Ze Stezky Českem jsme ukrojili další kus. Byl upocený, ale šťavnatý

5. 8. 2024 vystupujeme na zastávce Šumenské údolí. Začínáme rovnou stoupákem lesem směrem k Českému Jiřetínu. Vysupíme nahoru a příroda nám za odměnu předestřela svou barevnou nádheru, která nás doprovází hodný kus cesty. Zahlédneme oranžové hlavičky jestřábníku, jež svou zářivou krásou obohacuje lnice. Žlutou paletu barev doplňuje štíhlý starček. A aby té slunečné krásy nebylo málo, na trávu usedá žluťásek.

Jdeme se zatajeným dechem a pozorujeme kouzlo podél nás. Je až nepředstavitelné, ani ho nedokážu popsat slovy. Z trávy vykukuje růžové duo - vrbovka se střapatým bodlákem. Fascinují mě lány vzrostlé narůžovělé až lila trávy. Dočítám se, že se možná jedná o třtinu nachovou. Někdo by řekl obyčejná tráva. Ale když se slila v jeden lán, vidím jen vlnící se růžový půvab.

Svými boubelatými růžovobílými kvítky naši duši doslova hladí čičorka. A opět vychází sluníčko, kdy se svou zářivou žlutou barvou pyšní pupalka a krok s ní drží divizna. Paletu doplňuje modrý hadinec s chrpou a nechybí ani běloskvoucí řebříček. V trávě se choulí něžná violka a fialkové zvonky nám cinkají na cestu. Ubíráme se s očima dokořán zářící nádherou, až přicházíme ke Pstružnému potoku. Nacházíme se ve výšce 710 m. n. m.

Přicházíme do Českého Jiřetína a při cestě si všímáme útulny. Majitel nás zve na kávu a prý jen za úsměv. Smějeme se od ucha k uchu. Sympatický nám přijde nápad - jména poutníků, kteří zde přespali - vypsaná na dřevěném ukazateli. Když prý bude ukazatel zaplněný, dodá majitel nový.

Zdá se, že jdeme snad vrcholovku! A to ještě nevíme o Mordovně. Ale abych nepředbíhala. Přicházíme na naučnou stezku Flájský kanál. Ponořujeme se do lůna zelené přírody a  vůkol nás se rozhostilo ticho. Ze své majestátní výšky na nás shlíží vzrostlé nádherné buky. Přinášejí nám radost už jen tím, že jsou. Vnímáme šumění větru a ani se nám nechce mluvit. Jen se díváme. Jdeme prazvláštním místem, kudy dříve vedl plavební kanál Fláje vystavěný v 17. století. Poddali jsme se tiché vzpomínce a necháváme se jí vést. Je tu blaze.

Bývalý plavební kanál s lítostí opouštíme a asfaltka nás vede na přehradní nádrž Fláje. Odměnou je nám třpytivá krása vodní hladiny. Světélkuje, zdá se, až do nepřirozených barev. Fialová se prolíná se stříbrnou, bílou a modrou. Malíř si stále nevybral svou dovolenou. Nabažíme se energie vody a neradi se vracíme na asfaltku. Po čase zaplujeme zase do lesa.

A jako před nedávnem, opět se vnořujeme do tajemství zaniklé obce, pro tentokrát Fláje. Do kolen nás tehdy dostala zaniklá obec Königsmühle. Bývalá obec Fláje má taktéž svou pozoruhodnou minulost. Ozvláštňuje ji historie dřevěného kostela sv. Jana Křtitele. Už se napouštěla Flájská přehrada, kdy díky úsilí milovníků historie se podařilo kostelík komplet rozebrat a přestěhovat do Českého Jiřetína, kde stojí dodnes. Jedná se o poslední zachovalou sakrální stavbu ze dřeva v Krušných horách. Dnes jsou na místě původního kostela patrné jeho základy. Byl zde vztyčen dřevěný kříž a pietní místo přímo vybízí k odpočinku. Po úžasném zastavení pokračujeme dál.

Máme pocit, že jdeme náhorní planinou. Po obou stranách pěšiny nás doprovází borovice Blatka. A opět posloucháme božské ticho. Navíc si mraky hrají na honěnou a předvádějí se nám v celé své kráse. Nádherná oblaka míří přes Bouřňák, jenž míjíme. Kvečeru přicházíme na horskou chatu Mikulášku.

Ubytování jsem pro tentokrát zabookovala předem. V této oblasti byl problém. Buď obsazeno, nebo penzion končil či sakra draho. Nad nepříznivými referencemi Mikulášky jsem tudíž mávla rukou, načež jsme skutečně zažili retro. Nicméně číšník se snažil jak mohl, ale ze starého nové nevyčarujete. Mám podezření, že nám věnoval snad i vlastní sprcháč. Mimochodem byl velmi příjemný a empatický se snahou maximálně vyhovět.

Dostal mě, když přišla řeč na znamení. On je Vodnář, manžel Váha, ptám se: „A jaké jsem znamení já?“

Mrknul na mě a povídá: „No přece Blíženec!“

Podivím se: „Jak jste na to přišel? Vždyť jsem se ještě ani neprojevila?“

„To ani nemusíte, to je vidět!“

Takže bych náš pobyt na Mikulášce shrnula slovy: Lepší než pod tarpem. A bonus navíc - milý a ochotný pan číšník.

Cesta mírně stoupá do kopce a objevuji na ní placaté kameny. Připomíná vám to něco? V dětství jsem po nich s radostí poskakovala. Vyhledávám ty velké placky a stoupám na ně. A každým vstupem se propadám do dětství. Najednou na povrch vyvěrají vzpomínky s dávno zapomenutými příběhy. Ponořuji se do sebe a jsem zase ta malá holka s mámou a tátou okolo sebe a svými sestrami.

I to přináší Stezka a hodně poutníků se shoduje, že při putování přírodou se učí naslouchat svému tělu a objevují dříve nepoznané. Slzy mi stékaly po tvářích a přišlo mi líto, že mě máma už nepohladí, táta nepoplácá po ramenou, sestry nepoškádlí. Nechala jsem pocity plynout. Bylo mi to líto, ale vlastně se mi ulevilo. Odžila jsem si na Stezce svůj kousek skryté bolesti.

Vpravo hledíme na golfové hřiště vystřižené jako ze žurnálu. Vlevo vykukuje v dálce vysoká německá televizní věž. A konečně před kostelem Nanebevzetí Panny Marie míjíme na 222. kilometru milník Stezky. Kolem nás projíždí cyklista a naštvaně prohodí: „Permanentně samej Stezkař, to je strašný!!“ Muž už jen do jeho zad pronáší: „A taky cyklistů.“ Cyklistova záda se nadmou vzteky, ale jede dál a pořád si něco brblá. A já mám za to, že nemá smysl klást si otázku, proč si myslí, že je příroda jen pro něho. Den nám nezkazil, je to jeho pohled a nebereme mu ho.

Dosahujeme 777 m. n. m. a poprvé zjišťujeme, že nám zde nenatočí vodu. Nemají tu totiž pitnou. Dopřáváme si pivo a kofolu a navrhuji Komáří vížku přejmenovat na Vosí vížku. Letošní vosí nálety jsou neskutečné. Po krátkém zastavení, načerpání energie, mimo jiné i z úžasných panoramatických výhledů, se zase se ponořujeme do blaha matičky přírody. Přicházíme na Fojtovickou pláň. Tráva nám lechtá lýtka, odměnou nám jsou opět boží výhledy na České středohoří. Navíc jsem u vytržení z velkých bochánků vysoké poléhající trávy. Snad ostřiny, které náhodný vítr pročísne pěšinku tu a zase onde. Až scházíme do Adolfova. Kvůli ubytování uhýbáme ze Stezky, abychom se na ní další den opět vrátili.

Na terase penzionu Tereza nás vítá holčička. Během pár minut se dozvídáme, že se jmenuje Amy, narodila se v Austrálii, v září půjde do školy, ale školní tašku ještě nemá, ale zato jí tatínek koupí psa. „A taky mám takovýhohle bratříčka,“ rozpřahuje treperenda ručičky tak na dvacet centimetrů. Odhaduji, že miminko. Přisvědčí a ohlásí, že doběhne pro tatínka. Pro jistotu ještě nahlas zahlaholí: „Tatí, hosti!“ Ubytovatel nás zve dovnitř a na uvítanou sděluje, že si bohužel neuložil náš kontakt a penzion je pro nemoc zavřený. Spadla nám brada. Amy nám udělá takové entré a teď tohle. Ale ubytovatel nás přespat nechá.

Ráno jsme si totiž všimli vystavené knihy Stezka Českem. A mimochodem vedle i zarámované fotky Štefana, který zde spořádal gulášek s 26 knedlíky. Zda ho pak odvezla rychlá, nebo se domů odkulil, o tom historie mlčí. Ale nemohu pomlčet o setkání s usměvavou maminkou majitele. Z řeči vyplynulo, že je dlouholetá bývalá kolegyně Marušky, se kterou pracovaly v ústecké nemocnici. No a Maruška je přítelkyně našeho souseda Jiříka, se kterým jsme během Stezky v kontaktu. Nelenila jsem, natočila video pozdrav a zaslala Marušce. Ta jen s potěšením a údivem vzdychla, jak je ten svět malý. Stezka sbližuje. A o tom jsme se přesvědčili i  následovně.

Vracíme se na Stezku a hledáme restauraci nebo alespoň bufet. Popohání nás chuť na kávu. Bohužel restaurace Adolfovský mlýn má vrátka zavřená. Dáváme se do řeči s pánem na zahradě a zdá se, že si chuť na kávu budeme muset nechat zajít. Na to nás pan Salava, když vidí naše smutné oči, zve na zahradu, že nám to kafíčko uvaří. Nevěřím svým vlastním uším. Jsme úplně cizí a přichází takové milé pozvání? S povděkem přijímáme a přátelské setkání vygradovalo natolik, že na oplátku Salavovy zveme k nám na kafíčko a vyměňujeme si kontakty.

Uhýbáme po červené doleva a setkáváme se se smutnou historii, kdy tu v roce 1950 byla pobořena Boží muka. Slunce nám pere do zad, nevzdáváme se a šlapeme dál. Za to jsme obdařeni neskutečným zážitkem. Přicházíme do úplně jiného světa. Vcházíme do kempu, jenž je říznutý indiány, satirou a syrovou přírodou. Nikde nikdo, prohlížíme si středobod, možná soukromého (?) kempu. Sympatická je mi cedule: „Vstup jen s drinkem“. Rádi bychom se sem zase vrátili a strávili tu pár dnů. Mimochodem cedule směřující na WC s věrně zobrazenými symboly nenechá nikoho na pochybách, kam má kdo své kroky nasměrovat.

Kopčiska jsou plná klesání a nového stoupání. Až se vyšplháme na vršek s příznačným názvem Mordovna. Byl to fakt mord! V úmorném vedru jsme se doplazili do výšky 625 m n.m. Naopak příjemným klesáním mezi pastvinami lemovanými rudými jeřabinami přicházíme do Petrovic. Pokračujeme stinným lesem rájeckými skálami po Železné cestě a klesáme, ještě ne se silami, ale kroky do Ostrova. Svlažuje nás lehký deštík. S opláštěnkovanými batohy přicházíme na ubytování k Dřeváku do Maxiček, kde na nás i po pracovní době čeká příjemný hostitel.

Ochutnáváme průzračný lesní pramen Eliška a šupajdíme po nádherné kamenné široké dlážděné cestě. Nad námi milosrdně sklání své široké větve buky a smrky. Oceňujeme příjemný stín. Usedáme na vyhlídku nad Čertovou vodou a vnímáme, že za pár okamžiků dojdeme na konec druhé etapy. Až nám to je líto. Je zde krásně, pod námi líně plyne Labe. Naposledy se pokocháme růžovými trsy vřesu a vycházíme z lesa. Abychom si po pár kilometrech vzájemně plácli do dlaní a  ukončili druhou etapu Stezky Českem. Máme v nohách dobrých 300 kilometrů. Nacházíme se v Dolním Žlebu a nastupujeme na přívoz. Před námi se rýsuje začátek třetí etapy Stezky Českem.

Zdroj: https://www.stezkaceskem.cz/