Na Stezce Českem putujeme 26. den, aby nám v Orlických horách došel dech

V kalendáři obracíme další nepopsaný list, abychom ho zaplnili úchvatnými panoramatickými výhledy. Ale tak krásnými, že jsem zůstala s pusou dokořán. Přiblížili jsme se k Přírodní rezervaci Zemská brána. Podzimní příroda předestírá až neskutečný barevný pohled na Divokou Orlici, nad kterou se naklánějí větve stromů jakoby Zemskou bránu chtěly zarámovat do skvostného živého obrazu.

Kouzelník Podzim vyčaroval strhující barvité pohledy. Zdatně mu sekunduje divoženka Řeka s modravými odlesky, která proudí jako o život, s bubláním se proplétá mezi balvany a s nezdolnou a neutuchající silou se dravě žene údolím. Jako očarovaní vnímáme líbeznou krásu Divoké Orlice, jež právě v těchto místech prorazila hlavní hřeben Orlických hor a vytvořila hluboce zařízlé údolí, Zemskou bránu. Pojmenování nepřišlo náhodou, ale proto, že hraniční řeka se právě zde stáčí do vnitrozemí a její říční údolí vytvořilo pomyslnou bránu do země České.

Kámen miluji, připadá mi, že kdekoliv se v přírodě objeví, přichází s ním tajemná historie. Zpravidla nás vrací do dob minulých, stejně jako zde. Kamenný most spatřil světlo světa v letech 1900-1903 a ruku k dílu přiložili i italští odborníci. Časem se technický stav mostu zhoršil natolik, že před dvaceti lety došlo ke kompletní rekonstrukci. Mimochodem zajímavostí je, že právě zde byla poprvé v Čechách použita dřevoocelová svodidla, avšak citlivě tak, aby nebyla narušena přírodní scenérie.

Patrně tu žijí humorem oplývající obyvatelé. Nalevo, chystajíc se přejet silnici, číhá slámou vycpaný cyklista. Vypadá tak věrohodně, že jsem mu chtěla dát přednost. Před chatou Eliškou v bohulibém klídku na lavičce odpočívají vycpaní spokojení babička s dědou a vnoučaty, o kus dál bába zahučela s kolem do živého plotu.

A jakoby to nestačilo, vybafnul na nás vodník hlídající si svůj hrneček na dušičky. Byla v nás fakt malá dušička, po těch všech překvapeních, ale vděčný šťastný úsměv se nám rozlil po tvářích. Děkujeme, Čihákovští, za milé nápadité zpříjemnění putování.

Na rozcestníku Čihák se setkávají dvě souznící značky u sebe, a to Stezka Českem spolu se Stezkami z lásky. Přijde nám ikonické, že bývají pospolu, protože Stezka Českem je přece i stezkou z lásky. Krásné názvy, krásná práce všech, kteří se o stezky zasloužili a nabídli tulákům fantastické krásy naší země. Děkujeme.

Nicméně rozveseleni čihákovskými šibaly nečekaně zvážníme, protože pocítíme pohled smutného muže.

Na rozcestníku České Petrovice opouštíme červenou a vykročíme po žluté k hranicím. Těsně před hranicemi míjíme krásně detailně provedený kamenný křížek sv. Jana Nepomuckého z úctyhodného roku 1873. Ťap ťap a vcházíme do Polska.

Po pár krocích objevujeme zarostlou Ruinu barokowego domu sudetskiego. Dnes dáme snad všechny barvičky, pročež žlutou měníme za zelenou. Pomaloučku se začíná šeřit. Kořeny stromů přes cestu jsou ukryté pod napadaným listím, místy klopýtáme, ale srdnatě nepadáme. Odměnou nám je další překvapení, tajuplné až mystické místo v Kamienczyku: Ruina barokowej kaplicy. Zůstaly z ní jen obvodové zdi a kamenné zárubně, snad dokonce i s emblémem.

Přijde mi divné, že silně věřící Poláci nechávají kapli chátrat. Nicméně se dočítáme, že snaha byla, ale nadvládu převzaly přírodní živly. Horský spolek „Kłodzka Róża“ vytyčil v letech 2010–2012 naučnou stezku „Po stopách zaniklé obce Czerwony Strumień“. Bohužel stezku zničila vichřice v roce 2015, kdy její obrovské poryvy nezvládly velkolepé tři sta let staré jilmy, které spolu s mohutnými větvemi historické lípy poškodily zdi kaple.

Vyklopýtáme z lesa a ještě zachytáváme až dechberoucí výhledy na polské podhůří. Máme z pekla štěstí, protože za pár chvilek se setmělo. U rozcestníku Adam zabočujeme vpravo do mírného kopečka a za odbočkou ke Kašparově chatě se zastavujeme. Na naše srdce něžně klepou červánky, jsou tak úchvatné. Rychle chmátnu po foťáku a cvak, konečně se i mně podařila pěkná fotka. Souzním s Járou Cimrmanem: „Nepochválím-li se sám, nikdo to za mě neudělá.“

Na to frrr ťuk ťuk, v půl sedmé otevíráme dveře na Kašparově chatě, kde máme zamluvené ubytování. Dáváme si do nosu i do bříška a ubytujeme se s nadějí báječného rána. Paní domácí nám totiž přichystala pokoj s vyhlídkou na východ slunce.

Osud nás zase odměnil a ráno netrpělivě pozorujeme šedivou oblohu, aby nám za pár okamžiků ukázala, kdo je tady pánem. Dlouho jsme nezažili východ slunce a do našich srdcí se zapisuje fantastický prožitek. Dlouho nic, pak sem tam záblesky, obloha se zbarvuje do žlutooranžova. Kde se vzala, tu se vzala, nesměle vykukuje žhavá koule, až se vyhoupne na obzor, aby každou chvilku vyplula stále výš a výš. Nemohli jsme se vynadívat na ten boží zázrak. A také mi to připomnělo cedulku na dveřích u sestřičky v ordinaci v Děčíně: „Neklepejte. Jsem jako slunce. Vycházím pravidelně.“

Po snídani se loučíme s Kašparkou a cestou přes luka se kocháme malebnými výhledy na České Petrovice.

Procházíme po široké travnaté cestě, kde na nás vykukují asi už poslední rozkvetlé růžové jetelíčky stylově doplněné běloskvoucím řebříčkem, jehož jméno vzniklo podle tvaru lístků, které připomínají starý žebřík. Vzpomínám i na další milé řebříčkové názvy jako například husí jazýček či myší ocásek. S radostí v duši a úsměvem na tváři pokračujeme v cestě naší krásnou zemičkou.

Pofukuje a najednou muž říká: „Ty jo, to je ale pořádnej srub!“ Rozhlížím se kolem a žádnou dřevěnou chaloupku nevidím. Manžel uchvácen hledí dopředu: „Teda ten je! Neříkej, že ho nevidíš?“ ptá se nevěřícně. „Děláš si ze mě blázny? Žádná dřevěnka tu není!“ Muž se zase rozesmál. „Jaká dřevěnka? Ukazuju ti srub. Nikdy jsi neslyšela, že se velkýmu bunkru říká srub?“

Fakt neslyšela. Pro mě je srub dřevěnka, pro manžela bunkr. To je to mužské a ženské myšlení. Díky bohu, že jsme každý jiný, jinak by byl život přece nuda! A nezasmáli bychom se. A že to manželovi šlo, když jsem pořád hledala chaloupku.

Bunkr/srub byl fakt ohromný a vévodil mu nápis: „Hraničáři nikdy nezklamou“. Po chvíli se dotýkáme dalšího bunkru, kde objevujeme i zarostlé ježky. Tak tady už náhodou i já vím, že to nejsou bodlináči ale tzv. rozsocháč, úžasný český vynález majora Františka Kašíka. A další nápis na stěně bunkru, z něhož mě mrazí: „Za vlast i životu dáme.“

Procházíme opuštěnými pastvinami, které jsou protkané stromy oděnými do slušivých podzimních barev. Vzhlédneme k obloze, kde z jedné strany pohlíží měsíc, z druhé strany zvědavě vykukuje sluníčko. Podzim doslova jiskří barvami, jež se vzájemně prolínají. Okrová, zelená, svítivá žlutá, oranžová, hnědá. Před námi se v celé šířce zvedají zvlněné kopce pokryté řadami hustých nepravidelných smrčin a listnáčů. Máme pocit, že jsme se ocitli v ráji.

A není to „jen“ barvami podzimu, ale obestírá nás snad ta nejkrásnější krajina, kterou od Aše poznáváme. Nechci se rouhat, všude bylo krásně. Nedám dopustit na České Švýcarsko, milované Krkonoše, úchvatný Adršpach, přenádherné Broumovské hory, ale co nás čekalo v Orlických horách, bylo skutečně famózní. Broumovsko si nás podmanilo, ale Orlické hory v nás zanechaly otisk zemského ráje to napohled. Na to mi z úst zcela samovolně plynou slova naší krásné hymny.

Mám mrazení po celém těle, nestydím se za slzy a rozhlížím se po až neskutečných nádherných barvitých panoramatech. A hymnu si zazpívám celou celičkou, prostě československou. Je mi tu tak blaze, že vám to ani nedokážu popsat. Manžel se mnou sdílí podobné pocity. Vychytáváme si hluboké ticho, nikde nikdo. Necítíme se opuštěni a ztraceni, naopak máme pocit, že jsme přirozenou součástí života okolo nás. Jen vpravo v dáli spatříme snad tři Stezkaře, se kterými se následně v Mladkově zdravíme. Krása Orlických hor nás hluboce zasáhla a my měli to obrovské štěstí, že jsme se ocitli na místě, odkud můžeme pozorovat ty nejkrásnější výhledy. Později nám to potvrzují i místní, se kterými se setkáváme u Rostislavova pramene.

Neradi opouštíme kouzelné místo a scházíme podél bříz, jež zdobí na přeskáčku žluté vratiče a nezdolné fialové zvonky. Ty ostatně potkáváme po celé Stezce Českem. Přicházíme do Mladkova, který se krom jiného chlubí nejvyšším rostlým vánočním stromem České republiky. Projdeme Mladkovem a u cesty v lese nás osloví Prosba lesa, podepsáno R. Těsnohlídkem. Až nás mrazí pravdivost a čirost těchto slov:

Jsem dárcem tepla v Tvém krbu v zimě za chladných nocí a dárcem přívětivého chládku v žáru letního slunce. Dávám ti kyslík do tvých plic a žil a klid pro tvé nervy. Já jsem dal trámoví tvému obydlí a desku tvému stolu. Ze mne je lože, na kterém spáváš i kleč tvého rádla. Já jsem dal topůrko do tvé sekery a branku do tvého plotu. Ze mne je dřevo tvé kolébky i tvoje rakev. Jsem tím, čím pro blahobyt je chléb a pro krásu kvítko. Slyš tedy moji prosbu, nepustoš mě.

Mimochodem se dozvídáme spoustu zajímavých informací i o prameni. „Měly tu dokonce původně stát lázně jako v Luhačovicích. Je to samý radon, ale ne ten škodlivý,“ dodává náš nový známý a pokračuje: „Nahoře jsou betonové studně, kam jezdily i cisterny a nabíraly vodu jako kojeneckou.“ Paní, která si tréninkově vyběhla k prameni, shodně potvrzuje, že jsme před chvílí zažili ty nejkrásnější výhledy Orlických hor. A to jen díky tomu, že nám na Kašparce poradili, kudy do Mladkova, abychom se vyhnuli asfaltu. Dodatečně moc děkujeme.

Milá paní běžkyně zároveň dodává, že i její maminka byla nadšená úchvatnými výhledy natolik, že si přála být pochovaná tam nahoře na kopečku. Tak, aby měla výhledy nejen za svého života, ale také až jednou přejde na druhý břeh. Moc nás maminčin příběh dojal a byli jsme vděčni za sdílení.

Pokračujeme po naučné stezce Betonová hranice, která směřuje k Muzeu čs. opevnění – dělostřelecké tvrzi Bouda a Muzeu Vysoký kámen. Přicházíme k rozcestníku U Školky, odkud máme k tvrzi už jen pouhé 4 kilometry. Ubíráme se prosvětleným lesem a v duchu si promítám, že celé Orlické hory máme už konečně za odměnu. Po cestě nás provází vlídné sluníčko, žádná čtyřicetistupňová vedra, žádný sníh, který jsme zažili na Sněžce, žádné provazy deště. Závěrečná etapa Stezky Českem-Orlické hory se nám prostě odměnila nejen nádherným počasím ale i úžasnými panoramaty a čarokrásnými výhledy téměř na každém kroku.

Dočetli jsme se, že bunkry mívaly na stěně otočené k hranici kvůli zvýšení odolnosti kamenný násep. Řopík u Kamene má bok navíc zpevněný i přírodní skálou. Dalším srubem je Pěchotní srub Na mýtině a posléze si prohlížíme asi nejpůsobivější pozůstatek zkoušky účinků ženijní nálože – Převrácený bunkr, lehký objekt vz. 37 typ A-180.

Pod jeho základy němečtí ženisté umístili trhavinu a exploze řopík doslova převrátila tak, že jakoby visí v prostoru. Zkoušky prováděli Němci i u těžkých opevnění. Až neuvěřitelný mi přijde výbuch nálože, kdy byl až o 50 cm posunutý objekt K-S24 tvrze Bouda. Exploze nálože měla takovou obrovskou sílu, že dokázala utrhnout a posunout mohutný srub, jehož hmotnost přesahuje 6 500 tun!

Objevujeme místo, kde měl být vybudován další objekt lehkého opevnění nového typu, označovaný jako pevnůstka vz. 37. Došlo zde ale jen k jedné z prvních fází výstavby – výkop a základová patka. Načež byla stavba přerušena v důsledku přijetí Mnichovské dohody.

Je skutečně monumentální. Dělostřelecká tvrz Bouda představuje jednu z pěti stavebně dokončených dělostřeleckých tvrzí československého opevnění budovaného od roku 1935. Je nejzachovalejší stavbou ve své kategorii na území ČR. Svědčí o tom i zápis na seznam kulturních památek, kam se vepsala roku 1995. Dělostřelecká tvrz je jedním z mnoha objektů, které byly budovány na obranu Československa. Pomocí stálého opevnění mělo dojít k částečnému vyrovnání početní a materiální převahy nepřítele a v případě konfliktu vytvořit co nejpříznivější podmínky k obraně vlasti. Byly zohlednovány např. materiální a lidské možnosti státu, geografická poloha či délka hranic s případnými útočníky.

Stálé opevnění tvořilo, stručně řečeno, těžké opevnění - pěchotní sruby a lehké opevnění - pevnůstky. Do stálého opevnění musíme ovšem započítat i protitankové a protipěchotní překážky, sítě vojenských silnic a cest, kasárna, uspořádání pevnostní telefonní kabelové sítě a další. Jednalo se o velmi důmyslný propracovaný systém obrany státu. Nutno zmínit, že v současné době veškeré práce spojené s rekonstrukcí tvrze Bouda provádějí ve svém volném čase a zdarma bunkrologové. Zaslouží si obdiv a poděkování, že i díky jim je tvrz Bouda ve zcela původním stavu zpřístupněna veřejnosti.

Své zážitky probíráme u kafíčka v útulném občerstvení hned vedle tvrze. Je zde spousta vystavených zajímavých historických fotografií a vojenských atributů. Mám za to, že bychom si měli alespoň občas připomenout, co už je naštěstí „jen“ historií a být vděčni.

Vycházíme od Boudy přes Odranec, sledujeme červenou a dáváme se doprava. Scházíme po Krulišově cestě a opět na nás dýchlo sluníčko. Pohroužili jsme se do tajemství lesa. Vlevo mladé smrčky, napravo jejich tatínkové a maminky se tyčí do výšky k modravým oblakům. Pokračujeme cestou dále až se před námi rozprostře sluncem zalitá stráň s čarokrásnými výhledy. V dáli spatříme cíl dnešní cesty, Králíky.

U nás na vesničce existuje výměnný obchod. Pro Aleše sušíme seno, on nám na oplátku jednou za rok daruje králíka. Přísahám, že následující řádky jsou pravda. Aleš si může vybrat kterýkoliv den z roku a on volá přesně v tu minutu, kdy vcházíme na náměstí do Králík. Přijímám hovor: „Mám pro vás králíka, kdy se pro něho zastavíte?“ „Nevíme,“ zní odpověď. „Jsme právě v Králíkách,“ smějeme se. Druhá strana se překvapeně odmlčí. Následně vysvětlujeme, že jsme opravdu v Králíkách a pro jmenovce se stavíme zítra. Poděkujeme a chechtáme se celou cestu až do restaurace, kde se s veselou historkou svěřujeme výčepnímu. Směje se s námi a kroutí hlavou.

Manžel váhá a nato pán naproti nám: „Kdybyste si dal králíka, moje dcera vás odtud rychle vyprovodí. Od té doby, co máme domácího králíčka, jsme králíky přestali jíst,“ usměje se. A dáváme se opět do hovoru s velmi příjemným pánem, o kterém tvrdím, že to má, s dovolením, v hlavě srovnané. Ptám se: „Jste učitel?“ „Ne, advokát.“ Uznale pokývnu hlavou. Je sympatický a vtipný, obzvlášť když v rozhovoru s mužem plácnu: „Ty můžeš všechno, Olíku.“ Advokát z Brna spiklenecky koukne na manžela: „Doporučuju vám si to nechat dát písemně!!“ Byl vážně skvělou šťavnatou tečkou za naším putováním po vlasti české od Aše až do Králík. A nám nezbývá než se začít už teď těšit na příští etapu a setkávání s dalšími milými turisty, poutníky i vámi, milí čtenáři. Děkujeme všem za přízeň a přejeme krásný barevný podzim, přinejmenším takový, který jsme při svých toulkách Českem zažívali i my.

Zdroje: Webové stránky Stezka Českem, https://www.tvrzbouda.cz/, https://svet3×.cz/624NT240313_OrlHory_Lichkov_Bunkry_SuchVrch_CervVodZ240110.html, https://pl.wikipedia.org/wiki/Czerwony_Strumie%C5%84

A pro milovníky vojenské historie přidáváme ještě několik fotografií