Článek
Večer, který začal normálně
Seděla jsem u okna a pozorovala lidi venku. Byla jsem sama a vůbec mi to nevadilo. Objednala jsem si jídlo, které si dávám jen občas, protože není úplně levné. Přinesli mi ho rychle a chutnalo skvěle. Přesně ten typ večeře, kdy zpomalíte a soustředíte se jen na chuť.
Obsluha byla po většinu večera úplně v pořádku. Nic přehnaného, ale ani nic špatného. Dokonce se přišli zeptat, jestli je všechno v pořádku. Dolili mi pití. Odnesli talíř hned, jak jsem dojedla. Vlastně jsem si říkala, že je to příjemná změna oproti místům, kde si vás skoro nikdo nevšímá.
Už během jídla jsem přemýšlela, že nechám větší spropitné než obvykle. Poslední dobou jsem měla dobré období v práci a chtěla jsem si udělat radost tím, že někomu trochu přilepším.
Moment, kdy jsem vytáhla peněženku
Když jsem dojídala dezert, byla jsem spokojená. V hlavě jsem měla úplný klid. Požádala jsem o účet a automaticky jsem si v hlavě počítala, kolik asi nechám navíc. Nebylo to o tom, že bych chtěla na někoho dělat dojem. Spíš takový tichý pocit, že můžu.
Číšník přišel s terminálem a položil účet na stůl. Podívala jsem se na částku a říkala si, že dneska klidně zaokrouhlím nahoru dost výrazně. Už jsem měla kartu v ruce.
Pak se na mě podíval a jen tak poznamenal, že lidi tu spropitné moc nedávají. A že je zvědavý, jestli budu lepší. Myslel to očividně jako vtip, ale mně přišel nevhodný.
Najednou jsem měla pocit, že to není moje rozhodnutí, ale že se ode mě něco očekává. A ten pocit byl hrozně nepříjemný.
Jak rychle se může změnit nálada
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Nešlo ani tak o tu větu samotnou, spíš o ten tlak za ní. Najednou jsem si připadala jako někdo, kdo má splnit povinnost, ne jako někdo, kdo chce něco udělat dobrovolně.
Zaplatila jsem přesnou částku. Nic navíc.
On poděkoval úplně normálně, ale já už jsem měla chuť jen odejít. Cestou domů jsem si říkala, jak zvláštní je, že o pár minut dřív jsem byla rozhodnutá nechat opravdu hezké spropitné.
Nebyla jsem naštvaná. Spíš zklamaná. Ten večer byl jinak fajn, jídlo dobré, prostředí příjemné. Ale ten poslední moment to celé přepsal.
Proč mi to zůstalo v hlavě
Doma jsem nad tím přemýšlela ještě docela dlouho. Došlo mi, že mám ráda, když můžu o takových věcech rozhodovat sama. Když dám něco navíc, chci, aby to bylo z pocitu, ne z náznaku povinnosti.
Možná to byl jen špatně zvolený komentář. Možná byl unavený nebo měl za sebou špatný den. Ale pro mě to byl přesně ten typ situace, kdy stačí jedna věta a atmosféra zmizí.
Od té doby si při placení víc všímám posledních vteřin kontaktu s obsluhou. Ne kvůli penězům, ale kvůli pocitu, s jakým odcházím.
Ten večer si nepamatuju podle chuti jídla ani podle hudby v restauraci. Pamatuju si hlavně zvuk terminálu, když jsem zadávala PIN, a ten krátký okamžik, kdy jsem kartu držela v ruce o pár sekund déle, než bylo potřeba.
