Článek
Vycházíme za drobného mrholení a žlutá značka se po pár krocích začíná rozpadat mezi travinami.
Cesta se ztratila.
V dálce zakokrhal kohout. To my se probudili dřív. Mžení zvládá pláštěnka na batohu i deštník nad hlavou, ale orientace už tolik ne.
Muž hudruje, že zmizela žlutá.
„Byla – tady je!“
Manžel mému orientačnímu smyslu nevěří. Dobře mě zná a vrací se. Hrdě mu ukazuji žlutou.
A takový to mohl být krásný den.
Boty šustí po pěšině
Zastavujeme u úlů na okraji lesa. Manžel je zkoumá z dálky a hned řeší rámečky, včely a všechno kolem. V hlavě mu běží starost o ty, které má doma.
Pokračujeme dál lesem, boty se obalují blátem. Občas se s jekotem sklouznu, ale ještě to vybalancuji. Nechci vyrovnat skóre na 1:1, jak si manžel včera ustlal na blátivé klouzačce.
Ňahňáme si to dál, než vyjdeme na hlavní silnici a přecházíme přes most přes slepé rameno Vešky. To vysvětluje, proč je voda stojatá a dost kalná.
Chvilku pozorujeme hru kapek dopadajících na hladinu. Kapka dopadne a doširoka se rozprostřou kolečka. Protínají se jako olympijské kruhy. A pořád dokola. Uklidňující pohled.
Nacházíme se sakra nízko
Rozcestník Za Moravou 170 m n. m. Auta tu po hlavní frčí jedno za druhým. Přecházíme přes širokou Moravu. Pod nohama proudí klidně, a přesto z ní cítíme obrovskou sílu.
Posmutněle svou červenou hlavičku vedle silnice kloní vlčí mák. Dešťové kapky ho tíží k zemi.
Mrknu dolu na boty a s hrůzou zjišťuji, že mi pění boty. Nikoliv vztekem, než si uvědomím, že jsem je včera omývala sprcháčem. Po tom zjištění se musím smát.
Manžel ukáže na strom: „Akát! Jak napíšeš A?“
Nechápu. „Jak bych ho asi napsala? Stříška –čárka,“ odpovídám.
„Ale né. V čem jsi byla dobrá? Proč si tě brali do skupinky?“
„A jó! Morseovka! Tečka – čárka,“ vyhrknu. A hned začnu manžela zkoušet.
„Jak napíšeš e – erb?“
„Dej mi pokoj, musím se soustředit na cestu,“ odpovídá manžel. Nedám, než fakt trefí alespoň jedno písmeno. A zrovna M – to jsem si pomohla.
M: čárka – čárka jako má – vá. Zamává mi a mizí…
Omamná vůně, která láká opylovače z celého okolí. Květy střemchy jsou skutečným symbolem nespoutaného jara
Po chvíli zastavujeme a koukáme, kudy se po naší slovní přestřelce vydat? Bouchne nás do očí největší modrá turistická v našem životě – v provedení 60×100 cm. Vede nás do podchodu, nad kterým vedou koleje.
Bzenec přívoz
A po pár krocích nás žlutá s modrou zase vedou do nebe.
Druhý den na Stezce Českem – Dolnomoravským úvalem
Opět se až po nos ponořujeme do voňavého lesa. A tohle mě na Stezce Českem baví. Ta různorodost. Jdeme druhý den a dnes je to už mnohem lepší. Tělo si zvyklo na určitý rytmus.
Připadá mi, že nohy jsou lehčí a duše jásavější.
Vyhlížím lesní skřítky spolu s manželem.
Duch lesa si dnes potrpí na eleganci. Našel si úžasnou dubovou mašli
Listnáče vystřídaly borovice
Jejich šištičky už mají odslouženo. Povalují se po cestě. Po planince pokračujeme dál po modrožluté. Je půl desáté a máme za sebou, co by dup, prvních šest kilometrů.
Chvíle, kdy opouštíme zvuky civilizace a vcházíme do lesa, kde nás ptáci vítají svým štěbetáním, milujeme. A vůbec nám nevadí, že kapky na kapuci bubnují jako na poplach.
Na panelce dáváme botám na chvíli odpočinout od bláta.
Zvědavě pozorujeme konipáska, jak popolítává po trávě. Z lesa se ozývá žluna. Přicházíme k rekreačnímu středisku Doly Littner, které působí, jako by odsud lidé odešli před hodinou. Jenže nikde nikdo.
Vůně borovic a božský klid. Přesně takové momenty v lese dokážou člověku okamžitě dobít baterky
Žilkův dub na Stezce Českem
A najednou nevíme kudy kam. Na každém rohu zelená. Vpravo, vepředu, vlevo. Včil mudruj! Teď si můžeme vybrat – na každém rohu jedna.
Pohled do mapy ukazuje, že se tady zelená točí. Rovně vede do Vracova, ale my musíme doleva na Rohatec.
Přála jsem si vidět Žilkův dub a když jsem před ním stála, došlo mi, že už jsme tu byli. Jako bych se vrátila v čase. Jen mi přijde líto, že tento velikán před více než deseti lety uschl.
Tak alespoň pročítám pověst o loupežníkovi Žilkovi, po kterém je strom pojmenovaný.
Rozježděnou rozbahněnou cestu od těžby vystřídala travnatá. Putujeme cestou kolem vytěžených kmenů borovic vydávajících omamnou pryskyřicovou vůni. Prodýcháváme ji snad až po paty.
Hlásím: „Povalují se tu klacíky, šišky…“ Manžel dodává: „Stezkaři…“
A okolo nás k nebi vzhlíží štíhlé borovice se zelenými čupřinami na vršku. To se jim to roste, když jsou obestlané mechovými peřinkami.
Znáte tu písničku Tam u dvou cest…?
Tam u dvou cest šumí hvozd, voní klest
Tam i já chci tě lásko vést
Tam u dvou klád, tam je laň, chodí spát
Tam i já s tebou půjdu rád…
Tak Jirka Korn jde asi s námi, přesně tak to tady cítíme. Až na to, že docházíme k rozcestníku U sedmi cest. A ukazatelem do Hodonína necelých 15 kilometrů.
Svěží detaily, které v lese často přehlížíme. Stačí zpomalit a sledovat, jak se rodí nový život
Les nás přivedl přímo k info ceduli národní přírodní památky Váté písky. Pořad Stezky Českem navrhuje svézt se vláčkem jednu stanici a Váté písky si vychutnat cestou.
My štěstí na vláček nemáme, tak pokračujeme dál po svých.
Hoňka za občerstvením. Musíte až do Hodonína!
Procházíme podchodem a rádi bychom už něco zhltli. Ráno jsme posnídali jen něco málo ze zásob.
Ptáme se místních. „Tady nic nenajdete. Motorest a obchod o víkendu zavřený a do pivnice na nádraží bych nešla. Takže jídlo až v Hodoníně.“
No, potěš Pánbu. Blíží se dvanáctá a do Hodonína to máme zhruba 4 hodiny.
Tak se kocháme alespoň krásnými starými patníky podél silnice.
Jenže těch se nenajíme. Ale neklesáme na mysli.
I když se paní tvářila odmítavě na Pivnici v Rohatci, rozhodujeme se to risknout a zajít si nějaký ten kilometr.
Přicházíme do Rohatce a procházíme okolo závodu na výrobu cukrovinek s panáčkem Pedro. Hrnu se do podnikové prodejny, ale bohužel opět zavřeno. No jo, víkend.
Ptám se pána, který vycházel z Pedra (nedá mi to) zda ví, jestli v pivnici vaří?
„Spíš ne.“
„To je jedno, tak si dáme pivo, to je taky vařený.“
Kouká na nás jako bychom spadli z višně.
Spoléháme na Pivnici na nádraží v Rohatci
Vyplatilo se nám neuvěřit předsudkům. Pivnice na nádraží je vypulírovaná na čisto do čista. Velmi příjemné prostředí dokonce s vtipnými obrázky zřejmě od místního kreslíře.
Na čepu Štatl a Starobrno a jídla mražená ohřívaná, což nám bylo úplně fuk. Hlavně něco teplého do žaludku. Byli jsme rádi za 17 kilometrů první teplé jídlo, a navíc servírováno s úsměvem.
Pivnice Na Nádraží láká k posezení. Ideální zastávka pro unavené poutníky.
Spořádali jsme guláš, dršťkovou, dobili elektroniku. Popovídali s paní výčepní a spokojení vyrazili.
Ještě se za námi neslo přání šťastných kilometrů.
Podél kolejí se vracíme na Stezku. Manžel se zadívá na oblaka do dáli:
„V Bílých Karpatech je pěkně černo!“
A hned skloní zrak ke zvláštnímu červenému pryšci.
Rohatec, květinová skříň a kaple sv. Rozarie
Ani se nenadějeme a štrádíme si to po chodníku podél silnice skrz Rohatec. Na chodníku nás zastaví květinová skříň s nádhernými kytkami. Sází zde na lidskou poctivost. Hned bych si žlutočervenou gerberku koupila.
Samoobslužná květinová skříňka v Rohatci nabízí kolemjdoucím jarní věnce, květiny a sazenice přímo na ulici
Jedna nádhera střídá druhou. Kaple sv. Rozárie z devatenáctého století, ozdobená malérečkami. To vám je taková radost pozorovat tyto kapličky. Přijde mi, jako by někde uvnitř nich tlouklo srdce.
Na Vinařské ulici, jak jinak, když míříme k Hodonínu, jsme se znovu napojili na Stezku Českem. Silnice nás sympaticky po zelené vyvádí skrze louky směr Hodonín. A od rozcestníku Perunské to máme po modré do Hodonína už jen necelých pět kilometrů.
U rozcestníku Perunské. Příroda si vždycky najde cestu. Tenhle starý rezavý ventil doslova zarostl do kmenu stromu
Dneska to pěkně odsýpá
Pokračujeme po dlouhé asfaltečce obklopení listnatou zelení kolem nás. Lipky, javor, prostě směska zeleně a do toho cvrlikají ptáčci. Opět nad námi prolétla žluna.
Občas čteme na FB Stezky Českem, jak jsou asfaltky únavné a nudné. Neříkám, že skáčeme radostí, ale když chcete, i tady si své najdete. Stačí se jen dívat, vnímat a čichat tu svěží zelenou nádheru.
Asfalt je rázem zapomenutý a cesta rychle ubíhá.
Ani jsme se nenadáli a kráčíme po stezce po hrázi řeky Moravy. Plyne vedle nás klidně a dohlédneme i na malou vodní elektrárnu.
Chystáme se do infocentra, kde nás uvítá sympatická průvodkyně a nabízí hned zkouknutí jejich malé historické výstavy.
Rádi přijímáme pozvání.
Krásné krojované panenky a vyšívané kroje jsou pohlazením po duši. To vše lemuje milý výklad. S úsměvem děkujeme a loučíme se.
Secesní skvost v srdci Hodonína
V Hodoníně nás někdo poznal
Hodonín jsme už navštívili před lety, takže se jen chvíli zastavujeme na náměstí a už nás lapí za ruku další sympaťačka:
„Vy jdete Stezku Českem? Já vás znám! A ráda vás sleduju!“
Eva z Ostravy, žena, která procestovala kus světa a spí klidně pod širákem. A vypráví nám, jak šli dálkový trek GR221 na španělské Mallorce - mořem suchých kamenů.
„Musíš mít všechno s sebou. Náročné to bylo, pak jsme dělali nějaký kaňon, kde jsem lezla druhý horolezecký stupeň.“
A věkem o kousek víc, než manžel. Velký obdiv a respekt!
„To cestování ti svědčí,“ uznale pokyvuji hlavou.
„A hlavně pohyb. Objela jsem půl světa, střídám to,“ doplňuje Eva.
Její nadšení, úsměv a radost ze setkání byly tak nakažlivé!
„Můžu fotku do článku?“
„No jasně, velká radost! A těším se, až se zase uvidíme!“
Muž drží své pocity na uzdě a je dojatý. Ze mě naopak ta radost musí ven. A když vás potkám na cestě, klidně se vám radostí pověsím na krk.
Tak Evi, máváme 😁
Tahle setkání, milí čtenáři, milujeme.
Včera jsme se potkali s paní Dášou ze Strážnice, učitelkou češtiny. Trochu mi nad mou gramatikou zatrnulo, ale byla moc milá a pětku jsem nedostala. A dnes tulačka Eva z Ostravy.
Baterky máme nabité na 200 procent!
Odpočinková luxusní káva v Hodoníně
Vstupujeme do kavárny se slovy: „Prý máte nejlepší kávu široko daleko. Doporučila vás paní z infocentra.“
„To jsou pomluvy, pojďte dál,“ směje se pan kavárník. Káva byla jedním slovem famózní. Dlouho dlouho jsem takovou nepila.
Pán se jen šibalsky usmál.
„To není jen tak, musíte tomu dát všechno.“
Pochutnali jsme si i na zákuscích, posilnili se a než se rozloučíme, ptám se.
„Kolik kilometrů je to asi do Týnce? Neříkejte víc, než deset,“ prosím úpěnlivě. „Zatím máme v nohách okolo 28 kilometrů.“
„No, jako bych nic neřekl.“
Je dobře, že netuším, že dnes asi trhneme rekord.
Propleteme se Hodonínem a už kráčíme po zelené směr Týnec. Kráčíme po jakémsi vysokém náspu, spíše protipovodňové hrázi. Po obou stranách se vlní vysoká, svátečně ustrojená, tráva.
A najednou před námi z ničeho nic vzlétne čáp a elegantně plachtí přes cestu.
Po necelých třech kilometrech od Hodonína přicházíme k rozcestníku U staré Moravy. Přecházíme přes mostek a přímo naproti v turistickém přístřešku se usadil cyklista z Tvrdonic.
Usměvavý sdílný pán. Má opravdu co vyprávět. Po hodné chvíli nás ponouká dál:
„Máte toho ještě hodně před sebou.“
„Pět kilometrů,“ říkám.
Diví se: „Vy jste se dívala?“
„Ne, já si to tak říkám, aby mi to rychleji utíkalo,“ směju se.
„No, to máte trochu víc, ale nebudu vás strašit.“
Ještě nám povypráví ze svého života a už se loučíme a spěcháme. Na jeho doporučení uhýbáme ze Stezky, protože je tam kvůli těžbě dřeva rozježděná blátivá cesta.
Jako by to s dnešními kilometry nestačilo, obcházíme ji.
Sice míjíme Mikulčice a Hradisko, ale už je známe. Ostatně to tu máme hodně proježděné na kole. Jezdívali jsme sem každoročně tak sedm let.
Jdeme po hranicích po pevné cestě. A před námi se klene jako čiperka přes řeku Moravu štíhlá bílá elegantní lávka pro cyklisty. Bílá v té zeleni kol kolem nádherně vyniká.
Na druhém břehu zahlédneme kostelík v Kopčanech. A posléze dohledám, že tento kostel stál už v devátém století. A je nejstarší stojící stavbou ve střední Evropě.
A my máme to štěstí, že ho můžeme pozorovat.
Je půl sedmé a v nohách máme téměř 37 kilometrů. Šlapeme si to podél klidně plynoucí Moravy doprovázeni zpěvem ptačího orchestru, který nepřestává ani v tuto hodinu.
Chvilku podél vody nám zpříjemnil pohled na další dva čápy.
Tak si představte, že nás dojel cyklista z Tvrdonic a zase si chvíli povídáme. My jdeme, on šlape. Začínají padat první kapky. Cyklista se do toho opře, zamává a mizí v dáli.
Po čase odbočujeme doprava a jdeme okolo Samoty u Moravy. Psi se můžou zbláznit. Do toho nám kukačka odpočítává poslední kilometry trasy. Ze solidarity překračujeme šneky chalupáře.
My si také neseme svůj domeček na zádech.
Narazili jsme na zelenou a pokračujeme po cyklo trase. V nohách máme skoro 39 kilometrů. Je 7 hodin. Manžel hlásí:
„Do cíle už jen 5 kilometrů.“
Stavidla mé výmluvnosti spadla na nulu.
Za rozcestníkem Anglická alej okukujeme parádnici – moc pěknou dřevěnou útulnu U Melasinky.
Jdeme kolem krásných statných dubů. Stojí pěkně v jedné řadě. To jsou ale bagouni!
S omluvou volám ubytovateli:
„Bohužel nestíháme, dorazíme asi po osmé. Je problém s večeří?“
„Až dojdete, tak dojdete,“ říká s úsměvem do telefonu pan Melichar.
A ještě nám v pokojíku zatopil. Není problém s večeří, ani s brzkou snídaní a prý nám ji donese na pokoj. Tak to zažíváme na Stezce Českem poprvé!
Starý brach před Týncem
Docela mi to ještě šlape, i když už spíš ze setrvačnosti. Přidáme do kroku. Manžel mě povzbuzuje. Jdeme po panelce, žádné bláto, jen poslední kilometry v nohách.
A pak už se krajina začíná tiše šeřit. Krok za krokem blíž k cíli.
Konečně – Týnec na dohled.
Je osm hodin večer, když bereme za kliku penzionu. 44 kilometrů v nohách a klid v duši. A jeden z těch dnů, kvůli kterým se Stezka Českem opravdu jde – dneska jsme nešli jen kilometr za kilometrem, my jsme si to užili.
A zítra? Pohansko i Lednici jsme nakonec stihli. Jen mezi tím vznikla jedna neplánovaná zastávka v Břeclavi, která změnila celý den.
Tohle fakt nevymyslíte.
Pokud jdete s námi od začátku Stezky Českem – Dolnomoravského úvalu:
👉 Den 0: Šla Camino pro nemocného chlapečka
Dnešní putování. Vygenerováno z aplikace EPP Pomáhej pohybem
Zdroje: vlastní, web Stezky Českem, starybzenec.cz, novinky.cz
