Chtěla jsem si pořídit psa z útulku. Řekli mi, že jsem na něj moc stará a nezvládla bych ho

Celý život jsem měla ráda psy. V dětství nám doma běhal voříšek, který se dožil krásných patnácti let. Když jsem se vdala, manžel psa nechtěl. Pořád jsem si říkala, že jednou přijde čas, až děti odrostou a já budu mít klid, tak si psa pořídím. Roky plynuly a mezi prací, vnoučaty a starostmi o nemocného muže jsem na svůj sen neměla ani čas, ani sílu. Teprve nedávno, když jsem ovdověla a děti už žijí své životy, jsem si řekla, že teď nebo nikdy.

Odvahu jsem sbírala dlouho. Nevěděla jsem, jestli se neztrapním, jestli mě vůbec vezmou vážně. Nakonec jsem si oblékla kabát, přibalila tašku s pamlsky a vyrazila do městského útulku. Už při vstupu mě ovanul pach psů a slyšela jsem štěkot ze všech stran. Srdce se mi rozbušilo. U vchodu mě přivítala mladá slečna, usmála se na mě a zeptala se, s čím mi může pomoci. Řekla jsem jí, že bych si chtěla adoptovat pejska, nejlépe staršího, klidného, abychom si spolu mohli užít hezké dny.

Provedla mě po areálu, ukazovala jednotlivé kotce, vyprávěla mi o psech, ale v její tváři jsem cítila pochybnosti. Když jsme se vrátily do kanceláře, sedla si a řekla mi, že je skvělé, že mám zájem, ale že si myslí, že už na to nejsem dost mladá. Prý jsou psi nároční, tahají na vodítku, potřebují dlouhé procházky a pevnou ruku. Připadalo mi, že mě hodnotí spíš jako starou babku než jako ženu, která se chce o někoho starat. „Máme obavu, že byste ho nezvládla,“ řekla nakonec. Seděla jsem tam chvíli tiše a snažila se nesesypat. Tvrdá slova, která bolela.

Když jsem odcházela, měla jsem v očích slzy. Po cestě domů jsem přemýšlela, jestli mají pravdu. Ano, kolena mě někdy zabolí, nejsem už tak rychlá, ale vždyť bych si přece vybrala klidného psa. Nechtěla jsem žádného divocha, který by mě vláčel po parku. Měla jsem pocit, že mi někdo sebral poslední špetku důstojnosti. Večer jsem seděla na pohovce, dívala se na staré fotky našeho psa z dětství a uvědomovala si, jak moc mi chybí pocit, že mě doma někdo čeká.

Od té návštěvy uběhly dva týdny a pořád to ve mně hlodá. Nechci se vzdát. Možná zkusím jiný útulek, třeba někde budou mít pochopení. Anebo si vezmu psa od někoho, kdo už se o něj nemůže starat. Věřím, že i starší člověk může dát zvířeti spoustu lásky a domov. Možná nemám tolik sil jako kdysi, ale mám trpělivost, čas a chuť postarat se o někoho, kdo to potřebuje stejně jako já.