Šumava: Co je šmanda? Z Modravy přes Poledník až k pohádkovému Prášilskému jezeru

Ráno se usmívá, ale boty studí jinovatkou. Vyrazili jsme z Modravy a cestou narazili na slovo, které jsem nikdy neslyšela: šmanda.

Vysvětlil nám ho ochranář, který zrovna dohlížel na cestu k rozhledně.

Namíříme si to kolem modravského pivovaru a pokračujeme podél Roklanského potoka, hlavního „sběrače vody“ z Modravských slatí. Přecházíme mostek a po asfaltečce a sluníčku se vydáváme dál.

Míjíme nouzové nocoviště, kde už nocležníci stelou a suší peřiny. Nalevo půvabně meandruje potok. Kolkolem nás doprovází svěží zeleň jehlanových smrčků, do kterých se opírá sluníčko.

Kéž by se opíralo i do mě – myslím po ránu, ne až budeme stoupat na Poledník.

Boty v pravidelném rytmu pleskají o asfalt.

Míjíme pomníček italského lyžaře Daniele Ponti, který v roce 2008 zemřel nedaleko Rybárny při šumavském skimaratónu.

Náš pohled upoutá bývalá hájovna ve tvaru písmene U, který byl charakteristický pro schwarzenberské lesovny. Dnes slouží jako soukromý rekreační objekt známý pod jménem Rybárna.

Sedí si tu na samotě a v tichosti.

Po pár metrech přicházíme k rozcestníku Rybárna. Původně se označení Rybárna vztahovalo na dvě budovy asi kilometr proti proudu od dnešní budovy téhož jména. Obě budovy na přelomu 19. a 20. století zanikly a nic se z nich nedochovalo.

Napravo se cesta prudce zvedá, nalevo mírně svažuje. Hádejte, kterou cestou jsme se vydali? Správně. Doprava! Kopeček jen kilometřík, ale stojí za to. Coby předvoj nás vede bělásek. Kam oko dohlédne, všude spousta borůvčí.

Plíce vysílají nebetyčné díky.

Přicházíme k Tříjezerní slati, která je součástí komplexu rašelinišť označovaného jako Modravské slatě. Její rašeliniště připomínají severskou tundru.

Slatě jsou někdy označovány za „hřbitov přírody.“ Na první pohled to tak může vypadat – vyzáblé bílé kostry odumřelých stromů a plazivých klečí vyvolávají v člověku místy až zasmušilou náladu. Takový dojem jsem měla včera na Cikánské slati.

Ale nenechme se mýlit. V rašeliništích to žije. Někdy docela viditelně, třeba když zahlédnete žluťáska, pestřenku nebo střevlíka. Jindy se život před našimi zraky skrývá. Což nás v případě častého obyvatele rašelinišť, zmije obecné, spíše potěšilo.

Pak ale se zatajeným dechem pozorujeme vážku. Přistála přímo před námi na osluněném dřevěném zábradlí, aby načerpala co nejvíce tepla.

Křidélka v odlescích slunce září jako démanty. Jako by se v nich odrážela celá nebeská Modrava a kousek blankytu si snesla sem dolů. Úchvatný pohled. Přes její průsvitná křidélka se kocháme pohledem na Rašelinné jezírko.

Jezírko obklopují světle zelené rozpustilé kleče. Vypadají, jako by ho doslova objímaly. Břehy porůstají ostřicemi a suchopýrem. Vysoké smrky spolu s klečemi se shlížejí ve vodní hladině.

Zrcadlo slatě.

Jako by se tu zastavil čas. Ani ptáček nepípne. Jen kroky bot na povalovém chodníku dutě zní. Doprovází nás zeleň rašeliníku, nízké borůvčí s klikvou. Nad tím vším se k nebi derou vysoké kleče.

Po načerpání svěží energie se vracíme na rozcestník a pokračujeme po žluté na Oblík. Z ničeho nic se při cestě objevují dva trsy pampelišek obklopené žlutými jestřábníky. A fialové zvonky.

A něco, co nikdy nepochopíme.

Pokopané muchomůrky. Je nám to líto.

Komu tolik vadí?

I když jsme Pod Oblíkem, vystoupali jsme o pár metrů výše. Ochutnáváme snad všechny barvy. Následujeme modrou. Celou dobu kráčíme po asfaltce a nemůžeme říct, že by nám to vadilo.

Mezi smrky prosvítají louky osvícené sluníčkem. Lítají okolo nás bělásci, občas se na nás zasměje kytka a stíny stromů malují na silnici.

Na Oblík se asfaltka pekelně zvedá. Dlouhý rukáv letí do báglu, tílko na sebe. Proti nám běžec, a ještě nás stihne pozdravit. No, pane jo. Já to běžet, tak mě po pár metrech sbíráte ze země.

Už nějakou dobu jdeme úzkou vyšlapanou pěšinou skrz suchou trávu, přes kořeny a kameny stále výš a výš. Uff a už se škrábeme po kamenech na vrchol Oblíku.

Otevírá se nám výhled na hraniční hřeben Roklan, Luzný a Mokrůvky, ale také Kašperk. Je půl jedné a za sebou máme zatím jen devět kilometrů.

Na Oblíku potkáváme manžele turisty. Porozprávíme, předáme si tipy na výlety, nachytáme bronz. Posvačíme, a ještě se naposledy pokocháme výhledy na malebnou kopcovitou krajinu.

Scházíme z Oblíku kamenitou úzkou cestičkou zpátky na asfaltku a před námi se blyští Poledník. Kolem nás husté neprostupné smrky a zelení mladí se druží ve skupinkách. Opodál na ně dohlížejí vzrostlí statní dědové s doširoka rozpaženými větvemi.

Jako by chtěli to zelené mládí chránit. Z trávy na nás pomrkávají žlutá sluníčka jestřábníků. Cesta rychle utíká.

Vaňkovu cestu střídá Bavorská cesta, kde odpočívá skupina cyklistů. Parkuje tu i malé nákladní auto.

Manžel na ně volá:

„Tak chlapi, konec závodu. Jste na koncáku, naložte kola na auto!“

„Jo jo, sběrnej vůz. Ale my si ještě zajedeme na Poledník,“ zasmějí se a vyráží.

Oni na kolech, my šlapeme po svých.

Jdeme po takové zvláštní silnici, vypadá jako suchý beton.

Míjíme silniční válec, klíčky v zapalování. Řidič nikde. Ale před námi naložený náklaďák a skupina lidí, mezi nimi ochranář.

Táži se:

„Co je to za zvláštní cestu?“

„To je šmanda,“ usmívá se sympaťák ochranář.

„Šmanda?“ divím se.

„A přes to přijde asfalt?“

Ochranář se zděsí:

„Néé, to už takhle zůstane. Jak je to vlhký, tak z toho pak vznikne cesta. Budete tu mít prašnou cestu. A drcený kámen je z lomu u Sušice,“ podává vyčerpávající odpověď.

Tak šmanda slyším poprvé v životě. Vy jste věděli, co je šmanda?

Dostáváme se k foto pointu na Předělu, sedlo mezi Poledníkem a Jezerním hřbetem. A odtud je už krásně vidět rozhledna Poledník, jak vystrkuje svůj čumák ke sluníčku.

Posledních 500 metrů na rozhlednu.

Potkáváme více cyklistů než pěšáků. Odskakujeme si ještě po povalovém chodníku na dřevěnou vyhlídku. Je taková nizoučká, ale je z ní vidět do daleka alespoň na jednu stranu.

Poledník, 1 315 metrů. A jsme tady! Je něco po půl třetí a apka ukazuje 15,5 kilometru.

Věž na Poledníku kdysi sloužila k elektronické ostraze hranice. Správa Národního parku Šumava ji nechala přestavět na rozhlednu, která se veřejnosti otevřela v roce 1998. Přijde mi zvláštní – vypadá, jako když zvědavě nakukuje do krajiny.

Zároveň je třetí nejvýše položenou rozhlednou v Česku.

Okolí rozhledny připomíná měsíční krajinu. Vidíme torza uschlých stromů a vyvrácené kmeny. Není to jen pozůstatek obávaného kůrovce. V roce 2007 tu řádil orkán Kyrill a scenérii proměnil k nepoznání.

Vzpomenu slova básníka Šumavy, Karla Klostermanna, který lnul k Šumavě celou duší.

Rozhlížíme se. Rojí se tu hodně mladých smrčků, hodně životů. Za nimi ční k nebi suché sloupy kůrovčáků.

Mezi mrtvými kmeny roste nový smrkový les.

Pozorujeme zalesněné vrcholy a vychutnáváme si výhledy, které se před námi rozprostírají téměř dokulata. Sic trochu zastřené, ale náramně kopečkovité s temnými lesy.

„Roklan, Malá a Velká Mokrůvka, Luzný,“ sype manžel z rukávu. Vůbec nepotřebuji atlas, natož mapu. Ta jde se mnou ruku v ruce v podobě manžela. Nevycházím z údivu a frnk, už se sklání a fotí dobromysl.

Tou dnes oplýváme. Snad k tomu přispívá blankytné nebe nad námi, třepetající křídla běláska, který si nás opět našel. A ještě nás v autě míjí slečna z občerstvení na Poledníku, směje se a mává nám.

Co víc si přát?

Máme nakročeno k Prášilskému jezeru. Ani nestačíme vychladnout z božích výhledů a za necelé čtyři kilometry nás čeká další potěcha srdce a duše.

Cesta padá hodně dolů. Naposledy se ohlížíme na Poledník, který teď zdálky vypadá tak trochu jako malý hříbek.

Odbočujeme z asfaltky a překračujeme zurčící bezejmenný potůček. Procházíme lesem, kde na nás ze stromu zvědavě hledí černá veverka s bílým bříškem. Čiperka!

A už přecházíme mostek přes dravý Jezerní potok. Je tu spousta napadaných klád, ale on si s tím hlavu neláme a drandí si to přes ně hlava nehlava. Je docela hřmotný.

Voda si svou cestu vždycky najde.

Napravo od cesty si prohlížíme z kmene vyřezaný symbolický kříž. Po pár krocích překračujeme znovu potok a poslední metry vzhůru vedou po sakra kamenité cestě.

Navazuje povalový chodník přes mokřiny a už tušíme výhled na Prášilské jezero. Předtím ale ještě pár stoupáčků po kamenech a poslední vstup po kořenové krátké cestě.

Konečně staneme na naprosto kouzelném místě. Jako když rozevřeme pohádkovou knížku.

Prášilské jezero.

Jezero v posvátném tichu obklopují svítivě zelení smrkáčci a jejich starší bráškové v tmavé zeleni. Mezi nimi prosvítají pestře zbarvené listnáče v podzimních kabátech a na jejich čupřinách sedí rezaté čepice.

Barevný odraz na hladině je úchvatný.

Síla přítomného okamžiku nás posadí na lavičku. A my jen tiše přihlížíme němému, a přesto silnému kouzlu matičky přírody.

Pouštím duši na výlet.

Uprostřed jezera se čeří vlnky a mihotají se jako hejno motýlů. Nikde nikdo. A já si opět plním až po okraj svůj tajný pocitový šuplík.

Procitáme a vracíme se do reality. V pět hodin odcházíme z tohoto tajemného šumavského koutu a nohy si lebedí, že mají za sebou teprve nějakých 21 kilometrů. Dnes je to prostě na pohodu.

Odcházíme a pohádka má pokračování. Při cestě spousta pařezů, které vypadají jako domeček Křemílka a Vochomůrky. Už jen rozhrnout záclonky v okýnku a pozdravit ty dva nezbedy.

Lůnem přírody nás vede cesta skrze balvany obrostlé borůvčím, mezi kterými chlubivě nastavují své červené kloboučky parádnice muchomůrky.

Až se dostáváme na lesní pěšinu se spoustou propletených kořenů. Jedna chobotnička vedle druhé. Celé hadí rodinky je přišly navštívit. Je to tu jedno klubko. Jdeme pomalu a cestu lemovanou nádherně do červena zbarveným ostružiním si vychutnáváme.

A jak překračujeme kameny, samozřejmě si notuji:

„Na silnici do Prášil, jeden mladý cestář žil… a kamení tam roztloukal, když silnici štěrkoval…“

To snad při putování do Prášil nelze nevzpomenout.

Dostáváme se na starou kamenitou trasu, kterou scházíme do Prášil. U rozcestníku Jezerní cesta přicházíme na štěrkový podklad, který nám náš známý cestář nachystal.

Sluníčko usnulo už dávno, stmívá se a nám zbývá poslední kilometr. Rozcestník oznamuje, že u nedalekého Prášilského potoka stávala papírna na ruční papír.

To je něco pro mě! Ruční papír miluji, a když mám možnost, ráda si ho koupím a schovám na příhodnou dobu, až si pořídím klasické pero a budu psát… Už jako malá jsem dokázala v papírnictví strávit spoustu času.

Ale to jsem odbočila.

Přecházíme přes široký, již zmiňovaný, Prášilský potok.

Vyhlášená cukrárna Pampeliška na nás do šesti samozřejmě nečeká, ale my si na sladkou tečku počkáme zítra ráno.

Předposlední zastávkou dne je původní šumavský zájezdní hostinec U Michala s více než stoletou tradicí! Ale jídlo bylo čerstvé! Milí čtenáři, takového kuchaře může závidět i Pohlreich.

Než se usměvavá osoba číšná stačí na obrtlíku otočit, už nám klade na stůl ani ne tak večeři, nýbrž kulinářský zážitek. Lepší oázu po putování po šumavských kopcích jsme si nemohli přát.

Děkujeme a rádi se sem vrátíme.

Nuže, po dohodě s milou ubytovatelkou jsme dorazili po osmé hodině večerní na ubytko a sumírovali našimi zážitky nabitý den.

Šumava prý uzdravuje.

A my to dnes pocítili na vlastní kůži.

Příště nás čeká cesta z Prášil přes zaniklou obec Hůrka k úchvatnému jezeru Laka a dál až do Železné Rudy. Tam letošní putování po Stezce Českem zakončíme. Tedy pokud nás mezitím nepřemluví Rychlebské hory…

Inu, znáte nás 😊

Pokud jdete s námi od začátku Stezky Českem – 18. etapa Šumava:

👉Den 1: Přes Plechý a Trojmezí bez jistého noclehu. Petra zvedla telefon

👉Den 2: Šest stupňů na Třístoličníku, Král Šumavy a zmrzlina, která nás dostala

👉Den 3: Šumava: Otisky prstů kvůli ubytování, zaniklé osady a muž, který vrací křížkům život

👉Den 4: Šumava: Pramen Vtavy, Cikánská slať a setkání s mužem, který přeplul Atlantik

Zdroje: vlastní, stezkaceskem.cz, mistopis.eu, npsumava.cz

sumava-modravsko.cz