Článek
První náznaky
Zpočátku to byly drobnosti. Říkal mi, jak bych se měla oblékat, aby to působilo „vkusněji“. Chtěl, abych se méně líčila, že prý mu vadí, když přitahuji pohledy jiných mužů. Nepřipadalo mi to jako nic vážného. Brala jsem to jako projev péče. Jenže pak začal kontrolovat, kam chodím a s kým trávím čas. Tvrdil, že chce mít přehled, ale jeho tón byl jiný. Zněl jako rozkaz.
Když začal přikazovat
Po měsíci přišel s tím, že bych měla přestat chodit do práce. Prý je správné, když žena zůstává doma a stará se o muže. Odmítla jsem. Měla jsem svou práci ráda a byla jsem na ni hrdá. On to však vzal jako osobní urážku. Přestal se mnou mluvit a celé dny doma mlčel. Když už něco řekl, bylo to jen, abych mu donesla kafe nebo vyžehlila košili.
Měnila jsem se kvůli němu
Nechtěla jsem se hádat, a tak jsem se snažila přizpůsobit. Omezila jsem schůzky s kamarádkami a víc vařila. Když jsem mu jednou oznámila, že pojedu navštívit rodiče, odpověděl, že „žena nemá co běhat po světě sama“. Ten večer jsem dlouho seděla v kuchyni a přemýšlela, kam se poděl ten muž, který mi kdysi s úsměvem říkal, že mě obdivuje za mou samostatnost.
Překročil hranici
Zlom nastal, když mi sebral telefon, aby mi „pomohl zbavit se zbytečných lidí“. Vymazal kontakty na dvě kamarádky a řekl, že mi jen kazí hlavu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle už není vztah, ale vězení. Cítila jsem směs vzteku a studu, že jsem to nechala dojít tak daleko.
Rozhodnutí
Druhý den jsem si sbalila pár věcí. Neřekla jsem mu nic. Jen jsem zavřela dveře a odjela k rodičům. Volal mi, posílal zprávy, že to přeháním a že se změnil jen kvůli lásce. Věděla jsem ale, že kdybych se vrátila, bude to znovu stejné.
Nový klid
První dny po odchodu byly těžké. Cítila jsem prázdno a zmatek. Ale s každým probuzením bez jeho přítomnosti jsem si víc uvědomovala, jak hluboko jsem se nechala ovládnout. Zpátky bych už nikdy nešla. Vzala jsem si z bytu i svůj klid, který jsem mu kdysi odevzdala, aniž bych si toho všimla.
