Stezka Českem: Mlha, bláto a 38 kilometrů, které nám Bílé Karpaty nedarovaly zadarmo

Vyrážíme něco po půl osmé. Vítá nás sice sychravé mžení, ale náladu nám to nekazí. Pláštěnky na batohy, kapuce na hlavy.

Pro tentokrát jsem upřímně vděčná za asfaltový povrch. Jít teď vysokou mokrou travou, mám boty skrz naskrz hned na prvním kilometru. Naproti na poli si ranní atmosféru užívají srnky. Ty na rozdíl od nás nevyrazily na výlet, ale na pastvu.

Míjíme větrný mlýn v Kuželově, kterému místní neřeknou jinak než větrák. Okoukli jsme ho už včera a má neuvěřitelné kouzlo. Definitivně se s mletím skončilo v roce 1946.

Pokračujeme podél dlouhé řady stromů po klikatící se úzké asfaltce. Napravo sledujeme úžasný zelený pruh huňatého koberce. Tvoří ho stromy mezi poli. Je tak úchvatný a jemný na dotek, až musíme zastavit.

Skutečný plyšák uprostřed polí.

Přicházíme k rozcestníku U Tří kamenů 460 m n. m. Porozhlédneme se tu, ale ne natolik, abych se sem za pár okamžiků nemusela vrátit. Jenže to v tu chvíli ještě netuším.

Odpočinkový altánek Zbojník připomíná drsnou historii zbojnických bratrů Jana a Martina Polčákových. Stačí zabořit oči do informační tabule a jako by se okolo nás tiše linula smutná balada: „Co se všechno odehrálo mezi horama, kde stojí lipka zelená…, zabili Janka Janíčka Janka místo jeleňa…“

Právě zde, na hranici se Slovenskou republikou na rozmezí kuželovského a hrubovrbeckého katastru, leží kus historie. Nacházejí se tu dva hraniční kameny. Třetí byl osazen jako „náhradní“ za odcizený v roce 1990. 

Kameny na staré cestě do Uher kdysi vyznačovaly hranici tří panství – Lichtenštejnů z Kuželova, Magnisů z Hrubé Vrbky a Uher.

To ale stále není všechno. O kousek dál objevujeme dřevěný svěcený kříž a Grygarovu lípu. V roce 2003 ji zde vysadil astrofyzik Dr. Jiří Grygar.

Duševně napojeni odcházíme. Po Kuželovsko-vrbické stezce pokračujeme spokojeně dál. Nic nám nechybí. Kráčíme zelenou přírodou plnou dobíjející energie. Co víc si přát?

Asi po kilometru mi zrak padne na ruce. Vidím jen prázdné přezky od hůlek. Hůlky nikde! Jak na ně ještě na začátku Stezky nejsem zvyklá, prostě jsem je nechala opřené u odpočívadla.

Říká se, že kde se vám líbí, tam máte něco nechat. Mně se to potvrdilo doslova. Naštěstí jsem si nadeběhla jen dva kilometry navíc. Škoda, že nordic hůlky nemají pískátko, které by se spustilo, když se od nich vzdálím.

Vracím se a pokračujeme dál s výhledy, které jsou potěšením duše. Navíc přes cestičku zasahují větve vzrostlých stromů a vytvářejí pocit, že procházíme pod živými olistěnými branami.

Info cedule upozorňuje na část lesa, která je ponechána svému životu a člověk do něho nezasahuje. Les působí divoce a neuspořádaně — rostou tu habry, lípy, duby ale i třešně ptačí.

Netěží se zde ani suché stromy. Skýtají totiž bezpečné útočiště pro vzácné druhy brouků a obojživelníků. Pro zajímavost – tento divoký typ lesa se rozkládá na ploše něco přes 4 hektary.

Ubíráme se po hranicích a vede nás červená. A kytky kolem nás. A padá mlha. Milujeme tu mlžnou tajemnou atmosféru.

Kytiček bude více než dost. Není divu, že jsou Čertoryje považované za jednu z botanicky nejcennějších lokalit široko daleko.

Dosahujeme rozcestníku Kobyla 582 m n. m. Tato cesta nebude o dramatických stoupáních a klesáních, ale už jen začátek nás přesvědčuje o nádherných výhledech.

Najednou nic nemusíte. Všechno, co vás tíží, vypustíte. A jdete s hlavou čistou jako právě narozené mimino. Vlastně se vracíme do dětství a následujeme instinkty.

No, spíše jen já. Manžel stále zkoumá mapu a naštěstí ho to naplňuje. Já jdu s heslem mapa – můj nepřítel.

Jak se na ty klikatice do mapy podívám, hned se mi zakudrnatí oči. Ale třeba se to někdy naučím.

Kobyla nabízí na okraji lesa odpočinkové vyhlídkové místo s krásnými výhledy na národní přírodní park Čertoryje.

Bílá studna 545 m n. m. Cestu lemují skupenství žlutého pryšce a my se mezitím noříme do mlhy. Spouští se liják. Nechceme riskovat, vytahujeme deštníky. Možná se někdo ušklíbne, ale my se za ně nestydíme.

Pláštěnku necháváme až na průtrž mračen. Doufáme, že ji dnes nepoužijeme.

Vítá nás Slovensko. Staneme na Žalostiné 590 m n. m. Info tabule slibuje výhled na masiv Žalostinej s rozhlednou, ale my jen zíráme do mlhy. Nechce se pustit. Drží se travin s takovou silou, až nás mrazí.

Avšak ne strachy, nýbrž bílou neprostupnou krásou a třeba i solitérem uprostřed té kouzelné mlhy.

Přes Bukovinu klesáme na Machnáč. Tady čeká kamínek s namalovaným pejskem. Beru ho s sebou na procházku. Ani neštěkne, asi už mu tu bylo smutno. Chci ho poponést na nejbližší odpočívadlo.

Člověk míní…

Pokračujeme lesem po Záhorácké magistrále pořád okolo obory. Hodně dlouhé obory. Občas se vyhýbáme blátivé cestě. I když já už jsem zablácená až po kolena. A muž samozřejmě čistý jako slovo boží. Nechápu, jak to dělá.

Manžel koukne do mapy a pak upře pohled na mě: „Tlstá hora!“ Tak jen doufám, že to patřilo jen té hoře.

Mezitím vychytává opět své lesní skřítky a parožnatce a bublinkatý strom.

Už bych si odpočala a jako by to nahoře vyslyšeli, posílají nám Koválovské lúky (pod tromi kopcami). Boží vyhlídka! Usedáme na Marošovu lafku, alespoň tak je podepsaná a občerstvujeme se.

Poté se už jen tiše kocháme zalesněnými výhledy. V dálce se vypínají Bílé Karpaty.

Pokračujeme na Čupy 574 m n. m. Vrchol je označen vysokým kamenným obeliskem. Na to, že se jedná o atraktivní turistickou lokalitu, jsme tu stále sami.

Co znamená vlastně Čupy? Může to být i čapnout si, přisednout.

A manžel to o pár metrů dál naplnil dokonale. Byť nechtěně, ale přičupnul si řádně. Na to, že jsem trpalka já, kopeček ke Kamenné búdě jsem zvládla tak tak.

Zato manžel najednou bum a z kopečka si udělal klouzačku. Takové menší zadostiučinění pro mě. Ne, že bych se potrhala smíchy, ale tomu výkonu, než s úsměvem, prostě nešlo odolat. Vyskočil ze země jako pérák!

Na Kamenné búdě bohužel opět sami. Zavřeno. Čistíme manželovy věci, ale tu pohromu je lepší snad nechat uschnout. Prohlédneme si búdu, je tu pěkně, což o to. Doplníme tekutiny a po zelenožluté razíme dál.

Je něco po druhé hodině a zatím 19 kilometrů v nohách. Na manželův výkon nejde jen tak zapomenout. Jak si ho připomenu, zalykám se smíchy natolik, že se rozesměje i muž.

A přihazujeme si. Manžel: „Nezastavujeme, máme zpoždění.“

„No, to je fakt, nezastavoval jsi. Jel jsi po tom kluzkém svahu jako namydlenej blesk.“ Chechtáme se.

Odvolávám, že je čistý jako slovo boží. Už podepsal kalhoty i bundu.

Stojíme na Skalickém vrchu a zamíříme po zelené na Mlýnky. Sluníčko si nás konečně našlo. Taju jako nanuk.

Procházíme snad čistočistým listnatým lesem. Většinou nás provázejí smíšené lesy, ale tady jsou většinou bučiny a krásní ztepilí krasavci. Buky, duby, habry. Obdivuji dubového fešáka s korunou až na úplném vrcholku.

Pořád v lese. Přecházíme přes vrch Hrubý rynk. A aby to malému nebylo líto, objevujeme i Malý rynk. Cestou manžel loví na fotkách další dinosaury.

Přecházíme Sudoměřický potok a zanedlouho jsme v osadě Mlýnky. Je okolo půl čtvrté a v nohách cca 24 kilometrů. Zamíříme přes lávku a pro změnu si to funím už do kopečka. Uff…

Objevujeme studánku, ale bez filtru bychom se tady neodvážili. Docela kalná voda. U studánky odbočujeme doprava, stále do kopečka.

Po louce jsme došli k rozcestníku Vrchy 390 m n. m. a pokračujeme alejkou na dřevěnou rozhledničku. Javorek, doubek, hloh, lípa, jasánek…

Od větrného mlýna v Kuželově až sem jsme nepotkali živou dušičku. Na to manžel oponuje: „Jak to, že jsme nepotkali živou duši? Dva zajíce, krávy, asi třicet danělek!“

Kontruji a směju se: „Říkám, nepotkali živé duše, opravuji – člověky myslím!!“

A už se před námi tyčí menší dřevěná rozhledna Holý vrch, na kterou vede 18 dospěláckých schodů. Z rozhledny je krásný výhled na Slovensko i na Strážnici a Veselí.

Oskeruše, zajímavý bod naší cesty, se blíží. Scházíme po travnaté cestě. Napravo dvoubarevné pole, nalevo spousta drobných kvítků lesních jahůdek a chomáčky lehce fialkové kostřavy.

Květiny na louce se snad předhánějí jedna před druhou. O slovo se hlásí nachový krvavý jetel a do kroku nám zacinká fialkový zvonek.
To vše zaštiťují šípkové růže s květy plnými žlutých prašníků.

Najednou muž zavelí: „Vracíme se! Přešli jsme oskeruši.“ A to se nesluší.
Takže otočka a pokračujeme po Oskerušové stezce ke Karlově oskeruši. Obdivujeme ji.

Naším velkým cílem ale byla Adamcova oskeruše — údajně nejstarší v celé Evropě. Jenže najednou mezi námi a stromem ležela vinice. Působilo to, jako by oskeruše byla na soukromém pozemku. Výsledek? Minuli jsme ji.

Ale ještě jsme objevili jednu na křižovatce.

Plody jeřábu oskeruše se využívaly pro výrobu vína i jako přírodní lék na trávení, jak dokládá staré rčení:

„Burčák rozhání, oskoruša shání.“

Plody slovácky zvané oskoruše dozrávají v průběhu září a používají se i na výrobu marmelády, šťávy i pálenky.

Hodinky ukazují po půl páté a našlapáno máme zatím 34 kilometrů. Do Strážnice na náměstí udává cedulka už jen 6 kilometrů.

Přicházíme k přírodní památce Žerotín – jediné šípákové doubravě v Bílých Karpatech. Kocháme se pohledem na růžovou královnu – vičenec s jemně pruhovanými květy.

A opravdu je to královna, protože slouží coby potrava pro housenky kriticky ohroženého modráska.

O kousek dál objevujeme tvarem zvláštní kapli s nápisem Všeho dočasu, Pán Bůh na věky. Dozvídáme se, že kapli nechal postavit v roce 1947 kožešník Jan Hrdý jako poděkování za uzdravení syna.

Kaple je zasvěcena Panně Marii, královně míru.

Od kaple si užíváme výhled na Radějov s kostelíčkem.

Cestou mezi vinohrady se jako z pohádky zjeví mezi dvěma lipami krásná malovaná kaplička. Silničku z levé strany lemují vinice a jedna búda vedle druhé.

Přicházíme na hlavní silnici a po žluté ukrajujeme poslední kilometry do kempu na ubytování. Je 18 hodin.

Silnice nás navedla na pěší trasu a blížíme se k dnešnímu cíli.

„To už je veselý,“ říkám.

Manžel: „To nejsou Veselí na Moravě, to je Strážnice!“

Smějeme se.

U impozantní Skalické brány obdivujeme další krásnou kapličku, postavenou z vděčnosti, že se muži vrátili z první světové války. Posvěcena byla v roce 1917.

Při příchodu do restaurace Strážnice se na nás směje servírka Kristýna, která nás prý zná z FB Stezky Českem. Milé setkání. Ale není všem dnům konec. Usedáme ke stolu a kdo tam také nesedí?

Radek, který jde také Stezku Českem a občas se svým dospělým synem. To bylo sdílení! Radek navíc má rád rozhledny, tak si je užívá nejen na Stezce. Na rozlučku nám pokyne a směje se: „Jste sledovaní!“

Tak do třetice nás před strážnickým zámkem oslovuje sympatická učitelka češtiny – paní Dáša ze Strážnice. Miluje Strážnici, přírodu, folklor a s dětmi se rádi toulají po Čechách.

A myslím, že právě děti chtějí vyrazit na nejjižnější i nejsevernější bod České republiky. Prý náš příběh ráda sleduje. To nás vždycky překvapí a jsme za tato setkávání „naživo“ vděčni.

Možná si ani nedovedete představit, jak moc nás to nabíjí. Dášo, moc zdravíme.

A my už za chvíli doškobrtáme do kempu, kde je noc ještě mladá. A společenský sál pod námi bude žít ještě dlouho po půlnoci. To se tak někdy přihodí.

Vyrazili jsme v osm ráno a došli zase v osm večer. V nohách přes 38 kilometrů. Usínáme až k ránu – unavení, zablácení a šťastní.

A ještě netušíme, co si pro nás další den na Stezce Českem připraví.

Zdroje: vlastní, web Stezky Českem, slovacko.cz