Článek
Jak jsme si slibovali férovost
Vyrůstali jsme spolu v domě, který pro nás byl středem světa. Po smrti rodičů jsme se s bratrem shodli, že majetek rozdělíme rovně. Říkal mi, že ctí přání rodičů i to, co jsme si kdysi slíbili. Ujišťoval mě, že budeme stát na stejné straně, a já mu věřila. Vždy působil jako někdo, komu jde hlavně o klid, ne o hodnotu zděděných věcí.
Den, kdy nám právník přečetl závěť
Když jsme seděli v kanceláři, byla jsem napjatá, ale ne nervózní. Bratr seděl vedle mě, skoro sebejistě. Právník otevřel obálku, chvíli se probíral papíry a pak začal číst. Rodiče odkázali celý dům jemu. Mně pouze menší finanční částku, která měla být symbolická. V místnosti se rozhostilo ticho. Bratr se ani nepohnul. Jen mírně pokrčil rameny, jako by něco takového čekal.
Boj o vysvětlení
Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Nešlo mi o peníze. Šlo o to, že mě ani nenapadlo, že by rodiče udělali takové rozhodnutí bez jediné zmínky. Bratra jsem se zeptala, zda o tom věděl. Odpověděl, že tušil, že rodiče mají nějakou představu, ale prý s nimi o tom přímo nemluvil. Jeho klid mě bolel víc než samotný obsah závěti. Jako by se ho netýkalo, že je to pro mě rána.
Co se skrývalo v pozadí
Po několika týdnech mi došlo, že rodiče řešili dům hlavně jako praktickou věc. Bratr v něm bydlel, staral se o opravy a přebíral povinnosti, na které jsem já neměla čas ani sílu. Možná jim to přišlo logické. Možná si mysleli, že mě finanční částka vyrovná. A možná nechtěli vytvářet spor mezi námi. Jenže spor vznikl právě kvůli tomu, že jsem o ničem nevěděla.
Nečekané ticho mezi námi
Od otevření závěti spolu skoro nemluvíme. Přemýšlím, zda mě zradil, nebo zda jen mlčel o něčem, co považoval za samozřejmé. Pokaždé když projíždím kolem domu, cítím zvláštní směs prázdnoty a odstupu. Nejde jen o majetek. Jde o vědomí, že některé věci v rodině zůstávají nevyřčené a že se o nich člověk dozví až ve chvíli, kdy už nic nezmění.
