Stezka Českem: Poslední den na jižní Moravě nám přinesl čtenáře, ochranáře i záchranu hůlek

Měl to být jen klidný dojezd naší etapy v Podyjí. Jenže Stezka Českem nám znovu dokázala, že nejkrásnější na ní nejsou kilometry v nohách ale lidé, které potkáte.

Během jediného dne jsme zažili setkání, která nám vehnala slzy do očí, lekci od ochranáře přírody a záchrannou akci naší zapomenuté výbavy.

Z ubytování U Čabalů zamíříme k rybníku. Z rákosí se ozývá hlasitý žabí koncert a z dálky se přidává kohout. Poslední den v Podyjí začíná překvapivě klidně. Po včerejších starostech je to balzám.

Míjíme dvě stě let starou Záhumenní lípu, ale největší radost mám z něčeho jiného. Dívám se na manžela. Vypadá zase jako vždycky.

U rozcestníku Pod Čížovským vrchem najednou slyším, jak manžel volá:

„Dále, dále!“

Ohlédnu se a vidím, že si povídá s datlem.

Nebe jasné, manžel také jasný. Po včerejším otoku v obličeji ani stopy.

Cesta se různě kroutí a sluníčko vystrkuje své zlaté drápky.

Plácnu se do čela! A hned na to posílám e-mail ubytovatelce. Včera nám vyhradila polici ve velké lednici, kam jsme slavnostně umístili jednu plechovku piva. Abychom ji tam ráno zapomněli.

Šla s námi až z Jaroslavic.

A tak prosíme, ať ji věnuje někomu dalšímu.

Z Čížova se ozývají zvony.

Chvíli pozorujeme zlatohlávka s doprovodem, zabořeného do květu chrastavce 😮

Míříme na vyhlídku Hardegg. Byli jsme tu asi před třiceti lety a jsme zvědaví, jestli nás okouzlí stejně.

Podle itineráře Stezky Českem je to téměř povinná odbočka. A brzy pochopíme, proč.

Cestou zdravíme partu turistů – seniory na výletě, jejichž vedoucí na nás volá:

„Stezka Českem! Já vás znám, sleduju vás a už se těším, až si o vás zase přečtu.“ Smějeme se a zdravíme se navzájem. Jsou ubytovaní v Lanžhotě a zítra se chystají na vinici Šobes.

Tam jsme byli včera.

Paní Blaženka z Ostravy nám přeje spoustu šťastných kilometrů. Obdivujeme, jak aktivně sleduje FB Stezky Českem!

Blaženko, zdravíme Vás.

Z vyhlídky se vracíme na asfaltku a doprovázeni šuměním řeky pokračujeme kousek do Rakouska omrknout hraniční přechod. Aniž bychom to tušili, čeká nás tam překvapení.

Dáváme se do řeči s Jardou, ochranářem přírody. Vypráví, že právě tady žijí všechny čtyři druhy užovek. Když ukazuje stromovku, dodává, že jde o přísně chráněného hada.

„Ta je chráněná. Kdyby vám prokázali úmysl, tak to jsou čtyři roky natvrdo!“

Pak nám ukazuje ještěrku.

„Zmije tu není, bát se nemusíte – tady je na ní moc sucho a teplo.“

Seznamuje nás i s tím, jak vlastně vznikl Národní park Podyjí. A během chvíle nám o zdejší přírodě poví víc než leckterá naučná tabule.

Měli jsme pocit, jako bychom absolvovali soukromou komentovanou prohlídku Podyjí.

Srdečně se s Jardou loučíme a nakoukneme na most přes Dyji. Pod ním teče průzračná řeka. Přelévá se přes dlouhé učesané zelené koberce, které se vlní v proudu jako vlasy divoženky.

Na hladině se mezitím odehrává hotová labutí idyla. Celá rodinka pohromadě. Krásný pohled! Máma pečlivě dohlíží na osm huňatých labuťátek a táta tuhle flotilu jistí zezadu.

Kousek se vracíme a odbočujeme na úzkou pěšinku do kopečka na pěší okruh po zelené. Čeká nás Pašerácká stezka, na kterou se moc těším. Itinerář Stezky udává, že se jedná o exponované místo a jen pro zdatné turisty bez strachu z výšek.

Tak to je výzva!

Pěšina se vine vysoko nad Dyjí. Pod nohama kameny, kořeny a místy jen úzký pruh země. Občas stačí podívat se dolů a člověk pochopí, proč itinerář varuje před strachem z výšek.

My jsme si tenhle úsek užili náramně.

A čekalo nás tu i překvapení ze zvířecí říše. Na Pašerácké stezce nám zapózovala ještěrka, ale nechala se vidět i užovka.

Potkat ji v Podyjí je opravdový zážitek. Kvůli tomuhle setkání jsme na chvíli zapomněli i na kilometry.

Pokračujeme po stezce. Podlézáme popadané stromy, přelézáme kameny, kořeny. Zatím kráčíme v dosahu podél Dyje a k tomu nám vyhrává ptačí orchestr. Kolem nás se tyčí skály.

A tady skřítci, které manžel nikdy neopomene.

A další…

Přicházíme na vyhlídku Ledové sluje s nádherným výhledem a vysokým obeliskem:

„Věnováno nejjasnější paní hraběnce Mniszkové.“

Obelisk tu stojí od roku 1860 a legenda praví, že v jeho základech je zazděný hrnec mincí a pahýl borovice, která původně stála na vrcholku skály.

Do Vranova nám zbývá posledních pět kilometrů. To nám to pěkně utíká, ani nechceme. Protože naše putování dnes končí. Jenže nevíme, že nám připraví ještě pěkných pár překvapení!

Mezitím se zastavujeme u Mahrovy studánky, jejíž vodu ochutnají prý jen dobrodruzi, mezi které se nepočítáme. Není totiž pitná.

Přecházíme dřevěný mostek hraběnky Heleny Mniszkové a z lesa vlastně vůbec nevycházíme.

Jakmile se nám nabídne Hamerská lávka, vyjeknu. Až se mi podlamují nohy, jak ji muž jen svou chůzí rozhoupe.

Blížíme se podél řeky do Vranova nad Dyjí. Na druhé straně řeky pozorujeme první domky. Vracíme se zpátky do civilizace. Ach jo.

Ve Vranově oslovujeme mladý pár s kočárkem:

„Kde se dá prosím dobře najíst? Je neděle a v info centru mají zavřeno.“

Paní se nám ochotně věnuje. A dokonce se ptá, jestli upřednostňujeme klasiku nebo pizzu či cizí menu?

„Klasiku,“ odpovídáme svorně.

„Pak je to jednoduché. Dobře vaří v Country salonu, určitě si tam pochutnáte. A za dobrou cenu.“

Pán se ptá, kde dnes spíme a hned na to doporučuje ve Znojmě návštěvu zámku ve večerních hodinách s ochutnávkou vína.

„Nejste náhodou z toho infocentra?“ ptám se. „Vy byste se tam oba hodili,“ smějeme se.

Jo, a později jsme se dozvěděli, že to byli snad manželé Vranovští z Vranova nad Dyjí. Prý kde jinde by měli bydlet?

Country salon opravdu nezklamal.

Odměnili jsme se báječnou svíčkovou a znojemskou s péřovými houskovými knedlíky. Výtečné! A s plnými břichy spokojeně zamíříme přes most pro razítko Stezky.

Na mostě proti nám jde manželský pár. Paní Jitka se překvapeně ptá:

„Jste to vy? Já vás sleduji a vaše články mám za odměnu. A představte si, že už druhý den jsem měla pocit, že vás potkáme. A stalo se!“

Nevěříme vlastním uším. Jitka pokračuje:

„Moc Vám fandíme. My zatím trénujeme. Dnes necelých deset kilometrů v okolí Vranova a večer projížďka na kole.“

Její manžel s úsměvem dodává:

„Při našem putování jsme už hodněkrát narazili na Stezku Českem. Brzy také vyrazíme na naši první trasu.“

Než se stačíme rozloučit, přichází přes silnici další pár se psí slečnou Barunkou. Jsou to Helena a Milan z Uherského Brodu.

„My vás jdeme také pozdravit,“ smějí se. A pak nám řeknou věc, která nám vyrazí dech:

„Vy jste nás tak namotivovali, že jsme také vyrazili!“

Přijde nám to až neskutečné. Dojalo nás to.

„Nejdřív jsme četli články na Seznamu a pak se půl roku chystali,“ vyprávějí. „Řekli jsme si, že zkusíme, jestli to zvládneme. Vloni jsme poprvé vyrazili na etapu Valašské Klobouky – Javorník. Letos pokračujeme Mikulov – Vranov a dál na Novou Bystřici.“

A možná se zase potkáme, to by byla bomba! Protože v září chtějí dát 16. etapu, na kterou se také chystáme. Tak nás třeba čeká další milé překvapení.

Krásné zážitky jdeme umocnit do nové kavárničky Fakt Kafe – právě tam, kam nám také doporučili Vranovští. A opět ne náhodou! Jenže to právě teď netušíme.

Fakt Kafe funguje teprve krátce. Povídáme si s majitelem a připadáme si tu jako doma. Až na to kafe. Takové fakt doma nemáme. Vynikající! Přejeme, aby se dařilo a káva pořád takhle skvěle chutnala.

Loučíme se a naše poslední kroky vedou na zastávku, ze které odjíždíme do Znojma, přespíme a frčíme domů. Konec etapy. Tak jsme se rozněžnili z těch úchvatných setkání a kávičky, že jsem ostražitost poslala na dovolenou.

Naproti zastávce Policie ČR vychytává řidiče a kontroluje auta. Jen to zavnímám. Nastupujeme do autobusu a ty úžasné chvíle ze setkání v nás stále doznívají.

Pak se podívám na ruce.

Jen rukavičky.

Hůlky nikde.

Zůstaly na zastávce.

Co teď? Jsou to už moje oblíbené holky a moc by mě jejich ztráta mrzela. A také nebyly zrovna levné. Napadlo mě zavolat v souladu s heslem „Pomáhat a chránit“ na Policii Vranov.

Třeba budou ještě na té zastávce.

Číslo nedostupné.

Manžel radí:

„Zkus Fakt Kafe!“

Na to, že jsou krátce v provozu, číslo jsem na netu našla. Slečna je ochotná:

„Jasně, hned pro ně běžím a zavolám vám.“

Poposedávám a čekám. Zvoní telefon.

„Máme je! Kdy si pro ně přijedete?“

„Moc děkuji. Vystoupíme ve Znojmě a autem se vrátíme do Vranova. Do osmi hodin určitě.“

„Anebo víte co?“ na to slečna.

„Zítra jedu do práce do Znojma, tak vám je ráno přivezu do hotelu.“

Říkám si, že se mi to snad zdá. Nezdá. Pokračuje:

„Ale teď mě napadá. Jsou tu známí, kteří za půl hodiny jedou do Znojma.“

To už bylo na mě moc. Telefon převzal manžel a dovyřídil mé zapomenuté hůlky.

Měla jsem radost.

A to jsem si připomněla historku Ály – jedné ze sester, které jsme potkali na Stezce Podyjím. Jak zapomněla hůlky v autobuse a čekala na ně dvě hodiny, než se bus vrátil. Zasmáli jsme se tomu. Tak se, Álo, můžeš znovu zasmát.

A moc vás, sestry na toulkách, zdravíme.

A všechny, které jsme na této nádherné etapě Podyjím potkali.

Když jsme ráno vyráželi od rybníka, mysleli jsme si, že nás čeká jen poklidný závěr etapy. Místo toho si domů odvážíme mnohem víc než dvacet pět kilometrů v nohách.

Odvážíme si příběhy lidí, které jsme cestou potkali.

Budeme vzpomínat na Jardu, který nám s nadšením vyprávěl o Podyjí a jeho užovkách. Na paní Jitku a jejího manžela, kteří nás poznali na mostě. Na Helenu a Milana, kteří nám udělali obrovskou radost, když řekli, že jsme je motivovali vyrazit na Stezku.

A také na ochotu lidí z Fakt Kafe, díky kterým se moje zapomenuté hůlky ještě ten den vydaly za námi.

A právě kvůli takovým dnům se na Stezku Českem vracíme. Nikdy totiž nevíme, koho potkáme a s jakým příběhem se budeme vracet domů.

Podyjí máme za zády, ale naše cesta pokračuje. Už brzy nazujeme boty znovu a vyrazíme dál – do krajiny hlubokých lesů, rybníků a skal, kde prý člověk na chvíli zapomene, že je pořád v Česku. Čeká nás Česká Kanada.

Pokud jdete s námi od začátku Stezky Českem – 14. etapa Podyjí:

👉 Den 1: Poznaly nás podle Seznam Média. A pak se začaly dít zvláštní náhody

👉 Den 2: Klidná etapa podél Dyje a pak den plný nečekaných událostí

👉 Den 3: Ráno jsme řešili zdraví, večer jsme děkovali za všechna ta setkání

Zdroj: vlastní, web Stezky Českem, countrysaloon