Stezka Českem mění životy. Přichází bolest, objevujeme krásu, cítíme vděk

Potvrzujeme, že Stezku Českem opravdu může jít každý. I když je nám ve dvou 132 let, jdeme čtyři, potažmo pět: Manžel s kardiostimulátorem, já s operovaným kolenem a oba nás doprovází už, nebojím se říct, kámoška artróza. Přestože občas loupne kyčel, zazlobí koleno, pot se z nás jen lije, Stezka Českem se nám zaryla pod kůži natolik, že když se z ní domů s mužem vrátíme, cítíme se pár dnů jako bezprizorní.

Doma jsme rádi, vážíme si našeho domečku postaveného svépomocí, protože kam se podíváme, vidíme dřinu. Jenže příchod ze Stezky neznamená jen radost, že jsme zase doma, nýbrž i smutek z loučení s příběhy Stezky.

Stýská se nám po hovorech s lidmi, které cestou potkáváme, sdílení jejich i našich osudů, setkávání s neuvěřitelnými „náhodami.“ Stezka Českem je určitě poznávání naší malebné vlasti, ale ruku v ruce s ní jdou osudy lidí, jež se na ní střetávají, usmějí se na sebe, zastaví se, popovídají si spolu. A v dnešní době mobilů a sociálních sítí to je přece něco úžasného - vydat se do přírody a sítě nechat pavoukům!

„Mám obrovskou radost, že Stezka Českem vznikla a daří se díky ní rozdávat lidem radost. Není o počtu prochozených kilometrů nebo o tom, kdo jde nejrychleji. Myslím, že se nám podařilo inspirovat k chození lidi, kteří inspirují zase další lidi. To je za mě nejvíc, co se povedlo, to považuji za největší úspěch. Myslím, že měníme lidem život. Jádrem a srdcem stezky jsou pro mě příběhy těch, kteří se na ni vydali a kteří se okolo ní pohybují,“ sdílí pro aktualne.cz. A jedním dechem dodává, že Stezka je práce i dalších nadšenců, kamarádů a Klubu českých turistů. „Bez nich by to nešlo,“ vyzdvihuje jejich zásluhy.

Nezastírám, že mě pořad České televize nabudil. Už delší dobu jsem přemýšlela o putování a osud mi přinesl pohled na Stezku Českem. Získala jsem pro svůj záměr manžela, i když je především vášnivý cyklista. Ale souhlasil, že mě doprovodí. Spadl mi kámen ze srdce, protože, jak už jsem v jednom z předchozích článků uváděla, všude zabloudím. Manžel mi na Stezce Českem poskytuje úžasný komfort. Vůbec se o směry a trasy nemusím starat a pluji si dál na svém obláčku. Z něho shlížím na půvab naší nádherné vlasti, kterou bych nevyměnila za nic na světě.

Bohužel jsem toto úsloví ve svém životě opakovala tak často, až se stalo pravdou. Pročež jsem vděčná manželovi, že se uvolil a na Stezce mě doprovází. Jsme naprosté protipóly. Já když zabloudím v lese, ustelu si pelíšek na přežití do doby, než mě někdo najde. Vím, že nemá cenu plýtvat energií. Naproti tomu o manželovi tvrdím, že to byl snad on (pardon, kdybyste to byli vy), kdo vymyslel sever, jih, západ, východ.

Na Stezce jdu za ním spokojeně kývajíc hlavou jako ten oslík. Už jen hýkat mi chybí. Ale nejsem až tak marná. Když mapa zmizí z displeje, jsem to já, kdo hbitě přiskočí a zpátky ji nainstaluje. Prostě si vyhovíme. Na jazyk se mi dere líbivá písnička, kterou zpívá pan Werich: „Ten umí to a ta zas tohle a všichni dohromady uděláme moc.“

„Jeden sedmdesátiletý turista prošel celou stezku k narozeninám,“ což mě inspirovalo. Že bychom s manželem k jeho sedmdesátce příští rok načali Jižní větev Stezky? Už teď cítím tu obrovskou radost, až manželovi sdělím, jaký mám pro něho dárek k narozeninám. V současné době totiž jdeme Severní větev a po Jizerkách už budeme nejspíše v polovině. Takže bychom Sever mohli dojít během příštího roku. A s chutí a radostí se vrhnout na Jižní větev!

I když jsme důchodci, pohyb je pro nás potěchou. Jen nám do putování občas hodí vidle manželovy bowlingové turnaje a starost o včeličky a mé kurzy na U3V. I v důchodu máme stále co dělat a myslím, že spousta důchodců potvrdí, že ač v důchodu, nestíhají. Nicméně je to o tom, že jsme spolu prožili krásná léta i se smutky a dovedeme si vážit života. Tudíž nespěcháme, trvá nám vše déle, ale o to víc si života užíváme. A přejeme podobné zážitky i ostatním. Na závěr si dovolím popřát všem jen to dobré a spoustu lásky. Myslím, že láska k sobě, potažmo k ostatním, taktéž, stejně jako Stezka, dovede měnit životy.

Martine, děkujeme.