Podbeskydí: 6. den na Stezce Českem ve zdání fyzické úlevy. Žádné béne to nebylo

Na poště vyzvedáváme objemný balík s traily. Traily sice nejsou obrovské, ale počítáme s tím, že obratem vrátíme naše pohory. Vybalujeme, přezouváme se, balíme a… izolepa v balíku dle domluvy nebyla. Zkoprněle jsme stáli nad rozlepenou krabicí a rozhlížíme se alespoň po provázku. Chtěla jsem se zeptat paní za přepážkou, kde ho seženu, ale už stála vedle nás. Bez jediného slova vytáhla izolepu a začala hbitě omotávat krabici. „Ale to nemusíte, já si ji koupím,“ snažila jsem se namítnout. Paní se jen usmála a pokračovala v lepení.

„To nestojí za řeč, to je samozřejmost,“ odpověděla s milým úsměvem. Než jsme se stačili vzpamatovat, byla krabice dokonale zabalená. „A kam to vlastně jdete?“ zeptala se. Rozpovídali jsme se, odkud a kam jdeme, a na oplátku nám popřála šťastnou cestu. I takhle vypadá pomoc anděla na cestě.

Nezištná laskavost bez jakékoliv otázky nebo komentáře nám dodala neskutečnou energii. Paní Pavlo, dodatečně moc děkujeme a posíláme pozdrav na poštu do Budišova nad Budišovkou!

Měla jsem pocit, že se vznáším jako víla Amálka. Všechny bolesti byly rázem odeslány do ráje zapomnění a duši zalévá úsměv. Tohle je ten moment, na který jsme čekali. Vyrážíme směr s cílem Odry. U rozcestníku Starooldřůvecká silnice odbočujeme z asfaltky doleva a pokračujeme údolím Budišovky po modré. Chvíli jdeme po naučné stezce Krajinou břidlice. Míjíme první mohutné dřevěné odpočívadlo, ale pro nás moc brzo. Podél cesty nás obklopuje snad až kopřivový ráj. Přecházíme přes potůček a mezi kopřivami na okraji lesa vystrkuje své žlutofialové pantoflíčky medonosná konopice. Alespoň mi její květy pantoflíčky připomínají.

Okraj cesty doslova konopice zaplavuje. Naklání se v lehkém vánku, zatímco jdeme podél ní. Říká se, že pomáhá regenerovat organismus a zlepšuje dýchání. Možná mi jen pohled na ni provětrává plíce, nebo je to spíš radostí z chůze. Od nás nalevo plyne potůček, jehož tok prozrazují chundelaté vrbičky s větvemi až k zemi. Jejich úzké lístečky se na slunci lesknou jako čisté stříbro a vydávají nádherné stříbřité odlesky.

Na dalším odpočívadle s mapou se krátce zastavujeme. Dozvídáme se o břidličném podzemním lomu rodiny Hampelových. A dočetli se o spoustě informací o tomto kraji. Informační cedule jsou pro mě poklad. Jako mladá jsem je míjela, ale teď se u nich ráda zastavuji a posílám po větru a slunku poděkování těm, kteří si dali tu práci, aby nás seznámili s pozoruhodnostmi krajiny. Naučná stezka vypráví o historii těžby břidlice.

Břidlicový důl Staré Oldřůvky vděčí za svůj vznik tak trochu náhodě, kdy tehdejší JZD hledalo doplňkovou výrobu ke svému zemědělství. A k tomu posloužila stará zanešená štola z předválečného období. Po vyčištění štoly a dalších úpravách se rázem rozproudila mimosezonní těžba.

Míjíme svah pokrytý břidlicí. Břidlice se používala coby stavební materiál na střechy a dlažbu, ale vyráběly se z ní i tabulky na psaní. Babička mi vyprávěla, jak ve škole psali na břidlicové tabulky. A nebyly náhodou vidět ve filmu Obecná škola? Matně si vzpomínám, ale třeba se pletu? Mimochodem muzeum břidlice naleznete v Budišově nad Budišovkou. Sídlí v budově bývalého barokního mlýna a je svým charakterem na našem území ojedinělé.

Kráčíme po neznačené, souběžně s modrou, která se nachází na druhé straně potoka. Oči mi zalétnou k vlhkomilné vrbovce s jemně růžovo-nachovými květy. Je tu spousta kytiček, které jsme na svých cestách už potkali. V trávě se tulí chundelatá přeslička, jejíž lístky vypadají jako kartáč. Ne nadarmo se jí také říká kočičí chvost, veverčí ocásek, koňský ocas, kartáč. Trefných přezdívek má mnohem více. Nacházíme kostival, jenž opečovává klouby, přelétne žluťásek. Jdeme krajem motýlků a fialkových zvonků.

Snad zahlédneme i vysokou anděliku. Ta mi připomíná díky kulovitému květenství možná radar? Kytiček je tu skutečně spousta-žlutý starček, pcháč oset-který mimochodem znám z křížovek a zase jestřábník chlupáček. Místo květin najednou spatříme růžové fáborky. Patří dětem z nedalekého tábora, které tu orientačně běhají.

Cestou míjíme několik dětských táborů a s nimi i indiánská týpí, která nás vrací do dětství. Vzpomínám na příběhy Old Shatterhanda a Vinnetoua. Měla jsem přelouskané snad všechny májovky. Kde se vzal, tu se vzal brod, jenž přecházíme po dřevěné lávce. Kde jsou ty doby, kdy jsme jako děti vlítly do vody a nic neřešily. A další brod a mostek a napojujeme se opět na modrou. Možná proto nás potěšil modrásek, který nám letí v ústrety.

Zastavujeme se na chvíli u jemně zurčícího potůčku. Líně se rozvaluje a jen tak si plyne. Protéká pod velkými lopuchy a klidně se proplétá přes kameny, aniž by se nechal řídit. Takové scenérie mě naplňují. Jsem v tu chvíli pohlcená energií vody a nic jiného neřeším. Manžel mezitím už analyzuje. Celou cestu, s přestávkami, neustále vyhodnocuje: „Kolik jsme ušli? Kdy tam budeme?“ Naštěstí ode mě nic podobného nečeká. Dobře totiž ví, že kdybych se měla starat o mapu a navigaci, dorazili bychom do cíle přinejmenším v příští pětiletce.

Přicházíme k rozcestníku Čermenský mlýn. Kuk! Objevujeme tabulku Stezka Českem s milníkem, jehož dvě strany míří na nejvýchodnější bod: 160 kilometrů (to nás čeká) a nejzápadnější bod 840 kilometrů (odtud jsme vyšli).

Navíc s razítkem Stezky Českem, a to stále ještě není všechno. Seznámili jsme se s dvojicí Stezkařek, které vyrazily z Budišova. Pro ně to je první část Stezky, kterou chtějí zakončit v Hodslavicích. „Máme to na rozchození,“ usmály se, když nám popsaly svůj cíl. Aniž bychom to dopředu tušili, s touto sympatickou dvojicí se nevidíme naposledy. Za rozcestníkem Hadinka procházíme opuštěným, asi rekreačním střediskem. Mohlo tu být pěkně. Kousek pod ním si své místo tuláci stejně našli. Dohlédneme na řadu stanů s podsadami.

Pokračujeme dál po úzké lesní pěšině a napravo shlížíme do velmi hlubokého údolí, kde dole tušíme protékající říčku. A po pár krocích se nám už ukazuje v celé své široké kráse. Není nijak dravá, teče si tak, jak uzná za vhodné. Vytváří drobounké vlnky, drobné peřeje, nikam nespěchá, nic ji nepohání jako nás. Jsme limitovaní příchodem na ubytování. To si nestěžuji. Něco za něco.

Na lesní úzké cestě potkáváme všehochuť, když to tak řeknu. Partu turistů, pána s pejskem uvázaného za opasek, jenž svého psího kamaráda nabádá: „Pojď, pojď!“ Naproti nám jede dokonce paní na krosce. A také naše dvě známé Stezkařky, se kterými jsme se vzájemně fotili u rozcestníku s milníkem. A opět to není poslední setkání!

Scházíme lesem v příjemném stínu stromů a přicházíme k rozcestníku Spálovský mlýn. K dnešnímu překvapení už nám schází jen 500 metrů. Odkládáme bágly v Občerstvení Pod skálou na terase a jdeme si prohlédnout poutní místo se zázračným pramenem „Panna Maria ve skále“, též Mariastein. Kamenný oltář s plastikou Panny Marie je úchvatný, nachází se v krásném zalesněném údolí. S vděkem usedáme na lavičku, kocháme se pohledem a cítíme zvláštní atmosféru, která mě zcela pohlcuje.

Dočítám se, že zajímavou památkou je kamenná kruhová nádržka na pramenitou vodu vytékající z jeskyně. Podle starých vypravěčů je to prý původní kamenná křtitelnice ze spálovského kostela. Vyčkáme, až na nás přijde řada a svlažíme hrdlo pramenitou chladivou vodou. Rádi právě zde doplňujeme zásoby vody. Je tu moc příjemně. Přicházivší lidé ctí ticho a svátost okamžiku.

Nacházíme se v Klokočůvkách, moc milý název části Oder. Po spočinutí nabíráme směr Spálov. Je dusno a teplo, že se mi nanuk téměř rozehřál v dlani. Procházíme okolo bývalého Spálovského mlýna. A za tohoto úpěnlivě horkého počasí se před námi zvedne asfaltka. Nevěřím svým očím! Krpál nás vítá se slovy zvěčněnými na asfaltu: „Záříš.“ Nebo: „Zatni zuby.“ V dalším nápisu se poznávám: „Nefuň a šlapej!“ Kdežto ten následující mě naprosto míjí: „Jedeš jako raketa.“ A další povzbuzující: „Hawai, Když nemůžeš, přidej. Dolů je to rychlejší.“

U nás se jezdí mistrovství vesmíru, tak nazývají místní cyklo Tour de Jedlová, což mi přijde drsný, ale tenhle kopec je ještě horší. Manžel stoupání odhadoval alespoň na 17 promile. Obdivuji vás, kdo ho vyšlapete! Je tu kolem hodně jedlí, asi proto je ten kopec jedlý. Na náš dotaz, o jaký patrně cyklo závod se jednalo, vstřícně reagovala paní starostka Spálova:

Před zatáčkou uhýbáme doprava do lesa, avšak nezklamu vás. Také vede strmě nahoru. Zkrátím to. Docela mě stoupání zmohlo, ale na vršku nás čekal zajímavý pohled.

Údiv vyvolal chráněný památný strom. Spálovský klen je sice odumřelé torzo stromu, ale svým tvarem připomíná ruku.

Stáří klenu se odhaduje na 300 let, obvod kmene téměř 4,5 metru, výška torza 6,5 metru. Přestože jde jen o torzo stromu javor klen, je chráněné právě kvůli svému zajímavému tvaru. Nicméně jsme na památný strom upozornili mladou dvojici s kočárkem, kteří k turistickému přístřešku dorazili po silnici.

Ve Spálově nás zlákal zámecký park, kam vstupujeme, ale záhy poznáváme, že tu stojí ne zámeček, nýbrž dnes základní a mateřská škola. Park je krásně udržovaný, s precizně střiženými nízkými živými ploty ze zimnostrázu. A ke konci obrovskými až čtyřmetrovými rododendrony, jež dokonce tvoří také část živého plotu. Naproti za kamennou zdí shlíží do parku pěkný kostel městyse Spálov. První zmínka o obci pochází z roku 1394.

Prohlížíme si i okolí kostela sv. Jakuba Staršího s dnešní podobou z roku 1734. V dávné minulosti o sobě dávalo vědět na kostelní věži pět zvonů. Avšak jak už to tehdy bývalo, za první světové války čtyři zvony podlehly válečnému tažení, kdy byly roztaveny. V současné době má spálovský kostel tři zvony. Objevujeme pomník obětem první světové války.

Prošli jsme Spálovem a nad ním se ocitáme na polní cestě. V tom zahlédneme po levé straně mezi poli krásný, takový roztomilý, větrný mlýn. Kombajn nenasytně polyká klásky a zanechává za sebou načechrané dlouhatánské rulíky. Nicméně přes neposekané obilí se k větrnému mlýnu nedostaneme. Bohužel jsme neodbočili dříve a až poté se dozvídáme, že se jedná o Balerův větřák, kdy se odborníci shodují, že se jedná o nejmenší větrný mlýn holandského typu v Čechách. Na mlýně se podle plánu udělaly každý rok nějaké práce:

Tak tohle jsme prokaučovali, mrzí nás to. Proto případné zájemce si dovolíme upozornit, že je třeba odbočit k mlýnu před nástupem na pole. Anebo prostě plánovat. A pokud to stále platí, klíče od větřáku jsou pro zájemce k dispozici na úřadu městyse.

Za ním krásně dvoubarevné jakoby zlatavo-zelené pole. Posekaného pole se dotýká zelená pláň lemovaná stromořadím a nabízí oku lahodící barvičky. Ubíráme se mezi poli po štěrkové cestě. Kamínky křupou pod botama. Jsme zasypáváni sprškou drobounkých zlatavých klásečků, jak se práší za kombajnem. Nad tím vším na modravém nebi plynou obláčky. Přichází mi na mysl, že naše země je jako malovaný obrázek. Duše dává pokyn, pocity se vylaďují a andělské trumpety spouští ódu na radost. Je mi nevýslovně blaze. V dáli pozorujeme v té zlatavé nádheře vysekané řádky ve tvaru esíček.

Připadám si jako v pohádce. Jenže jak už to tak na Stezce bývá, víla Amálka sice měla nožky jako v peřince, jenže bolest nohou se vrátila. A hned mě ukotvila v přítomnosti. I tak šlapeme dál.

Zajímal se odkud jdeme a zda Stezku Českem. „Vás tady už dneska prošlo, i ženský s kočárkama.“ A dodává: „Původně Stezka vedla po zelené po silnici. Ale na jaře ji přetrasovali a vede mezi poli.“ Což je pro pěšáky vždycky příjemnější než na sálajícím asfaltu. Děkujeme! Vyprávěl nám o větrném mlýně, že už to byla ruina. A krásně ji opravili. „Potěšil“ nás, že poslední občerstvení bylo právě Občerstvení Pod skálou Klokočůvek. A na další si pěkně dlouho počkáme. Hospůdky mizí, ale to z našich putování už známe.

Název pochází ze jména Lubomír a znamená mírumilovný. A to se do dnešního dne plného zlatavých klásků a rozlehlých planin s dalším krásným velkým týpí hodí. Stojí si tu o samotě, v tichosti, nikde nikdo. Poklidný den narušuje, kde se vzalo, tu se vzalo, klíště, jež si manžel objevil na holeni. Odmítá mu dělat taxíka. Klíšťouna odebírá, dezinfikuje a jdeme dál.

Ale i kdejakou trávu, protože i tráva dokáže být vznešená. Krásná, úžasně jarně zbarvená. Zelená je vůbec nádherná, energetizující, protistresová. Možná proto tolik lidí vyráží do přírody a třeba i nevědomky se nechávají obklopit zelení. Světélkující zelená, temně olivová, smaragdová, tolik úžasných tónů zelené. A jak si tak šlapeme, ocitáme se u rozcestníku Údolí Suché. Přecházíme hlavní silnici a míříme po další zelené do Oder. Dnes opět zdoláme trasu přes 30 kilometrů. Manžel mi zpříjemňuje cestu plnými hrstmi sladkých ostružin.

Rozcestník Dobešov už ani moc nevnímám, těším se do Oder, fakt. Proč to nepřiznat. Dostáváme se na asfaltku a do Oder už jen 7 kilometrů. Lehce krapká. Za námi Stezkařky s pejsky. Před námi už se rýsuje Dobešov. Rozhlehlé nedozírné pláně se na obzoru dotýkají snad až nebe. O slovo se hlásí řebříček s listy připomínající žebřík, kakost, žlutá sluníčka starčeku i žlutý štírovník. Objevuji pár kopretin. Pole zdobí kulaté balíky slámy.

Procházíme okolo oveček, jež se věnují papině a ani hlavy nezvednou. Manžel s nimi opět navazuje kontakt, ale holky se v klidu dál popásají a neodpovídají. Bašta jim je přednější. Odry už jen 5 kilometrů.

Ze Stezky se stává příjemná procházka. Manžel zpozorněl. Ačkoliv jsme v lese, vnímá na jedlích intenzivní bzučení včel. Ten hukot mu přijde, jakoby se snad rojily. Je krásný teplý podvečer, sluníčko se s námi přišlo rozloučit. Tak si ruku v ruce zazpíváme naši stezkařskou hymnu. Raz dva tři a na levou nohu začínáme.

„Tady nešlapeme. My žijeme,“ zasměje se muž. Cesta Stezkou Českem je jako život. Plná krpálů, které bolí a berou síly. Ale i plná zlatavých polí, ticha, pohody a setkání, která nám připomenou, že stojí za to jít dál. Tak jako jsme to dělali dnes, a budeme to dělat i zítra. Ahoj, Odry.

Zdroje: webové stránky Stezka Českem

https://svcbudisov.cz/muzeum-bridlice/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Sp%C3%A1lovsk%C3%BD_klen

https://www.instagram.com/p/DNL1nAUMV7X/

https://www.spalov.cz/

https://www.farnost-spalov.cz/

https://novojicinsky.denik.cz/zpravy_region/baleruv-vetrak-uz-je-opraveny-diky-nadsenym-mlynarum-20120830.html