Článek
17. května 2025 se poprvé vydáváme na již v pořadí 8. dálkový pochod Po stopách Rumburské vzpoury. Start v Rumburku na náměstí v 8 hodin. Oproti předchozímu pochodu Za kvetoucí měsíčnicí už pátrám po QR kódu mapy pochodu. Nacházím ho hned ve dvojím provedení, a to pro pěšáky a cyklisty. My žhavíme nožky.
Zapisujeme se do prezenční listiny
S podivem přidáváme na žádost svá telefonní čísla. Ukončení pochodu se předpokládá dnes v 19.30 hodin a ti, kteří nedorazí a neohlásí se organizátorům, ty budou na oplátku kontaktovat organizátoři. Jsou připraveny i dva pohotovostní vozy. I když každý vyráží na trasu na vlastní zodpovědnost, pořadatelům na našem zdraví záleží. Palec nahoru!
Krom vzrušující nálady mě upoutá početná skupina studentů i studentek v maskáčích a kanadách
Nevycházím z údivu. Svým způsobem mi evokují napjatou vojenskou atmosféru tehdy před 107 lety. Až mi běhá mráz po zádech. Jakoby slyším kroky bot, vidím do očí bijící odvahu vojáků, jak v šiku směřují směr Nový Bor, respektive na Prahu. Možná takto začala vzpoura vojáků, dnes, rumburských hrdinů.
Dole v popředí sedí naši dva zachránci. Natálie se spolužákem
Nadšená ze studentů je oslovuji, zda se s nimi můžeme vyfotit. Jsou sice udivení, co ta babička po nich chce, ale s úsměvem přitakají. Jsou skvělí, moc jim fandím. A smekám pomyslný klobouk před vedením Střední lesnické a odborné školy Šluknov.
Této akce se účastníme dlouhodobě a myslím, že žáci nelitují, možná i proto, že jdou i někteří z řad pedagogů.
Často slyším, kterak mládež sedí u počítačů a nevystrčí nos ven. Nikoliv tak ve Šluknově, potažmo v Rumburku. Ujít přes 35 kilometrů, to už chce nějakou fyzičku! Mám z mladých lidí velkou radost, a to netuším, že během pochodu mi ji ještě znásobí.
Lužické hory: Vydáváme se na pochod
Mimochodem v cíli zjišťujeme, že jsme ušli téměř 40 kilometrů. Chvíli se motáme klikaticemi Rumburku. Na konci města uhýbáme po žluté a s obdivem se zastavujeme u krásné bílé hrobky. Byla postavena zhruba před 15 lety. Nevycházíme z údivu nad dokonalou řemeslnou prací.
A už už vcházíme na rozsáhlou planinu, pokrytou odkvetlými pampeliškami, jež nás zve přímo za nosem do sladkobolné přírody. Proč bolné? Zanedlouho přicházíme k pomníku na popraviště tří vůdců Rumburské vzpoury. Ani si nechci připustit, co se tu dělo, ale doby minulé nezměníme. Můžeme se jen poklonit památce hrdinů.
Zde nemohu smýšlet jinak, dovolte mi citovat z historie
Vojenská vzpoura v Rumburku v květnu roku 1918 byla výjimečná. Vzbouřenci věřili, že s podporou civilního obyvatelstva českého vnitrozemí a s českými jednotkami všeobecným povstáním ukončí Velkou válku.
O Rumburské vzpouře pojednává filmové drama režiséra Martina Friče z roku 1964 - Hvězda zvaná pelyněk.
K povstání došlo v budově bývalé chlapecké školy, kdy se vojáci 7. čety 3. náhradní setniny 7. střeleckého pluku postavili proti rozkazu se zbraní v ruce. Dožadovali se svých práv. Protestovali zároveň proti informaci o zařazení do XL pochodové formace a snížení dávek chleba. Denní příděl byl snížen na neuvěřitelných 125 gramů. Kruté podmínky a šikana dovedla vojáky k otevřené vzpouře. Vojáci získali na svou stranu 1 000 vojáků pobývajících ve městě.
Cílem několik měsíců připravovaného vzbouření bylo táhnout přes Nový Bor na Českou Lípu a Mladou Boleslav a poté na Prahu. A ukončit válku. Nicméně vzpoura byla už od začátku odsouzena k zániku. Díky telegrafnímu spojení bylo varováno armádní velitelství v Litoměřicích, které mělo dostatek času podniknout rozsáhlá protiopatření. Navíc vojáci civilisty nezapojili a nepoužili ani vlakovou dopravu.
Tragický osud a památka hrdinů
Tragický osud vojáků se naplnil ve večerních hodinách v místě pod Chotovickým vrchem (za Novým Borem). Došlo zde ke střetnutí s přesilou c. k. armády. Tristní bylo, že na zničujícím střetnutí se podíleli i vojáci 18. pěšího pluku z Hradce, se kterými vůdce povstání původně počítal, že se připojí k tažení na Prahu. Vzbouřenci byli poraženi a padli většinou do zajetí. Stanko Vodička, František Noha a Vojtěch Kovář byli odsouzeni k trestu smrti. Vojáci jednotky museli trestu přihlížet. Následně padly další tresty smrti a disciplinární tresty. Na 560 vojáků bylo odsouzeno k několikaletému žaláři v Terezíně.
Pomník Rumburské vzpoury se nachází nad rumburským hřbitovem a je chráněn jako kulturní památka. Je označen datem 29. května 1918 s nápisem „Za chléb, mír, svobodu.“
Putování pokračuje: Pomoc na cestě a Stezka Českem
Travnatou cestou mezi ploty vstupujeme do konejšivého lesa. Napravo od nás pokojně plyne potůček. Ptáčci zpěváčci se ozývají v ústrety, les je vzhůru. Napojujeme se na Naučnou stezku Dymník.
Přecházíme koleje a sledujeme v mobilu mapu, jíž jsem „šikovně“ na startu nepropásla. Libuji si, jak jsem na trasu tentokrát vyzrála. Jenže ona vyzrála na mě. Najednou bum bác, mapa zmizela. Ani nám nestačila zamávat. Sice jsme měli papírový plánek, ale navigace je přece jen přesnější a pohodlnější.
Obracím se k příchozím a táži se, zda mají ofocený QR kód mapy
Nemají. Dalšími je trojice studentů. Mladík sice QR kód má, ale můj mobil ho nepřečte. Mládenec v maskáčích se nevzdává a hledá řešení. Natálie má prý mapu uloženou. Na to jí nabízí hotspot, aby mi mapu nasdílela na mobil. Zadařilo se. Omlouváme se za zdržení, ale jsou naprosto v pohodě a moc milí. Studenti byli vlastně našimi Trail Angel na cestě. Pro tentokrát jakoby první a milé připomenutí Stezky Českem, na kterou jsme se s mužem vydali vloni.
Rozloučíme se a mládí mašíruje vpřed
Přecházíme rozlehlou louku. Mám urousané boty. Wabi Daněk stíral nohama rosu na kolejích, my ji stíráme na louce. Naučná stezka Dymník nás přivádí do Krásné Lípy. Sice jsme ušli zatím jen pár kilometrů, ale rádi ochutnáváme na cestách kafíčko. A ejhle, v Krásné Lípě na náměstí objevujeme kavárnu. Prostředí kavárny okupují Němci, kteří sem přišli na snídani. Kávičku si odnášíme ven, usazujeme se v pohodlných klubovkách a pozorujeme cvrkot.
V Krásné Lípě
Většina pochodníků rázuje, málokdo se utrhne
To my zase rádi. Káva byla vynikající, silná, voňavá a co mě udivilo, vládla zvláštní tmavou barvou. Paní vedoucí nám ochotně ukazuje balíček kávy Brasil Cerrado Doce Diamantina z liberecké pražírny. Prý tu nejlepší široko daleko. Usmějeme se, poděkujeme a v 10:06 vykročíme dál. Na rozcestí Nad Vápenkou se loučíme se zelenou a vítáme se s červenou. Míjíme čerstvě pokácené smrkové stromečky.
Krásně voní smůlou. My jen doufáme, že jsme si ji dneska už vybrali a že se nás nechytne. Stačí, že voní, mít ji nemusíme. Od Vápenky jdeme nejen po červené, ale nově i po alternativní trase Stezky Českem.
Stezka Českem, připomenutí druhé
Manžel je tu jako doma. Kdežto já jsem všude poprvé. Přesto i mně Mnišský pramen připomněl, že jsme tudy vloni v listopadu procházeli. Když jsme dokončovali Stezku Českem na Nejsevernější bod ČR. Tehdy jsme pocítili smutek, protože jsme docházeli poslední etapu. Nostalgie za podzimního sychravého počasí se každým krokem prohlubovala. Vzpomínky se vracejí. Stezka se nám nenápadně pomalu, ale jistě vkradla do srdíčka. Rozložila se na pohovku, lebedí si tam a vyvolává vzpomínky na společné chvíle při putování naší krásnou vlastí.
Tehdy nám bylo líto, že naše putování pro tentokrát končí
Nevím, zda se dá při putování po Stezce Českem hovořit o závislosti? Spíše o návratu k přírodě, která jemně prolne duši, chytí za srdce a upustí napětí v celém těle. Je to jako když vyfouknete míč. A ještě si na něho lehnete, abyste z něho dostali všechen vzduch. Napětí je pryč. A matička Příroda do mého vyfouklého balonu začíná pumpovat okolní něžné vůně, šumění vánku umocněné cvrlikáním ptáčků, jasné nebe, laskavé sluníčko.
A je to tu znovu
Dychtím po zurčení potůčku, dechberoucí nádherné zeleni, vůni jehličí, pestrobarevných lánech květů. Jsem toho všeho plná a má duše, dříve stlačená, můj kulatý balonek, se opět plní a je zase pružný a nafouknutý. Avšak už ne napětím k prasknutí, nýbrž volností, barevnou krásou, něhou. Kulaťoučká duše nasycená dneškem si radostně poskakuje po kamenité cestě, hop a hop. Doširoka se usmívá. Neřeší včerejšek ani zítřek. Žije dneškem a užívá si to. Ví, že dnešek je dar. Jsme spolu tady a teď.
S očima dokořán vnímám lehkost bytí
A plnými hrstmi ji předávám dál. A tak naplněni touto radostí, s mužem ruku v ruce, kráčíme zároveň po známých místech Stezky Českem. Ač jdeme po stopách Rumburských hrdinů, spojují se tu dvě cesty. Jedna s úctou k hrdinům, druhá s úctou k přírodě. Vítr stále pofukuje. Šmrncnul nám pod nos vůni hlohu. Mraky se tváří nabubřele. Občas spadne pár kapek, ale u nás zatím dobrý. Procházíme Rybništěm a po červené uhýbáme z asfaltky doleva opět, juchůů, do lesa.
Co to? Slyšíme jakoby kejhání divokých hus
Ale to nejsou husy. Vržou stromy! Jak se při větru dotýkají větvemi, vyluzují zvuky podobné kejhajícím husám. Míjí nás skupinka nadupaných studentů v maskáčích a kanadách. Stoupáme mírně do kopečku po lesní pěšině lemované borůvčím. Ptáci si prozpěvují, já si funím. Ale stále jsem součástí nádherné přírody. Stoupám na kořeny, které mě vynášejí nahoru. Vynesly mě až na asfaltku. Alternativní etapa Stezky Českem u rozcestníku k nádraží Horní Chřibská končí a my se ještě letmo dotkneme klasické Stezky, než odbočí na Jedlovou.
Jsme téměř v půlce trasy a pokračujeme směr Malý Stožec. Otevírá se nám pohled, tak trochu zastřený vzrostlými stromy - na horu Jedlová.
Jedlová
Nevíme, kam dřív koukat. Kocháme se. Za Malým Stožcem se před námi rozprostírá velká plocha, patrně po vytěženém polomu. A díky ní se otevírá nádherný pohled do dáli a do široka. Na obzoru malíř ztvárnil další kopečky jakoby zachumlaných do bělounkých naducaných obláčků. Jdeme dál.
Lužické hory: Objevujeme poklady
Na okraji úvozu staré Pražské cesty se tyčí štíhlý pískovcový sloup sv. Jakuba, někdy označovaný i jako Jelení sloup. Dnes již téměř zašlý reliéf jelena vzpínajícího se na muže s mečem v ruce patrně zobrazuje ochránce lesních samot, sv. Jiljí. Právě k němu se uchyluje lovcem pronásledovaný jelen. V roce 2002 byla na sloup usazena nová hlavice s malbou sv. Jakuba zhotovená kameníkem panem Janem Pokorným z Děčína.
Sloup sv. Jakuba
O kousek dál si prohlížíme Třípanský sloup, jenž vyznačoval hranici Tolštejnského, Zákupského a Českokamenického panství. Dnes už se jedná o zmenšenou kopii opatřenou erby. Sloup z pískovce vytesal opět pan Pokorný. Poblíž sloupu se naklání lesní mezník z 19. století. Nad rozcestím se ukrývá prvorepublikový řopík.
Třípanský sloup
Blížíme se k civilizaci
Rozcestník Nová huť, na dohled hlavní silnice, cedule: Pozor, žáby. Podcházíme most a jdeme jakýmsi pěšinovým úžlabím. V přehršli kopečků sledujeme, jestli uvidíme kopec Klíč, protože klíč je cestička k domovu. Zatím se nám ale schovává. Vítr se zvedá, lomozí, oblaka šednou. Na čtvrtou hodinu je plánovaný déšť, ale třeba Pán plán nedodrží. Listnáče se chvějí, jehličnany s bambulkami se klaní k zemi jako bimbající zvonky ve větru.
Pozor žáby
Docela mi chybí kytičky. Alespoň tu kvete žlutý čilimník. A že ho je! Čím dál víc se blížíme k cíli a konečně po okrajích cesty, asi proto, že stromy milosrdně ustoupily, se vyrojila kvetoucí barevná nádhera. Růžovofialkový zběhovec, lesní pomněnky zapomněnky, žluťásek pryskyřičník, modravý rozrazil, bílá kvítka lesních jahůdek, žlutozelený kontryhel. Kytičky nás doprovodí k odbočce ke Klíči. Ač ukrytý v trávě, svůj pozdrav nám posílá cvrček. Objevují se pyšně načepýřené bílé koule pampelišek ale i první blátíčko. Vzduch je cítit vlhkem.
Závěrečný stoupáček a „dojezd“ do cíle
Vydáváme se do posledního kopečka do sedla pod Klíčem cestou necestou přes úchvatné kořeny stromů. Vinou se nám pod nohama, jako když si tu hadi a hadice dají dostaveníčko. A zamilují se do sebe. Propletené jsou, až jim tu lásku můžeme závidět. My se tak s manželem proplést, už se nerozmotáme.
Pod sedlem se osvěžíme chladivým pramenem u Kamzičí studánky. Turistická nás vede na náměstí Míru. A odtud přes zelený klidový park až na koupaliště. Před vstupem procházíme kolem mladšího páru. Pán má síly dost, kdežto paní jde, co noha nohu mine. Zdá se, že toho má dost. Trasa byla vedená po turistických značkách, občas do kopečka, občas z kopečka. A ono ujít přes 35 kilometrů už není žádná legrace. Pročež všechna čest všem, kteří se na start dostavili, putovali a zdrávo došli.
Nutno zmínit, že pochod pořádají města Rumburk a Nový Bor ve spolupráci s Jednotou Československé obce legionářské vojenské jednotky Liberec.
Vítá nás báječná muzika
Přicházíme za potlesku ostatních přísedících, kteří dorazili před námi. Přijímáme gratulace a dárečky od organizátorů. Pamětní listy, lahve na pití, bloky, propisky, poukaz na občerstvení a lahvičky medoviny, třeba na zahřátí? Ke konci pochodu nás totiž přepadla menší sprška, i když kapky stále ještě pobrala bunda s kapucí.
Kapela Countryfolktrio P.R.T. z Rumburku hrála skvěle
Na oplátku vítáme potleskem další příchozí
Panuje tu výtečná nálada. Co vám budu povídat, myslím, že jsme byli všichni rádi, že jsme v cíli. Jelikož se právě spouští pěkný liják a to takový, že kapela Countryfolktrio P.R.T. z Rumburku bohužel balí své nástroje a opouštějí nás předčasně. Hráli skvěle.
Letošní 8. ročník pochodu „Po stopách Rumburské vzpoury“ se nesl ve znamení důstojné vzpomínky, příjemné atmosféry a aktivního pohybu. Těší nás, že se pochodu zúčastnilo tolik lidí všech generací, kteří se rozhodli nejen uctít památku vzbouřenců, ale zároveň udělat něco pro své zdraví a strávit den smysluplně v krásném prostředí. Velice si vážíme každého, kdo přišel – vaše účast je pro nás důkazem, že má smysl v tradici pokračovat. Děkujeme všem, kteří se zapojili, a těšíme se na další ročník
A dodává: „Celkem se pochodu zúčastnilo 137 účastníků z toho 14 cyklistů. Trasa pochodu je dlouhá necelých 36 km po značených turistických cestách. Jako první doběhl do cíle běžec pan Stanislav Havlík z Rumburku – trasu uběhl v čase 3 hodiny 59 minut 16 vteřin. Jako první do cíle došla paní Martina Krajzingerová z Rybniště, která trasu zdolala za 6 hodin.“
Vcházíme do cíle
Nad Novoborskem se zatáhla dešťová opona a country tóny umlkly
Silně se rozpršelo. Přesto v nás zůstal pocit vděčnosti za každý ušlý kilometr, za poznání historie a za setkání, která nás ujistila, že si lidé stále pomáhají. Stezka Českem a kroky rumburských hrdinů pro nás byly více než „jen“ trasou. V jednu chvíli se spojily dvě cesty, které nám do duše přinesly lehkost a do srdce hlubokou úctu. A proto s vědomím, že putování pro dnešek sice končí, ale historický odkaz zůstává, se těšíme na další putování. Na putování, které nás opět pohltí a okouzlí naše duše lehounkým vánkem, šuměním borů a vodou plynoucí po lučinách…
Zdroje:
Pochod po stopách Rumburské vzpoury
