Malá Fatra: Na vrcholu Rozsutce jsme potkali medvědici. Pak slezla po našich řetězech

V 9 hodin vyrážíme na trek. Dnešní cíl je Veľký Rozsutec. Před námi je krásný den, parta přátel, modrá obloha a pořádné stoupání. Na vrchol se těšíme. Veľký Rozsutec měří 1 610 m a právem patří k nejkrásnějším vrchům Krivánské Malé Fatry.

Čekají nás žebříky, řetězy, skály a výhledy, kvůli kterým ráda funím do kopce. Jen kdybychom tehdy věděli, co se odehraje o pár hodin později na vrcholu…

Ze Štefanové vyrážíme směr Jánošíkové diery. Příjemnou cestičkou přicházíme k první občerstvovně Salaši pod Poľudňovou skalou. Pěkné salašnické posezení pod lipou s nezbytným dřevěným medvědem, který zrovna skolil ovečku.

Obhlížím malé úhledné domečky se srdíčkem ve štítu a ony to jsou králíkárny! Pase se tu i koník. Ráj pro děti. A to všechno hlídá Jánošík, který z toho všeho zdřevěněl.

Po občerstvení se vydáváme po modré mezi kameny skalnatou cestou. Jásavá bystřina zurčí do kroku. Hopsáme po kořenech a přes mostek a znovu přes mostek. Pořád nahoru podél Hlubokého potoka.

Přicházejí kovové schody a užívám si je. Cáká na ně totiž voda, která se s neuvěřitelným drajvem proplétá mezi kameny, padá přes ně a neúnavně si hledá všelijaké cestičky.

Neustále stoupáme a proplétáme se mezi obrovskými balvany.

Po schodech šplháme k prvnímu rozcestníku Pod Pálenicou 900 m a přes Pod Tesnou Rizňou po žebřících a občas i po skále, přitančíme Pod Tanečnici. Člověk si v tu chvíli ani neuvědomí, že nabírá poměrně rychle výškové metry.

Pořád se něco děje. Lávky střídají schody, chrastí řetězy, pod námi šumí bystřina.

Pokračujeme ve stoupání do sedla Medzirozsutce.

Po necelých 5 kilometrech od startu dosahujeme sedla Medzirozsutce a hop, už jsme ve výšce 1 200 m. Ani se na ten rozcestník nemusím dívat, funím jako sentinel. Je vedro, jak jinak.

Avšak odměnou nám jsou nádherné výhledy na Malý Rozsutec a okolní kopce.

Zastavujeme se na velké planině a hle, kýchavice zvedají své hlavice! Cestu nám zkřížila maličká ještěrka. Modrou měníme za červenou.

Pěšinku lemují žluté pryskyřníky a Zuzka-kytička nám ukazuje kuklíky potoční a seznamuje nás s pěnodějkou, což slyším poprvé v životě.

Pravda, „pěnové sliny“ na kytičkách jsem občas zahlédla, ale netušila jsem, že je vytváří právě pěnodějka, mistr bublin. Tento drobný hmyz se živí sáním rostlinných šťáv. Z přebytku pak larvy tvoří pěnový obal, který se lidově nazývá „kukaččí sliny.“

Jak je milé mít v partě botaniky. Zuzce zdatně sekunduje Petr. To vám je pak krása, když z každé strany slyšíte názvy kytek a jejich zajímavosti!

To je úplně jiné putování. Radostné. Objevující.

Nacházíme se v Národní přírodní rezervaci Rozsutec. Dominantou rezervace je vrch Veľký Rozsutec, kam míříme. A zrovna se zařazujeme do dlouhého zástupu 20 000 turistů, kteří ho ročně navštíví.

Jen doufáme, že právě teď jich budeme potkávat pouhé desítky a nikoliv stovky. Naše přání je vyslyšeno. A nejspíše nám pomáhá dusno a usmívající se sluníčko, které září ze všech sil.

Na info ceduli, krom jiného, čteme: … v rezervácii brložia medvede… Beru to jako obecnou informaci, aniž bych tušila, že k setkání se šelmou dnes dojde.

A takto lehce, jako při čtení, mi rozhodně nebude.

Po cestě se proplétáme opět mezi kameny. Zachytila jsem se vyčnívající kleče a nečekaně mě ovanula sprškou zlatavého pylu. Blýská se proti slunci jako zlaté třpytky. Manžel hlásí:

„Už jsme výš než Malý Rozsutec!“

Malá útěcha pro mé ufuněné srdce. Brášku Vysokého Rozsutce pozorujeme skrze kosodřeviny.

Cesta začíná strmě stoupat.

Přidržím se rukou smrku a už lepím celou cestu. Smůla. Shora delší dobu slyšíme dívčí hihňání. Tři mladá děvčata seskakují po kamenech proti nám, pusu od ucha k uchu. Je to nakažlivé:

„Hned mám lepší náladu, když vás slyším smát.“

„To príde, až pôjdete dolej,“ povzbuzují mě.

Vdechuji vůni jeřabin. Při stoupání se zachytávám dřevěných oušek a ohlazeného zábradlí, které vytvářejí obnažené kořeny.

Zastavujeme se a kocháme se nádhernými výhledy na zalesněné kopce, nad nimiž na modré obloze pluje celé stádo bílých kudrnatých beránků.

Jen se na ty kopce spustit a rozeběhnout… Snad slyším i jejich pobékávání.

Napravo před námi vrch Stoh a další kopečky jako na přehlídce. Mísí se do sebe, nebo pokračují jeden za druhým. Pro tyto výhledy jsem ochotná cedit krev. Jasně, přeháním, ale v mém podání nejsem daleko od pravdy.

Jedna vyhlídka střídá druhou a doufám, že se už blížíme do sedýlka. Nahoru, dolů. Kamenitá cestička se chvíli klikatí, pak mizí mezi balvany a my se po nich škrábeme zase nahoru.

S radostí ho chci snad políbit – rozcestník Veľký Rozsutec 0:05 h.

Naši kamarádi z družiny Rychlonožka už na nás mávají z vrcholku. My se pomaličku blížíme. A sláva, jsme nahoře! To vám je zase taková krása, že v tu chvíli zapomínám na pot a užívám si společnou radost.

Cestou jsme míjeli i dva černošské turisty. A představte si, že jeden z nich měl na triku mé šťastné číslo 21! Docházejí také na vršek a vzájemně se znovu zdravíme. Ptají se na našeho kamaráda Paľa.

V prosinci mu bude 85 let a jde s námi. Dva lidé z úplně jiného prostředí najednou stojí na vrcholu Veľkého Rozsutce před mužem, který sem ve svém věku pořád ještě vystoupá. Uznale se mu pokloní.

A jednadvacítka prosí Paľa, zda se s ním může vyfotit – že to pro něj bude velká čest. Je to moc milé.

„Veľký Rozsutec je moje srdcovka. Lezu na něho každý rok, jen vloni jsem vynechal. Ale tohle už bude asi můj poslední výstup na vrchol Rozsutce,“ říká s lehkým smutkem Paľo.

Paľo, klobouk dolů! Jsi skvělý.

Najednou, jako když švihne proutkem:

„Medvěd!“

A opravdu. Asi padesát metrů od nás stojí medvěd a pozoruje dění. Tehdy ještě netušíme, že je to medvědice a že dole má možná mladé.

Po chvíli zvolna dojde na pěšinu. Kamarádi vtipkují:

„Poslední zápis do deníčku – viděli jsme medvěda…“

Medvědice prochází pod námi a zamíří na cestu, po které jsme před chvílí prošli. Najednou je jasné, kam se vydává. Náhle jste v situaci, do které se fakt dostat nechcete.

V tu chvíli po stezce tak na dvacet metrů od ní procházejí manželé. Zrychlili a medvědice hrozivě vystrčila drápy. Až nám zatrnulo.

Když to pak viděl místní, kterému jsme video ukazovali:

„Tak toto sa mi nepáči. Je to medvedica a dole má mladé.“

Diví se, proč došla až tak nahoru.

Pocity? Stojíte na vrcholu Rozsutce a jste najednou jen divák. Ona je tu doma, vy jste ten „cizí“. Došla na cestu. Dá se doprava – k nám nebo doleva?

Ten kámen, co mi spadl ze srdce, museli slyšet až ve Štefanové. Zamířila doleva a úplně regulérně sešla po řetězech, po kterých jsme před chvílí také lezli.

Zkuste si představit, že lezete po řetězech, zvednete hlavu a nad vámi medvěd!

To si snad ani nejde představit. Druhá parta okamžitě volá známým, kteří jdou za nimi: „Na stezce je medvěd, nechoďte. Čekejte!!“

Medvědice slézá a konečně mizí v kleči.

„Snad už se nevrátí,“ prosím v duchu.

Nepřála bych vám ten pocit, když nevíte, kam medvěd zamíří. Najednou zjistíte, že nic nemůžete, z vrcholu nebylo kam utéct.

Seznámím vás s dalším členem naší výpravy. David je náš vrchní plánovač. Dovede naplánovat skvělé trasy a ještě než jsme vůbec vyjeli na Slovensko, poslal nám i poučení, jak se chovat v horách při bouřce.

Tak jsme si pak dělali legraci, že na bouřku jsme byli připraveni, ale jak se chovat při setkání s medvědem, nikoli. Jenže tehdy nikoho ani nenapadlo, že by se to vůbec mohlo stát.

Medvědice zmizela a my jsme konečně mohli pokračovat. Jenže přestože jsme měli nebezpečnou chvíli za sebou, respekt z medvědice ve mně stále přetrvával. Obzvlášť, když jsem se chytala řetězů, vedle kterých před chvílí slézala medvědice.

Člověk může jít dál, ale ten pocit bezmoci, kdy stojí na vrcholu a neví, kam se zvíře vydá, v něm ještě chvíli zůstane.

Ještě teď, když s vámi, čtenáři, sdílíme naše setkání s medvědem, mi naskakuje husí kůže. Tehdy jsme ale museli jít dál. A Rozsutec nám vzápětí připomněl, proč jsme sem vlastně vystoupali.

Před námi se otevřely nádherné výhledy.

Vyrážíme na Medziholie. Spouštíme se po řetězech zrovna skoro jako ta medvědice. Haha. Teď už je mi do zpěvu.

Slézáme po skále dolů a pro změnu se po chvíli nabízí kovový žebřík. Dolů to jde snázeji než nahoru, i když sestup občas bolí. Koleno.

Tíseň se rozpustila celkem rychle. Medvědice v nenávratnu a kolem nás opět božská panoramata. Říkám si, že ty teď máme fakt za odměnu. A ty jsou! Nádherné hory na dohled.

Pohledy do sametového údolí, kamenná pole a nezbytné kovové žebříky, po kterých cinkáme dolů. Duši hladí fialková hvězdice i nádherný modrý zvonečník s protknutým jestřábníkem. I mezi kameny si krása umí najít cestu.

A voní létem.

Stačí se jen na chvíli zastavit a dívat.

Scházíme do sedla Medziholie a potkáváme se tu s Liborem z Příbrami a jeho manželkou. Právě ty, kteří měli medvědici na dosah. Paní se teď usmívá, ale říká, že v tu chvíli jí do smíchu určitě nebylo.

Když medvědici uviděli, zrychlili. A když pak vystartovala směrem k nim, říká:

„Já tu teorii znám. Vím, že musíte jít pomalu, ale to fakt nešlo!“ Vůbec se nedivíme. My sledovali chlupáče z větší dálky než oni a bylo mi docela ouvej.

Konec dobrý, všechno dobré. Medvědice zmizela v kleči, my jsme sešli do sedla a kolem nás se zase rozprostřely nádherné hory.

A dnešní zápis do deníčku? Ten rozhodně není poslední.

Zdroj: vlastní, malafatra.cz