Článek
Strach z reakce okolí
Dlouho jsem si namlouvala, že to zvládnu. V práci jsem byla spolehlivá, chodila jsem včas, brala jsem si úkoly navíc a snažila se být ta, na kterou je spoleh. Právě proto mi přišlo nemožné najednou říct, že potřebuji pauzu. Měla jsem pocit, že tím všechny zklamu.
Největší strach jsem měla z toho, že mě začnou vnímat jako slabou. V hlavě jsem si přehrávala scénáře, jak si kolegové šeptají, že jsem to nezvládla. Představovala jsem si, jak si vedení začne hledat náhradu a já už nikdy nedostanu zajímavou práci.
Tělo ale začalo protestovat. Budila jsem se unavená, dělala jsem chyby, které jsem dřív nedělala. Jedno ráno jsem seděla v autě před prací a brečela. V tu chvíli mi došlo, že takhle to dál nepůjde.
Rozhodnutí, které jsem odkládala
Objednala jsem se k lékaři a ještě cestou tam jsem přemýšlela, že to zruším. Nakonec jsem tam ale seděla a poprvé nahlas řekla, že jsem vyčerpaná. Když mi lékař napsal neschopenku, cítila jsem směs úlevy a studu.
První dny doma byly zvláštní. Pořád jsem kontrolovala pracovní mail a měla nutkání reagovat. Postupně jsem ale začala zpomalovat. Spala jsem, chodila na krátké procházky a snažila se vrátit do normálního režimu.
Nejtěžší bylo přijmout, že svět běží dál i bez mého neustálého výkonu. Postupně jsem si ale začala uvědomovat, jak moc jsem byla dlouhodobě pod tlakem.
Návrat, který jsem si představovala jinak
Když se blížil návrat do práce, znovu se mi stáhl žaludek. Čekala jsem chladné přijetí nebo alespoň odstup. První den jsem šla do kanceláře s pocitem, že tam vlastně nepatřím.
Realita byla jiná. Kolegové se chovali normálně. Nikdo se nevyptával, nikdo mě nesoudil. Několik lidí mi dokonce řeklo, že je dobře, že jsem si odpočinula.
Asi po týdnu si mě zavolalo vedení. Byla jsem přesvědčená, že dostanu méně odpovědnosti. Místo toho mi oznámili, že si všimli mé práce z posledních let a chtějí mi nabídnout vyšší pozici. Když jsem nebyla v práci, prý se ukázalo, jak moc jsem pro tým důležitá. Prý oceňují, že jsem dlouhodobě stabilní a že jsem se dokázala postavit situaci čelem.
Jak jsem to celé pochopila až zpětně
Nejvíc mě překvapilo, že neschopenka mou kariéru nezničila. Naopak. Uvědomila jsem si, že firma nestojí jen na lidech, kteří jedou bez zastavení. Potřebuje i lidi, kteří vědí, kdy zpomalit, aby mohli fungovat dlouhodobě.
Začala jsem pracovat jinak. Hlídám si pracovní dobu, beru si dovolenou a snažím se nebrat odpovědnost za všechno. Paradoxně jsem díky tomu efektivnější než dřív.
Občas si vzpomenu na to ráno v autě. Na ten pocit, že když polevím, všechno skončí. Dnes už vím, že někdy je největší síla přiznat, že člověk nemůže jet naplno pořád.
Teď sedím u stolu ve stejné kanceláři jako dřív, jen mám na dveřích jinou cedulku. A někdy, když odcházím domů včas, si uvědomím, že kdysi bych měla výčitky. Dnes mám spíš klid.
