Článek
Když jsme se brali, věděla jsem, že si neberu šéfkuchaře. Uměl si uvařit kávu, namazat chleba a tím jeho sebevědomí v kuchyni víceméně končilo. Jenže s příchodem prvního dítěte přišel i s předsevzetím, že mi jednou týdně uleví. Vybral si sobotu. Prý aby na to měl klid a čas. Netušila jsem, jak výstižná ta slova budou.
Každá sobota začíná stejně. Oznámí mi, že dnes vaří on a že si mám jít odpočinout. Většinou si sednu do obýváku s knihou, ale čtu jen napůl. Druhým uchem poslouchám zvuky z kuchyně. Nejprve sebejisté kroky, pak bouchání dvířek, cinkání nádobí a po chvíli ticho, které nevěstí nic dobrého. To ticho obvykle znamená, že hledá něco, co má přímo před očima.
Jeho recepty jsou kapitola sama pro sebe. Nikdy nevaří podle návodu od začátku do konce. Přečte si první tři řádky, zbytek přeskočí a zbytek si domyslí. Minule se rozhodl pro lasagne. Tvrdil, že to nemůže být složité, když se to skládá z vrstev. Zapomněl ale na jednu drobnost. Těstoviny se mají předvařit. Výsledkem byla křupavá konstrukce, kterou jsme krájeli s větším úsilím než nedělní bůček.
Jindy se pustil do svíčkové. To byl jeho odvážný projekt. Strávil v kuchyni tři hodiny, zanechal po sobě horu špinavého nádobí a omáčku, která chutnala pokaždé jinak. Jednou sladce, pak kysele, nakonec zvláštně hořce. Když jsem se ho opatrně zeptala, kolik dal cukru, odpověděl, že to neměřil, ale sypal od oka. Jeho oko má zjevně jinou představu o rovnováze chutí než to moje.
Přesto se na ty soboty těším. Ne kvůli jídlu, to bych lhala, ale kvůli tomu, jak se u toho tváří. Soustředěně, s lehce vyplazeným jazykem, jako malý kluk, který staví první model letadla. Když se mu něco povede, rozzáří se mu oči a čeká na pochvalu. A já ji nešetřím. Vím, kolik odvahy ho stojí zkoušet něco, v čem si není jistý.
Občas to dopadne překvapivě dobře. Jeho rizoto s houbami bylo jednou tak dobré, že jsem si přidala dvakrát. Chodil pak po bytě jako vítěz maratonu a ještě večer mi připomínal, že by si zasloužil michelinskou hvězdu. Druhý týden sice připálil rýži tak, že jsme větrali až do noci, ale to už k tomu patří.
Největší zkouškou jsou návštěvy. Když ohlásí, že v sobotu vaří on, vidím v očích našich přátel směs zvědavosti a obav. Já je uklidňuji, že kdyby bylo nejhůř, máme doma chleba a sýr. On si však stojí za svým. Tvrdí, že tlak publika ho motivuje k lepším výkonům. Zatím se nestalo, že bychom museli objednávat pizzu, i když párkrát to bylo na hraně.
Někdy se mě lidé ptají, proč mu to nezakážu, když vím, jak to dopadne. Jenže o to přece nejde. Nejde o dokonalé omáčky ani o správně uvařené těstoviny. Jde o ten jeho výraz, když mi podává talíř a čeká, jestli se usměju. Jde o to, že se snaží. V době, kdy je jednodušší objednat si jídlo přes telefon, on dobrovolně stojí u sporáku a bojuje s cibulí, která mu pokaždé připálí pánev.
A tak každou sobotu sedím u stolu, před sebou talíř plný překvapení, a říkám si, čím mě překvapí příště. Někdy je to chuť, jindy kombinace surovin, kterou by mě nikdy nenapadlo spojit. A zatímco on sbírá ze stolu drobky a s vážnou tváří se ptá, jestli to bylo jedlé, já už vím, že za týden budu znovu sedět na stejném místě a poslouchat známé cinkání hrnců, které k našemu manželství prostě patří.
