Život utíká mílovými kroky, ale na Stezce Českem zpomalujeme a dychtíme po zážitcích

Nacházíme se právě v Dolní Chřibské na trase třetí etapy Stezky Českem. Značně uondáni, protože slunce do nás opět šije, se s povděkem ochlazujeme v restauraci Na Stodolci. Vítá nás zahalená do záplavy nádherných bílých květů vzrostlých hortenzií. Chceme do deníčku Stezkaře přidat další razítko. Avšak pro razítko a dortíky nás číšník odvelí do kavárny, která se nachází pár kroků nad restaurací. Vcházíme do útulné kavárničky a v ústrety k nám letí otázka: „Už máte lehčí batohy??“

K velkému překvapení nás zdraví sousedka, o které jsme ani nevěděli, že tu pracuje. Přes ploty si nepopovídáme, musíme jít na Stezku, abychom si povyprávěli s Péťou. A Péťa moc dobře ví, o čem mluví, protože se také toulá s batohem, a nejen v Čechách. Říká nám, že je ráda, když stlačí batoh pod 15 kilo a nad manželovými 18 kily bagáže na počátku putování se jen vědoucně usměje.

Usedáme do staré pohovky a vůkol nás pozorujeme pěkně rozmístěný nábytek, jež pamatuje možná i první republiku. Kocháme se tradicí a historií. Kromě toho ochutnávám Pétinu čokoládovou pěnu a fakt nemá chybu! Potřebovala jsem doplnit kalorie a dorovnala je jablečným džusem. To mi to pěkně pošlape, doufám. Manžel volí vynikající, ale nevšedně připravený rybízový koláč s nezbytnou kávičkou.

Po osvěžujícím posezení a hovoru s naší milou sousedkou se loučíme a vyrážíme na poslední úsek putování. Nicméně ještě procházíme Horní Chřibskou, abychom potvrdili, že Chřibská je dlouhá jako týden před výplatou, ne-li delší. Míjíme svého času nejstarší nepřetržitě pracující sklářskou huť ve střední Evropě, jež údajně vznikla v roce 1414. Bohužel definitivně v roce 2007 sklárna svou dlouholetou tradici musela ukončit. Důvodem byly dlouhotrvající ekonomické potíže, kdy nebyla schopna čelit levnému dováženému sklu.

Po dalším, jak jinak, než stoupání, přicházíme do osady Jedlová. Po červené pokračujeme na druhý nejvyšší vrchol okresu Děčín. Mimochodem víme, že dnes je Jedlová naším cílem, proto masochisticky volíme strmou cestu pod bývalým vlekem.

Při šplhání vzhůru si chvílemi připadáme jako na nedávném treku v Alpách, kdy jsme po kopci lezli doslova po čtyřech. No, já bych měla spíš psát jen o sobě. Muž výšlapy dává v pohodě, to já mám problémy s dechem. Přesto popolézám, sice po kouskách, seč vytrvale. Konečně jsme na kopci a míříme do restaurace. Vyprahlí vezmeme za kliku, abychom zjistili, že mají otevřeno jen do 18 hodin.

Nic s tím nenaděláme. Kdybychom nahlédli do itineráře, překvapení by se nekonalo. Mimochodem zjišťujeme, že za 35 minut odjíždí vlak ze stanice Jedlová směr Nový Bor. V rychlosti dokumentujeme sebe i ztepilou krasavici s korunkou na hlavě.

Načež šlápneme do pedálů a pádíme z kopce, abychom ještě stihli na rozloučenou s Jedlovou jedno pivíčko a jedno prosečko v nádražní restauraci. Zasloužená dobrota!

To nám snad ani nebudete věřit. Náš syn Oldík s přítelkyní Andrejkou každoročně slaví svůj den seznámení výstupem na Jedlovou. Představte si, aniž bychom to vědomě plánovali, my se ocitli na Jedlové přesně v den našeho seznámení. To prostě nevymyslíte, to se může jen zažít. Ale to není vše. Doma nás kromě vypulírovaného domu a posekané zahrady čekalo další překvapení.

Na stole se na nás usmívala láhev šampusu s milým věnováním k našemu výročí seznámení od přátel Petry a Míši. Proč si „náš datum“ pamatují? Slaví své výročí seznámení totiž ve stejný den jako my, jen jsou ve skluzu nějakých 39 let. Ale říkáme, lepší dříve než později.

Přichází mi na mysl, že čím více se vzdalujeme domovu, tím více jsme vděčni za rodinu, přátele, kamarády, sousedy a všechny, kteří nám drží palce. Vážíme si vaší podpory, milých přání a hezkého uvítání. Naši vesničku malou střediskovou bychom nevyměnili za nic na světě. Moc vám všem děkujeme. A právě z Jedlové jsme si odskočili na oslavu narozenin našich 4 kamarádů. O víkendu se nás sešlo více než dost, abychom společně oslavili několikery narozeniny. Hřeje nás u srdce, že se lidičky stále chtějí setkávat a není to o tom, že sousedi přijdou z práce domů, zabouchnou za sebou dveře a nevědí o světě. Tak to u nás, bohudíky, nefunguje.

Vláčkem se vracíme zpátky na Jedlovou a pokračujeme v započatém putování. Do konce třetí etapy nám zbývá zhruba 60 kilometrů, ale s výhybkami jsme našlapali o pár kilometrů víc.

Z nádraží Jedlová vyrážíme po červené turistické značce. Jsme opět ochuzeni o barevnou krásu. Kraje lesů zdobí maliní, vzrostlé traviny, borůvčí, vysoké kapradiny, i když všech odstínů zelené, na jaké si jen vzpomenete. Nicméně místy na nás vykukují alespoň vysoké štíhlé stvoly netýkavek s růžovo bílými sukýnkami. V polostínu se jim daří výtečně. Každá etapa je jiná a na každé nacházíme její zvláštnosti. Kuriozitami konce této etapy je spousta vyhlídek a motanin, jednou v Německu, podruhé v Čechách. A také nesmím zapomenout na bunkry. V takovém množství je objevujeme na Severní větvi Stezky vůbec poprvé.

Nabízejí poutníkům zdarma ochutnávku úžasného filmového představení. Přijde mi, jako když kamera snímá čarokrásné obrazy české krajiny a my jsme ti, kdo mají možnost nakouknout do jejího okouzlujícího hledáčku. Měníme červenou za zelenou a přicházíme na vyhlídku Konopáč, jinak zvanou Jelení kameny. Z vyhlídky se rozprostírá panoramatický výhled na zříceninu středověkého hradu Tolštejn a horu Jedlovou, jíž jsme pokořili před nedávnem. Pokračujeme lesem a odbočujeme na další vyhlídku Jelení skálu, která nám nabízí podobné pohledy, jen z jiného úhlu.

A tou je příjemná Lávka Šébr přes Stožecké sedlo, jež nás bezpečně převádí přes hlavní tah, kde se houfem prohánějí auta mezi Svorem a Jiřetínem pod Jedlovou. Lávka Šébr získala ocenění Dřevěná stavba roku 2022 v kategorii Velké dřevěné konstrukce. Vzhledem k tomu, že se stavba nachází na rozhraní dvou krajů, přinášela velké administrativní i finanční problémy.

Nicméně úředního šimla zkrotila mimo jiné i úporná snaha mnoha institucí a lidiček včetně realizačního týmu. Pročež po dlouhých více než deseti letech byla stavba dokončena. Obloukový dřevěný most vůbec nepůsobí rušivě, ba naopak - lávka citlivě splývá s přírodou. A navíc bezpečně převádí jak turisty, tak cyklisty přes rušnou silnici. Děkujeme za tento skvělý počin!

Nově se objevuje modrá a po té přicházíme na Pětikostelní kámen, další vyhlídku. Nacházíme se v nadmořské výšce 690 m n. m. Připadáme si jako v kině, když sledujeme širokoúhlý film a přejíždíme pohledem boží výhledy na Lužické hory. Ani nedutáme a jen se tiše díváme. Tak mě napadá, že o tichém vnímání píšu docela často, ale to prostě Stezka vstřícnému tulákovi přináší.

Někdy se nám ani nechce mluvit a ostatně to ani není potřeba. Naopak mám pocit, že zbytečnými slovy by nám unikala krása přímo před očima. Není třeba stále, pardon, mlít pantem. I když chápu, že každý jsme jiný. Mimochodem svrchu na nás posílají ti nahoře zároveň s božími výhledy i přemíru slunečních paprsků. Máme prostě štěstí na počasí. Bohudíky neprší, ale zato jsme smáčeni vlastním potem.

Ohebné větve mladých zelenkavých listnáčů nad námi tvoří jakoby tunel a my s díky procházíme vítaným stínem s klesáním až Pod Ptačinec. Nalevo se vypíná vyhlídka Vrabčí kameny. Nám se ale více zamlouvá jejich další název, a to Babizny. Okukujeme dvě vysoké věže a při troše fantazie nám vážně připadají jako dvě babizny sledujíc s nevraživým pohledem okolí. Už se nám po tristních kamenných útvarech stýskalo. A šup, jsou tady!

Hraniční bílé kameny s označením D či C se tu neustále střídají, načež procházíme jednou Německem, po druhé Českem. Mimochodem krajina nám připadá stejná, jen je „narušována“ patníky. Místy už ani nevnímám, kde se právě nacházíme. Je mi to nějak jedno, protože si tu stále připadám jako doma. Německý patník na tom vůbec nic nemění. Cesta rychle utíká a rázem se ocitáme na chatě Luž. Už také bylo načase. Dohnaly nás hlad a žízeň.

Rychlá obsluha zapříčinila, že sotva jsme usedli, vstáváme a posilněni zdoláváme nejvyšší vrchol Lužických hor - znělcovou horu Luž. Vystoupali jsme, jak jinak, než za úmorného vedra, do výšky 793 metrů n. m. Na to jsme vyběhli na úplný vrchol Luže, rozhledničku Luž, na kterou vede 53 schodů a je svým způsobem zvláštní.

Příjemné jsou opět výhledy. I když nám přijde rozhlednička nízká, je nadějně vyhlídková. Pozorujeme v dáli jednu z nejkrásnějších dominant Lužických hor, horu Klíč, dále Sedlo, Kozelský hřbet, Skalický či Chotovický vrch, Hvozd, Ještědský hřbet a za dobré viditelnosti prý i Krkonoše. Avšak výhledů je tu bezpočet i směrem do Německa.

Scházíme z Luže a míjíme zajímavý hluboký úvoz, Mléčnou cestu, po které byly dříve zřejmě přepravovány zemědělské produkty. Pokračujeme v putování. Na zalesněném návrší objevujeme přímo na česko-saských hranicích další vyhlídku, a to dvojici pískovcových skal - Krkavčí kameny. Skalní věž na německé straně se jmenuje Falkenstein (Sokol) a na české příznačně Sokolík. Vyšlapaná pěšina je opět lemována bílými patníky. Ač vyhlídka, panoramata okouzlí pouze horolezce, neboť Krkavčí kameny jsou skryté v lese.

Po občerstvení na chatě Hřebenovka nás čeká po čase opět úžasná historie, a to Kammloch. Setkáváme se zde s nádherným kamenným rozcestníkem, jenž pamatuje staré časy a stojí za zaznamenání. Pokaždé když se střetnu s kamennými památkami minulých dob, mám pocit, že se vracím v čase. Ony zde stále jsou. Neměnné, chladné, nehybné. Načež si říkám, jak je náš život pomíjivý. Kámen zůstává, my odcházíme.

Je milé, když můžete životem procházet ruku v ruce s duší, která vám je milá. Možná, že i zde čas hraje svou roli. To když se nejdříve míjíte, pak se potkáte, ale každý jdete jiným tempem. Mír v duši přichází, když své kroky dokážete sladit, třeba i zmírníte, nebo vzájemně své tempo přizpůsobíte, abyste si život vychutnali ruku v ruce plnými doušky. Nemá smysl stále se za něčím honit.

Přijde mi, pokud neustále běžíme, zpravidla mineme něco, co třeba stojí za zastavení či zamyšlení. Ale to jsou možná ty okamžiky, kdy nás zastavení zabolí, tak raději přehodíme kvalt a zase jedeme plnou parou. Naproti tomu ve zralém věku vidím velkou výhodu. Člověk má to své zpravidla vyřešené a ví, že nemá smysl zabývat se žabomyšími válkami.

Souzním s Richardem Müllerem. Čím jsme starší, tím více si užíváme každičký den, každičkou chvilku, hodinu, minutu. Čas je drahý a nedá se, stejně jako štěstí, koupit za žádné peníze. Proto jím šetříme a věnujeme ho sobě a lidičkám, které máme rádi. Z toho důvodu i jdeme Stezku Českem, neboť nás blaží na duši čarokrásná příroda, podivuhodné zážitky a střetávání s pocestnými, kteří jsou ochotni se s námi zastavit a vyměnit si své zkušenosti, postřehy a podělit se o radost. A o tom život přece je.

Zdroje: https://www.stezkaceskem.cz/, https://cs.wikipedia.org/wiki/Horn%C3%AD_Ch%C5%99ibsk%C3%A1