Článek
Dny plné hlasů
Když jsem odešla do důchodu, těšila jsem se. Najednou nebyl kam spěchat a lidé kolem mě byli skoro pořád. Dopolední posezení, společné nákupy, dlouhé telefonáty. Připadala jsem si potřebná. Byla jsem ta, která organizovala. Psala zprávy, navrhovala termíny, ptala se, jak se kdo má. Brala jsem to jako samozřejmost, jako součást vztahů.
Malý pokus o ticho
Jednoho dne jsem si řekla, že zkusím mlčet. Ne z trucu, spíš ze zvědavosti. Chtěla jsem vědět, kdo se ozve, když já neudělám první krok. První den nic. Druhý den také ne. Telefon ležel na stole a byl podezřele tichý. Říkala jsem si, že lidé mají své starosti. Dala jsem tomu týden. Pak dva. Začala jsem počítat dny podle ranní kávy, která už neměla s kým sdílet chuť.
Výmluvy, které jsem si šeptala
Hledala jsem důvody. Možná jsou nemocní. Možná si myslí, že mám svůj program. Možná čekají, až se ozvu já. Tyhle myšlenky mě uklidňovaly jen na chvíli. Když jsem šla sama po městě a míjela známé tváře, usmívali se. Všechno působilo normálně. Jen nikdo nezastavil. Nikdo nenapsal večer zprávu. Pomalu mi docházelo, že jsem byla spojkou, ne cílem.
Samota, která má váhu
Samota v důchodu není hlasitá. Je těžká. Sedí v místnosti a dýchá s vámi. Najednou máte čas přemýšlet o každém setkání zpětně. O tom, kdo mluvil a kdo poslouchal. O tom, kdo se ptal a kdo jen odpovídal. Uvědomila jsem si, že jsem znala jejich starosti lépe než oni ty moje. A že bez mé iniciativy se vztahy rozpadly rychleji, než bych čekala.
Co zůstalo po odeznění
Dnes už nečekám, že se telefon sám rozezní. Ne proto, že bych rezignovala, ale proto, že jsem se přestala klamat. Některé kontakty jsem pustila úplně. Jiné jsem si nechala, ale jinak. Když se ozvu, vím proč. Když se nikdo neozve, vím také proč. Nezbylo mi tolik lidí, ale zbyl mi klid. A ten tichý byt už mě tolik neděsí, protože vím, že nejhorší nebylo být sama, ale myslet si, že nejsem.
