Článek
Očekávání, které bylo až příliš jasné
Na dárky si většinou nestěžuji, ale tentokrát jsem měla jasno. Kabát zmiňuji dlouho a často. Ne proto, že bych chtěla někoho navádět, ale protože je to prostě věc, kterou potřebuji. Dcera přišla odpoledne, dala mi pusu na tvář a podala obálku. Byla jsem klidná. Skoro až samozřejmě klidná. Věděla jsem, co v ní najdu. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Chvíle, která změnila náladu
Obálka byla lehká. Otevřela jsem ji a vytáhla pohlednici. Nic víc. Žádné peníze, žádný poukaz, žádný náznak toho, že bych si mohla splnit to, co jsem měla v hlavě už několik týdnů. Na pohlednici bylo hezké přání, psané pečlivě, možná až příliš. Seděla jsem tam s ní v ruce a snažila se tvářit normálně.
Usmála jsem se, poděkovala a objala ji. Automaticky. Všechno proběhlo tak, jak má. Uvnitř mě to ale bodlo. Ne dramaticky, spíš tiše a nepříjemně. Uvědomila jsem si, že jsem čekala něco konkrétního a že se to nenaplnilo. A zároveň jsem se za ten pocit styděla. Protože kdo by si dovolil být zklamaný z pohlednice od vlastního dítěte.
Když zůstane ticho
Po jejím odchodu jsem seděla u stolu a pohlednici několikrát otočila v ruce. Četla jsem ty věty znovu a znovu, ale pocit se neměnil. Nebyla jsem dojatá. Nebyla jsem vděčná tak, jak bych asi měla být. Myslela jsem na kabát, na zimu, na to, že zase budu chodit v něčem, co už dávno nenosím ráda. Ty myšlenky byly praktické a nepěkné, ale byly moje.
Došlo mi, že mezi námi možná vznikla mezera, kterou si obě vykládáme jinak. Pro ni byl ten dárek dostatečný. Pro mě ne. Nešlo o cenu, ale o pochopení. O to, že někdy potřebuju něco konkrétního a ne jen hezká slova. A že to slovo někdy nestačí, i když je napsané od srdce.
Obálka, která zůstala ležet
Pohlednici jsem nevyhodila. Leží doma, založená mezi papíry. Kabát jsem si nekoupila. Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že se mi ten den nechtělo dělat vůbec nic. Narozeniny skončily obyčejně. Bez hádky, bez slz, bez vysvětlování. Jen s pocitem, že něco zůstalo nevyřčené a že ta obálka byla jiná, než jsem čekala.
