Článek
Ráno, které začalo na poště
Vycházíme z Hrabětic. Je druhý den našeho putování etapou Podyjí na Stezce Českem. Bingo, v půl osmé mají na poště otevřeno! Bohužel pohledy měst nemají. Velikonoce už byly, do Vánoc daleko, vybíráme alespoň „měňavého“ pejska.
Na lesklý křídový papír se ale psát nedá. Nakonec přikupujeme obálku, štěně jsme vložili do boudy a pozdrav našim mladým napsali na obálku.
Děkujeme paní za vstřícnost a pokračujeme dál. V mysli stále zní božská symfonie nad včerejší večeří – líčka na červeném víně. Ňamina.
Myšlenky na jídlo ale rychle střídá pohled na okolní přírodu. U cesty se do široka otevírají sytě fialové květy divokého slézu
Asfaltka, která neodpouští
Tu zrovna nedoporučujeme, ale nechceme se vracet, protože nás tlačí čas kvůli dalšímu ubytování. Ke sluníčku vděčně své špičaté listy vzpíná mladá kukuřice.
Zleva k nám doléhá šumění vody. Všímáme si jakéhosi mostu utopeného v zeleni, kterým protéká voda. Patrně závlahový systém.
Zvuky projíždějících aut přerušuje ptačí koncert, který se na nás hrne ze všech stran. Míjíme lípy obsypané medově voňavými květy.
Detail rozkvetlé lípy, která provoní celé okolí a nabízí léčivou sílu přírody
Rybníček, žáby a káva, kterou jsme neplánovali
My jsme ti kafíčkáři, ale máme smůlu. Benzina v Hevlíně nevaří, posílají nás do Flopu. Ubíráme se zkratkou okolo rybníčku. To je ale nádhera. A ještě do toho kvákají žáby. Rybníček jako z pohádky.
A můj princ vedle mě.
A stačilo jen pár kroků stranou.
Poklidná hladina rybníka v Hevlíně obklopená zelení. Ideální místo pro odpočinek
Martina a zavřené dveře, které se otevřely
Pohled v obchodě na automat na kávu mě rychle přesvědčí, že nechci kávu za každou cenu. Všude je navíc ještě zavřeno, otevírají později.
Nakonec odvážně vstupuji do restaurace, kde jsou otevřené dveře a vychází skupinka lidí.
Na recepci stojí pán u pultu, shromažďuje klíče.
„Můžu vás poprosit? Uvaříte nám prosím pěkně kávu?“
„Já jsem průvodce polské skupiny,“ směje se na mě. A posílá nás dál do restaurace, ať si vezmeme, co po nich zbylo.
Motýl s ranním osvěžením nemá problém jako my. Detail motýla čerpajícího energii z lučního květu
To si úplně nedovolíme, ale zkouším to ještě u servírky.
Martina vlídně pokývá hlavou: „Sice máme zavřeno, ale pojďte dál. To znám… taky si ráno musím dát kávu.“
Za chvíli máme na stole turka. Jednoduchý, silný, poctivý.
Sedíme, smějeme se a najednou se z obyčejného rána stane úplně jiný začátek dne. Tohle na Stezce milujeme.
Když odcházíme, Martina nás ještě dobíhá ven s hůlkami, které jsem v restauraci zapomněla.
A pak už jen její hlas za námi:
„Třeba se ještě někdy potkáme.“
Milujeme divy přírody. Zde například Kuliočko ušaté 😃
Dyje, most a návrat na Stezku Českem
Přecházíme po mostě. Pod námi tiše šumí Dyje. Nikam nespěchá. A my se právě tady napojujeme na Stezku Českem. Za mostem odbočujeme doprava. Opouštíme ruch civilizace, který už stejně nevnímám, protože jsem napojená na přírodu.
Poklidný tok řeky Dyje lemovaný hustou zelení stromů
Můžeme si vybrat – po panelce s travnatým pruhem uprostřed anebo podél Dyje. Blízkost řeky vyhrála. Vnímáme jemné ševelení řeky. Ptáci ve větvích si pohvizdují.
Dřevěný strážce Dyje číhá v husté trávě na břehu řeky. Příroda občas dokáže vytvořit neuvěřitelná umělecká díla
Stezka Českem: Když se krajina ztiší a my taky
Manžel jde za mnou. Ohlédnu se. Opět klečí a fotí kytičky. To on je ten, který dokumentuje naše články za každého počasí. A já si tak jdu v tu chvíli sama. Šustím si travou a v hlavě opět jasno.
Máme to s nebem podobné. Je mezi námi jasno. Nic mě netíží, nic nebolí, jen se tak brouzdám. I jsem odepla hůlky a užívám si procházku kolem řeky. A Dyje posílá z břehu vůni černého bezu.
Proudí krajinou jako duch z kouzelné Aladinovy lampy.
Štěbetalky se stále činí. Stříbřité lístky vrby povívají ve vánku. Na nebi nás sledují dvě velké zvědavé oči.
Ozval se bažant. Ptám se manžela:
„Jak dělá bažant?“
Ale strýček Jedlička jen mávne rukou a už cílí na další kytku.
Došli jsme k protipovodňové hrázi a stanuli na jejím vršku. Před námi se doširoka rozlilo modrozelené moře vlnící se pšenice. To je vám taková nádhera to pozorovat. Opravdu si připadám jako u moře.
Usmívám se. Míjíme hraniční patník č. 21 – mé šťastné číslo jde se mnou.
Kukačka a vzpomínky, které nejdou zastavit
Okolo nás třepetají křídly malí hnědí motýlci doprovázení vážkami. Od vody se elegantně zvedla volavka. Kukačka neúnavně kuká.
Připomnělo mi to dávnou příhodu se synovcem, když ještě neuměl vyslovit „k“. A s oblibou opakoval: „Tútačta zatútala.“ Občas se tomu zasmějeme ještě dnes.
Stejně jako mně, když jsem jako malá poprvé uviděla krávy na pastvě:
„Jůůů, to sou ale veltý tózy!“
Řebříček zdobí letní meze svými drobnými bílými kvítky, které vypadají jako jemná krajka
Mezi Rakouskem a Moravou
U pěkného dřevěného mostu dáme svačinku a přecházíme přes Dyji do Rakouska.
Pohled na líně tekoucí Dyji pod blankytnou oblohou
Druhou stranu břehu obklopují pásy šalvěje, na kterých se ve větru jako praporek třepetají bělásci.
Pořád se něco děje. Jsme zase zpátky na Moravě a při cestě objevujeme první řopík.
A o kousek dál lanový most přes Dyji. Tak si na něho hupsneme, abychom se pokochali houpavými kroky a potěšili pohledem na zadumanou vodní krasavici.
Pozorujeme peřeje, které posílají dál bílé bublinky.
Řadí se do formace špiček jako vlaštovky.
A potkáváme další objekt lehkého opevnění s přístavkem. Otevřeno je nepravidelně. Po předchozí domluvě si ale můžete řopík prohlédnout.
Manžel neúnavně poletuje s foťákem za temně modročernými motýly v poli plném pšenice. A pak, že jim pšenka nepokvete. Když jsem se k nim přiblížila, všimla jsem si, že mají dlouhatánský ocásek.
Takže oprava – manžel fotí vážky.
Manželovi se podařil krásný záběr – kovově modrá motýlice, která patří mezi ty nejkrásnější vážky
Když žaludek přebírá velení
Polňačka nás vyvedla na poslepovanou asfaltku a žaludek škemrá o kus žvance. Nasadím tempo.
„Halo halo,“ volá za mnou manžel.
„Křižovatka. A ty jdeš rovně!“
„Támhle je kostelíček,“ máchnu rukou dopředu.
„No jo, ale tam my nejdeme.“
„Čert, aby se v tom vyznal!“
Přehodím výhybku a nasměruji si to do Jaroslavic. Je zhruba půl jedné a v nohách máme asi 18 kilometrů.
K tomuto kostelíčku do Hrádku jsem měla namířeno. No řekněte, ten si o návštěvu přímo říká 😉
Stezkobox a číslo 727
Bum bác! Překvapení na cestě. Milník Stezky Českem a Stezkobox. Velká bedna na kód. Manžel chvíli zápasí, cvaká a cvaká… a pak konečně otvírá víko. V boxu je všechno, co k Stezce patří – drobnosti od poutníků, razítko, místo pro vzkaz i pohledy.
Známku hradíme QR kódem a do našeho deníčku vtiskneme razítko Stezky Českem.
Posíláme pohled našim mladým – ze Stezky, s logem, jako malý kousek cesty, který jim přistane ve schránce.
Následuje „povinné foto“ u milníku. Na nejzápadnější bod už nám zbývá jen 727 kilometrů. Je zvláštní dívat se na to číslo. Ještě nedávno jsme měli před sebou celou Stezku. Teď už odpočítáváme poslední stovky.
Milník Stezky Českem. Na západ nám zbývá už jen 727 kilometrů
Stezka Českem: Cesta do Jaroslavic
Zapískala žluna. Procházíme v Hrádku skrz stanoviště vodáckého kempu. Je pátek. Co myslíte – měli otevřeno?
Ano, v sobotu-neděli.
Tak trochu už cítím plosky nohou. Potřebuji vzpružení, a to přichází jako na zavolanou. Vedle nás na poli zavlažují. A jak zavane vítr, jsem zavlažená taky. Je až s podivem, jak daleko vítr zanese tu jemnou spršku.
Vkročujeme na hráz Jaroslavického rybníku. Dolní (Zámecký) rybník je druhým největším rybníkem na Moravě. Voda hlasitě šplouchá a cestu nám zkříží asi čtyři desítky mladých kachen.
Kráčejí v dlouhém zástupu, jako by měly dokonale nacvičený pochod. Na hrázi mají přednost a my jim ji bez váhání přenecháváme.
Jaroslavice a Penzion Podzámčí
Konečně Jaroslavice! Tak tady jsme si velmi pochutnali a příjemná servírka nás odhadla, že jdeme Stezku Českem? Líbí se nám otázky:
„Skama ste?“
„Skama dete?“
Snad to píšu správně. Doplňujeme i tekutiny, moc pěkné prostředí a milá obsluha. Můžeme s klidným srdcem doporučit.
Místo s filmovou duší. Jaroslavický zámek si zahrál v Černých baronech, Andělské tváři i v pohádce Tři srdce
Odcházíme zhruba ve tři hodiny a za sebou máme necelých 23 kilometrů. Pokračujeme po zelené vlnící se, jak jinak než zelenou krajinou. Na rozcestníku Náměstí přátelství odbočujeme doprava do polí.
Jdeme po hranicích.
Zářivě fialový květ bodláku vykukuje z ostnatého lůžka. Krása i ochrana v jednom
Den, který se začal lámat
A už procházíme skrz vinice. Rádi bychom zašli na vyhlídku na hrádek Lampelberg. Jenže dotazem na ubytování zjišťujeme, že čas kvapí. Máme dorazit nejlépe do 19 hodin, pak zavírají. Takže vyhlídku míjíme a natahujeme krok, co to dá.
Pohled na Rakousko
V dálce napravo se rýsuje Znojmo. Obloha se zatahuje. Začíná mrholit. Pláštěnky na bágly, kapuce na hlavy.
V obilí se zavrtěla srnka a manžel vychytává v pšenici i maskovaného zajíce. To je úlovek!
Ušák ve střehu
Když se večer změnil v úplně jiný příběh
Sláva, jsme v Dyjákovičkách. Tolik bychom se neradovali, kdybychom to věděli. Manžel v parku fotí javor se zvláštní zdrsnělou kůrou a obhlíží ho ze všech stran, i si na něho sáhne.
Jaroslavice a jasan jasanolistý anebo že by Hejkal…😮?
Zmoklí otvíráme dveře Hotelu la Port. Ujímá se nás slečna z ubytování, ale my spěcháme celí uhonění na večeři dle dohody dojít do 19 hodin. Už je kousek po. Další překvapení – číšník se nám omlouvá:
„Neuvědomil jsem si, že je pátek a máme otevřeno déle.“
I to se může stát.
A pak už to šlo rychle.
Z ničeho nic manželovi začal otékat obličej. Strom…?
Po sedmatřiceti kilometrech jsme měli úplně jinou představu o večeru. Místo plánování další etapy jsme seděli a jen sledovali, jestli se otok zhoršuje.
Usínali jsme s otázkou, jaké bude ráno.
A další den? Mysleli jsme si, že nás čeká jen klidná etapa mezi vinohrady. Stačila jediná odbočka a celé naše putování nabralo úplně jiný směr.
Zdroje: vlastní, web Stezky Českem
Dnešní etapa z Hrabětic do Dyjákoviček . Vygenerováno z aplikace EPP Pomáhej pohybem
Pokud jdete s námi od začátku Stezky Českem – 14. etapa Podyjí:
