Článek
Bylo to v úterý, nic zvláštního. Vařila jsem svíčkovou, Ema seděla u stolu a kreslila něco do sešitu. Je jí šest. Manžel ještě nebyl doma. Ema odložila pastelku a řekla: „Mami, až budu velká, postavím si domeček vedle vás. A budeme mít mezi námi dveře.“
Řekla jsem, že to zní hezky. Vrátila se ke kreslení. Pro ni to byl hotový rozhovor. Pro mě ne.
Protože první, co mě napadlo, nebylo „to je krásné“. První, co mě napadlo, bylo „to snad ne“. A hned po tom přišel stud, protože co je to za matku, které se sevře žaludek při představě, že ji dcera bude mít ráda natolik, aby chtěla bydlet vedle ní celý život.
Ale já to tak cítila. Představila jsem si to. Ema, třicet, vedle nás. Zvoní, jestli nemám cibuli. Přijde v neděli na oběd. Přijde v pondělí na kafe. Ve středu zavolá, jestli jí nepohlídám děti. Budu vědět, kdy přijde domů, kdy rozsvítí, kdy zhasne. Budu znát její rozvrh líp než svůj vlastní. A ona bude znát můj.
Máma bydlí dvě stě kilometrů ode mě. Voláme si každou neděli. Vidíme se jednou za měsíc, většinou u nich, protože máma nemá ráda vlaky a táta nemá rád Prahu. A mně to tak vyhovuje. Mám ji ráda. Mám ji strašně ráda. Ale taky mám ráda to, že mezi námi jsou tři hodiny vlakem. Že si můžu v sobotu lehnout na gauč a nikdo nezazvoní. Že si můžu zavolat, když chci, a nemusím, když nechci.
Nikdy bych jí to neřekla. A nikdy bych to neřekla Emě.
Petr přišel domů kolem sedmé. Vyprávěla jsem mu, co Ema řekla. Usmál se a řekl, že je to roztomilé. Řekla jsem, že jo. Neřekla jsem mu, co jsem u toho cítila. Protože vím, jak by to znělo. Znělo by to, jako bych nechtěla být s vlastním dítětem. A to není pravda. Chci být s ní. Teď. Dokud je malá, dokud mě potřebuje, dokud kreslí domy s křivými písmenky a myslí si, že svět je velký jako naše ulice.
Ale jednou jí bude dvacet pět a já chci, aby odjela. Aby šla někam daleko, kde ji nebudu znát. Kde si najde svůj život, svůj byt, svoje lidi. Kde bude dělat chyby, které neuvidím. Kde se naučí vařit svíčkovou a spálí ji a nikdo jí nebude říkat, jak to dělám já.
A pak mi zavolá v neděli a řekne, co je nového. A já budu sedět v kuchyni a poslouchat a bude mi to stačit.
Jenže tohle se neříká. Matka má chtít mít děti blízko. Matka má být šťastná, když dcera řekne, že chce bydlet vedle ní. Matka nemá sedět u svíčkové a přemýšlet, jestli by ji neděsilo mít dospělou dceru za zdí.
Kolegyně Hanka má mámu přes ulici. Jednou mi v práci říkala, že máma chodí každý den. Ráno zavolá, odpoledne přijde, večer zavolá znovu. Hanka řekla, že ji miluje, ale že občas nemůže dýchat. Říkala to potichu, u kafe v kuchyňce, jako by se zpovídala. A já jsem přikyvovala a říkala si, že tohle nechci. Ani pro sebe, ani pro Emu.
Máma mi jednou řekla, že se jí po mně stýská. Řekla to tiše, u dřezu, když umývala hrnce. Věděla jsem, co tím myslí. Měla jsem špatný pocit. Ale taky jsem věděla, že kdybych bydlela vedle ní, tak by to ticho nahradila mnou. A já bych nahradila své ticho jí. A ani jedna z nás by nebyla spokojená, jenom by to vypadalo líp zvenku.
