme rádi i za tento kultovní polský seriál. Ostatně, Janka jsme milovaly snad všechny holky ze třídy.

Tak si říkám pro sebe nahlas: „A jak vůbec Martina ví, kdy Bystrouška přijde?“

Manžel: „Zazvoní.“

To mě rozesmálo, když jsem si představila lišku, jak se propne a ťápne tlapkou na zvonek.

Druhý den ráno vycházíme z chaty, pět stupňů a prší. Hup! Pláštěnky a nepromoky na sebe. Překračujeme kaluže na cestě. Dnes nás čeká skoro 30 kilometrů a vypadá to, že v dešti. Našlapujeme po zmáčeném jehličí, půda pod nohama se měkce pohupuje.

Pozor na kluzké kořeny!

Právě tudy jsme vloni procházeli etapou Stezky Českem – Jeseníky. Šlapeme, jak jinak než do kopečka.

Prší. Kap kap.

Vzpomněla jsem si, jak jsme jako děti říkávali: „Kape ti na karbid!“

Také jste se tak škádlili?

Z minula jsem si ten kopeček už nepamatovala. Sice necelé dva kilometry, ale v dešti pod pláštěnkou dá trochu zabrat.

Louže klouže.

Dnes máme namířeno na Smrk – hraničník. I když už jsme na něm byli, vracíme se tam, abychom řádně nastoupili alternativní trasu Stezky Českem, Rychlebské hory. Trasu tak trochu zapomenutých a nám vzdálených hor.

Cesta je čím dál rozmoklejší. Obrovské kaluže, bláto. Někdy to jde prostředkem, ale co pak, když i ten po čase bahní. To je pak radost přeskakovat. No, občas se netrefím do mechu…

Ale co mi déšť i blátivou cestu dokonale vynahrazuje? Hraniční mezníky. Jdeme opět po hranicích a ten pocit je nade vše. Schválně – podívejte se na mapu České republiky a teď píchněte prstem na hranici. A posunujte si ukazovák pomaloučku, ale opravdu pomaloučku po hranicích.

A tam právě jsme a tudy právě jdeme. Ten pocit, že jdu po hranicích, mě dokáže pokaždé nadchnout a vše ostatní jako by neexistovalo. Tak málo mi stačí k radosti.

Botky blátivě pleskají a přicházíme k prvnímu oraništi.

Koleje od těžké lesní techniky. Stahujeme se do lesa. A přicházíme na rozcestník Chlupenkovec 975 m, kde odbočujeme po červené k Medvědí boudě.

Mně vám je tak krásně. I v tom dešti se dokážu kochat. Manžel na mě kouká jako na blázna:

„To jsem zažil lepší počasí!“

Ale ten déšť k podzimu také patří. Nejen slunečno a krásné barvy. I déšť a podzimní sychravo. Déšť nás hladí, mám pocit, že ševelí a zpívá mi do ucha. Je mi tak dobře na duši.

Holt mi to občas podklouzne a zaječím. Déšť dušičce dodává vláhu a ona žíznivě pije. Směju se nahlas a užívám si ty kapky. Já snad lačnila po dešti.

Přicházíme na otevřenou planinu. Mlha putuje z lesů a drží s námi směr. Ocitáme se nad Aloisiným pramenem, ke kterému se váže pověst o zbloudilém knížeti. Tak doufám, že v pověsti pokračovat nebudeme. Ale to se nemůže s manželem stát. Kdybych putovala sama, tak knížete lehce předčím.

Ještě pár kroků a stojíme u samotného Aloisina pramene. S nostalgií vzpomeneme loňský srpen, kdy nás tu obklopilo třepetající se motýlí království. A dnes? Bláto, déšť a po motýlcích ani památky. Někteří už možná odletěli na jih, jiní přečkávají zimu v podobě vajíček či dospělců. A třeba se v nějakém starém stromu usídlil i náš známý z loňska.

Tak nerušíme a popojdeme dál.

Čupřinu na vlasech mám už celou mokrou. Kapuce od pláštěnky totiž nejde na hlavu uživatelsky příjemně nasadit. A pokud bych ty krátké šňůrky fakt utáhla, do pár minut odpadnu. Důvod úmrtí: uškrcena vlastní silou.

Jsem přesvědčená, že ten, kdo ji navrhoval, si ji nikdy neoblékl. Navíc kolem mě neúnavně tancuje Kolo, kolo mlýnský a manžel mi ji pořád upravuje. Deštík jemně šveholí. Kapičky bubnují na pláštěnku.

Brum, hádejte, kam jsme právě došli? Správně. K Medvědí boudě. Pojmenování boudy odkazuje na historický výskyt medvědů v této oblasti, ale toto místo zažilo i temné období. V těsném sousedství za druhé světové války tu fungoval německý zajatecký tábor pro šedesát vězňů.

Dnes je Medvědinec ve správě Horoškoly (horolezci) a lze si ho za určitých podmínek i pronajmout. Překračujeme jeden z přítoků Kunčického potoka, který také lape po dešti. A za mostkem se dáváme doleva do táhlého, mírně stoupajícího kopečka.

Přicházíme k pěknému turistickému ukazateli Palaš 1 021 m s kloboučkem na vršku. U dalšího rozcestníku Trkač se dostáváme na rovinku protkávanou loužemi. A zrovna pěkně tři nad sebou. Tak mě napadlo, že by se na nich dal skákat „panák“, ale to by asi nedopadlo dobře. Já mám tedy nápady…

Cesta se mírně svažuje, abychom u Rampy odbočili opět do mírného kopečka. Tak se to tu pěkně střídá. Občas mezi smrky vykouknou zlatavé buky, to vám je taková nádhera. Rozsvítí celou cestu, jako když cvaknete vypínačem.

Vystoupali jsme na otevřenou planinu. Ráda bych vám řekla, že nám příroda nabízí krásné výhledy. Nabízí, ale do mlhy. Manžel mi vtipně ukazuje:

„Tam někde by měla být Ramzová.“

Zírám do mlhy a vědoucně přikyvuji.

Odbočujeme na úzkou lesní pěšinku a nevěřím vlastním očím. Do Rychleb jsme vyrazili na konci října a manžel sbírá borůvky! Jsou pořád ještě slaďoučké.

Cestičku lemuje melírovaná tráva a svěže zelené borůvčí, z něhož trčí drobné oranžové lístečky vypínající se k nebi jako malé majáčky. Dosáhli jsme plochého vrcholu Travná hora 1 125 m, druhého nejvyššího vrcholu Rychlebských hor. A trochu bloumáme, kudy dál. Navigace se nám směje. Tak se párkrát zamotáme, ale manžel se nedá a najde cestu i bez ní:

„Tudy,“ káže a prorážíme bludný kruh.

Nikdy ho nepřestanu obdivovat. Já se ztratím i v obchoďáku.

Opět se raduji. Jdeme po hranicích. Sice po mokřině, ale tu mi vynahrazuje pohled na hraniční mezníky s označením „P“. Také to může být Pé jako potok. A to doslova. Potok na cestě.

Po deseti kilometrech jsem dospěla k tomu, že se loužím už nevyhýbám. V botách mám stejně jezírka a podezírám prsty, že tam plavou motýlka. Konečně se mi totiž podařilo sehnat boty se širokou špičkou a moje prsty si od té doby médí. Nikde nic netlačí a v době sucha si tam prý mohou hrát i na schovávanou. Říkaly.

Kapky vesele crčí a mně křehnou prsty na rukách. Muž suší mobil na břiše.

Před námi se zjevuje kopeček Brousek, který leží na česko-polských hranicích a vede k němu cesta pokrytá krásnými štráfatými kameny. Ubíráme se suťovým polem na vrchol, kde trůní menší skalka. A tak si na Brousek vylezeme, abychom se nahoře opět podívali do mlhy a do kamery 😊

A o deset minut později už drkotám zuby u Smrku – hraničníku 1 109 m. Nacházíme se na trojmezí Moravy, Slezska a Polska, které bývá často zaměňováno za samotný vrchol. Ten však stojí cca 450 metrů opodál a vypíná se ve výšce 1127 m. Je půl jedné a apka ukazuje 11 kilometrů.

Vydáváme se po žlutozelené. Kličkujeme mezi loužemi jako zajíci. Nabrala jsem si až po kotníky. Když nechci do bláta, ťápnu do vody. Jinudy to nejde. Okolo nás hustá neprostupná podmáčená smrčina.

Chtěla jsem déšť, tak ho mám.

Hraniční mezníky s červenou kulatou čepičkou jsou příjemným osvěžením uplakaného dne.

Přehoupli jsme se přes zalesněný vrchol Klínový a přicházíme na odkrytou planinu. Pro tentokrát je k nám příroda milostivá a odměňuje nás nádhernými výhledy. Stromy zbarvené do rezato oranžova. Tajemná bílá mlha stoupá z lesů a míří k nebesům.

A před námi v dálce, jako když prostřihnete šedivé nebe – světle modrý průzor osvícený sluníčkem. Pokochali jsme se a šup strmě dolů po kamenech. Je to pořád nahoru a dolů. Oči stále přitahují hraniční mezníky.

Navíc přepsané. Z československých na české a z německých na polské. Čas trhnul oponou a do cesty nám přihrál kameny. Velké, větší, největší.

Vydrápeme se po nich na Kovadlinu 989 m a ocitáme se v kouzelném světě, kde se před námi vynoří štíhlé buky zahalené v tajemném podzimním oparu.

Rozhodujeme se pro krátký odpočinek a ještě chvíli si vychutnáváme tu podzimní nádheru kolem nás. Poté zanecháme vzkaz v turistické knize a mašírujeme dál. Prostupuje námi chladno.

A po chvíli polský rozcestník Kowadło se schránkou a pěkným velkým kulatým razítkem. Ale už se nám nechce sundávat znovu batohy a pláštěnky, pokračujeme tedy dál.

Zvedá se vítr. Šněrujeme si to dolů mezi boučky, které ve větvích rozehrály melodii cinkajících zlatých lístků – dukátků. Sestupujeme do sedla Peklo. Dolů. Kam také jinam, když do pekla. A opravdu je to peklo, protože znovu zamíříme prudce nahoru.

Dnes je to taková houpačka.

Těsně před vrškem Břidličný potkáváme první dvě živé duše. Funím do cílové rovinky a dva mladí Poláci na kolech se na nás culí:

„Dzień dobry.“

Podivuji se, co všechno zvládají – z kopce, po kluzkých kořenech, kamenech, nahoru, dolů a manžel na to:

„To jsou ještě mladí vorlíci.“

Prohlížíme si staré hraniční mezníky s vygravírovaným vzorem. Ty mám nejraději. Jako by v sobě ukrývaly něco, co my se nikdy nedozvíme. Vždycky se jich alespoň dotknu. Na jednom pozorujeme kruhový reliéf s vytesaným číslem. Možná sloužil k evidenci hraničních bodů v dobových mapách?

Stojí tu přes cestu dva: jeden nový, precizní a barevný, druhý starý, otlučený. Ale pro mě mnohem krásnější.

Před námi na cestě se svíjí spousta propletených kořenů. Tepny lesa. Procházíme úzkou uličkou a lehce nás šimrají větvičky boučků. Přispěchaly i břízky se svými drobnými lístky.

Ani se nenadějeme a stojíme u rozcestníku Špičák 900 m. Je půl páté a v nohách necelých dvacet kilometrů. Sluníčko se rozhodlo nás za dnešní uplakaný den odměnit.

Konečně se před námi otevírají panoramata s úchvatně osvícenými zlatými korunami boučků a mraky na nebi jako sněhovými peřinami. Nebe se projasnilo. I mezi námi je jasno. Dlouho.

K rozcestníku Czartowiec to bylo zase do kopce. A pak hupky dupky z kopečka. Unavuje vás to? Věřte, že i nás, ale ani ne tak počtem kilometrů, nýbrž tím putováním nahoru dolů.

Manžel s očima upřenýma k zemi mi přijde jako indiánský stopař:

„Tady kluci polský taky jeli.“

Tak už přece jen sundavá ten pomyslný klobouček, i když to jsou vorlíci.

„Pěkně si hrábli!“

Opouštíme úzké cestičky a šlapeme po pevné kamínkové cyklotrase. Cesta se neustále mění. Vede přes obrovské louky a najednou se tu, jako by odnikud, objeví dům. Vítr fučí, slunko se schovalo, ptáci ani nepípnou. Jako by nám příroda nabízela smutek, který poznáme o pár chvil později.

Dům tu stojí úplně osamoceně a nám vrtá hlavou, co tu vlastně dělá. Kolem něj je ticho, ale ještě před pár desetiletími tu bývalo živo. Jsme na místě zaniklé horské vísky Hraničky, kdysi malebné osady. Z celé vesnice zůstal jediný dům. Jeho osud byl ale jiný než osud ostatních.

Žil v něm lesní dělník Franz Schlögel, jeden z mála původních obyvatel, kteří nemuseli do odsunu. Přesto se musel odstěhovat do vnitrozemí. Po letech se však do Hraniček vrátil a znovu se usadil ve svém domě. Tím ho zachránil.

Osada byla založena v roce 1785. Měla dva hostince, dva obchody i školu. Obyvatelé Hraniček a Nowego Gierałtówa se vzájemně znali a navštěvovali se. To všechno změnil konec války a odsun německých obyvatel. Po odsunu se už nepodařilo domy osídlit. Chátraly, až byly v roce 1959 zbourány.

Odstřelen byl i kostel, jen kříž zůstal.

V půl sedmé za tmy docházíme na ubytování do Nových Vilémovic. Ubytovatelé na nás čekají.

„Mysleli jsme, že už nepřijdete,“ oddychli si, když jsme se objevili.

A byli moc milí. Pan Heger se totiž už při domlouvání ubytování nabídl, že nám dokoupí zásoby, protože v Nových Vilémovicích ani cestou už nic neseženeme. A kompletní nákup na nás čekal na stole.

Máme štěstí na lidičky a jsme za to moc vděčni. Na Hegerovy budeme ještě dlouho vzpomínat. A jestli se s nimi někdy v Nových Vilémovicích potkáte, pozdravujte je od nás.

Ačkoliv byl den deštivý, občas jsme si připadali jako v pohádce. Doprovázela nás Dešťová víla, Království potoků a Větrník a konečně pohádka třeba i O vodě, lásce a štěstí.

Vody jsme zažili přehršel, štěstí nás potkalo v podobě Hegerových a na druhou stranu i v tom, že jsme nepotkali Mrazíka. Jen ty zkřehlé prsty. A láska? Ta nás snad ještě provází.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

A zítra? Rychlebské hory ještě neřekly poslední slovo. Vysvitne slunce. Pojďte se s námi projít Rychlebskými horami v úchvatném podzimním hávu. A bude i Borůvková hora.

Zdroje: vlastní, stezka.ceskem.cz, old.vhsbrno.cz, regiony.rozhlas.cz