Trek přes sněhová pole nám dal zabrat. Nad bizarním značením v rakouských Alpách nám spadla brada

Nikdy nezapomenu na výlet, kdy jsme se se Zuzkou přece jen rozhodly, že poslední den našich túr vyrazíme s našimi třemi „kluky“. Cílem měl být výstup na Kapuzinerjöch. Nějak nás nenapadlo, že koncem června budeme traverzovat značně strmými srázy pokrytými sněhovými poli.

Každý den jsme s partou razili na jinou stranu a poznávali nové štíty rakouských Alp. Milé bylo, když jsme narazili na horskou chatu, kde jsme rozehráli ódu na naše chuťové pohárky. Nemohu říct, že v červnu bychom potkávali na horách zástupy turistů, avšak sem tam někoho ano. Avšak na vršcích už jsme zůstávali jen my sami v tichosti a úžasu s pohledem dolů ale i nahoru.

Opouštíme les a dostáváme se na úzkou stezku vinoucí se nad hlubokou strží, na jejímž dně protéká bystřina Hundsbach. Postupujeme pomalu zelenou klikaticí. Cestu obklopují křoviny, kterých se občas zachytáváme, vysoké lopuchy, ztrácíme se mezi vzrostlým kapradím. Připadáme si jako v botanické, jen štíty hor klenoucí se nad námi nám připomínají, že jsme sice obklopeni zelení, avšak zároveň kráčíme úchvatnou krajinou plnou tiché živoucí energie. Cestou se nabízí první řetězy. Opouštíme bujnou vegetaci a přicházíme na horskou pastvinu, kde se v klídku promenádují kozy.

Došli jsme k hluboce vymletému příkrému korytu se spoustou drobných kamenů a větších balvanů. Zkusili jsme na něj nastoupit, ale šíleně to prokluzovalo, kameny se kutálely dolů, nešlo to tudy prostě vylézt. I když opět náš odvážný David prohlásil: „Jdu na průzkum“ a vydal se korytem jako kamzík přímo vzhůru, až nám zmizel z dohledu. Zbytek skupiny usoudil, že tudy cesta nevede a opatrně přešel po ujíždějících kamenech na druhou stranu, kde jsme alespoň šplhali vzhůru po zatravněném kopci. Nicméně jsme se ve zdraví na vršku znovu všichni setkali. To bylo radosti. Od té doby už jsme putovali jen společně.

Po prvotním výstupu spočineme před dalším putováním na travnaté rovince. Cestou sice vnímáte okolní krásy, ale tady v klidu a tichu se najednou jeví úplně jinak. Obklopeni majestátnými horami, na kterých leží stále sníh, k nim vzhlížíme s obdivem, hlavně my s Olíkem. Ivan s Davidem a Zuzkou mají za sebou spoustu výstupů, kdežto my se ocitáme v Rakousku v létě poprvé. Musím říci, že úchvatné hory na mě působily impozantně a ani se mi nechtělo mluvit. Jen jsem se dívala, klouzala pohledem po horách jako po klouzačce a nechápala, že jsem se já, která funím do malého kopce, ocitla tady mezi horskými velikány.

Mölltalský ledovec byl celou dobu týdenního pobytu kvůli nepříznivému počasí uzavřen. Konečně ho předposlední den naší dovolené otevřeli a já s nadšením vyrazila po upravené sjezdovce. Ale ouha! Na zledovatělém povrchu jsem se trefila zrovna do spáry, kde se mi zařízla lyže. A koleno zamířilo na druhou stranu. Necítila jsem žádnou bolest, jenže když jsem se znovu postavila na lyže, koleno mi tancovalo „Kolo, kolo, mlýnský…“. To bych nebyla já, abych si to pak sanitkou neštrádovala vtipně do špitálu do Špitálu (Spittal an der Drau). Přetržené vazy. Ale na Alpy jsem nezanevřela a jeli jsme je poznávat pro změnu v létě.

Až když si je vyzkouší, zjišťuje, že je může hodně posunout. Samozřejmě když to jde. S údivem jsem shlížela do údolí, odkud jsme se vydrápali až sem nahoru a nevycházela z úžasu, že jsem to zvládla. Přiznávám, že jsem trošku i toho pychu v sobě objevila avšak pozitivního. Jenže to byl teprve začátek, což mi nějak nedocházelo, pročež každým dalším krokem pych postupně uvadal. Mimochodem nezapomněla jsem vyfotit berušku, která doletěla až do těchto výšin. Pokochejte se prvním turistickým značením, ještě přibydou.

Razíme skalnatým terénem směr Kapuzinerjöch (na mapách označen Rothkarljöch) do výšky 2 710 m. n. m. Cesta prudce stoupá. Ubíráme se horskými stezkami.

Míjí nás rychlý chodec a při pozdravu zjišťujeme, že daleko od domova potkáváme ve výšce nějakých 2 500 m. n. m. dokonce krajana z Liberce! Srdečně se zdravíme a přejeme pevnou botu a hodně štěstí. Netušíme, že tohle všechno zanedlouho budeme potřebovat také. Nicméně Liberečák to hnal a za chvíli byl v trapu. Pokračujeme pozvolna dál, ale to nejhorší nás teprve čekalo.

Přicházíme k velkému sněhovému poli na strmém srázu, jež prudce padá do údolí. Pohled to byl hodně nepříjemný. Na druhou stranu nás pobízelo, že cesty přes sněhová pole (bylo jich několik) jsou prošlápnuté. Nicméně tušíme, kdo šel asi před námi. Před jedním přechodem přes sněhové pole s pohledem do šíleně hlubokého údolí jsem se zastavila a nevěděla, zda ho vůbec přejdu. Střídala jsem levou, pravou. „Kterou mám, proboha, stoupnout na ten sněhový sráz?!“ Srdce jsem měla až v hrdle, ale když jsem viděla Zuzku, jak statečně šlape, šlápla jsem taky. Muž mě kontroloval: „Nedívej se dolu, hlavně opatrně a pomalu. Nikam nespěchej. V klídku.“ To se lehce řekne, v klídku. Ale jak, když nebylo čeho se držet? Řetězy ležely zapadané pod vrstvou sněhu a my se jen lehounce přidržovali prsty příkrého sněhového srázu.

Obzvláště, když David, který moc nemluví, při předešlém treku řekl: „Jsem rád, že holky nejsou žádný hysterky.“ Přijde mi, že když bychom dneska byly, nikdo by se nám nemohl divit. Ale Davidova slova nás jaksi zavazovala, tak jsme se jen usmívaly, ale mně se kolena občas klepala.

Ovšem když jsem zvedla hlavu na těch sněhových polích a viděla tu nádheru, která nás obklopovala, snad se mi až zastavilo srdce. Vysoké štíty hor vznešeně se tyčící k nebi na nás, maličké, shlížely s jistým zadostiučiněním. „Když už jste vylezli až sem, tak si nás užijte,“ jakoby nám posílaly po větru. A my si té cesty po zdárném traverzu opravdu užívali. I dnes si dovedu živě představit ohromné ticho, křupající sníh pod nohama, zatajený dech, smích vydolovaný odněkud zezdola, aby se neřeklo, že jsme ty hysterky.

Pokračujeme dál strmě stoupajícím skalnatým terénem. Opíráme se o skály, kde se při stoupání už jistíme řetězy. Řetězy ostatně miluju. Slibují tak trochu jiné dobrodružství.

Občas se zastavíme a hledáme značky, které nejspíše odnesla kamenitá lavina. Nastupují mapy a po chvíli na nás opět vykoukne v dáli červenobílé zrcátko. Šlapeme dál a dosahujeme dnešního cíle. Stojíme na vrcholu, na Kapuzinerjöch a počasí nám přeje. Okolní výhledy jsou skutečně dechberoucí, i když tento výraz neupřednostňuji, zde ho použít musím. Barvy, hory, štíty, kamarádi, úsměvy, plácnutí, že jsme vyšlápli až sem, mě naplňuje štěstím.

Staneme vlastně v jakémsi sedle, z obou stran obklopeni úchvatnými panoramaty, jež dovede vykouzlit jen Královna Příroda. Připadáme si jako v pohádce. Vršky hor si ustlaly jako v zimním království a přikryly se sněhovými peřinami. Nevím kam dřív koukat. Panoramata, kam se podíváte, navíc pohledy do hlubokých údolí, až mi je nepochopitelné, že tu vůbec jsem. Mám obrovskou radost, že sdílíme spolu nádherný nezapomenutelný zážitek.

Občas se svezeme na lyžích, v čemž exeluje Olík. Sněhu je tu opravdu požehnaně.

Radovali jsme se, že už půjdeme jen dolů, ale ouha! Vůdce David sděluje, že musíme znovu nahoru. Co jsme sestoupali, zase si vyšlápneme. Byly už 2 hodiny odpoledne a čas se krátil. Na to, že jsme klesli do 2500, stoupali jsme znovu sice jen 2650, jenže. Znovu na nás vykoukla sněhová pole. Některá přelézáme, ale poslední už nechceme pokoušet, nějak se nám nezdá. Rozhodujeme se raději pro příkré suťové pole než znovu sněhové, které jsme si ostatně už okusili a stačilo. Suť se nám zdá bezpečnější, i když po ní místy šplháme strmě nahoru po čtyřech.

Díky tomu, že Rakušané pomalují každý možný kámen, alespoň občas zahlédneme nějakou značku. Samozřejmě, že jsme se řídili i mapou. Pardon, já zaručeně ne, to bylo na našich mužích – David, Ivan a Olík. Se Zuzkou našim klukům věříme a jdeme, kam nám ukážou. Mimochodem několik fotek kuriozních turistických značení jsem vložila do předešlého článku a ani nyní vás o ně neochudíme.

Potěšilo nás, že se v minulém článku čtenáři shodli, že Klub českých turistů je jedinečný, originální, úžasný a skvělý svým značením turistických tras. Mám za to, že jinde na světě takové turistické značení nepotkáte.

Přesto vytrval a dnes se může chlubit bohatou sítí turistických značek, které značkaři pravidelně obnovují. A my jsme jim vděčni, protože se značením se setkáváme na našich výletech po vlasti české, ať již pěšmo či cyklo. Manžel se výtečně orientuje, což o mně se říci absolutně nedá. Proto, i když jednou značky zmizely a prostě nebyly, zavelel na našem cyklovýletu, že to vezmeme přímo přes les. Zděšeně oponuji: „Ale tam nevede žádná cesta?“ „Tak si ji uděláme,“ dí muž a srdnatě prorazí pár houštin.

Zde se opět potkáváme s naším „starým známým“ z Liberce. Teď už bylo více času, konečně jsme se představili. Takže jestli někdo poznáte Jardu z Liberce, nechte ho od nás pozdravovat. Děkujeme. Ostatně se s námi zdržel, aniž by to měl původně v úmyslu. Jak jsem totiž zjistila, že má zkušenosti s trekem, zasypala jsem ho přímo lavinou otázek, že jen vzdychl a řekl: „Tak já vám to tedy ukážu“ a jal se vytahovat věci z báglu. Na vysvětlenou udávám, že jsme byli ve fázi příprav na Stezku Českem a coby nováčci absolutně nevěděli kde co koupit a co s sebou.

Jelikož jsem někde něco zaslechla, chtěla jsem být za chytrou, jakože vím, co to slovo znamená, tak se ptám: „A kde spíš-v hamace?“ Jarda se podívá na mě, pak mi ukáže hory kolem dokola a s úsměvem: „A kam bych si ji asi tak měl uvázat?“.

Prvně jsme slyšeli o koncentrované zubní pastě, pouzdrech na hygienu, nepromokavých pytlech na oblečení. Také nás zajímalo, co na treku jí a hlavně, v čem ho absolvuje. Tuším, že to byly běžecké Altry a když jsem namítla, že promoknou, odpověď zněla: „Zase rychle vyschnou.“ S Jardou jsme strávili přínosnou a milou společnou chvilku a nepřestaneme být vděčni za setkání, jež nám přineslo spoustu nových informací. Mimochodem pokud si dobře pamatuji, Jarda využil pár dní volna na tento trek a pak se měl přemístit do Itálie.

Jenže Jarda byl rychlý jako střela a za chvíli po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Nicméně jakmile jsme nabrali směr dolů, ulevilo se mi a možná jsem nebyla sama. I když jsme občas klouzali sněhem a měla jsem mokro v botách, což bylo to nejmenší, šťastné úsměvy zdobily naše tváře. Byli jsme rádi, že jsme přechod zvládli ve zdraví.

Trek jsme symbolicky zakončili na chatě Russelsheimer Hütte, kterou jsme navštívili první den našeho týdenního putování. S tím rozdílem, že poprvé padla mlha a téměř nic jsme neviděli. Zato nyní, poslední den, jsme si užívali okolní krásy horských velikánů se vším všudy a stálo to za to! Navíc se nám při sestupu z Gahwindenu představili i kozorožci v celé své kráse. Takže nejen dřevěná socha alpského symbolu u chaty ale i živý kozorožec cestou k ní. To se docela povedlo. Po zaslouženém odpočinku a vzájemném sdílení jsme se od chaty vypravili už jen dolu různými klikatinami, až jsme došli na zastávku Weisswald, abychom chytili poslední bus do Wiese.

Ještě dnes si ho dovedu připomenout. Možná je to tím, že krásné věci, které se mě dotýkají, si schovávám v duši. A když je mi snad někdy teskno nebo těžko, jako každému, sáhnu do duševní kartotéky. Chvíli vybírám a ejhle, to bude to pravé. A ponořím se do pocitu, který jsem si vybrala, zapomenu na trable a jsem zase tam, kde mi bylo dobře na duši. A když se „vrátím“, vím, že trable zase pominou a k tomu mi dopomáhají uchované a opečovávané pocity, na které se mohu vždycky spolehnout. Že mi pomohou se vyhoupnout zase nahoru s úsměvem, klidem a láskou.

Věřte, že pomáhá. V šuplíkách můžete mít zasunutých tolik krásných zážitků, kolik jen chcete. A v příhodnou chvíli si vyberete to správné šuple a zahalíte se do štěstí, které vás potkalo třeba na horách, na mořské pláži, při východu slunce někde na kopečku, při pohledu na své právě narozené děťátko. Anebo někoho klidně zavalí pocit štěstí při bungee jumpingu. Mě by kleplo.

Až po čase jsem se dočetla, že na túru, kterou jsme jako poslední absolvovali, je doporučována velmi dobrá fyzická kondice, alpské zkušenosti a dobré počasí, snad i obtížná trasa. Kamarádi, jsme vděčni za prožité dobrodružství s vámi všemi.

Rádi bychom poděkovali i vám, čtenářům, kteří nám píšete krásné osobní příběhy do diskuze. A fandíte nám třeba i na naší pouti Stezky Českem. Opět se chystáme vyrazit a už se moc těšíme na další zážitky a setkávání s vámi jak naživo, tak v diskuzích. Děkujeme vám za přízeň.

Zdroje: vlastní nohy, https://www.ferienhaeuser-tirol.com/, https://www.tyrolsko.cz/oblasti/vsechny-tyrolske-regiony