Článek
Nekonečné čekání
Stála jsem na malé zastávce v menším městě a čas se táhl pomaleji než obvykle. Autobus měl přijet ve tři odpoledne, jenže uběhla hodina, dvě a stále nic. Na zastávce nás bylo několik, lidé odcházeli a vraceli se, někteří to vzdali úplně. Já ale potřebovala jet. S každou další minutou jsem cítila, jak mi roste napětí v těle, protože jsem měla domluvenou důležitou schůzku.
Když se konečně objevil
Po třech hodinách se na horizontu ukázal autobus. Už jen pohled na něj ve mně vyvolal směs úlevy a vzteku. Naskočila jsem mezi prvními a čekala, že řidič řekne aspoň slovo omluvy. Všichni jsme byli promrzlí, podráždění a unavení. Jenže žádné vysvětlení nepřišlo. Naopak, jeho výraz dával jasně najevo, že se necítí povinen nic vysvětlovat.
Moje otázka
Sehnala jsem odvahu a zeptala se, proč měl tak obrovské zpoždění. Byla jsem přitom klidná, nechtěla jsem se hádat. Očekávala jsem třeba zmínku o poruše nebo dopravní nehodě, prostě cokoliv, co by nám umožnilo pochopit. Jenže řidič se na mě podíval, pokrčil rameny a pronesl jedinou větu: „Kdo nemá na vlastní auto, nemůže si stěžovat.“
Ticho v autobuse
V tu chvíli se celé osazenstvo autobusu zarazilo. Bylo to, jako by někdo vypustil vzduch z místnosti. Nikdo se nezasmál, nikdo nepodpořil jeho poznámku. Jen ticho a pár šokovaných pohledů. Mně se sevřelo hrdlo, protože tahle věta byla jako facka. Nešlo jen o aroganci, ale o hluboké pohrdání lidmi, kteří spoléhají na veřejnou dopravu.
Cesta plná hořkosti
Seděla jsem u okna a dívala se ven. Najednou mi tři hodiny čekání připadaly menší než těch pár slov, která pronesl. Řidič měl být tváří služby, měl chápat, že jsme odkázaní na jeho práci. Místo toho nám dal najevo, že jsme v jeho očích méněcenní. Každý kilometr, který jsme ujížděli, byl nasáklý tím pocitem ponížení.
Zážitek, který nezmizí
Když jsem konečně dorazila do cíle, byla jsem vyčerpaná nejen z čekání a dlouhé cesty, ale hlavně z toho, že někdo v tak běžné situaci dokázal být tak bezohledný. Nečekala jsem omluvu s červeným kobercem, jen prostou lidskou slušnost. A ta chyběla. Ten den jsem pochopila, že někdy je horší než samotné zpoždění to, když se vám člověk vysměje do očí.
