Na Stezce Českem jsem vytuhla, abych poté zjistila, že to bylo úplně jinak

Plynule navazujeme na druhou etapu. U převozníka se sedělo dobře, klidně bych s ním cestovala celé dopoledne sem a tam, ale zážitky na sebe nenechají čekat. Vystupujeme na druhém břehu, přecházíme silnici a hrozím se příkrého výstupu na vyhlídku Belvedér.

České Švýcarsko je od nás coby kamenem dohodil a když si chceme udělat hezký den, je naší srdeční volbou. Tudíž ho máme procestované křížem krážem. Ale chceme ho projít také se Stezkou v zádech. Nicméně objevujeme i pár cest, které nám dosud byly utajené a to jsme si mysleli, že ho známe jako své boty! A právě výstup od přívozu k Belvedéru si užíváme poprvé. Mimochodem krájíme ze Stezky další upocený kus, i když šťavnatý.

Šplháme od přívozu točkami do kopce. Pot mi stéká po tvářích, ale to nevnímám, protože leje i svrchu. Nicméně se vyškrábeme na moji nejzamilovanější vyhlídku z celého Českého Švýcarska, a to Belvedér. Zde se můžu kochat pořád a stále. A nikdy se nenabažím překrásného výhledu na Labský kaňon. Navíc se jedná o nejmohutnější pískovcový kaňon v Evropě. Mimochodem z Belvedéru oči dohlédnou až na stolové hory Zirkelstein, Kaiserkrone i skalní hřbet Schrammsteine.

Do skály byla svého času vytesána sala terrena v podobě grotty (umělá jeskyně). Na terase se scházeli hudebníci a zámeckému panstvu hráli do ouška. Hudba spolu s úchvatnou scenérií kouzelné přírody doplňovala romantickou atmosféru, která na vás na Belvedéru jemně dýchne i dnes.

Když jsme se nabažili čarokrásné přírody, vydáváme se dál na Labskou stráň a poté lesní cestou do Arnoltic. Všímám si, že zmizela pestrobarevná škála květin a pěšinu lemují mechy, maliní, vysoké kapradiny či různé druhy trav. Jsme ponořeni až po nos v zeleni.

Alespoň v Janově potkáváme rozkvetlou poštovní schránku. Museli jsme ji vyfotit, nešlo jinak.

Ten už také známe, nicméně má duše vždy pookřeje. Miluji památky s dochovanou historií. Přijde mi, že v tu chvíli se jakoby propadnu v čase. Mlýn se nachází v soukromém vlastnictví a majitelé ho využívají jako netradiční rekreační objekt. Nutno zmínit, že se odhodlali ke koupi demolice v roce 1961 a už tehdy šlo o ruinu bez střechy. Citlivými opravami mlýn doslova vstal z popela jako bájný Fénix a je vděčným zastavením mnoha turistů.

Bílý jemný písek na lesní pěšině tlumí naše kroky. S úsměvem na rtech se tiše kocháme přenádhernou přírodou. Vždycky mě dostanou kořeny stromů. Často vystupují na povrch země a jejich spletenina mi někdy připomíná například chobotnici nebo klubko hadů s tím rozdílem, že se jich nebojím. Ale obdivuji je. To když kořeny převezmou svou moc nad kameny, objímají je, hladí a tak si říkám, že spolu třeba i mluví.

Mám problém na kořeny šlapat, ale často to ani nejde jinak. Tak se přesvědčuji, že tu jsou pro všechny a třeba nás i vybízejí k chůzi s tím, že je to opravdu nebolí. Jímají mě někdy až ohlazené staré kořeny různých tvarů, že nestíhám sledovat okolí. Mám oči přilepené k zemi. Nejen před sebou, ale i pod sebou nacházím nádherná překvapení.

I když jsem okouzlena fascinující přírodou, v jednu chvíli jakoby mě opustily síly. Nerozuměla jsem tomu. Byli jsme odpočatí, užívali jsme si chůze, matičky země, pitný režim dodržujeme. Co se stalo, že jsem najednou naprosto bez síly a chce se mi jen spát, spát a spát? Sotva jsem doklopýtala do Hřenska. Bylo mi to divné, avšak velení převzala hlava a drtila mě: „Jsi stará, už na to nemáš!“ A masírovala mě dál: „Přiznej si to!“ Nechápala jsem, ale rozum převládl. Tak jsem jen němě pokrčila rameny, že asi jo: „Jsem stará. A věk nezastavím.“

Plácla jsem sebou a okamžitě usnula. Manžel mě nechal odpočinout, dal si kávu a mezitím plánoval trasu. Hodinka mi stačila, nicméně jsem si vzpomněla na energy pastu, jíž nám neteř dovezla mezi ostatními dárky na Lesnou. Mám ve zvyku zkoumat etikety, ale tady mi to bylo úplně jedno. Vymáčkla jsem do sebe půlku tubičky energie a mohla opět vyrazit. I když slabost jsem si nedovedla pořád vysvětlit. Přišlo mi to zvláštní.

Bohužel po pár dnech k nám doputovala smutná zpráva, že se v naší rodině, v tu chvíli, kdy mě opustily síly, stala tragická událost. A ke mně připutovala tak, jak jsem vám popsala. Mám s tím už svou zkušenost. Říkám těmto věcem pohyby duše. Jenže jsem tehdy nenahlédla do duše, a převálcoval mě rozum. Proto jsem nechápala. Ke vší lítosti musím říci, že podobný pocit se mě zhostil na Stezce ještě jednou, ale to už jsem tušila. Přišlo mi, jako když ze mě vyprchá život. A tak se stalo naší něžné duši.

Smrt je součástí našich životů, stejně jako zrození a myslím, že nikdo nemáme moc měnit osud. Můžeme jen přijímat, co nám život dává, rozdávat lásku, nehněvat se s druhými a jen žít. A příslovím, které si jakž takž pamatuji z mládí, když jsem hltala Remarqua a vypisovala si jeho rčení z knih, bych smutné vzpomínání zakončila: „Každý v srdci nosíme jakoby malý hřbitov těch, které jsme kdysi milovali.“

Silnici lemují davy turistů a torza stromů, které tu stojí jako němá výčitka. Před dvěma lety během velké vlny veder zachvátil Národní park České Švýcarsko obrovský požár. Tu noc, aniž bych tušila, co se děje, jsem běhala okolo našeho domu a hledala lumpa, co na večer pálí trávu. Nad naší vesnicí plynul těžký oblak dýmu a ráno bylo „zapopeleno“. Až druhý den jsme zjistili, co se stalo. A to jsme zhruba 25 kilometrů od Českého Švýcarska. Nedovedu si vůbec představit, jak mohli v místě tragédie lidé dýchat?

K Pravčické bráně oheň naštěstí nepostoupil, ale cesta, kterou se ubíráme, je i po dvou letech stále ještě zarmucující. Ohořelé kmeny stromů, černé teskně vyčnívající pařezy a rozhled široko daleko. Až tehdy si člověk uvědomí, že tu nejsou stromy. Takový rozhled tu dříve nebyl. Moc ráda bych ho oželela a dívala se raději na hustý porost zdravých stromů. Nicméně příroda si dokáže pomoct.

Z odezvy, kterou máme, víme, že zvěř snad skoro všechna stihla před požárem utéct. Zpravidla odolaly sem tam borovice i duby. Radostí pro nás je, že se příroda opět zazelenala. Objevily se mechy a všudypřítomné břízky. Dokonce prý i díky popílku tu místní sklízeli václavky s více než dvaceti centimetrovým průměrem klobouku.

Od Aše zde objevujeme první penzion s příjemnými cenami. Ovšem přidaná hodnota penzionu je především vstřícnost a srdečnost paní domácí. To se jen tak nevidí. Sama o sobě říká, že je „stará škola“ a nehodlá na turistech vydělávat. Vřele doporučujeme. Ubytování čisté, voňavé ručníky (jako hospodyňka musím ocenit), dostatečná snídaně, a navíc žádné výhybky u dotazu s ubytováním na jednu noc.

Posilněni chutnou snídaní vyrážíme druhý den ráno směr turistická červená. Po cestě míjíme Smolný kámen. Jedná se o skalní převis, jenž využívali lovci v době mezolitu před více než 9 000 lety jako své sídliště. Zastavení upozorňuje, že šlo o poslední lovce Evropy. Přicházíme na rozcestí Pod Šaunštejnem. S chutí pokračujeme dál, abychom vás seznámili s chaloupkou, kterou už také známe a na trase Stezky se nevyskytuje.

Vyšlapujeme po České silnici a kousek za rozcestníkem si zacházíme cca 800 metrů, abychom se pokochali vzpomínkou na pohádku pohádek. V převisu ostrohu Krinsen Horn zbyla konstrukce uhlířské chaloupky po natáčení filmu Pyšná princezna, kde hlavní role ztvárnili krásná Alena Vránová a charismatický Vladimír Ráž. Chaloupka byla dostavěna, přibyl i dřevěný medvěd s medvídětem.

Milou nostalgickou vzpomínku doplňuje tematická tabule, kde se dočítáme, že v roce 2009 toto místo navštívil Petr Stejskal z Pardubic, coby bývalý dětský komparz a dal všanc, co diváci nepostřehli. A to, když princezna Krasomila odchází s králem Miroslavem do lesa, nahradil ji dublér - vousatý voják ze Slovenska, jenž byl navlečen ve šněrovačce a musel se ke kameře stále otáčet zády. Nevím jak vy, ale tuto scénu si příště nenechám ujít.

Vracíme se na Stezku a pokračujeme po červené směrem ke kapli Kny. I když dosahujeme výšky pouhých 269 m. n. m., putování se nezdá. Vede nás nahoru dolů, dolů a nahoru. Lesní pěšina se vine podél pískovcových skal a odměnou nám jsou panoramatické výhledy na České Švýcarsko. Pozorujeme v dáli Jetřichovice, dohlédneme do Vysoké Lípy a otevírá se nám pohled také na nejvyšší horu Národního parku Českého Švýcarska, Růžovský vrch, lidově zvaný Růžák. Ovšem přezdívá se mu také Děčínská Fudžijama právě pro jeho vznešený vzhled i společný sopečný původ.

Některé jsme si i pojmenovali, jako například Jetřichovickou bránu, Kravičku či Sumce. Žasneme nad různorodostí přírody, až přicházíme na Pohovku. A opravdu je tu dřevěná dlouhatánská pohovka, na které spočineme alespoň na chvíli, abychom vstřebali staré časy. Nic naplat, po čase se zvedáme a opět proplétáme mezi skalami. Stoupáme po kamenných schodech, jež nás zavedou na odbočku vyhlídky na Rudolfův kámen. Informační cedule upozorňuje na těžkou trasu výstupu. Došplháme na Purkartický les do výšky 450 m. n. m., aby nám bylo dovoleno vystoupat po božské historii.

Jsou okouzlující natolik, že si na ně musím sáhnout. A přitom si v duchu říkám: „Kdo po vás chodil? Jaké měl sny a touhy? Anebo vás jen tak přeletěl, když mířil třeba na Belveder?“ I když na druhou stranu, panstvo na Belveder vozily kočáry, jen chudý lid šlapal po svých. Ale o to víc mu bylo dopřáno čarokrásné přírody, když jí procházel.

Potkáváme čím dál tím více turistů a vzájemně se pozdravíme. Zdá se, že v Čechách nejsme sami. Potkáváme Poláky, Němce i usměvavé Francouze. Jednotlivce či rodiny s dětmi. Také jsme se dali do řeči se Stezkařem z Opavy, jenž prochází České Švýcarsko se svým pejskem. Kráčíme úzkými stezkami podél pískovcových skal, leckdy i vytesaných, které nad našimi hlavami vytvářejí jakoby malé tunýlky. Cesta je boží. Stoupáme po dřevěném schodišti, přecházíme můstky. Stačí se jen dívat a vypustit myšlenky, prostě jen být. Tady a teď. Přijde mi, že teprve pak dokážu vnímat srdcem až snad i každičkou buňkou svého těla.

Dosahujeme Vilemíniny stěny. Zase jsme vystoupali o kousek výš a nelitujeme. Opět skvostné výhledy a duše dostává svou porci nádhery. Proč Vilemínina stěna? Kníže Rudolf natolik miloval svou manželku kněžnu Wilhelminu Kinskou, rozenou Colloredo-Mansfeldovou, že na její počest nechal skalní stěnu přejmenovat, aby nesla jméno jeho milované. A my už víme, proč je nám tu tak sladce…

Cestou v lese se zastavujeme u skalního převisu zvaného Balzerovo ležení, jindy zvaného Exulantská jeskyně či Tetřevna aneb Tokaniště. Jeskyně je památkově chráněná jako archeologické naleziště. Stezka Českem vede po úžasných místech, která se poutníkům otevírají a mohou tak čerpat nejen energii zeleně, jež sytí duši, ale i historických faktů, které krmí hlavu. Každý si může svobodně vybrat, čím se nechá oblažit.

Z Balzerova ležení pokračujeme dále smíšeným lesem a všímáme si opět kouzelných oblýskaných kořenů. Nad námi se tyčí pískovcový skalní vrchol Mariina vyhlídka, kde v roce 2005 shořel vinou neopatrných turistů původní dřevěný altán. Pročež romantika byla opět nastolena, když byl postaven nový altán. Mimochodem v roce 2022 požár zničil dvě nádherné unikátní historické chaty Na Tokáni, jež byly postavené v alpském stylu. Byly opravdu nádherné, býval to nás oblíbený výletní cíl. Až nám přichází na mysl, čím to, že se na Českém Švýcarsku podepsaly ničivé požáry v takové míře?

Vždyť i filmaři byli uchváceni překrásnou přírodou. Natáčely se tu pohádky Pyšná princezna a Peklo s princeznou. Není divu. České Švýcarsko je doslova pohádkovou zemí s magií čar a kouzel, které dokáže vyčarovat jen sama příroda. Vnímavému pocestnému nabídne spoustu přírodních krás a půvabů, jež jsou spojeny s okouzlujícími vyhlídkami. Dále předkládá nepřeberné množství roztodivných pískovcových skal a věží, úzké skalní průlezy a romantická zákoutí. Až je nám líto, že tuto mystickou krajinu, jež nás vyzývá k obdivu a neskonalé pokoře, brzy opustíme.

Zdroj: https://www.stezkaceskem.cz/