5. den na Stezce Českem vycucnul naše síly. Bolest graduje, ale v cíli nás čeká překvápko

V restauraci Farma Kočov míjíme stylové plyšové hlavy koníků a co nevidíme? Holčinu s báglem. Slovo dalo slovo a už jsme snídali společně. Jana si nás všimla už včera, když si odběhla do Kočova pro jídlo na cestu. Já ale při příchodu vnímala jen to, že si konečně sednu a dám odpočinout bolavým nohám.

Povídáme si a Jana z Pržna nám vypráví, jak se dostala na Stezku. Pracuje jako laborantka, ale pokud si dobře vzpomínám, myslím, že ji baví pečení. Zasměje se, když prohodím:

„Třeba se s tebou setkáme na obrazovce v soutěži Peče celá země?“ Jana vrtí hlavou. Nedá mi to a prohodím: „Nikdy neříkej nikdy.“

A jak si tak povídáme, zmíníme, že jsme předevčírem poprvé na Stezce Českem šli s Honzou a moc se nám to společné putování líbilo. Jana vyšla z Králíků a přikyvuje, že část Stezky šla také ale s partou lidí a mezi nimi také Honza. A z Vrchlabí. Divíme se.

„To je tedy náhoda, náš Honza byl také z Vrchlabí!“

Vytahujeme mobily a porovnáváme fotky. Jana se směje:

„Vy jste šli s  NAŠÍM Honzou!!“

Málem jsme se o Jeníčka poprali. Náš-váš, byl prostě všech. Tímto tě, Honzo, dodatečně zdravíme do Vrchlabí. Jana se zvedá a míří do Budišova, kde končí. Loučíme se společnou fotkou na památku. Jani, ať se ti daří nejen na Stezce ale i v tom, co si přeješ.

Ať se nacházíte kdekoliv a šlapete Via, Stezku, Pacifik, nebo jdete na procházku, užívejte si každičký den s úsměvem. Jsme tu na Zemi jen na návštěvě, tak si ji užijme. Také nás občas něco zabolí, ale to patří k věku a dokud se můžeme hýbat, tak půjdeme. Děkujeme za přízeň a teď vás zvu na náš pokračovací trek, kdy jsme se probudili do krásného beránkového rána.

Manžel zažehnul trysky a já s hlavou vyvrácenou k nebi s pusou od ucha k uchu na plný plyn jásám s Olympiky:

Nebe nad hlavou dýchám z plných plic
nebe nad hlavou, kráčím slunci vstříc
nebe nad hlavou, nad hlavou, nad hlavou
nad hlavou nic víc, nebe nad hlavou, plné beránkůůůů…

Klidně si zazpívejte se mnou, je to nakažlivé. Na FB Stezky Českem miluju Mladý holky – děvčata asi našeho věku a jejich písničky si kolikrát opakuji celý den:

Už v tom zase lítáme, haťapaťa

na Javorník stoupáme,

vedro je k zalknutí,

funíme jak mamuti…

Holky, díky za vás i za vás, všechny tuláky, které potkáváme, kteří nám píšete, za příběhy, které sdílíte. To vše vytváří pocit obrovské pohodové Stezkařské rodiny. Přijde mi, že se Stezkou v zádech si člověk připadá jinak. Nechci zveličovat, ale mám pocit, že to tak mnozí také máte? Tak nějak automaticky má člověk k sobě blíž. Vidíme bágl a už se na sebe smějeme: „A odkud jdeš? My bloudili. Já taky. Co nám doporučíš, kudy, kam?“ a už to jede. Když jsme na dovolené, tak jen tak nepřijdu k někomu cizímu: „Odkud jsi, odkud jdeš?“ Než bych obešla náměstí, už by mě asi vezl Chocholoušek…

Odbočujeme a už stoupáme mezi loukami po mé oblíbené cyklo vzhůru do přírody. Pro nové čtenáře: cyklo č. 6161-můj tuplovaný ročník narození. To prostě nevymyslíte, to se může „jen“ přihodit. Pro pěknou chvilku otočíme knoflíkem Příroda Rádio a cililink zvonečky na louce nám vyhrávají do kroku. V dáli ustává rachot asi drtičky kamenů, mizí hukot projíždějících aut. Obracíme pozornost ke sluníčku, které nás vítá a lehce šimrá laskavými paprsky. Rádi za sebou zanecháváme zvuky civilizace a s duší dokořán se těšíme, co nám dnešní den přinese.

Kytičky jsou obrovským bonusem na našich cestách-fialková chrpa luční, jestřábník chlupáček, léčivka třezalka, žlutý vratič, svatební sedmikráska se žlutým terčíkem. Při pohledu na bílý svlačec, jenž vyrůstá skoro z asfaltu, si vzpomínám, jak jsme si ho jako děti nasazovaly na nos. V nekonečné dáli svítí Praděd a já jsem zase jako Alenka v říši divů, že jsme přes hory a doly takovou dálku vůbec ušli. Poslední pohled na panoramata kolem, než nás spolkne les.

Vychutnávám si jemné, pozvolné splynutí s přírodou. Připadá mi to jako mírná rozplavba, kdy lehce brázdím ouško zelenou energií. Po pár metrech však měním styl – pažemi rozhrnuji a čeřím vlnky zelené energie. V mysli mi vytane písnička mé oblíbené dvojice Suchý&Šlitr: „Plavu si ani nevím jak…“ a na rtech se tak trochu mění: „Plynu si ani nevím jak…“ Kráčím s takovou boží úlevou, že vám to snad ani neumím vypsat. Nikam nespěcháme. Sluníčko na nás pomrkává skrze koruny stromů. Obemyká nás důstojný klid lesa se zelenou krásou. Pokoj v duši, bezvětří, vdechuji vůni kopřiv. Věděli jste, že kopřiva voní?

Když jsem jako malá proháněla kopřivy řezačkou. To vám byla teprve vůně! Myslím, že si na té řezance pak pochutnávala kuřátka. Vysoké kapradiny s krajkovými zoubkatými mechově zelenými listy se tváří jako strážci lesních cest. V lese snad nikdy nechybí. Právě teď jsou usazeny v úžlabí na okraji cesty. Zelená se díky prosvítajícímu sluníčku mění z temně olivové až na průsvitně zelenou. Obzvlášť na lístečcích proti slunci je to krásně vidět. Lístečky mi přijdou jako průsvitné lesní víly.

Avšak já se kochám probouzející se přírodou. Vlastně se jakoby probouzíme spolu. Přichází mi pocit něžný a lehoučký jako peříčko, jako bych měla strach, že rychlejším pohybem něco poruším či zaženu.

Nadechuji se a vůně lesa mi proudí snad až po konečky prstů, jsem jí plná. A jako třešinku na dortu mi nabízí manžel plnou hrst šťavnatých zralých slaďoučkých malin. Mňam.

Ve svém klidném rozpoložení si tak ťapu, manžel sklízí maliny, a přitom si povídáme. Najednou zjistí, že jsme tak trochu zakufrovali. Modrá doprava, doleva… Nepřemýšlíme a prostě jsme šli po silnici doprava. Šup zpátky k rozcestníku Pod návrším! Tentokrát se podíváme pozorně. A hle, modrá nevede po silnici, ale nenápadně uhýbá na úzkou pěšinku. Po pár krocích samozřejmě narazíme na kontrolní „potvrzovačku“.

„Když jdeš po značené, tak za křižovatkou musíš sledovat potvrzovačku,“ prohodí manžel. My to přece víme! Na druhou stranu jsme si povídali, a to za tu vracečku stálo.

V hustém lese se jakoby zešeřilo, brejlím na cestu. Je to pěkný stoupáček, který naštěstí jdeme dolů, uff. Pokračujeme skrz les jakoby vykotlanou pěšinkou plnou spadaného listí. Díky suchu podrážky neprokluzují. Dnes mám pomalý rozjezd. Jdeme pátý den a máme v nohách přes 130 kilometrů. Cesta padá pořád dolů. My naštěstí ne, my stojíme stále na nohách. Teď ještě jo, ale po polovině trasy se opět začnou ozývat ty naše plosky a dojdu na ubytko zase jako robot. Ale teď si ještě užívám cestu jakž takž bez bolesti, i když zpočátku trochu unaveně. Avšak čeká nás povzbuzení. Vědomí, že si konečně vyzvedneme to překvapení na poště, mě žene dopředu. Kdybych věděla, že to bude taková úleva, letěla bych snad s větrem o závod už od rána.

Přicházíme na širokou udusanou cestu a pokračujeme stále po modré. Sluníčko cvaklo vypínačem a rozsvítilo. Další přísun šťavnatých dobrot od manžela. V puse mi maliny zahrají ódu na radost. Všechny chuťové pohárky jsou v pohotovosti a blaženost se přelévá do duše a zase je mi pěkně na světě. Jak málo stačí – ruku v ruce, maliny, sluníčko. Zapomínám na bolest. Jakoby přišel restart. Usmívám se pro sebe, na sebe, dáme si pusu, plácnem si a jdeme dál.

I když vidím svět růžově, přicházíme k Černému mostu. Musím se tomu smát. Přijde mi to jako další laškovný andělský pozdrav. V mysli poděkuji. A navíc se pod rozcestníky dole, to nejlepší naposled, usmívá cedulka Stezky Českem.

Přecházíme most, pod nímž protéká průzračná Moravice. Pokojně plyne, stočí se doprava a tiše pokračuje údolím dál.

Po silnici proudí auta. Jdeme sice okolo Slezské Harty, ale hustý porost nám ji nedovolí spatřit. Škoda.

Nad rozcestníkem Nad Černým mostem odbočujeme z rozpálené asfaltky doprava a zase se vnořujeme do stínu lesa. Místy se tu ještě drží rosa, ve vlhku se daří netýkavce. Je to nahoru dolu. Co sejdeme, zase si vystoupáme. Cestička je úzká, s urousanými botami přelézáme první popadané stromy.

Manžel na mě hvízdne: „Taťánko, jdeme tady!“

Hrdě mávnu rukou: „Ale modrá je tam!“

„No jo, ale když jdeš odsud. A tady odtud jsme přišli.“

Odevzdaně kývnu hlavou a jako ten oslík odbočuju. A radostně si hýknu.

Jak přijde kopec, přilepím oči k cestě. Jsem jako ti opičáci. Když jdu do kopce nevidím, vypnu zvuk, nemluvím. To muž stíhá sledovat cestu, fotit motýlky, kytičky, trhat maliny a ještě mě podporovat. Já jen mlsám. Ňam. Změna. Pro tentokrát manželova plná hrst nabízí ostružiny slaďoučké jako med.

Vysypávám kamínky z boty. Nechápu, jak se tam dostanou, když mám pohorky pevně utažené??

Mrška, hbitá veverka, šplhala po smrku vzhůru. Už pěknou dobu jdeme stále lesem po široké kamínkové cestě. Na ní potkáváme ověšenou maminku s kočárkem. Malá holčička pochodující za ní si nese svůj vlastní batůžek s karimatkou. Je sice hezké vidět maminky na FB Stezky Českem, ale když je potkáte v reálu, ověšené, a ještě tlačí kočár, uvědomíte si, co všechno musí překonávat. Třeba popadané stromy. Všechna čest, maminky ❤️

Na parádním místě objevujeme loveckou chatu Reisiglovka. Lovecké chaty se v minulosti stavěly v odlehlých místech, daleko od civilizace či v hlubokých lesích s bohatým výskytem zvěře.

Reisiglovka, zdá se, již dosloužila svému účelu a snad slouží k pronájmu různých aktivit. Škoda, že ne k občerstvení, zrovna by se hodilo. Živě si představuji, jak vyhodím kopýtka na lavici a svlažím ústa pěnivým mokem…

Cesta je dlouhá a docela osamělá… tedy, aspoň do chvíle, než se ozvou divoká prasata. Vedle cesty objevujeme úplně čerstvě - rozrytou půdu. Manžel mě uklidňuje, že se chro-chro po pilně vykonané práci určitě odebrala do hajan. Chci tomu věřit! Po chvíli na mě vedle cesty vykoukne bažinka s krásnými hnědými doutníčky, pro které jsme se coby děti neohroženě vydávaly do rákosí.

A pak kouřili. Jednou jsem snad vdechla oheň! Od té doby už jsem si dala sakra pozor. Z asfaltky scházíme doprava podél oplocenky. Tráva je vždycky příjemnější než asfalt-šli jsme po něm docela dlouho. I když i tady příroda stínem šetří. Nedá se jinak, než jít. I cesta, může být cíl…

Mimochodem Olík fotík je stále v pohotovosti a cestou přemlouvá žluťásky, aby rozevřeli křidýlka. Ale jsou dost tvrdohlaví. Rozcestník Pod Rychtářem nás směřuje doleva a míříme po široké kamenité cestě na Vysoký kámen. Po zjištění, že budeme brzy v polovině dnešní etapy, jsme se tak rozparádili, až jsme se najednou vyloupli na zelené. My prostě jak se zapovídáme, nekoukáme. Tak se holt vracíme. Vidíte tam cestu? Vypadá to spíš, jakoby si tam ustlala srnka.

Kdepak, je to cesta. S hodně vysokou trávou a také tu nacházím bylinky. Mojí bylinkovou favoritkou je dlouhé roky máta, ale tužebník jí už šlape na paty. A ten tu objevuji.

Rozhrnujeme mladé osiky, proplétáme se travinami, mokřinou, ostružinami, které se nám omotávají kolem nohou. Přeskakujeme kaluže, mladé osikové větvičky nás švihají do holých lýtek. Posléze nás hladí heboučká travička. Jejda, to je slast, nechat se jí konejšit. Tady jste v sepětí s přírodou natolik, že se mi ze zelené uličky ani nechce pryč. Travou se proplétají bílé drobné kvítky ptačince. Jakoby ji přikryl něžný nevěstin závoj.

O kousek dál zelená přeslička, ale my jdeme stále po modré. Příroda hýří barvami. Manžel pro změnu poletuje za motýlky ohniváčky krásně zbarvenými do oranžova. Na ostružiníku se usídlil další barevný motýlek-přástevník. Muž je ve svém živlu. Ale motýlci také. Olík za nimi lítá jako lord Castlepool v Pokladu na Stříbrném jezeře. Vzpomínáte si? Lord ve světlém obleku s tropickou přilbou na hlavě se snaží se síťkou na motýly chytit svého Papilia. Jenže Olík-fotík ulovil:

Odpočinek v hezkém turistickém přístřešku s věžičkou si náležitě vychutnáváme. Po vydatné svačině jsme nabrali síly. A scházíme po červené prosvětlenými bučinami, jejichž větve vrhají milosrdný stín, do Nových Valteřic.

„Bůů, bůůů, bučiny se ozývají,“ bučí zvesela manžel.

Nějak ho ta svačina rozohnila! Lesem obcházíme vyvrácené stromy popadané přes podmáčenou cestu. Přeskakujeme zprava doleva a naopak. K světu se tu má tlustá tráva bažinatka (tu jsem si tak pojmenovala já), správně by se snad mělo jednat o bylinu-sítina. A myslím, že to je ona, ze které jsme si ve škole v přírodě pletli košíčky? V mokřině si libuje i žlutý pryskyřník s tenkými nožičkami. Stonky jsou propletené jakoby pryskyřník bloudil kolem dokola. Voda nám cáká až na kolena.

Vykukují střechy domečků. Žaludky se zase už hlásí o slovo, ale bohužel jsme nepochodili. Valteřice usnuly, jako když se Šípková Růženka píchne o trn. Klid, ticho, nikde nikdo. Jen vlaštovky s jiřičkami nad námi vesele švitoří. Míjíme rybníček s rozkvetlými lekníny. Muž nezapře včelaře, zvědavě vzhlíží k lípě poblíž kostela, kde bzučí včelky. Hučí to tam prý jak v úle. Z asfaltky uhýbáme doleva a čeká nás dloouhý stoupáček.

Vyfuněla jsem nahoru, sluníčko pere ze všech sil. Naštěstí pofukuje větřík. Na vršku nás a my je-okukují kravičky. Jsou zvláštní, pěkné, bílé, možná spíše smetanové, ale já z nich mám trauma z dětství. Zrychluji krok, kdežto manžel si s nimi zase vesele bučí. Dokonce i na býka!

Přibíhám k rozcestníku Valteřicko, jenž hlásí: Křišťanovice 2 km. Čím dál tím blíže k cíli. Dnes se ho už nemůžu dočkat. Nechci se pořád opakovat, ale jdu už asi 4. den bez vložek do bot, muž se ke mně připojil a je to očistec. Manželovi naskočily bolestivé puchýře, mozol přes celou patu. Já sice bez puchýřů, ale už vím o každém drobném kamínku na cestě. Hlásí mi to jak prsty na nohách, plosky, klenba, která snad už jako pružina ani nefunguje. Nohy mě nesou už jen ze setrvačnosti. Přesto na jeřabiny se srdce směje.

Manžel ani nemukne. Cesta před námi je snad nekonečná. Chytám se barevného obrazu, který mě bere za srdce natolik, že je bolest alespoň na chvíli zapomenuta. Rozhlehlé pole se zlatavými klásky žita, mezi kterým se proplétá chrpa se svými sytě modrými paprsky.

Chrpa je léčivka a možná, že i pohled na ni léčí, když se nám na okamžik ulevuje. V lidovém léčitelství se totiž, mimo jiné, používá ke zmírňování otoků. Možná by nám kilo nestačilo. Ale pohled na ni je úchvatný.

Jakoby vlny moře měnily barvu do zlata. Beru do ruky krásně vousatý ječmen s plnými těžkými klasy. Boží úroda. Najednou, i když nikoho nepotkáváme, máme doprovod. Chuchvalce chmýří podél cesty se utrhují z vysokých stonků a přelétávají nám nad hlavami. Že by pcháč rolní? Měkounké lehoučké bílé chuchvalce se vznášejí ve větru, jakoby žadonily o společnost a lákaly nás pokračovat dál. Brnknou o trávu, povyskočí a zase letí. Přijde mi to jako laškovné přistávací manévry. Šup k silnici a zase do výšky, vesele si pádí. Tak si z nich beru příklad a také pádím. Docela mě ta chmýříčka oživila a jak je pozoruju, ani nevím, že šlapu.

Připomínají nám obrovské panáky. Dráty jsou prověšené, ale paňáci stojí vzorně v šiku jako jeden muž. Jdeme po červené a vstupujeme na asfaltku. Vedro a minimum stínu až do Křišťanovic. Odkud už jen skok do Dvorců, kde konečně usedáme a těšíme se na vše. Tak totiž zní itinerář Stezky Českem. Dvorce-vše. Tzn. že si tu můžete nabít elektroniku, doplnit vodu, přespat, zajít na bus a hlavně se občerstvit. Činíme za prvé, za druhé a za páté. Pochutnali jsme si na výtečném obědě, ke kterém byl servírován i úsměv. Neodmítli jsme pivko a ulevili alespoň trochu nohám, abychom už frčeli rovnou za nosem do Budišova nad Budišovkou.

Náš skvělý syn nám poslal expres poste restante na poštu do Budišova naše toužebně očekávané traily měkkoučké jako peřinka. A hlavně s vložkami, jaké tam mají být. Jenže pošta už měla zavřeno. Což nám nevadilo, jelikož víme, že už tam na nás čekají. Zítra konečně nožky náležitě opečujeme a doufáme, že ty poslední dva dny z dvouetapí Jeseníky-Podbeskydí dojdeme. Bolest je sice rozjetá, ale věříme, že odpružené traily naše nožky opečují lépe než tvrdé pohory bez vložek. Ještě ale musíme projít snad celým Budišovem, protože ubytování máme zajištěné v kempu. Docházím trochu kymácivě, ne že bych si cestou lokla, ale fakt už toho mám příznačně plné nohy. A v nich opět 35 kilometrů.

Za milé setkání s Janou, s vámi ostatními, s nádhernou přírodou, kterou mají na dosah nejen naše ruce ale i oči. Duše je opět plná barevných zážitků, a to vám ještě musím něco říct. Usedáme v kempu a dle naší tradice si připíjíme na zdárné dokončení 7. etapy Jeseníky štamprlátkem. Velmi milá slečna se na nás usmívá a přináší hranolky, jež zakusujeme. Koukám na tu prázdnou stopičku a v duchu si říkám:

„Snad manžel nedopustí, abych kulhala? Chtělo by to ještě jedno štamprlátko i ty hranolky!“

Dlouho se nic nedělo. Muž v poklidu sedí, probíráme cestu a najednou se přiřítila slečna.

„Já jsem na vás úplně zapomněla,“ omlouvá se a přináší nám další dva plné kalíšky.

„Ale my si nic neobjednávali?“ Slečna se zarazí, jakoby tomu nemohla uvěřit.

Jdu jí vstříc: „My si sice nic neobjednávali, ale poslala jsem vám to po…“ a lehce jsem se dotkla prsty čela.

„Jenže jsem poslala i hranolky,“ usmívám se. Náš milý anděl se také usmál:

„Hranolky došly. A já zachytila jenom toho panáčka.“ A kdyby mi pán v komentářích zase napsal, že chci být tímto rozhovorem zajímavá, věřte, že nechci. I to se opravdu také stalo 😁

Tak jsme došli do cíle. Sice bolaví, ale s duší plnou radosti. Stezka Českem nám potvrdila, že důležitější než cíl je samotná cesta. Cesta, na které se potkávají lidé s otevřeným srdcem. Děkujeme, že můžeme být její součástí. Zítra pokračujeme.

Zdroje: webové stránky Stezka Českem, https://www.obecdvorce.cz/