Článek
Proč jsem se o tu práci vůbec ucházela
Po letech v administrativě jsem byla unavená z počítače, tabulek a nekonečných mailů. Každý den vypadal stejně a já měla pocit, že mizím sama sobě před očima. Chtěla jsem práci, kde budu stát na nohou, mluvit s lidmi a večer mít čistou hlavu. Prodavačka v běžném obchodě mi přišla jako ideální řešení. Nic přehnaného, žádná kariéra, jen normální práce.
Nepatřím k lidem, kteří si myslí, že práce v obchodě je snadná. Právě naopak. Vím, kolik trpělivosti to stojí, kolik stresu přinášejí zákazníci a jak málo uznání za to člověk dostane. Přesto mi to připadalo poctivé. Věděla jsem, že bych to zvládla a že by mi to psychicky pomohlo víc než další roky za monitorem.
Pohovor, který mi otevřel oči
Na pohovor jsem šla s klidem. Měla jsem životopis, praxi s lidmi, zkušenosti z různých brigád i kanceláří. Nepřišla jsem si nepřipravená ani naivní. Rozhovor začal normálně, ptali se na dostupnost, směny, práci o víkendech. Všechno mi dávalo smysl a byla jsem připravená se přizpůsobit.
Pak ale přišla otázka na vzdělání a jazyky. Řekla jsem pravdu. Mám střední školu a angličtinu používám spíš pasivně. Nikdy jsem ji v práci nepotřebovala. Reakce byla rychlá a chladná. Bylo mi řečeno, že bez vysoké školy a plynulé angličtiny nemám šanci, protože obchod má zahraniční klientelu a klade důraz na úroveň personálu.
Seděla jsem tam a nevěřila vlastním uším. Bavili jsme se o běžném obchodě, ne o diplomatické misi. Měla jsem chuť se zeptat, jestli se zákazníci ptají prodavaček na mezinárodní politiku, ale mlčela jsem. V tu chvíli mi došlo, že rozhodnutí už padlo dávno přede mnou.
Pocit méněcennosti, který jsem si nezasloužila
Odcházela jsem s pocitem, že jsem selhala, i když jsem vlastně neudělala nic špatně. Najednou jsem měla pocit, že moje zkušenosti nemají cenu, že roky práce nic neznamenají. V hlavě mi zněla věta, že nemám šanci, a nešlo se jí zbavit.
Doma jsem nad tím přemýšlela víc, než bylo zdravé. Došlo mi, jak absurdní jsou dnešní nároky. Na práci, která má být normální a dostupná, se kladou podmínky, které s realitou nemají moc společného. Vysoká škola jako vstupenka k pokladně a angličtina jako důkaz hodnoty člověka.
Nešlo jen o tu jednu práci. Šlo o signál, který tím společnost dává. Pokud nesplňuješ formální požadavky, nejsi dost dobrá, i když máš chuť pracovat a zvládla bys to. Tenhle pocit ve mně zůstal déle, než bych chtěla.
Když obyčejná práce přestává být obyčejná
Čím víc o tom mluvím s lidmi kolem sebe, tím víc slyším podobné příběhy. Přehnané požadavky, zbytečné filtry, pocit, že lidskost ustupuje papírům. Přitom obchody si stěžují, že nemají lidi a že nikdo nechce pracovat.
Já pracovat chtěla. Nehonila jsem se za tituly ani prestiží. Chtěla jsem slušnou práci a férový přístup. Místo toho jsem dostala lekci o tom, jak daleko se realita vzdálila běžnému životu.
Ten den jsem si nekoupila nic, ani v tom obchodě, ani jinde. Neměla jsem chuť. Zůstala ve mně hořkost a zvláštní pocit, že jsem se ocitla ve světě, kde i obyčejná práce vyžaduje víc, než je člověk ochotný obětovat.
