Jak jsem si na Stezce Českem nechtěně zahrála hru na „krvavé koleno“

Nacházíme se téměř na konci třetí etapy Severní větve Stezky Českem. O překvapení není nouze. Přímo v lese užasneme. Došli jsme k samoobslužnému lesnímu baru, jenž jsme v itineráři nenašli. Nicméně nás asi předešli žízniví poutníci, jelikož bar zdobí už jen čtyři prázdné lahve od piva a v zavěšeném igeliťáku se smutně vznáší pár drobných s nezbytným QR kódem.

Možná tím, jak přibývají kilometry, ubývá pozornosti a snad jen pár desítek metrů od ubytování jsem uklouzla po štěrku. Jela jsem po něm jako namydlený blesk. V článku Dovolenou u moře jsme vyměnili za propocená trika na Stezce Českem, jsem se vás ptala, zda znáte hru na „krvavé koleno?“ Netrvalo dlouho a bylo mi dopřáno. Vesmír plní holt každé přání a někdy se stačí jen zmínit.

Manžel tvrdí, že jsem nesklouzla po štěrku ale po kačírku, avšak mně bylo úplně jedno, jestli jsem jela po kačerovi nebo po kamenech. Bolelo to stejně. Paní ubytovatelka nás očekávala před domem a při pohledu na mě se jen soucitně usmála a povídá: „Tady je to každou chvíli. Buď někdo přijde s krvácejícím kolenem, nebo odřeným loktem.“ Ráda slyším, že nejsem jediná.

Muž mě ponouká: „Zakousni se a zaber,“ a půjčuje mi svůj zubní kartáček. Skučela jsem, ale srdnatě jsem zajela kartáčkem do rány, abych tu špínu vydrbala. Další dny jsem na kamenitých cestách často slýchávala jeho upozornění: „Dávej pozor, kam šlapeš. Víš, jaká jsi trpalka. Abychom měli dost náplastí!“ No co, ráda dělám druhým radost.

Snad za statečnost mi andílci poslali vtipný pozdrav. Odcházíme ráno z ubytování, mimochodem velmi příjemného, avšak nejdražšího od Aše a všímám si, že se ubytovatelé jmenují Zuzaňákovi. V tom mi cinkla sms od naší společné známé, která dlí ve Francii a čas od času si pošleme zprávu. No a zpráva přišla přesně v tu chvíli, kdy jsme míjeli Zuzaňákovy a psala nám Zuzka. Vážně si nevymýšlím. Andělé mi nejspíš poslali hojivou náplast.

Dost jsme s nadmořskou výškou klesli. Tudíž se obávám, co bude následovat pak. Tušení mě nezklamalo. Ale zatím procházíme v poklidu chráněným územím Lužické hory a lesní cestu čas od času lemují informační cedule. Z doslechu se těším na Tobiášovu borovici, která byla celé čtvrt tisíciletí významným orientačním bodem lužickohorských lesů. Netušila jsem ovšem, že se borovice sice dožila 250 let, nicméně její torzo z důvodu ohrožení turistů bylo v roce 2012 pokáceno.

Naproti tomu v květnu 2013 svůj život počala nová mladičká borovička, aby se stala pokračováním nezapomenutelného příběhu, kdy obchodník Tobiáš Kunzeale v těchto místech unikl jen o vlásek smrti. Minula ho kulka zlodějů dřeva. Jako zázrakem střelbu odnesl jen jeho klobouk. A na výraz díků na strom pověsil obrázek svého patrona, sv. Tobiáše. Tak získala borovice své nezapomenutelné jméno.

Pokračujeme prošlapanou pěšinou a nutno říci, že nepotkáváme žádného turistu. Možná si někteří lidé myslí, že Stezka Českem je díky pořadu České televize zbytečně zviditelněná a potkávají se na ní davy turistů. Z vlastní zkušenosti říkáme, že jsou samozřejmě exponovaná místa, ale ta byla vždycky plná zvědavých výletníků. Jako například Pravčická brána, Jetřichovice nebo některá místa v Krkonoších. Nikdy bych nečekala, že na Sněžce budeme sami. To rozum dá. Ale také jsou místa, kde za celý čas nepotkáme živou duši.

Turistická cedule nás upozorňuje, že Krásný důl byl původně Císařským dolem, a to proto, že údolím projížděl císař Josef II. v památeční den 17.9.1779. Přijde nám až neskutečné, že šlapeme po cestě, kde zanechal své stopy kočár císaře pána. Necháváme do sebe vplout ten zvláštní pocit, že jsme svědci. Co svědci! Neskromně říkám přímo účastníci dechberoucí historie.

Červená turistická nás vede voňavým lesem. Všímám si všudypřítomného vřesu, jehož růžová barva mě něžně hladí po duši. „Po růžové“ přicházíme na odbočku Pod Vraními skalami. Do vytoužené mety, ke které nám odsud zbývá už jen nějakých šest kilometrů, se moc těšíme. Nicméně v lese na nás vykukují řopíky. Víte, co vlastně ten název znamená?

Právě v Lužických horách rozhodl generální štáb vybudovat obrannou linii, která byla tvořena souvislým pásem železobetonových opevnění, tzv. řopíků. V mapě muž objevuje právě tuto dlouhou linii, ovšem na druhé straně. Bohužel nemáme čas k řopíkům dojít. Tak si prohlížíme při cestě alespoň ty, jež míjíme a nesměle na nás zpoza zapomenuté historie vykukují.

A jsou tu. Sloni v přírodě. Bílým kamenům se také lidově říká Sloní kameny, protože tak z dálky vypadají. Je to jako by z lesa vykukovaly bílé hřbety a hlavy slonů. Skupina pískovcových skal je vzácnou přírodní památkou a je dokonce chráněna kamerovým systémem. Skály se zajímavými prohlubněmi za své bílé zbarvení děkují příměsi kaolínu. Pravdou je, že tu nejsme sami, ale tato ZOO si o návštěvníky přímo říká.

Kdysi se tu mladičké pasačce zatoulala kravka. Po dlouhém hledání kravičku spatřila. Ale co to? Sedí u ní trpaslík a podává dívence klíček s tím, aby ho opatrovala. Trpasličí lid totiž musí odejít ze země a zanechává tu svou pokladnu. Jak řekl, tak zmizel. Pasačka vložila klíček do duté lípy, kde by se měl nacházet dodnes. Ale trpaslíky už od té doby nikdo nikdy neviděl…

Vzpomeneme na mystickou legendu, nabažíme se sloníků a spěcháme do Jitravy. O svůj příděl se hlásí naše žaludky. Poslechneme itinerář a míříme do restaurace. Jenže zjišťuji, že se dobrých půl kilometru budeme znovu vracet na stezku, a to při těchto šílených vedrech fakt nechci. V půlce obracíme a zamíříme do hotelu Jitravský dvorec. Po nahlédnutí do náležitě vyvedeného jídelního lístku, kdy někdy ani nevíme, co které jídlo znamená, zjišťujeme, že zde nenabízejí menu.

Mimochodem nejlevnější jídlo začíná někde na 350 Kč. Jen na sebe mrkneme, proč jsme nedošli do té původní restaurace? No nic, objednáváme si alespoň velkou polévku za 95 Kč. Když ji donesou, zajímalo by mě, jak tedy vypadá malá. Nutno ovšem říci, že servírování je prvotřídní. I když na Stezce bych si ho klidně odpustila. Jenže hlad je hlad. Nicméně ve vývaru si hrají na schovávanou tři malé játrové knedlíčky (ovšem výtečně ochucené) a pár nudliček doplněných skrovnou hrstkou zeleniny. „Poobědvali“ jsme a nastoupili znovu na stezku, abychom ji došli do konečné stanice Chrastava.

Nestěžuji si, tak to je. Takže jsem sáhla do lékárničky a oblažila třeštící hlavu práškem proti bolesti. Jinak to fakt nešlo. Těšila jsem se do stínu lesa, ale stoupák tím nekončil. Cesta vedla stále výš a výš. Až od Velkého Vápenného se pěšina ubírala rozumným směrem a stoupali jsme jen mírně. Konečně jsme se dostali na vrstevnici, sláva, a mazali po žluté.

Muž mě neustále podporuje a oznamuje, že někde na cestě potkáme Buk republiky. Ví, že stromy miluju, tak neremcám a šlapu, co to dá. Jenže na křižovatce nás žádný velký strom nezdraví, natož aby vyčníval z řady. Zato se střetáváme se sympatickou skupinkou tří Stezkařů, z nichž jeden míří z Napajedel do Aše za svými rodiči. Za 22 dnů ušel 600 kilometrů. Jde Stezku v jednom kuse.

Vypráví nám, jak jeho děda odešel po válce z Moravy do Aše, kde se „náš“ Stezkař narodil. Jenže čas ho zavál zpátky do míst, odkud jeho děda odešel. Život píše zajímavé příběhy. Vrátil se tak ke kořenům svých předků. Stezku s ním jde jeho spolužák z liberecké vejšky se svou přítelkyní z Bolky, jak říkají familiárně Mladé Boleslavi. Moc příjemně se s nimi povídalo. Přišli mi všichni jako Svěženky. Ty sušenky jsem v dětství milovala, byly osvěžující, stejně jako toto stezkařské trio. Úžasní mladí sympatičtí lidé. Opět dobrý počin Stezky.

Společně jsme za pomoci strýčka Googla dohledali, že Buk republiky v Bílém Kostele nad Nisou už bohužel padl za vlast. Vzrostlý buk, pojmenovaný podle hraběte Eduarda Clam-Gallase tu stával do roku 1956. Údajně v jeho kůře zůstaly šrámy od kulek ze souboje hraběte s jiným šlechticem. Na místě původního Eduardova buku byl v roce 1968 vysazen jeho asi synek, mladý bouček.

Poňucháme se pohledem na synka a nastupujeme poslední část této zajímavé třetí etapy. Putování se nám zapsalo do srdce jako do památníčku. Bylo plné stoupání, klesání, žhavé žluté koule, úžasných vyhlídek a čarokrásných výhledů spolu s přísnými betonovými řopíky. Končíme ne zrovna idylicky na autobusovém nádraží v Chrastavě. Avšak abychom své znovuzrozené stezkařské zážitky nezabili na busáku, odskakujeme si do nedaleké hospůdky. Zde si alespoň přiťukneme dobře vychlazenou dvanáctkou na zdar našeho báječného putování. Na zdraví!

A třeba i na viděnou na čtvrté etapě Stezky Českem. Těšíme se na vás. Nicméně si ještě dovolím malý dodatek. Doufám, že tím nepřijdeme o vaši přízeň.

Přijde mi zbytečné lát na organizátory Stezky Českem. Kdo chce, jde. Kdo nechce, nejde. To je přece jednoduché. Když někdo nechce potkávat lidi, vybere si jiný cíl, jinou zemi, jiné trasy. Nicméně pro nás je právě setkávání nejen se Stezkaři, ale i s místními, tím pravým zážitkem. Nebráníme se novým vztahům. Naopak rádi poznáváme nové lidi, a to mi přijde na životě krásné. Nemám problém se zviditelněním Stezky. Co je platné, že existují v Čechách další stezky a trasy, o kterých lidé neví?

Spousta lidí sledovala putování Miroslava Vladyky. A našli se i pochybovači, že Vladyka Stezku nešel, jen ji propagoval. Ptám se: „Je to důležité?“ Mám za to, že právě skvělé manažerské schopnosti šéfa Stezky Českem, Martina Úbla a jeho party, která okolo něho zákonitě musí být, těm, kdo rádi chodí, přináší ten pravý požitek. Podcasty, trailer, itinerář, doporučení, možnost diskuze a sdílení prožitků, mi přijde už skoro jako kouzlo. Skláním se nad až neskutečnou prací této party nadšenců. Jsme vděčni všem, kteří se o Stezku, ale i další trasy, zasloužili. Zmiňovala jsem naše díky v předcházejícím článku Stezka Českem mění životy. Avšak vyznávám rčení: „Máš-li co chválit, chval. Chvály není nikdy dost.“ Nezapomínáme proto ani na Klub českých turistů, Anděly na cestách a jiné, třeba i neviditelné pomocníky.

S láskou a pokorou všem upřímně děkujeme.

Zdroj: https://www.stezkaceskem.cz/