Článek
Zavřená brána do ráje
Byl teplý večer, moře tiše šumělo a já se rozhodla, že si po dlouhé cestě dopřeju večeři někde, kde to voní grilovanými kalamáry. Našla jsem malou restauraci s výhledem na zátoku, světla se odrážela od vody a všechno vypadalo idylicky. Když jsem ale otevřela branku a pozdravila, číšník se zarazil. Něco si špitl s kolegou a pak mi anglicky řekl, že „pro Čechy mají plno“.
Zůstala jsem stát jako opařená. Za mnou žádná fronta nebyla, uvnitř polovina stolů prázdná. Zeptala jsem se, jestli to myslí vážně. Jen pokrčil rameny a řekl, že mají špatné zkušenosti, prý Češi dávají malé spropitné a zdržují se u vody s vlastními svačinami.
Nabídka, která změnila tón
Na okamžik jsem uvažovala, že odejdu. Ale pak jsem si vzpomněla, že jsem si přála zkusit jejich nejlepší víno a rybu na dřevěném uhlí, o které psali v recenzích. Řekla jsem klidně, že bych si chtěla objednat celé menu, láhev vína a dezert. Vytáhla jsem z kabelky kartu a dodala, že plánuji utratit kolem dvou set eur.
Najednou se jejich pohled změnil. Číšník se usmál, jakoby se nic nestalo, a zázračně se objevil volný stůl u zábradlí s nejlepším výhledem. Přinesl mi ubrousek, zapálil svíčku a s milým úsměvem se zeptal, jestli preferuji červené nebo bílé víno.
Proměna atmosféry
Když jsem seděla nad talířem čerstvých mušlí, poslouchala hudbu a sledovala západ slunce, začala jsem přemýšlet, kolik podobných scén se odehrává každý den. U stolu vedle mě seděl pár z Německa, kterému se číšník věnoval od začátku. Teď ale občas přiběhl ke mně, ptal se, zda je všechno v pořádku, a přinesl mi dokonce ochutnat domácí olivový olej.
Měla jsem smíšené pocity. Na jednu stranu jsem si užívala jídlo, na druhou mě zaráželo, jak rychle se může přístup změnit jen kvůli penězům. Najednou jsem nebyla „ta Češka“, ale „ta dáma, co utrácí“.
Účet, který měl příchuť hořkosti
Když jsem platila, číšník se uklonil, poděkoval a řekl, že doufá, že se zase vrátím. Usmála jsem se, ale uvnitř jsem cítila rozpaky. Nedala jsem mu ani o euro méně, než bylo na účtence, a přesto jsem měla pocit, že jsem si musela své místo u stolu koupit.
Cestou zpět po promenádě jsem potkávala další turisty s plastovými kelímky a pizzou z krabice. Najednou jsem jim rozuměla. Možná si jen nechtěli nechat měřit hodnotu podle karty.
O pár dní později
O týden později jsem šla kolem té samé restaurace. Číšník mě poznal a mávl na mě s úsměvem, jako bych byla stálá hostka. Měla jsem chuť mu zamávat zpět, ale místo toho jsem se jen usmála a pokračovala dál. Našla jsem jinou malou tavernu v postranní uličce, kde mě přivítali bez otázek. Tam jsem utratila polovinu, ale cítila jsem se dvojnásobně vítaná.
