Článek
Zahrada, kterou jsem nepoznávala
Jakmile jsem otevřela branku, udeřil mě do nosu těžký pach vlhké zeminy a hniloby. Z místa, kde kdysi rostly tulipány, se stal zarostlý močál. Tráva dosahovala téměř po pas, plevel prorůstal i mezi kameny na chodníčku. Plot byl z poloviny povalený a po dřevěném altánu zbyl jen zkroucený rám. Babiččiny kdysi upravené záhony se proměnily v zelené beztvaré kopce. Stála jsem tam, zaražená, a nevěřila vlastním očím.
Dům obklopený džunglí
Zahrada byla tak zarostlá, že ani samotný dům nebyl pořádně vidět. Břečťan se vyšplhal až na střechu, větve staré hrušně se opíraly o okna a pod nohama to čvachtalo. Když jsem chtěla dojít k altánu, zapadla jsem po kotníky do bahna a musela jsem se vrátit. Křoví se mi zachytávalo o oblečení, všude bzučel hmyz a ve vysoké trávě se něco hýbalo. Na okamžik jsem se skutečně bála. Vypadalo to spíš jako opuštěný dům po povodni než jako babiččina zahrada.
Babiččino přiznání
Babička seděla na prahu, unavená a bezradná. Řekla, že poslední rok ji bolí klouby, že už prostě nemá sílu to všechno zvládat. Nikomu o tom neřekla, protože se styděla. Když jsem ji poslouchala, pochopila jsem, že to není jen o nepořádku. Ta zahrada byla obrazem toho, jak se život někdy potichu rozpadá, když člověk zůstane sám. Cítila jsem směs lítosti a vzteku, ale zároveň jsem věděla, že s tím teď nic nezmůžu.
Snaha, která neměla šanci
Zkusila jsem vzít hrábě a trochu uklidit prostor kolem cesty. Po pár minutách jsem to vzdala. Všechno bylo prorostlé, tvrdé a slehlé. Když jsem se snažila vytáhnout kopřivy, zůstávaly v zemi celé kořeny a kolem mě se zvedal roj mušek. Záhony už ani nešlo rozpoznat. Měla jsem chuť vzít sirky a všechno spálit, protože jiná možnost mi nepřipadala reálná. Bylo to zničené. A mně došlo, že tady se nejedná o pár hodin práce, ale o ztracené roky.
Nový začátek
Nakonec jsme se s babičkou shodly, že to samy nezvládneme. Zavolala jsem firmu, která se zabývá rekonstrukcí zahrad, a domluvila termín. Když o týden později přijeli chlapi s technikou, trvalo jim skoro tři dny, než vůbec prorazili cestu k altánu. Všechno museli vyřezat, vyklidit a znovu srovnat terén. Babička se na to dívala z okna a měla slzy v očích, ale tentokrát to byly slzy úlevy. Když jsem tam přijela po měsíci, zahrada už měla nový tvar, čerstvou trávu a čisté cestičky. Nebyla to ta původní, ale znovu dýchala. A já věděla, že tentokrát jsme ji zachránily včas.
