Česká Kanada: Na kulajdu od Soni jsme si udělali rezervaci a nelitovali. Za ty kilometry fakt stála

Před devátou po snídani vycházíme. Manžel hledá v báglu sladké a zjišťuje, že ho nechal doma. Dokupujeme ještě zásoby. Večer ale přijde na to, že je celou dobu nesl s sebou. Jen v jiné kapse.

„Dneska hlavně musíme dojít do Chvalatic. Soňa nám schovala dvě porce kulajdy,“ připomínám manželovi.

V hotelu Sluchátko ještě sbíráme razítko Stezky Českem a teprve potom definitivně opouštíme Vranov.

Cedule „Volno“ u silnice bereme jako znamení shůry. Dnešek bude pohodový. A „Zóna 30“ nás jen utvrdí – třicet kilometrů bychom dnes dát mohli.

Přecházíme přes Vranovskou přehradu. Vlnky divoce přeskakují jedna přes druhou. Hlasitě šplouchají. Pohlcuje nás nekonečná energie vody.

I když se teprve dostáváme do tempa, v hlavě mi už zní Nedvědi…

Notuji si: „Tulácký ráno na kemp se snáší, za chvíli půjdem toulat se dál…“

Z tohoto krásného rozpoložení mě vytrhuje výletní vláček a za ním cyklisti. Vůbec je to tu najednou takové výletní místo.

Nalevo od nás se přes Dyji klene úžasný bílý dlouhý most. Elegance v jednom.

Na silnici, asi se to tu hemží dětmi, nápis:

„Děti, pozor! “

Muž se na mě obrací:

„Prý si máš dát pozor!“

„Ha ha ha…“

Zčista jasna manžel hlásí:

„Naproti nám jde parta kobylek.“

Opravdu. Desítky dětí v černých tričkách kráčí proti nám. Vedoucí jim cestu zpestřuje. Ruce nahoru, rozpažit, zpívají. Z reproduktoru jim do kroku hraje rap. My si kdysi zpívali „Okolo Hradce…“, dnešní děti pochodují na duc-duc.

A baví je to úplně stejně.

Najednou se ozve do vysílačky:

„Pozor, jede auto!“

Takže to slyší i ti vzadu. Ti to mají ale vychytané!

Za nimi pospíchá další vedoucí. Ptáme se, jak se jmenují, odkud jsou, že jich je celá kupa?

„Jsme Okresní sdružení hasičů Břeclav, a to nás je teprve polovina! Jdeme ještě pro druhou,“ směje se slečna.

A my pokračujeme stále lesem po asfaltce. Kamínky nám krásně křupou pod nohama. Miluji ten zvuk. Opět se ponořujeme do ticha lesa.

Avšak jen do té doby, než nás míjí slečna se dvěma pejsky. Jeden poštěkává, druhého tahá za takový ten gumový kroužek.

Směji se: „Také bych se nechala takhle táhnout.“

U rozcestníku Švýcarské údolí měníme zelenou za žlutou a odbočujeme na Chvalatice. Tak tam se těšíme už od rána, protože jsme dostali echo na úžasnou občerstvovnu.

Jak na FB Stezky Českem, tak i z minulého setkání s manžely Helenou a Milanem z Uherského Brodu.

Zase jsme se zapovídali a přehlédli žlutou. Naštěstí se vracíme jen kousek. Nemrkla na nás, potvora ze dvora.

Vedle nás si pobroukává Štítarský potok. U retenční nádrže Štítary stojí krásná dřevěná útulna od Lesů ČR. Vymazlená. Dokonce i s místem na přespání.

Tak mě právě napadá: „Kdybyste nás někdy potkali na Stezce, můžete si myslet, že spolu nemluvíme. Manžel je totiž často kus za mnou. Fotí a dokumentuje úplně všechno.“

A tak si já, langsam, dál prorážím cestu mačetou.

Pitná zastávka. Já, jak hůř slyším, zpozorním a rozhlížím se. A s radostí, že něco slyším dřív, oznamuji manželovi:

„Slyším nějaké hlasy!“

Manžel nevěří svým uším: „To kručelo tvoje břicho!“

„Fakt??“ Směju se jako blázen.

A jak jsem v tom úsměvném rozpoložení, vzpomenu si na Soňu. Máme se na co těšit. Nedivím se, že si Soňu Stezkaři „předávají“.

Manžel má oči a uši všude. Ukazuje mi veksly. To prý není Stezka Českem, ale Stezka zvířátek. Z křoví jedna díra a přes cestu do křoví druhá díra.

Přechod pro lesní zvěř.

Přecházíme hlavní silnici a zaplouváme hned do zeleného tunelu. První samoobsluha na cestě. Pěkně v řadě žluťoučké sladké špendlíky. Mňam, příjemné osvěžení.

Manžel vtipně podotkne: „Špendlíkový větrolam.“

Pokračujeme hustým mlázím mezi poli. Z jedné strany zlatavě posekáno, na druhé se zelená na lepší časy. Podél cesty tvoří hadinec nádherný modrý pás a kolem nás to jen bzučí.

Čmeláci si tu otevřeli vlastní cukrárnu.

Jsme první den na cestě 15. etapy Stezky Českem – Česká Kanada a dochází mi, že je to zase tady. Ono z ničeho nic skočit s bágly na zádech na 30 kilometrů, je prostě znát.

Potřebuji si odpočinout, ač kousek od Chvalatic.

Odpočívadlo mě láká. Položím hlavu manželovi na nohy.

„Ulehl na mě můj věk.“

„Na MĚ ulehl tvůj věk,“ směje se. „Vstávat, Soňa čeká!“

To mě zvedne.

Plni radostného očekávání se vrháme na cestu. Muž jen tak mimochodem mávne rukou doprava:

„Nějaká pěšina dolů…“

A ejhle! My jsme po ní měli jít.

Vracíme se.

Cesta vede strmě z kopce. Chvíli jsem nedávala pozor, šlápla na kamínky a už jsem jela, jen se za mnou prášilo.

Vyskočím jak srna brna. No, s báglem na zádech spíš jako ta brna.

Přicházíme ke Chvalatické zátoce s malými chatkami na břehu. Klídek, lodičky na vodě. Takhle si představuji nedělní siestu. A my ji budeme mít za chvilku u Soni.

Vcházíme na útulnou zahradu a Soňa se už na nás směje:

„Vy jste mi psala, viďte? Schovala jsem vám poslední porce kulajdy. Posaďte se, kam libo a hned vám ji přinesu.“

Usazujeme se na zastřešené terase a za chvíli už před námi stojí kouřící kastrůlky s vyhlášenou kulajdou. Máme boule za ušima. K tomu domácí ledový čaj pro mě, pivko pro manžela.

Soňa nabízí lokše a manžel se detailně zajímá, jak se připravují. Tak mu to trpělivě vysvětluje.

Objednáváme kávu a cheesecake. Soňa podává dort manželovi s vážnou tváří (a přitom se uculuje):

„A tady hned recept pro manžela.“ A odrecituje mu přesný postup.

Směju se.

„Že to mám těžký? To mám doma každý den.“

Soňa mrkne šibalsky na mě, pak na manžela:

„Máte to veselý, pořád se smějete.“

Je nám tu blaze. A čím déle u Soni sedíme, tím víc nám dochází, že tohle není jen místo, kde se najíte. Za tímhle zastavením je příběh.

Zajímá nás, jak vlastně vznikla myšlenka Zastavení pro pocestné.

„K tomu mě přivedli Stezkaři. Když vyšli ten kopec k nám, padli pod kaštan a chtěli vodu. Tak jsem jim nosila vodu a pak jsem si řekla. Tak zkusím občerstvení, když pořád nosím tu vodu,“ usmívá se Soňa.

A tak z několika sklínek vody pro unavené poutníky vzniklo místo, kam dnes Stezkaři chodí s jistotou, že je čeká něco dobrého.

Jenže to není všechno. Soňa se pustila i do stavby ubytování.

„Loni se mě Stezkaři začali ptát, jestli by u nás nemohli přespat. A tehdy mě napadlo postavit ubytování. Bez nich by mě to nikdy nenapadlo,“ sdílí Soňa.

A zrodilo se stylové ubytování.

Soňa je další z těch lidí, kvůli kterým Stezka Českem není jen čára v mapě. Je to cesta plná lidských setkání.

Děkujeme za vlídné přijetí a vynikající kuchyni s ještě úžasnějším servírováním. Nechybí ani dřevěné tácky či lžičky.

To se jen tak nevidí.

Spokojeně odcházíme, a aniž bychom opustili Chvalatice, naše kroky míří k minibaru Švestkový sad. Procházíme menší švestičkovou alejí a otevíráme dřevěný půlkulatý poklop. A pod ním pochutiny a prý i hruškovice!

Vrhnu se na pětilitrovou láhev, a protože tu nejsou štamprlátka, odmontuji víčko z mé plastové lahve a nalévám. Ráda ochutnávám místní srdcovky. Jenže nalévám vodu.

Hruškovice došla.

Tak kupujeme prosečko, platíme QR kódem, zaklapneme poklop a děkujeme.

Tento milý nápad uvedli do praxe místní patrioti a sází na lidskou poctivost, stejně jako jiné samoobslužné bary. Krom toho tu vybudovali moc pěkné odpočívadlo.

Cestou vcházíme do Oblasti bez stresu. Alespoň na to upozorňuje cedule připevněná na stromě. A my už víme, že je to „práce“ naší milé Soni, která právě sem ráda chodí dobíjet energii a ceduli sem umístila právě ona.

Ponoříme se do klidu. A doslova se oba odpojíme. Oblast bez stresu nás pohltila. Jenže netrvá věčně. Najednou přímo za námi nějaký hlas.

Vyjeknu.

Výjimečně i manžel. A přímo mezi námi projedou cyklisti. To jsme je pobavili! Ale sympaťáci, smějí se.

Naučná stezka Rotunda nás dovede skutečně k rotundě pamatující dávné časy. Načež rotundu střídá památný buk na křižovatce lesních cest mezi Chvalaticemi a hradem Bítov. Byl vysazený v polovině 19. století na bítovském panství během působení hraběte Jindřicha Dauna.

U Staré pily se dáváme do řeči s manžely Urbánkovými z Pardubic a jejich dvěma kluky. S Petrou zjišťujeme, že máme stejné batohy. A když se dozví, že jdeme od Aše, ale po etapách, protože jsme přece jen „měkký“, rozesměje se:

„Já bych chtěla být takhle měkká ve vašem věku.“

Culím se. Taková slova vždycky potěší. A vlastně je to přesně ono. Myslím, že na Stezce není důležité, jestli jdete od Aše až k Bukovci, anebo si ji poskládáte po etapách. Důležité je, že prostě vyrazíte.

Řeč přijde i na Rybičky na cestě. Maminka, která putuje s pěti dětmi a o svých cestách na FB Stezky Českem krásně píše. Sledujeme je a Urbánkovi také.

Dozvídáme se, že Petra s Marcelem jezdí k babičce jen kousek od nás. A uvědomíme si ještě jednu věc. Kdybychom před chvílí nepřešli odbočku, vůbec bychom se nepotkali.

Večer nám navíc píšou, že se na ubytování setkali s Rybičkami na cestě, o kterých jsme spolu před pár hodinami mluvili. To prostě nevymyslíte.

Rozloučíme se. Jenže po pár minutách zjišťujeme, že jsme vyrazili špatným směrem. Vracíme se a ještě kousek si společně popovídáme. Na křižovatce se smějeme, že se loučíme už podruhé.

V Bítově U Tesařů si dáváme výborného, dobře nachmeleného Tesáka. Až večer manželovi docvakne, že Rybičky na cestě seděly v restauraci jen pár metrů od nás. On, coby věčný pozorovatel, si jich všiml, já ne.

To mě opravdu zamrzelo.

A my dále míříme na vyhlídku Čertici s naopak božím výhledem. Vyhlídka nabízí kouzelný pohled na protější zříceninu hradu Cornštejn tyčícího se nad meandrující Dyjí, ale také zátoku Horka či na rozhlednu Rumburak.

Z vyhlídky padáčkem dolů, přecházíme most a vyhlížíme nad vodou krásné panorama hradu Cornštejn.

Pokračujeme po asfaltce, znovu přecházíme Dyji a pro změnu na nás na obzoru vykukuje hrad Bítov. Vlnky pod námi jsou dnes tak jemňoučké, že mě až zastaví a pozoruji jejich mihotání.

Vlní se tak, že vypadají jako bublinková folie.

Kozí stezka - prý je jen pro zdatné turisty. Za mostem odbočujeme doleva. Míjíme chatičky, které jsme před chvílí obdivovali z mostu. Moje nohy už ale připomínají spíš kuří nožky.

Kozí stezka dá zabrat.

Manžel mi občas poskytuje záchranu, jelikož ví, jaká jsem trpalína. Protože jak můžu, tak sebou plácnu a jsem na zemi raz dva.

Ostatně jedno svezení už mám dneska za sebou.

Z Kozí stezky vycházím s úlevou. Jenže předčasně. V lese vcházíme přímo do místa plného drobných potvor, snad jsme jim říkávali muňky. Nalézají mi do vlasů, do očí i za krk. Mám jich plné nohy. Nejde se jich zbavit a už vůbec ne je vyklepat.

Mávám rukama, stříkám repelent a mám pocit, že jsem je jím ke vlasům jen přilepila.

Na silnici mi je manžel jednu po druhé vybírá z vlasů. Připadá mi jako opičí máma, která svému mláděti vybírá blechy. Sundal jich snad padesát a další během cesty po vlasech ještě slaňovaly. Brrr…

Je šest večer a v nohách máme téměř 27 kilometrů. Přes Oslnovice scházíme ze Stezky směrem do Uherčic. Při plánování trasy bylo totiž ubytování v Podhradí, které je na trase Stezky Českem, už obsazené.

Čeká nás ještě asi pět kilometrů. Vedle cesty září fialový lán svazenky a podvečerní světlo mu dodává skoro pohádkovou barvu.

Podél zámeckého parku docházíme do Uherčic. Večeři stíháme na poslední chvíli. A protože jsme ubytování ve Velocypensionu, každý pokoj tu nese jméno slavného cyklisty.

My spíme u Jana Smolíka.

Ale smolíka jsme ten den opravdu neměli. Stačila jedna přehlédnutá odbočka a rozběhl se řetězec setkání, která bychom jinak nezažili.

A právě proto máme Stezku Českem tak rádi. Kilometry se jednou zapíšou do tabulky, ale tyhle chvíle si neseme s sebou.

A co nás čeká zítra? Česká Kanada nám ukáže úplně jinou tvář.

Zdroje: vlastní, web Stezky Českem, FB Chaloupka u cesty