Článek
Poslední hádka doma
Bydlely jsme spolu ještě pár měsíců předtím, než umřela. Nebylo to ideální, ale fungovalo to. Každá jsme si jely svoje a občas jsme se potkaly v kuchyni. Ten poslední večer jsme se pohádaly kvůli úplné blbosti. Myslím, že šlo o peníze a o to, kdo co platí.
Pamatuju si, jak stála u linky a řekla „ty si myslíš, že všechno zvládneš sama“. Já jsem na to odsekla něco ve smyslu, že aspoň nesedím doma a nestěžuju si. Jakmile jsem to řekla, viděla jsem, že jsem to přehnala, ale už jsem to nevrátila zpátky.
Když jsem odcházela z bytu, zavolala za mnou „jednou pochopíš“. Jen jsem zabouchla dveře a šla pryč. Vůbec mě nenapadlo, že to bude poslední věta, kterou od ní uslyším.
Zpráva, která přišla ráno
Druhý den mi volala sousedka z domu, kde bydlela. Mluvila strašně opatrně. Řekla, že ji odvezla záchranka v noci.
Seděla jsem na posteli a pořád jsem si říkala „my jsme se pohádaly“. Jak kdyby to byla ta hlavní informace. Ne že umřela. Ale že jsme se pohádaly a já odešla.
Do nemocnice už jsem přijela pozdě. Pamatuju si jen chodbu a automat na kafe, který hučel víc než bylo normální.
Pohřeb
Na pohřbu jsem měla pocit, že se dívám na cizí situaci. Lidi za mnou chodili a říkali věty, které si nepamatuju. Jen jsem pořád myslela na to, že jsem jí nestihla říct obyčejné „promiň“.
Pořád mi běžela v hlavě scéna z kuchyně. Jak stojí u linky. Jak má ruce opřené o desku. Jak se tváří naštvaně a unaveně zároveň. Nikdy by mě nenapadlo, že to bude poslední normální obraz, který si ponesu.
Jak to vypadá dnes na hřbitově
Začala jsem tam chodit asi po měsíci. Nejdřív jsem jen stála. Pak jsem si začala sedat na lavičku vedle. Nemluvím tam dlouhé monology. Spíš krátké věty.
„Tady dneska hrozně fouká“.
„Představ si, že jsem zase zapomněla zaplatit telefon“.
„Nakonec jsem vzala tu práci, co jsi říkala, že bych měla zkusit“.
Jednou jsem tam řekla nahlas „já jsem tě měla ráda, jen jsem byla občas protivná“. Bylo to strašně divné říkat to do prázdna, ale zároveň se mi trochu ulevilo.
Běžné dny kolem toho
Není to tak, že bych tam chodila jen brečet. Někdy tam jdu po nákupu. Tašku položím vedle sebe a sedím. Jednou jsem tam seděla a jedla rohlík, protože jsem nestihla oběd. A přišlo mi to úplně normální.
Občas kolem chodí lidi a já přemýšlím, kolik z nich chodí za někým, komu nestihli něco říct. Asi víc, než by člověk čekal.
Někdy tam vydržím deset minut. Někdy hodinu. Záleží, jak moc se mi chce domů.
Minule jsem tam seděla docela dlouho. Pak mi začala být zima, tak jsem vstala, zkontrolovala kolik je hodin, a šla jsem na tramvaj. Cestou jsem se ještě stavila v malém obchodě pro mléko a prodavačka se mě zeptala, jestli chci účtenku, a já jen řekla, že ne, a šla jsem zase ven do tmy.
